Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 12. kapitola

01.03.2012 (20:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5952×

12. kapitola

„Já k vám prostě nejedu,“ hádala jsem se s Felipem, který se mě snažil přesvědčit, abych dva dny volna strávila u nich v domě. Ve Forks jsem byla minulý týden. Návštěva domova se vyvedla líp, než jsem čekala. Táta se dokonce usmíval. Ptal se mě na prezentaci, kterou jsem připravovala a na další pracovní záležitosti. Jeho zájem mě překvapil a ani mi nevadilo, když na celou sobotu zmizel na ryby. Aspoň se mi nemotal pod nohama při úklidu.
„Bello, no tak. Myslel jsem, že se ti u nás líbí.“ Felipe na mě hodil psí oči. Ne, musela jsem si stát na svém. Nechtěla jsem strávit tolik času v domě, kde bych mohla snadno narazit na Cullena. Kdoví, s čím by zase přišel. A navíc… potřebovala jsem trochu času o samotě, vypustit z hlavy jak jeho tak Felipeho, protože se mi prostě v hlavě začali nějak míchat. Nevím, co to se mnou bylo, ale často, když jsem myslela na Felipeho, byl tam najednou muž v obleku, který vypadal stejně jako on, ale nebyl to on. Ta vůně, která z něho vycházela, silná, kořeněná… Jen jeden člověk takhle voněl a vyvolával ve mně zvláštní pocit. Nedokázala jsem ho popsat, vlastně jsem možná nechtěla. Pokaždé jsem se rychle probrala ze snění a šla dělat něco, u čeho se přemýšlet nedá.
„Jedu k tátovi,“ vyhrkla jsem. Felipe si povzdychl. Ach jo. Teď jsem vypadala, jako bych s ním nechtěla být a to přitom to nebyla pravda.

Chytila jsem ho za ruku. „Omlouvám se, slibuju, že ti to vynahradím, ale… potřebuju být nějakou dobu sama.“  Zamračil se.
„Souvisí to nějak s bráchou?“
„Ne, proč?“ snažila jsem se dělat nechápavou. Přece nemůže vědět, co se stalo, že ne? Nemyslím, že by byl Cullen tak pitomej, aby to vytruboval. Byla to jeho iniciativa, tak… Bello, uklidni se.
„Vím, jak se chová. Kdyby to nějak přeháněl, vyřídím to s ním.“ Přeháněl? Pusa a cizí kalhotky. Je to přehánění?
„Ne, to je v pohodě, zvládám to. Jen… potřebuju být sama a ve Forks to ani jinak nejde,“ pousmála jsem se, abych zmírnila dopad svých slov. Nechtěla jsem Felipemu ublížit nebo tak, ale… Byla jsem divná, já vím.
„Jak si přeješ.“ Hlasitě vzdychl. „Ale kdybys chtěla, stačí zavolat.“
„Já vím.“ Prohrábla jsem mu vlasy a přitáhla si jeho hlavu blíž, abych ho mohla políbit.

Když jsem si doma balila věci, které si vezmu do Forks, chtělo se mi tam pramálo. Tichý dům, tichý otec, tiché město. Brrr. Sice jsem říkala, že potřebuju být sama, ale až tak doslova… spíš jsem potřebovala být bez Felipeho, Cullena a toho všeho okolo.

„Ty někam jedeš?“ Do pokoje nakoukla Debbiina hlava omotaná zeleným ručníkem.
„Jo,“ zabručela jsem.
„A kam?“ Zvědavost jí nedovolila odejít a tak se mi rozvalila na posteli hned vedle cestovní tašky.
„Domů.“
„Do Forks?“ Nakrčila nos. Jednou jsem ji pozvala na návštěvu do svého rodného městečka a s díky odmítla. Pro ni to byla skoro vesnice. Debbie pocházela z Dallasu, byla zvyklá na velkoměsta a cítila se v nich jako ryba ve vodě.
„Jo.“ Zamračila jsem se na tričko, které mi vykukovalo z tašky, i když mělo být celé uvnitř.
„Nevypadáš nadšeně, proč nejsi s Felipem?“ Dobrá otázka. Ani Debbie nevěděla o mém intermezzu s Cullenem. Dovedla jsem si živě představit její reakci. Spousta otázek a vyptávání a vykulených očí… to radši ne.
„No,“ zamyslela jsem se, „zkrátka jedu pryč.“
„Bello, já nejsem blbá. Nechce se ti. Copak tě Felipe už nechce?“
„Ne, to ne,“ vyhrkla jsem.
„Tak ty nechceš jeho?“ Že by uhodila hřebíček na hlavičku? Ne to ne. Já přece Felipeho chci. Jen jeho. Jo!
„Ne, jen jsem potřebovala trochu přemýšlet.“ Pokrčila jsem rameny, aby bylo jasné, že o nic nejde, ale Debbie se nedala.
„Ajejej, takže průšvih. Víš co?“ Vyskočila na nohy, vzala tašku a i s obsahem ji uklidila do skříně. „Půjdeme ven. Uděláme si dámskou jízdu, žádný chlapi, přísahám. Popijem, popovídáme si. Vyfénuju si vlasy a pak z nás udělám kočky,“ plánovala. Výmluvně jsem se na ni podívala. „Jasně, tak jen koťátka,“ slevila a zapadla do koupelny.

Chvíli jsem váhala, jestli přece jen nemám vytáhnout tašku a jet domů, ale nakonec vyhrála Debbie.

Udělala z nás koťátka, jak to nazvala. Musím uznat, že se držela zpátky a make-up, který nám vytvořila, byl dokonalý, ale přesto decentní. Nestrojily jsme se nijak vyzývavě, nejdeme přece lovit kluky. A tak jsme jen v džínách a méně odvážných topech, které Debbie našla ve svém šatníku, vyrazily ven.

Bar, který spolubydlící vybrala, se nacházel v centru. Nějakou chvíli trvalo, než jsme se tam od kolejí dostaly a já celou dobu brblala, že jsme mohly jít do nějakého podniku v okolí kampusu. Bylo jich tam víc než dost, tak proč se trmácet takovou cestu. Debbie mě ale neposlouchala, prý je to úžasný podnik, který musím vidět. Byla jsem teda zvědavá, co ji tak okouzlilo.

„Strauss?“ zeptala jsem se pochybovačně. To znělo jako nějaká hudební síň. Nezabloudily jsme náhodou?
„Jo, prosím tě, pojď.“ Chytila mě za ruku a táhla dovnitř.

Tak to je hustý, pomyslela jsem si při pohledu na interiér baru. Vážně se jednalo o bar. Bylo tam šero, ale tak akorát, aby na sebe lidi viděli. Dřevěné stolky s pohodlnými křesílky a mohutný bar s koženými židličkami. V rohu stálo křídlo a nějaká žena v černém na něj hrála. Oči měla zavřené a bylo vidět, jak hudbu prožívá. Stěny byly obložený tmavým dřevem a celé to působilo velmi příjemně a luxusně.

„Debbii,“ strčila jsem do kamarádky a co nejtišeji jsem dokázala, jsem řekla: „Jsme tu správně? Myslím, že tohle není naše cenová kategorie.“ Debbie se jen usmála a vedla mě k jednomu z těch malých stolů.
„Reservé? Sem si nemůžeme sednout.“
„Bello, uklidni se a sedej.“ Sama se usadila a ladně přehodila nohu přes nohu. Poněkud ostýchavě jsem ji napodobila a čekala, kdy nás někdo přijde vyhodit.

„Co to bude dámy?“ Číšník se u nás zjevil jako duch. Debbie na něj hodila zářivý úsměv.
„Ahoj, Deane,“ pozdravila ho Debbie familiárně. „Pro začátek sklenku šampaňského,“ poručila si. Vykulila jsem oči, ona se zbláznila!
„A vy?“ zeptal se mě Dean.
„No, já… vodu.“
„Ona si dá to samé,“ skočila mi do řeči Debbie. Výhružně jsem se na ni podívala. „To je pro zatím všechno.“ Dean odešel a já se na ni vrhla.

„Co to vyvádíš? Šampaňský? Kdo to bude platit? Jsi normální?“
„Bello, klídek, jo? O nic nejde, užívej si to a o peníze se nestarej.“ S úsměvem od ucha k uchu přijala skleničku s bublinkami a já po menším zaváhání taky.
„Vaše útrata jde na pana Anthonyho,“ oznámil nám Dean a zmizel.
„Tak na zdraví,“ pronesla Debbie.
„Anthony?“
„Co jsem říkala?“ Varovně mi zamávala prstem před nosem a svou sklenkou cinkla o mou, kterou jsem držela ve ztuhlých prstech.

Musela jsem se napít, abych to všechno strávila. Tekutina se mi rozlila po jazyku a bublinky zašimraly na patře. Výborné.

„Jak jsi to tady objevila?“ vyzvídala jsem. Usoudila jsem, že kašlu na to, kdo to za nás platí a budu si trochu užívat.
„Jeden kluk mě sem vzal. Je to tady fajn. Ale ty povídej, co se děje?“

Rozhlédla jsem se kolem a viděla, jak ženu u klavíru vystřídal mladý kluk, mohlo mu být sotva dvacet, oblečený byl na rozdíl od ní celý v bílém a v temném prostoru jakoby zářil.

„Je to tu hezký. Hrají pokaždý?“ Líbilo se mi to, ráda jsem poslouchala klavírní hudbu. Dobře se u ní relaxovalo a sem se prostě hodila, už jen ten název podniku.
„Netuším,“ pokrčila rameny. Debbie prostě nebyla romantička, ale už jsem si na to, za tu dobu co ji znám, zvykla. „Takže?“ Usrkla pití a upřela na mě oči. Znervózňovalo mě to, když chtěla, byl její pohled pronikavý a já měla pocit, že mi vidí až do žaludku a přesně ví, co jsem provedla.
„No prostě… ty víš, že mám Felipeho ráda, nevím, co blbnu, ale… já nevím…“
„Kdo je to?“
„Kdo?“
„No ten druhej.“ Protočila oči, jako bych byla úplně nechápavá. Jak to sakra ví? To poznala z mýho zmatenýho mektání?
„On… to je jedno. On je naprosto příšernej, vytáčí mě, nesnáším ho…“
„Ale pořád na něj myslíš?“ Přivydělává si snad potají jako jasnovidka?
„Jak to víš?“
„Nejsem blbá, je mi to naprosto jasný.“ Prsty s nalakovanými nehty si pohrávala se stopkou skleničky. „Prostě tě přitahuje, ale to není nic špatnýho. Mám pro tebe jen jednu radu. Užij si s ním, pokud bude svolnej a myslím, že bude, každej chlap je. Dostaneš to ze sebe a pak budeš žít dál šťastně se svým princem.“ Podívala jsem se na ni se zdviženým obočím. Dělá si srandu, že jo? „No co? Mně to pomáhá,“ utrousila nevinně a zavolala Deana, aby nám objednala něco ostřejšího.

Večer pomalu plynul. Za pianem se vystřídali asi tři klavíristi. Bylo to fajn. Debbie přestala se svými radami do života a pak jsme už jen tak tlachaly.

Kolem půlnoci jsem se už vesele smála a všechny mé problémy mi přišly malicherné. Žijeme jen jednou, tak si nebudu života kazit takovýma kravinama.

Klavír opět utichl, hádala jsem, že nastává další střídání. A asi jsem se trefila, protože prostorem se rozlila melodie, která mě naprosto pohltila.

HUDBA (Mělo tu být video, ale bohužel nejde vložit, tak prosím kliknout na odkaz, děkuji.)

Byla plná smutku, neutuchající naděje, zoufalství. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se. Plula jsem na vlnách a nechtělo se mi vrátit se do reality. Když skladba skončila, rozhostilo se v lokále skoro přízračné ticho. Pomalu jsem se podívala kolem sebe. Lidé se normálně bavili a všechno běželo dál, jako by se nic nestalo.

Podívala jsem se, kdo to tak úžasně hrál a i přes opar štěstí, které mi do žil vléval alkohol, jsem se zarazila. Felipe? Napadlo mě jako první. Zalila mě vlna paniky. Jak mu vysvětlím, že nejsem ve Forks, ale popíjím tu s Debbii? Jenže pak jsem si muže dobře prohlédla a podle vážného výrazu a vzpřímeného držení těla, jsem poznala, která bije. Já prostě nemůžu mít klid. Co jsem komu udělala? Co tu vůbec dělá on? A od kdy hraje na klavír?

„Co tady dělá?“ Debbie se zmateně rozhlédla.
„Kdo?“
„Cullen. Je on ten kluk, co tě sem bral?“ zaútočila jsem.
„Hmm… jo. Ale to máš jedno, ne?“
„Nemám, chtěla jsem si odpočinout od obou… ehm… tím myslím od Felipeho i od práce, ale já prostě nemůžu mít klid,“ rozčilovala jsem se.
„Kde ho vidíš?“ divila se.
„Hraje na klavír.“ Cullen pokračoval další skladbou a mě napadlo, že by si mě ani nemusel všimnout. Že bychom mohly utéct dřív, než nás zaregistruje. „Zvedej se,“ zavelela jsem a odsunula se od stolu, jenže v tu chvíli se na mě podíval. Okamžitě jsem sklopila pohled a ani se nehnula.
„Dáme si ještě panáka. To je to co potřebuješ, ne utýct.“ Mávla na číšníka a ten přispěchal se dvěma skleničkami. Jejich obsah jsem do sebe kopla na ex a otřásla se. Byla to síla, ale trochu mě to uklidnilo. Nebudu se mu přece vyhýbat, já si můžu jít, kam chci. S tím rozhodnutím jsem se znovu rozvalila v křesle.

Cullen ještě chvíli hrál, dost dobře hrál. On je ten poslední, o kom bych řekla, že hraje na klavír a ještě takhle. Jeho hudba mě neustále dostihovala a já jí nemohla utéct, stejně jako jsem nemohla utéct kradmým pohledům na něj. A když jsem se na něj nedívala, cítila jsem jeho pohled. Byl horký, intenzivní, nepříjemný, ale rozechvívající.

Ticho, které se nastalo, když skončil, bylo ohlušující, aspoň pro mě, i když kolem stále zněl bzukot hlasů. Nenápadně, jak jsem aspoň doufala, jsem sledovala, jak zamířil k baru, prohodil pár slov s barmanem a ten před něj postavil podobnou sklenku, jako jsme měly my. Díval se na své ruce, pomalu otáčel alkoholem, který se rozléval po stranách a už se na mě nepodíval. Teda, ne že by mi to vadilo, to určitě ne, měla jsem klid a hlavně dobrý výhled. Ach jo. Byla jsem jak praštěná. Možná jsem moc pila, protože mi Cullen ten večer přišel až moc sexy. On, takový suchar a protiva… byl k nakousnutí. Jo, byla jsem opilá, určitě.

„Musím na záchod,“ zahuhlala jsem, když se mi ozval močák.
„Jasně, půjdu zatím pozdravit Edwarda. Chápu, že tobě by to bylo proti srsti.“ Zaksichtila jsem se na ni a zvedla se.

Měla jsem podezřele lehké nohy, šlo se mi divně, ale zvládla jsem to až ke dveřím s panenkou, které se nacházely v zadní chodbě. Odskočila jsem si. Opláchla si ruce a trochu schladila obličej, čímž přišla vniveč Debbieina snaha o to, abych vypadala dobře. Chvíli jsem se prohlížela v zrcadle a pak jsem se zavrtěním hlavou odpochodovala na vratkých nohou zpět.

Nemohlo mi být líp, když jsem zjistila, že lidé u stolu nedaleko od nás odcházejí a já tam tudy nemohu projít a musím to vzít kolem baru, kde se Edward s Debbii o něčem bavili. Kamarádka se smála a sahala Edwardovi na ruku. Jasně, dámská jízda bez chlapů!

Nadechla jsem se a udělala pár kroků vpřed, ale nějak se mi všechno kolem zamotalo, nohy vynechaly pohyb, který jsem po nich chtěla a já se kácela k zemi. Než jsem se však mohla rozplácnout jak široká tak dlouhá, chytily mě studené ruce. Nemusela jsem dlouho přemýšlet nad tím, kdo to byl. Takové štěstí, aby to byl náhodný kolemjdoucí, jsem prostě neměla.

Ráda bych se vyjádřila ke spekulacím, která poslední kapitola vyvolala. Musím přiznat, že když jsem kapitolu psala, ani ve snu by mě nenapadlo, že by Vás mohla napadnout něco takového. Proto bych věc ráda uvedla na pravou míru. Felipe Bellu nepodvádí. A ta noc, kdy nebyl v pokoji... měla jsem napsat, že se ráno vrátil se světlýma očima, což by vysvětlilo jeho nepřítomnost. Kalhotky byla jen taková vložka, nebyl v tom žádný úmysl ani skrytý význam. Je pravda, že o nich ještě bude řeč, ale až za nějou dobu, takže v tom prosím nic nehledejte. Omlouvám se za zmatky, ale tohle jsem vážně nečekala.:D

Anissko, trailer jsem viděla taky a nejsem si vědoma toho, že by tam byla nějaká blonďatá slečna. Dívala jsem se na něj pro jistotu ještě jednou a pozorně, ale po blondýnce ani stopy.:-)

Samozřejmě Vám taky moc děkuju za komentáře. :-)

11. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 13. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 12. kapitola: