Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva klany odlišných upírů - 2. kapitola

15.08.2010 (19:15) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5316×

2. kapitola

(Pohled Eleny)

Společně se svou sestrou Bellou jsme se rozhodly, že se odstěhujeme ze slunečné Floridy do věčně deštivého městečka Forks. Naštěstí jsme tam měly našeho bratránka Damona, který nám nabídl bydlení v jeho rodinném domku. Bydlel sice sám se svým strýcem, ale jemu to také naštěstí nevadilo. Phil nás vzal na letiště autem. Pomohl nám s kufry, rozloučily jsme se s ním a šly směrem k letadlu. Let trval necelé 4 hodiny. Na letišti nás čekal náš milovaný bratránek Damon se svým strýčkem Maxem.

„Eleno, Bello, jakpak se máte? “ zeptal se nás bratránek se zářivým úsměvem na tváři. Vypadal ale jinak, než jsem si ho pamatovala posledně.

 „Máme se fajn, Damone a ty?  Všimla jsem si, že ses dosti změnil od doby, co jsme tě viděly posledně,“ úsměv jsem mu oplatila. Damon nám po chvilce pomohl naložit kufry do auta.

„To víš, Eleno, změna je život. A co ty, Bellíku, co povíš?“ Damon pokýval jen rameny a poté se podíval se na Bellu.

„Já ehm… asi nepovím nic, Damone. Na to mě znáš až moc dobře,“ odpověděla mu Bella s menším odstupem.

„Takže, stále ta věčně tichá, bázlivá, nemotorná Bella?“ poškádlil Damon Bellu. Já se tomu tiše zasmála.

„Ano, ta Bella, Damone. Čekal si snad jinou Bellu? Moje sestra je taky stejná,“ Bella se na něho ušklíbla.

„Děti, a mě si tady jako nikdo nevšimne?“ ozval se najednou strýček Max.

„Jé, strýčku Maxi, my jsme na tebe úplně zapomněli,“ všichni jsme se na něho se studem podívali.

„Budeme tu jen tak stát nebo už pojedeme konečně?! Na povídání budete mít času i potom. Nemám pravdu, Damone?“ řekl strýček trochu rozzlobeně.

„Jistě, strýčku, jako vždy máš pravdu. Tak, holky, nastupte si. Váš nový domov už vás totiž čeká,“ otevřel nám dveře od auta a my si bez problémů nastoupili. Cesta nám trvala asi necelou hodinu.

(Pohled Belly)

Vystoupily jsme a rozhlížely se kolem. Vypadalo to tu stejně, jak jsme tu s Elenou byly naposledy. Připadalo mi, jako by se tady zastavil čas, protože mě to vracelo do dětských vzpomínek. Z mého myšlenkového pochodu mě neprobudil nikdo jiný, než Elena.

„Bello, nespi, na to máš času dost.“ Než jsem ale stačila něco říct, už mě táhla za ruku do Damonova domu.

„Vítejte v našem království,“ řekl pobaveně Damon.

„Díky, Damone,“ objala ho Elena. Damon nám  pomohl s kufry nahoru, kde měl být náš nový pokoj. To, co jsem tam viděla, mi doslova vyrazolo dech. Byl tak prostorný a hlavně moderně zařízený. Mohla jsem na něm jenom oči nechat. Elena také vypadala nadšeně.

„Tak co, děvčata, líbí?“ zeptal se nás zvesela Damon.

„Víc než to, děkujeme,“ odpověděla jsem mu zvesela a padla mu kolem krku.

„Že by se nám nějak Bella rozjela?“ poškádlil mě Damon. Já na oplátku na něho vyplázla jazyk.

„Taky ti děkuji, Damone,“ řekla Elena a taky mu padla kolem krku.

„No, dobrá, dobrá, nemusíte tak vyvádět. Nemáte vůbec za co děkovat, a když dovolíte, rád bych šel,“ usmál se na nás a odešel.

„No, Bello, je na čase, abychom si vybalily.“ Vybalili jsme se, převlékly se a vydaly se dolů za strýčkem Maxem a Damonem. Celý večer jsme si povídali a smáli se. Kolem večera jsme se vydali na kutě. Zítra nás čekal 1. den školy, kterého jsem se ze všeho nejvíce obávala. Elena byla můj pravý opak. Ta se do školy přímo těšila. Nechápala jsem to, ale zvykla jsem si. Elena mi vždycky pomáhala zapadnout. Ale já byla ta, co se drží bohužel bokem. Nesnášela jsem být středem pozornosti. Ráno jsme vstávaly brzy. Samozřejmě, že mě vzbudila moje milovaná sestřička.

„Jdeš do koupelny jako první?“ zeptala se mě Elena.

„Jo, jdu,“ odpověděla jsem jí a už si to mířila ke koupelně.

„Pohni jsi.“ Slyšela jsem její poslední slova. Zapnula jsem si sprchu, nastavila si vodu tak, aby mi vyhovovala a vlezla jsem do ní. Sprcha byla nesmírně příjemná a uvolňující.

Umyla jsem si i hlavu. Poté jsem se zabalila do osušky, umyla jsem si obličej, vyčistila si zuby, rozčesala si svoje dlouhé kaštanově hnědé vlasy, vyfénovala si je a byla se základem nadmíru spokojená.

„Bello, už jsi?“ zeptala se mě moje netrpělivá sestřička.

„Ano, jsem,“ usmála jsem se na ni a už jsem si to v osušce mířila ke skříni.

„Co si jen obleču,“ řekla jsem si pro sebe nahlas a přemýšlela přitom. Vyřešila jsem to naprosto jednoduše. Vytáhla jsem si modré tričko s nápisem, modrý svetr a ryfle. Oblékla jsem si to na sebe a byla se svým dílem opět spokojená. Mezitím vylezla Elena z pokoje. Ona si oblékla, jak jinak, než sukni, modré tílko s bílými proužky a boty na podpadcích. To bych já si rozhodně nevzala. Šly jsme se dolů nasnídat a poté nás Damon zavezl do školy. Vystoupily jsme a šly vstříc novému dění. Studenti na nás doslova civěli, aby jim oči nevypadly z důlku. Musela jsem se tomu tiše zasmát. Ale popravdě mě sžírala hrozná nervozita a strach z dnešního dne. To Elena na rozdíl ode mě byla naprosto v klidu a mě se snažila uchlácholit. Moc se jí to ovšem nedařilo. Zašly jsme si do kanceláře pro rozvrh a plán školy. Ta paní byla na nás opravdu milá. Poté jsme si šly najít svou třídu. Cestou jsme potkaly učitele, který nás prý bude mít na hodinu biologie. No a teď přijde to nejhorší. Seznámení se třídou. To zase bude. Elena si všimla, že jsem neklidná a pevně mě stiskla za ruku a do ucha mi pošeptala.

„To bude dobré, Bello, uvidíš. Nemusíš se bát, nejsi sama,“ usmála jsem se na ni vděčně. Ještě, že ji mám. Dodává mi větší sebevědomí. Vešly jsme do třídy společně s panem učitelem.

„Dobrý den, milí žáci, moc rád bych vám představil vaše nové spolužáky,“ předstoupily jsme před třídu. Já najednou celá znejistila. Ten klid, který mě oplýval, jakoby vyprchal. Celá třída na nás zírala. Mně to nebylo vůbec příjemné. Moje sestra vypadala naopak klidně. Pan učitel po chvilce řekl: „Byl bych moc rád, děvčata, kdyby každá z vás něco o sobě řekla,“ ukázal směrem ke mně. Já byla celá nesvá, ale musela jsem se překonat.

„Já se jmenuji Isabella Swanová a pocházím z Floridy,“ sklonila jsem hlavu do země a tiše promluvila. Už tak mi to bylo dost nepříjemné.

„Já se jmenuji Elena Swanová a jsem sestra od Belly. Taktéž pocházím z Floridy,“ dpověděla Elena automaticky. Také bych někdy chtěla mít tolik sebevědomí, co ona.

„Tak, dívky, jděte se posadit. Ty, Isabello, si sedneš k panu Stefanovi Salvatorovi a ty, Eleno, si sedneš hned za něj k Angele Weberové.“ Nadechla jsem se a vydala se k lavici, do které jsem si měla sednout. Podívala jsem se upřeně na svého spolusedícího a nestačila se divit. Poté jsem uhnula pohledem, dosedla na židli a do konce hodiny se ani jednou na něho už nepodívala. Snažila jsem namísto toho poslouchat výklad učitele. Jak zazvonilo, tak než jsem stačila cokoliv zaregistrovat, už ten kluk byl pryč ze třídy. Elena mě popadla opět za ruku a táhla mě na další hodinu.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva klany odlišných upírů - 2. kapitola: