Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Duše - 3. kapitola

10.07.2011 (17:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 957×

A samozřejmě podle matky si za svou smrt mohu sama. Kypěla ve mně zuřivost a lítost nad mým nespravedlivým osudem. Byli to prachsprosté monstra. Nenáviděla jsem Culleny za to, že mi odebrali možnost žít.

Rozhodla jsem se dříve, než mi ta myšlenky vytanula v mysli. Cullenovi, připravte se na strašení...

„Pojď, půjdeme už pryč,” rozkázal Andrew autoritativně po rozhovoru mé matky, a když jsem se nehodlala pohnout z místa, tak mě jednoduše vzal do náruče. Po té lži už nic zajímavého nepadlo. Snad jen rozloučení. Mžik mi trvalo, než jsem znovu nabyla hlas a uvědomila si, že jsem přinejmenším metr nad zemí.

„Pusť mě hned teď dolů, jasný,” řvala jsem na něj, přičemž jsem používala i tělo na důkaz vážnosti mých slov, respektive využívala jsem zběsile ruce i nohy pro útěk. Bohužel mi to bylo prd platný. Páni, on sebou ani nehnul pod mými ranami. Jeho svaly snad byly ze železa.

„Za chvíli, drahoušku,” zašeptal s úšklebkem posazeným na tváři. Vyšli jsme ven, načež nás ozářil měsíční svit, konečně jsem se mohla zhluboka nadechnout. Bez varování nás zalila magická mlha a my jsme se octli úplně někde jinde než u domu mých rodičů, tedy opět v lese. Moji pozornost už nepřitahoval Andrew a ta jeho neskonalá drzost, nýbrž tma okolo nás. Byla noc.

Když jsem vcházela do domu byl pořád ještě den a teď se na obloze rýsoval srpek měsíce. Jestliže tak normálně letí čas, tak věčnost asi nebude tak dlouhá, bláhově jsem si pomyslela omráčena ještě těmi novými fakty.

„To byl tedy akční den s tebou,” konstatoval vřelý hlas Andrewa setinu předtím, než mě upustil na zem.

„Auuu,” vyjekla jsem hlavně ze zvyku, než-li by mě to bolelo. Hněvivě jsem si třela kostrč, s níž jsem tvrdě přistála na zemi. Počastovala jsem Andrewa pohledem sršícím blesky. Neuvěřitelně mě vyděsilo, že jsem necítila bolest. Vůbec mě nic nebolelo. No, to dá vlastně rozum. Ještě, abych po smrti trpěla bolestmi.

Svým počínáním jsem naprosto odrovnala Andrewa a on se nezačal div kutálet na zemi od toho smíchu. Opravdu vtipné. Hahaha.

„To není vtipný,” drmolila jsem a zostuzeně vstala. Prohlédla jsem si okolí a s vděkem jsem zjistila, že se nacházíme znovu u mého hrobu. Oddychla jsem si, když jsem usoudila, že ta nevolnost zmizela. Hrob, můj hrob.

Začínala jsem pomýšlet na svůj hrob jako na domov. Jediné místo, kde jsem byla vítána.

Těsně u mě jsem uslyšela povzdech. Andrew postával hodně blizoučko u mých zad. Teď, když jsem se otočila, a tudíž byla jen pár centimetrů od něj, jsem si všimla, jaké má líbezné rty. Jen se nepatrně nahnout a už bych je měla ve svých spárech. Stop, Emily, ovládej se.

„Máš pravdu, to nebylo vtipné. Ani nic jiného, jen jsi tak...,” vysvětlil zamyšleně a zbytek věty nechal vyznít v prázdnu. Těkal nervózně očima po stromech, byl zahlcen rozpaky. To bylo tak roztomilé a nehledě na tu nedořečenou větu. Nikdo ke mně předtím nedal najevo nějakou něhu s takovou dávkou roztomilosti. Nějak jsem lidi svým pohledem odpuzovala, ale on...

Pulzující elektřina mezi námi byla až hmatatelná. Zhluboka se nadechl a hodlal to spojení mezi námi přerušit, ale já ho nehodlala pustit. Patřil mezi těch málo mužů (Edward do této skupiny též patřil, proto se mi taky zalíbil, ačkoli nechápu, jak jsem na něj teď přišla), kteří mi dokázali odporovat a přitom mě i okouzlit. Další hluboký nádech a pročísnutí vlasů, jasná znamení určující mužský ústup. Emily, teď nebo nikdy. Jasně, bude to hlavně z mých sobeckých důvodů, ale mé mrtvé srdce potřebovalo cítit mužskou náklonnost. Všichni vzali přede mnou do zaječích, ty prozatím ne. Zkus, aby to tak bylo i nadále.

Přímo po hlavě jsem skočila do akce.

Mé paže ho obklíčily, aby měl horší možnost útěku a ještě jeden pohled jsem mu věnovala před tím než... Očividně byl šokován, ovšem nechal sebou manipulovat. Mé rty se na něj tvrdě a naléhavě natiskly, načež si podmiňovaly jeho účast. Sekundy váhal, a pak se vášnivě přidal. Pootevřela jsem ústa a nabídla mu vstup. Nečekal a naše jazyky počaly tančit divoký tanec, který jen oni dovedly. Sakra, byly dokonale sehraní.

Zatímco se naše jazyky studovaly, tak já jsem se více natiskla na jeho skvostně vypracované tělo. Jemu by snad i nejlepší kulturista záviděl. Och, díky jeho polibkům a jeho dotekům jsem roztála jako zmrzlina na slunci.

Blaženě jsem zasténala, avšak to jsem dělat neměla, jak jsem poté zjistila. Jak já jsem se za to pitomé zasténání proklínala. To slastné zasténání, totiž způsobilo, že se ode mě Andrew odtrhl a poodstoupil o dva kroky dozadu.

Jeho krásný obličej proklál šok, nevěřícnost a nesouhlas. Avšak své pocity nijak jinak nedal najevo. Aspoň, že tak. Chtělo se mi opět vzlykat, copak se mu to nelíbilo tak, jako mně? Co jsem udělala špatně?

Mezi námi se počala náhle vynořovat kouzelná mlha, jež jsem v tuto danou chvíli nenáviděla. Chtěl přede mnou utéci jako ti ostatní. Ovšem to jsem mu neráčila dovolit.

„Řekni to! Dokonči tu větu!” zakřičela jsem ještě do zářivé mlhy a snažila se někde rozpoznat obrys těla. Marně. Byl pryč, nechal mě tu. Samotnou a trpící.

Mýlila jsem se, on je jako ostatní. Kdybych aspoň nad tím dokázala mávnout rukou, jenže ten polibek se mnou něco provedl. Zamíchal se mnou, jako žádný jiný polibek. Zprvu ten polibek pro mě znamenal ukojit zčásti svou tělesnou potřebu, ale náhle ve mně něco probudil. Chtíč? Hlad? Souznění?

Nemělo smysl zadržovat slzy v očích, protože jsem byla každému ukradená, a jestli brečím, to bylo každému fuk. Nechala jsem všechny mé pocity vyplavit na povrch, zatímco jedna perla za druhou dopadaly na zem.

Zničeně jsem dosedla vedle svého hrobu. Tak moc bych si přála, aby alespoň jednou nějaký muž po mně bažil, slintal nade mnou. Myslela jsem, doufala jsem, že třeba Andrew naplní mé přání. Jenže i on byl jen zbabělý muž. Já jsem k němu přesto cítila něco hlubokého, jenomže on ne. V tom tkvěl hlavní problém.

Vzedmula se ve mně vlna vzteku, když jsem si uvědomila, jaký jsem slaboch, že bulím pro dalšího zbabělce. Děsila mě představa slabosti. Vždy jsem se dommnívala, že jsem byla silná. Že mě jen tak něco nezlomí. Ale očividně byla pravda jiná... Zahanbenost, ostuda a vztek byl malý odvar toho, co jsem pociťovala.

Vztekle jsem si utřela zbytek slz, nebo-li perliček, ze svých tváří.

Tma přetrvávala, jak jsem si uvědomila. To znamená, že lesní svět spí. Tak co jsou ty skřehotavý, bublající, zvuky znějící dotíravým způsobem, zač? Skřeky hlasitého brekotu, uvědomila jsem si náhle a také jsem určila původce toho skřekotu. Ihned, jsem přestala vyluzovat tak necivilizovaný zvuk.

Ztuhle jsem se stulila na boku do klubíčka a obličejem jsem ležela k mému hrobu. Snažila jsem sebe samu přesvědčit, že ho nepotřebuji, že k němu nic necítím. Ach jo, byla to nesmyslná práce.

Cítila jsem k sobě pohrdání za mou emocionální nevyváženost. Rozhodla jsem se slíbit si několik bodů, podle kterých se budu řídit. Body, které se budu snažit, co nejlépe splnit. Body, které budou řídit každý můj krok.

Zaprvé - všechny, co mi velice ublížili, ať už záměrně nebo ne, bude čekat trest. Do této skupiny přiřadím zatím jen Andrewa a Cullenovi. To oni můžou za to, že se chovám jako fňukna.

Zadruhé - jestliže jsem levoboček, tak chci znát pravdu o svém původu. Zasloužím si znát pravdu.

Zatřetí - pokud budu mít předchozí body úspěšně za sebou, tak budu usilovat o prvotřídní místo v nebi. Ať mi už Andrew pomůže, nebo ne. Já se tam dostanu. Já to zvládnu.

Povzbudilo mě, že jsem si to tak pěkně utřídila. Ale s mým výčtem věcí, jež mám v plánu, začnu zítra, naplánovala jsem si hrdě. S úsměvem jsem zavřela oči a zavrtěla zadečkem pro zlepšení spací polohy. Jestli myslíte, že mě zlomíte, tak to jste vedle.

Snesla se noc, a proto splýval s okolím tak přirozeně, jako by tam ani nebyl. Ale byl více než přítomen. Jeho chtíč po krvi prosakoval skrz vzduch a díky tomu jsem ho objevila. Bylo však pozdě, už se hnal skrz lesní porost přímo na můj krk.

Vykřikla jsem a zcela se probudila do reality. Zrychleně jsem oddechovala. Byla jsem vystrašená a celá se klepala. Nebyl to sen, nemohl být, poněvadž jsem byla ještě vzhůru, byla to vzpomínka. Vzpomínka na mou smrt. To mi mimochodem Andrew také neřekl, že mě bude otravovat má příčina smrti.

Nevím, jestli se Duše mohli zpotit, ale já jsem byla celá mokrá. No, tak možná to byla moje fata morgana. Ale přesto jsem se cítila mizerně po té vzpomínce. Už jsem se ani v nejmenším necítila na splnění mého prvního úkolu.

Zoufale jsem si sedla a schovala svou tvář do dlaní. Co mám jen dělat?

Křup, křup, křup. Někdo přicházel a nedbale přitom drtil křovinaté překážky. Někdo šel mým směrem ve stálém intervalu. Okamžitě jsem se napřímila a zadržela dech při představě nějakého divokého zvířete. Na mysl mi napadla poučka při takovém nebezpečí. Vylez na strom!

Jak jsem se v duchu okřikla, tak jsem provedla. Vyhoupla jsem se na nedaleký strom, nebylo to tolik těžké a bolestivé, jako když jsem byla ještě naživu. Hmmm, výhoda... Ále vždyť mě už nic nemůže zabít, tak proč lezu na strom? Uvědomila jsem si až na stromě. To jsem netušila, ale radši jsem zůstala, kde jsem byla. Zaháknutá na větvi.

Blížilo se to, všechna okolní zvěř utichala. Namáhavě jsem polkla.

Několik křupnutí následovalo, a já až poté uviděla toho dotyčného. Jeho usmívající tvář vystřídal zármutek. Jeho ležérnost vystřídala strnulost. Jeho zlaté oči vystřídaly černé oči. Jeho uvolněné ruce vystřídaly pěvně zaťaté pěsti, přičemž jedna drtila pugét narcisů. Mých nejoblíbenějších květin.

Z toho poznání, ale i z té změny jsem se zapomněla držet a žuchla mu přímo k nohoum. Sakra.

≤ ≥

Tuto kapitolu věnuji těm několika málo lidem, co čtou tuhle povídku. A také admince, která to bude opravovat. =)

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše - 3. kapitola: