Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva klany odlišných upírů - 7. kapitola

27.11.2010 (14:15) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1468×

7. kapitola

(Pohled Stefana)

Další den, brzo ráno než jsme šli do školy,  jsme se vydali k domu Eleny a Belly. Měli jsme v plánu jít po stopě Damona a zjistit, co má dneska v plánu, vlastně nejen to. Schovali jsme se za nejbližší křoví. A čekali jsme na to, až vyleze ven z baráku.

„A co když nevyleze z toho baráku vůbec?“ zeptal jsem se Edwarda šeptem.

„No, tak holt se nenápadně vplížíme do domu a budeme ho sledovat odtamtud,“ odpověděl s klidem. To myslel vážně?

„A to ti nebude vadit, že si nás  třeba všimne?“ zeptal jsem se ho.

„Tak na tuto možnost jsem taky myslel, bratříčku. Takže se nemusíš ničeho obávat,“ pousmál se na mě.

„Já se ničeho neobávám, já se ptám jen na možnost kdyby, víš. A to tu budeme jen tak sedět a prostě čekat? A co když už je dávno pryč a naše akce je zbytečná?“ sarkasticky jsem na něho podíval.

„Jo, to vidím. Neboj, pohneme se z místa.  No, tak se vrátíme a budeme pokračovat odpoledne. To už by tady být měl,“ odpověděl opět klidně a rozhodně.

(Pohled Damona)

Vstal jsem z postele, protáhl jsem se, vydal se směrem ke koupelně. Po sprše a očistě jsem se rozhodl jít na lov. Obě dvě děvčata ještě klidně spala. Měl jsem jim v plánu pěkně znepříjemnit život. Proč se taky nepobavit, že? Rozběhl jsem se směrem, kde na mě čekala snídaně. Něco se mi tady v okolí nelíbilo. Měl jsem pocit, jako by mě někdo sledoval. A nebyl jsem daleko od pravdy. Z křoví se vynořily dvě postavy. Vypadaly stejně překvapeně, jako jsem byl já sám.

„Vy mě sledujete!“ zakřičel jsem na ně z plných plic.

„My jsme šli náhodou kolem,“ zasmál se tomu jeden z nich.

„Jasně, jen tak náhodou jste tady na mě čekali za křovím. Co po mně chcete? A vůbec odkud mě znáte?“ Měl jsem co dělat, abych se udržel a nevrhl se na ně.

„No, řekněme, že máš pravdu, Damone. A nechceme po tobě vůbec nic, jenom si s tebou v klidu promluvit.“ Tvářili se stále stejně. Co si oni o sobě vlastně myslí? A odkud znají mé jméno?

„A to jako o čem? My si spolu nemáme vůbec, co říct. A dejte mi už laskavě pokoj. Nebo budete litovat toho, že jste se vůbec narodili!“ Byl jsem už pěkně vytočený. Ve mně to vřelo jako v kotli.

„Ale, Damon zuří a dokonce nám i vyhrožuje. Podívejme se na to. Mimochodem máš moc zajímavé myšlenky, nebo mám spíše říct úmysly?“ To provokování, jak vidím, je jistě hodně bavilo. Chtěli peklo, tak ho budou mít. A co tím do háje myslel, že mám velmi zajímavé myšlenky?

„Mně je jedno, odkud mě znáte, ale jestli odtud neodejdete, budete litovat toho, že jste sem vůbec přišli. A ty, jak vidím, budeš čtenář myšlenek, co? To nemáte nic jiného na práci, než mě sledovat?“ Zatínal jsem pěsti. Zuřivost pomalu stoupala do bodu varu.

„Jo, mimochodem to, že toho budeme litovat, nám říkáš už podruhé.  A proč bychom měli odcházet, když si tady tak spolu pěkně povídáme? Spěcháš snad někam? No, počkat já zapomněl, lidské jídlo čeká. Nebo snad tvoje milované sestřenky, na které kuješ pikle? To jsi ale pěkný bratránek. Sotva přijedou a ty na ně takhle. Jsi pěkně mazaný, ale já ti říkám, hošánku, to ti jen tak neprojde. Budeš pikat za ty nevinné lidské oběti, které si vysál, budeš pikat za to, že si Belle ublížil a do třetice všeho dobrého za to, že si sem vůbec přišel. Jediný, kdo tady odtud odejde, jsi jedině ty. A to pryč z tohoto města.“ Vrhl se na mě jeden z nich. Já na nic nečekal a udělal totéž.

(Pohled Belly)

Vstala jsem a protáhla se. Vedle mě ještě klidně spala Elena. Vzpomněla jsem si na ten včerejší rozhovor a svíral se mi  z toho žaludek. Tentokrát ne z toho, že bych se bála, ale proto, že jsem si nestačila vyslechnout něco, před čím se mě snaží ochránit Elena. Něco mi zatajuje, to mi bylo jasné. Po chvilce se probudila také.

„Dobré ráno, sestřičko,“ řekla jsem jí s úsměvem.

„Dobré. A co, Bello, jsi už v pohodě?“ Úsměv mi opětovala a poté se na mě starostlivě podívala.

„Naprosto. A není náhodou něco, co bys mi chtěla říct? A neříkej mi, prosím, že nic, protože moc dobře vím, že se mě snažíš před něčím, co ti řekl Damon, chránit,“ upřeně jsem se na ni podívala a čekala na to, co z ní vyleze.

„Jak vidím, Bello, jsi velice vnímavá. Moc dobře mě znáš. A stejně jsem ti to měla v plánu dneska říct.“ Poraženecky zvedla ruku a lehce se na mě pousmála.

„Tak ven s tím a neprotahuj to.“ Mezitím, co začala o tom mluvit, jsem si vzala hřeben do ruky a začala si rozčesávat svoje dlouhé hnědé vlasy. Nad jejími posledními slovy jsem se zarazila.

„No, a to je všechno, co říkal,“ úlevně si povzdechla.

„To myslel vážně?“ zeptala jsem se nakonec.

„Jak vidíš tak asi jo, Bello, akorát vůbec nevím, co si mám s tím počít. Mám pocit, jako by nám Damon něco tajil. Nikdy se totiž takhle nechoval. Jenom tehdy, když mu opravdu o něco šlo.“ Elena nad tím úpěnlivě přemýšlela. A já ji musela dát za pravdu.

„Máš pravdu, Eleno, Damon tady s námi hraje nějakou hru. Jen by mě zajímalo jakou, důvod a proč to všechno dělá. Budeme to muset  zjistit,“ otočila jsem se na ni a čekala opět na to, co mi na to řekne.

„A začneme s tím hned.“ Souhlasně přikývla a vydala se směrem do koupelny. Vrháme se sice do něčeho, co se mi ani trochu nelíbilo, ale na druhou stranu se dozvíme pravdu.

Tak co? Stála ta kapitola vůbec za něco? Má smysl pokračovat? Předem se adminům opět moc omlouvám za chyby, které tam nalezli a já je přehlédla. Nechtěla jsem přidělat starosti.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva klany odlišných upírů - 7. kapitola: