Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 13. kapitola

04.03.2012 (13:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 54× • zobrazeno 7333×

13. kapitola

Nadechla jsem se a udělala pár kroků vpřed, ale nějak se mi všechno kolem zamotalo, nohy vynechaly pohyb, který jsem po nich chtěla a já se kácela k zemi. Než jsem se však mohla rozplácnout jak široká tak dlouhá, chytily mě studené ruce. Nemusela jsem dlouho přemýšlet nad tím, kdo to byl. Takové štěstí, aby to byl náhodný kolemjdoucí, jsem prostě neměla.

„Bello jsi celá?“ Debbie seskočila ze stoličky a přiskočila ke mně.
„Jo, dobrý,“ zahuhlala jsem. Musela jsem být červená až na zadku. Takový trapas. Zrovna před ním. To snad není možný. Cítila jsem Cullenovy ruce kolem pasu. Proč mě nepustí?! pěnila jsem. Stál za mnou a mlčel. Z toho dotyku mi běhal mráz po zádech. Udělala jsem krok vpřed a on konečně své ruce sundal. „Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ještě jednou Debbie, která mě pozorovala. Na Cullena jsem se raději ani nepodívala.

Natáhla jsem se přes barový pult. „Vyřiďte naše poděkování tomu Anthonymu,“ řekla jsem Deanovi a popadla Debbii za ruku. „Jdeme,“ zavelela jsem. Debbie chtěla protestovat, ale nedala jsem jí šanci. Vzala si tedy rychle kabelku, rozloučila se s Cullenem a šly jsme.

„Prší,“ zavyla ta citlivka a odmítala se hnout.
„Jen kape,“ odporovala jsem jí.
„Kape? Leje jako z konve. V tomhle pěšky nejdu.“ Zaskučela jsem. Proč mi tohle dělá?
„A jak se chceš jako dostat domů?“ vyjela jsem na ni. Neměla jsem náladu na nějaké přemlouvání.
„Odvezu vás,“ ozvalo se za námi. Proč já?? Proč?!

Než jsem stihla vymyslet odmítavou odpověď, předběhla mě Debbie se svým nadšeným souhlasem. Ona mě vůbec nemá ráda. Cullen nás požádal o chvíli strpení a sám vyběhl do deště.

„Já s ním nikam nejedu!“
„Nebuď protivná. Prší, je hluboká noc. Aspoň nemusíme jít sami. Buď trochu milejší. Jen díky němu jsi ještě celá. Úsměv by tě nezabil. Nemůžete se spolu pořád jen hádat.“ Poslední slova již pronesla šeptem, protože u chodníku zastavilo Cullenovo černé auto. Já myslím, že můžeme, ale hádat se s ní kvůli tomu můžu potom. Nafoukla jsem tváře, abych dala jasně najevo svůj postoj, ale Debbie do mě drkla a vzduch mi unikl z tváří. Fajn!

Zamířila jsem k autu, ale než jsem si stihla otevřít zadní dveře, Debbie mě odstrčila a usídlila se na zadním sedadle. Naivně jsem si myslela, že se posune a já se nacpu vedle ní, ale ona jen zavrtěla hlavou. Zrádkyně! Sedla jsem si tedy na sedadlo spolujezdce. Připoutala jsem se a dívala se strnule před sebe.

„Můžeme?“ zeptal se Cullen. Zdál se nějak moc veselý. Zrovna on, který v mé přítomnosti pokaždé vrčel, měl dobrou náladu? Vzdychla jsem a opřela si hlavu. „V pořádku?“
„Jo.“ Zavřela jsem oči a hodlala tak zůstat celou cestu domů.

Auto tiše předlo, z rádia vyhrávala klavírní hudba. Cullena bych tipovala na něco modernějšího. Prostorem se vznášela vůně kůže a jeho vůně, poznala bych ji… asi všude.

„Vystupujete?“ zašeptal mi někdo do ucha. Trhla jsem sebou a rozlepila oči. Musela jsem se zamyslet. Dívala jsem se Cullenovi zblízka do očí. Naše tváře byly od sebe jen pár centimetrů. Připomnělo mi to tu chvíli na balkóně. Bezděčně jsem mu sjela pohledem na rty. Polkla jsem. Panebože, co to dělá? Co to já dělám? Odvrátila jsem se a zhluboka se nadechla. Tohle nejsem já.

Vystoupila jsem. Debbie už na mě čekala u otevřených dveří koleje. Došla jsem ji, Cullen mě k mé nelibosti následoval.

„Jdu spát,“ zívla Debbie a protáhla se kolem mě do bytu. „Dobrou.“ A byla pryč. Za tohle jí určitě poděkuju.

Nerozhodně jsem se na Cullena podívala. Narazila jsem na jeho upřený pohled.

„Hmm… tak díky za odvoz,“ řekla jsem a plánovala následovat Debbeina příkladu, což znamenalo padnout do postele a spát.
„Isabello.“ Překvapeně jsem se otočila. Jménem mi nikdy neřekl. „Dobrou noc,“ pousmál se. Kývla jsem a měla co dělat, abych se taky neusmála. Raději jsem za sebou rychle zavřela.

Skočila jsem do peřin a teprve pak jsem si dovolila usmát se…

Až ráno mi došlo, jakou jsem udělala chybu. Čekala na mě sms od Felipeho, že mu moc chybím. To by bylo milé, kdybych byla opravdu u táty, nebo kdybych včera nepotkala jeho bratra. Co když mu Cullen řekne, že mě viděl, nebo už mu to dávno řekl?

„Doháje!“ zamumlala jsem. Co teď? Co mám dělat?!

Jaké jsou možnosti? uvažovala jsem. Zavolat mu? Neee. Zajet za ním domů? Tam bude i Felipe. Dál… dál nic. Dál můžu jen čekat. Chvíli jsem to zvažovala a pak usoudila, že čekat je jediné, co můžu. Čekat a doufat, že bude mlčet. Třeba se ani s Felipem neuvidí. Jasně, Bello, buď naivní.

Cítila jsem se divně. Měla jsem pocit, jako bych Felipeho podváděla. Jasně, lhala jsem mu o tom, kde jsem. Ale zároveň, ten včerejšek.

Zaúpěla jsem a zavrtala obličej do polštáře. Musím se prostě jen uklidnit. Uklidnit, myslet na svého přítele a jiné myšlenky si vůbec nepřipouštět. Tak to bude nejlepší.

Celý víkend jsem byla jako na trní. Kdy mi přijde sms nebo dokonce Felipe sám zavolá, že ví, co jsem dělala, že ví, že nejsem u táty, ale zůstala jsem ve městě. Nic. Vůbec nic. V neděli večer mi konečně zavolal, ale jen aby se zeptal, jestli jsem v pořádku dorazila domů. Omluvil se, že se nemůžeme sejít, ale má prý nějakou schůzku. Uvidíme se teda zítra v kanceláři.

Bylo mi zle ze mě samé. On byl tak hodný a já takhle. Ale od zítřka už se budu chovat vzorně, žádné šílené myšlenky a už vůbec žádné lhaní.

ȵȵȵȵȵ

„Ahoj,“ usmála jsem se na Felipeho, když jsme se ráno potkali na chodbě. Rozhlédla jsem se. Nechtěla jsem dělat divadlo ostatním, a když jsem zjistila, že jsme tam sami, popadla jsem ho za klopy rozepnutého saka a políbila ho. Žádný něžný polibek, který jsme si vyměňovali normálně, položila jsem se do toho celá. Přitiskal jsem se k němu jak nejvíc to šlo a líbala ho. Zpočátku mi polibek opětoval, pak se však zarazil a násilím mě od sebe odtáhl.
„Děje se něco?“
„Ne, jen tě ráda vidím.“ Připadala jsem si jako husa. Přeháním to. Chovám se hloupě. Pokusila jsem se o úsměv, abych dodala na pravdivosti svým slovům.
„Taky tě rád vidím. Víkend by dlouhý.“ Líbnul mě, něžně, jak to dělal jen on. „Musím jít něco dělat. Ve středu bude prezentace. Budeš tam.“
„Já?“ podivila jsem se.
„Ovšem, musíš se učit a toho je nejlepší způsob,“ vysvětlil a rozloučil se.

Dívala jsem se, jak odchází, a pocítila jsem jistou úlevu. Cullen mlčel. Za to jsem mu byla opravdu vděčná. Ale stále tu byla jistá možnost, že… Ach jo.

Zamířila jsem do Cullenovy kanceláře. Chvíli jsem čekala, než mě sekretářka ohlásila a pak jsem vstoupila. Nebylo mi to vůbec příjemné. Hlavně… jak se k němu mám po tom večeru chovat? To jsou ty moje věčné problémy. Neřešila jsem to už náhodou? A jak jsem se tenkrát rozhodla, dělat jakoby nic. Tak to tak udělám znovu.

„Dobrý den,“ řekla jsem. Zvednul ke mně oči. Zdály se mi tmavé. Tmavší než dřív. Vždycky měl zlatavé oči jako Felipe, nebo snad ne? Byla jsem tu kvůli něčemu jinému, ne abych řešila barvu jeho očí.
„Swanová, co chcete?“ zeptal se a musím říct, že mi spadl kámen ze srdce. Všechno je při starém. Ty jeho pohledy mi nedělaly dobře.
„Já… chtěla jsem s vámi mluvit,“ vysoukala jsem ze sebe. Ušklíbnul se.
„To jsem pochopil.“ Nedělejte ze mě blbce, byl překlad toho, co řekl.
„Dobře. Chtěla jsem vás… poprosit,“ to slovo mi nešlo přes rty, „abyste Felipemu neříkal, že jsme se potkali v tom baru.“
„Proč myslíte, že jsem mu to už neřekl?“ vyzývavě se na mě zadíval.
„Vím to. Mohlo by to zůstat jen mezi námi?“

Zvedl se ze židle, obešel stůl a opřel se o něj. Ruce si založil na hrudi a stále mě pozoroval.

„A co z toho budu mít? To víte, lhát vlastnímu bratrovi.“ Hrál si se mnou. Viděl, jak moc mi na tom záleží.
„Co byste z toho měl mít? Jen vás žádám.“
„Všechno něco stojí, Swanová, všechno,“ zašklebil se na mě.
„Tak si to nechte. Radši žádnou pomoc, než takovou.“ Vypálila jsem z kanceláře a nadávala jako špaček. Musela jsem doufat, že i přesto, že mi nedal slovo, bude mít tolik taktu, aby mlčel.

Zbytek dne nestál za nic. Byla jsem nepříjemná, mrzutá a protivná. Každý kdo to věděl, se mi vyhýbal obloukem a kdo ne, ten to schytal.

Mou skvělou náladu odnesl i Felipe. Nadával jsem si za to, ale nemohla jsem si pomoct. Jeho dobré rozpoložení mě iritovalo. Na každý jeho vtípek jsem odsekávala, mračila se, když on se smál. Všechny moje uštěpačné poznámky bral s nadhledem a mě štvalo, že mu ubližuju. Proč se nemůžu chovat úplně normálně? Pitomý Cullen, všechno je to jen jeho chyba.

„Miláčku, co kdybychom zajeli k nám? Cyrus nám připraví něco dobrého k jídlu, ty si odpočineš, vyčistíš si hlavu…“ navrhoval trpělivě. Divila jsem se, že mi ještě neřekl, že mám přijít, až se uklidním.
„Jsi na mě tak hodný,“ fňukla jsem.
„Ale prosím tě. Nemusíš mít každý den skvělou náladu, já to chápu.“ Objala jsem ho kolem krku a schovala se v jeho náruči. Nezasloužila jsem si ho.
„Tak dobře,“ zamumlala jsem mu do ramene.

Do vily jsme dorazili až za tmy. Zase pršelo. Jako by se počasí rozhodlo kopírovat mou náladu.

Dveře nám otevřel Cyrus, oznámil Felipemu, že pan Edward ještě nepřijel a pak se ptal, jestli máme nějaké přání. Felipe nám objednal něco teplého k pití a pak mě dovedl do jednoho z těch úžasných salónků s krbem, který za okamžik rozžehnul. Seděli jsme na pohovce přitulení k sobě a dívali se do plamenů. Něco takového jsem potřebovala. Zapomenout, vypustit všechny myšlenky.

Cyrus nám donesl kouřící nápoje, jak jsem záhy zjistila, byl to punč a pořádně silný, začínala jsem si myslet, že se mě ten stařík snaží zbavit. Pomalu jsem usrkávala a užívala si Felipeovo hlazení po paži.

Díky vypitému punči se můj močák začal po chvíli hlásit o slovo. Jen nerada jsem se vymanila z Felipeovy náruče a šla na toaletu.

Odskočila jsem, umyla si ruce, opláchla si obličej, který vypadal podivně unavený. Sledovala jsem se v zrcadle a měla pocit, jako bych se dívala na někoho úplně jiného. Byla jsem taková… nesvá, oči neměly svůj všudypřítomný lesk, jako bych byla nemocná. Zkusmo jsem si sáhla na čelo. Bylo studené. Možná jsem prostě jen nevyspalá, navíc má dnešní nálada, není se čemu divit. Snažila jsem se dát trochu dohromady, abych Felipemu mohla oplatit jeho úžasné chování. Štípla jsem se do tváří, nasadila úsměv a vrátila se k němu.

Byl bez saka, které jsem však nikde neviděla. Nohy měl položené na konferenčním stolku. Oči zavřené. Usmála jsem se, tentokrát jsem se nemusela nutit. Srdce mi podivně poskočilo a já bez váhání přešla k pohovce. Stulila jsem se k němu a opřela mu hlavu o rameno.

Felipe se na mě podíval. Tvářil se trochu překvapeně. Dala jsem mu pusu na tvář.

„Už je mi líp a to jen díky tobě, děkuju. Já jen… nevím, co to se mnou bylo.“ Mlčel, prohlížel si mě. Mírně se usmál. „Jsem tak ráda, že tě mám, nevím, co bych si bez tebe počala.“ Klekla jsem si, abych se k němu líp dostala a políbila ho. Jeho překvapený pohled předtím, než se naše rty dotkly, jsem přisuzovala mé změně. Předtím jsem na to ani nepomyslela.

Čekala jsem jeho jemný opatrný polibek, ale to, co přišlo, mi vyrazilo dech. Jeho ústa byla dobyvačná, hrála si s mými. Tiskl se na mě. Prsty mi projížděl vlasy. Jak dlouho jsem to vlastně byla pryč?

Cvak. Najednou to všechno zapadlo do sebe a o setinu vteřiny předtím, než jsem se od něj odtrhla, se ozvalo: „Edwarde!“

A zase Edward, ten chlap si prostě nedá pokoj.:-)

Moc a moc děkuju za komentáře a za hlasy v povídce měsíce, úmístění v tabulce jsem vůbec nečekala.:-)

12. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 14. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 13. kapitola: