Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Duše - 1. kapitola

29.06.2011 (09:00) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1249×

„Och, můj bože,” zakňourala jsem a rozlepila oči. Co jsem to jedla? Bylo mi na zvracení. Chtěla jsem se zvednout z postele a vyrazit zvracet, ale nebyla jsem na posteli. Ani jsem nebyla v mém pokoji. Za podivuhodných okolností jsem trčela v lese u hroudy země s křížem. Hrob, docvaklo mi. Nový hrob, což znamená, že někdo odešel. Ale kdo? Bože, a musí mě tolik bolet břicho a hlava?

S nemalými potížemi jsem se postavila na nohy. Nejen, že mi bylo od žaludku zle, ale cítila jsem ze sebe bahno – jako bych se někde vyválela. Pociťovala jsem na sobě tlaky a byla mi příšerná zima. No, možná to bylo tím oblečením, které jsem měla, z nějakých okolností, na cáry. Zamžourala jsem do tmy, vlastně jsem nemusela mžourat, viděla jsem tak, jako ve dne. Najednou jsem měla špatný pocit. Otočila jsem se a přímo přede mnou se nacházel světelný paprsek pocházející z oblohy. Je nejtemnější noc jakou jsem kdy zažila a paprsek Slunce dopadá na zem. Nejmírnější slovo, co by tuto situaci vystihovalo bylo slůvko divné.

Ale ještě divnější je, co tady dělám uprostřed noci? Nepamatuji si, že bych něco pila. Nepamatuji si nic. S alkoholem jsem už před lety skončila, tak co tu, sakra, dělám? A ještě v roztrháném oblečení? Do háje, že mě někdo znásilnil? No, to určitě, to bych si pamatovala. Nebo alespoň něco.

Dezorientovaně jsem zírala na to světlo a snažila se rozpomenout na včerejší události. Byl pátek.Vím, že jsem šla do lesa a pak mám okno. Zatraceně.

Otočila jsem se zády k světlu, neboť mi to nahánělo hrůzu. Chtěla jsem odkráčet z lesa a pak rovnou domů, ale nešťastně jsem šlápla na náhlý hrob a spadla.

„Aaaa,” zaječela jsem poplašeně a dosedla tvrdě vedle onoho hrobu. Nevěděla jsem, že tu byl někdo pochován, pomyslela jsem si zachmuřeně. To bych si taky pamatovala, byla by to událost tohoto města. Ach, co se to se mnou děje? Schovala jsem si tvář a snažila se upamatovat. Co se stalo?

Poté, co jsem se zhluboka vydýchala z mé frustrace, koukla jsem se na kříž, kde zněla tato slova:

Emily Thompson ( *1987 - †2003)

Milovaná Em, odpočívej v pokoji.

Spadla mi sánka. Já... Vy... Vy, tupci! Já nejsem mrtvá! Chtělo se mi křičet, ale nenacházela jsem svůj hlas. Jak mě mohli pohřbít zaživa? Já přeci žiji.

Zoufalá z této situace jsem se sesypala na zem. Co když jsem mrtvá a ani o tom nevím? Proč mě poslali pod kytky, když jsem živá a zdravá?

Já nejsem mrtvá. Já nejsem mrtvá. Já nejsem mrtvá.

„Nechci tě zklamat, ale jsi opravdu mrtvá, zlato.” Ztuhla jsem uprostřed horečnatého přemítání a zamyslela jsem se nad tím, jestli jsem své myšlenky říkala nahlas. Ohlédla jsem se po mladém, chlapeckém hlasu a postavila se zpříma proti nějakému chlapci. Snad v domnění, že se musím bránit vůči němu.

„Sakra, nech si ty vtípky, chlapče,” vyjela jsem zostra, když jsem si ho prohlédla. Možná ještě dvanáctiletý chlapec v pruhovaném pyžamu si ze mě ještě bude utahovat. Prima, to mi ještě chybělo. Dvě věci mi však byly víc než podezřelé. Zaprvé, ten paprsek záhadně zmizel, což asi bylo dobře. Zadruhé, co ten chlapec dělá v noci v lese?

„Jestli myslíš, že to je vtip, tak to máš hodně blbý. Kdybys nebyla mrtvá, tak by tě nepohřbili, Duše. Až si to všechno dáš dohromady, tak se ozvi.” Otočil se ke mně zády a pomalu odcházel pryč. Tohle všechno bylo tak moc zvláštní (jaká Duše?), a tak moc špatné. Domnívala jsem se, že si něco vzal, a tak tedy mluví nesmysly. I když jeho věk byl docela nízký k drogám. Ach, ta dnešní mládež...

Avšak mé podvědomí mi našeptávalo, že má pravdu. Nepohřbili by mě, kdybych byla živá.

Rozhodla jsem se promluvit s neznámým chlapcem a zjistit důvod toho všeho. On měl podle všeho odpovědi.

„Už mi věříš?” zeptal se mě, když jsem ho dohnala.

„Ne,” opáčila jsem bez rozmyslu. „Ale chci slyšet odpovědi na mé otázky,” dodala jsem, když se mu nebezpečně blýsklo v očích.

„Ano, jsi mrtvá. Zkus šáhnout na tamten strom. To bude důkaz mého tvrzení,” navrhl mi nonšalantně a mávl rukou k velkému smrku.

Mému tvrzení o jeho závislosti na nějaké droze jsem začala plně věřit. Sakra, co tu dělám? Měla bych teď ležet spořádaně v posteli a místo toho budu objímat sromy. Bože, to jsem dopadla.

Nicméně jsem uposlechla a objala ten strom dle pokynů, jenže jsem jím propadla. Propadla jsem skrze všechny vrstvy stromu, vnímala jsem každou buňku a dokonce jsem viděla vše, co tento strom, kdy viděl.

„Už mi věříš?” opakoval svou otázku, když jsem se oklepala z toho prapodivného zážitku. Vstala jsem a znovu přešla k němu, nevěděla jsem, jak odpovědět, proto jsem otálela.

„Ne, zcela.” Má pusa vypustila lež, kterou mi snad ani já ani on nevěřil. Cítila jsem, že má pravdu. Sakra, věděla jsem to. Ale nepřipouštěla si to.

Ušklíbl se na mě. „Tak to si hold budeš muset vzpomenout na svou smrt, protože jinak tu budeš hodně dlouho. Zkus se soustředit na svůj hrob nebo na své dřívější tělo. Jestliže budeš silou vůle lovit vzpomínky v této své nové podobě, tak se nikam nedostaneš,” navrhl mi, přičemž si sedl na zem. Když jsem byla zticha a jen na něj zírala, poklepal na místo vedle sebe.

Sedla jsem si k němu a s nechutí zamířila myšlenkami ke svému hrobu. Násilím a s morbidní zvědavostí jsem se natlačila do mysli mého těla, které jsem si živě představila. Vždy jsem byla poněkud šťastná se svým vzhledem. Náhle se mi vše vrátilo...

Pocítila jsem svou smrt znovu, té prožité hrůzy se, dle mého, už nezbavím. Obrázky minulosti mi hbitě rotovaly v mysli.

Vidím před sebou Jaspera, jak zuřivě si mě měří, a jak mi prudce skočí po ruce, zatímco já vidím všude pouze krev. Krev, krev a krev. Cítím, že ze mě vyprchává život, nemohu se už ani pohnout, stále ho vidím špinavého od mé krve. Náhle se mi vyskytla naděje. On tu příšeru ode mě odehnal a chtěl mě zachránit, jenže ta jiskra života, co mě těch pár sekund držela nad hladinou, byla náhle pryč.

Byli to monstra, nestvůry, které mi sebrali možnost něco prožít.

Ten chlapec měl pravdu.

Nejdříve jsem jen otupěle zírala před sebe pod náporem vzpomínek, ale potom se mi do očí vehnaly slzy. K jejich smůle jsem jim nedala příležitost uniknout. Nevím, proč se ve mně aktualizoval pud brekotu. Možná jsem si uvědomila, že za svůj život jsem skoro nic ze svých snů nedokázala. Šetřila jsem si je na později a teď žádné později není a nebude. Nejhorší na tom byl fakt, že s tou myšlenkou jsem musela sama den co den bojovat.

„Já... jsem... Mrtvá.”

„Konečně věříš a budeš mě poslouchat,” konstatoval s vražedným klidem. Poněkud mi začínal brnkat na nervy.

„Ano, věřím, spokojený?” vybuchla jsem a zoufale jsem si otřela oči rukama. „Jsem mrtvá. Jsem mrtvá. Jsem mrtvá!”

Lehce se pousmál, čímž si ode mě vysloužil příkrý pohled. „To bude dobrý. Musí být,” konejšil mě a přitom mi posunkem naznačil, abychom si přesedli k tomu stromu jímž jsem propadla.

„Být tebou, tak bych se plně smířil se smrtí. Víš, to světlo, které jsi viděla byla cesta do nebe, a protože...”

Udiveně jsem nadzdvihla obočí. „ Hele škvrně, ty seš co? Když mě tady tak ledabyle poučuješ?” vyhrkla jsem nevěřícně nad jeho drzostí. Totálně mě popuzovala, že mě tak mladý kluk poučuje.

„Zatraceně, já jsem se zase zapomněl představit,” zamumlal rozpačitě, což mě rozesmálo, ačkoli na téhle situaci nic nebylo vtipného. Také se usmál a zhluboka se nadechl.

„Jmenuji se Andrew. Jsem Průvodce nových a bloudících Duší. Jsem vám k službám,” představil se mi s takovou groteskní úklonou, až jsem měla co dělat, abych na něj neprskla smíchy. Mladý chlapec, který se chová jako sedmdesátiletý, starý muž. Úchvatné.

Počkat. Průvodce? Duše? To už jsem slyšela. No, jasně, tak mě před chvílí nazval.

„Jaká Duše? Jaký Průvodce?” přeptala jsem se opatrně a maličko se bála jeho odpovědí.

„Tak my Průvodci nazýváme neklidné duchy zemřelých. Je to hojně používaný název. A Průvodce je něco ve smyslu anděla, který má za úkol provádět, chránit, informovat Duše. Neříkal jsem ti to náhodou už?... Tak a teď, abych se konečně vrátil na začátek. To světlo, cos viděla byla cesta do nebe, jelikož jsi té nabídky nevyužila, tak si odsouzena k bloudění po světě. Nevěřila jsi a odvrhla svou nejlepší možnost. A jestliže ti bylo špatně, tak to je dobře, znamená to, že jsi krátce po smrti. Brzy se to zlepší. To jen tak pro informaci.

A pak na chmurnou scénu plné bolesti nastupuji já, jakožto Průvodce a mým úkolem je ti vše vysvětlit a dostat tě do takzvaného klidu. Vlastně abys odpočívala v klidu a nerušeně ve svém hrobě,” vysvětlil jedním dechem.

Chvíli jsem mlčela, než jsem si pořádně sesumírovala jeho rozumování. Podle něj to světlo byla nějaká cesta? Ty bláho, co se já ještě nedozvím. Věřila jsem jeho slovům, ani mě nenapadlo, že by lhal. Instinkt mi napovídal, že jen jemu mohu naplno důvěřovat.

Všechna má bolest, všechen můj hněv přešli do ústraní, čehož využila má zvědavost.

„Nezlob se na mě, Andrew, ale když jsem něvěděla, o jaké světlo jde, tak jsem vlastně neměla na výběr,” odporovala jsem a zkřížila ruce na prsou. Jeho definice o Průvodcích a Duší jsem na sto procent nepochopila. Poněvadž jeho důvod, proč jsem bloudící duše nedával smysl.

„Neznalost zákona neomlouvá,” ušklíbl se na mě. „Kdyby jsi byla smířena se svou smrtí a neodvracela se v ten moment, kdy jsi to světlo spatřila, tak bys tu teď netrčela. Nemrač se, ještě máš šanci. Sice už věříš, ale ne dostatečně je ještě jedna podmínka, kterou musíš splnit, a kterou ti samozřejmě nemohu říct.”

„To sou teda hloupé podmínky. To jako všichni hned po smrti jsou smířeni se svým údělem, či co? A tu druhou podmínku mi neřekneš, jako proč? Abych tu mohla trpět?” rozohnila jsem se a začala na něj vyřvávat.

„Nebudeš tomu věřit, ale jsou s tím smířeni. A je to specifická podmínka, na kterou musíš přijít sama, slečno učitelko. Nepochybuji, že při Vaší inteligenci byste to nezvládla.”

Ach jo, toto zase dopadne. Počkat...

Slečno učitelko? Postupně jsem prostudovávala, o čem všem jsme si povídali. Ale ani jednou nepadlo, jakou profesi vykonávám. A věštce bych do něj taky neřekla.

„Andrew, jak víš, co dělám?” otázala jsem se s přimhouřenýma očima.

Lenivě pokrčil rameny. „Když jsem tě dostal za úkol provázet po tvé cestě, tak jsem dostal něco jako tvé osobní záznamy,” nonšalantně se přiznal a já v tu ránu snad musela být červená, jak už dlouho ne.

„Ty víš úplně všechno?” špitla jsem stydlivě, když jsem si vzpomněla na všechny mé chyby v životě. Například ovlivnit se alkoholem, a poté se vyspat s úplně neznámým mužem. Když přikývl s úsměvem na rtech, začala jsem na něj ječet jako pominutá.

„Usmrkanče jeden, co si o sobě myslíš? Bavíš se snad nad mým neštěstím? Baví tě vidět mě rozlícenou?!”

„Jak slyším, tak pořád řešíš můj vzhled a věk. Ale takto mě tvá mysl chtěla vidět, ale aby tě to neprudilo, tak se ti ukáži v mé pravé podobě.” Stále se mírně usmíval, když se najednou kolem něho rozlilo světle modré světlo, a jak náhle se tu zjevilo, tak rychle se vypařilo. Nestál přede mnou chlapec v pyžamu, nýbrž svalnatý, pohledný muž. Jeho statné tělo bylo vpasováno do džín a do přiléhavého trika. Když jsem si s úžasem prohlédla jeho tělo, přišel na řadu jeho obličej.

Zalapala jsem po dechu. Jeho ledabyle poházené, vlnité vlasy mu vytvářely pěkné, černé, vrabčí hnízdo na hlavě. Jeho obličej byl naopak výrazně bledý k jeho vlasům. Ostré a přísné rysy změkčovaly jeho diamantové oči upřené na mou maličkost s vepsanou zvědavostí.

„Wow, sexy,” nedopatřením jsem ho ohodnotila nahlas. Po vyřčení těch dvou slůvek, jsem musela opět zrudnout jako rajče. Zahanbeně jsem si přitiskla ruku na pusu.

„Taková pochvala, děkuji,” usmál se na mě svůdně a kdejaká dívka by pod tím úsměvem zkolabovala, jenže já se ještě jakž takž ovládala. Díkybohu.

Přistoupil ke mně blíž, až jsme se málem dotýkali nosy. Elegantně mi sundal ruku z pusy a pak...

≤ ≥

Gratuluji všem, kteří se až sem dostali... A omlouvám se, protože se mi to moc nevydařilo, ale víc už ze sebe nedostanu. Nejméně třikrát jsem tuto kapitolu přepisovala.

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše - 1. kapitola: