Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 4. kapitola

22.08.2012 (19:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1428×

4. kapitola

Adrenalin, který mi koloval v žilách, způsobil, že jsem tu cestu zvládla téměř za poloviční čas. Ale přestože jsem nezpomalila, bylo každý další krok, co zkracoval vzdálenost k louce, těžší udělat.

Zprvu to bylo očekávání a naděje, co mě hnaly neuvěřitelným způsobem dopředu. Ve skrytu duše, i když bych to nepřiznala, jsem se snad i trochu těšila. Doufala jsem tak silně, jak jen to bylo možné…

Jenomže tato moje nálada netrvala dlouho. Poměrně brzo jsem si uvědomila, jak nepravděpodobné je, že by tam byl. Nic na tom neměnila ani intenzita toho snu. Ze začátku jsem v tom viděla předzvěst, byť se to mohlo zdát sebebláznivější. Ale nad tím jsem nepřemýšlela – poslední dobou jsem se nořila do nemožných představ tak často, až mi to začalo připadat skoro normální. Navíc byl mým téměř neustálým společníkem ten zvláštní pocit, který už jsem brala jako moji součást.

Přesto jsem nedokázala zpomalit. Ta část, co věřila, byla silnější, než jsem si myslela. A ačkoliv jsem samu sebe snažila přesvědčit, abych do toho nevkládala tak velké naděje, nedokázala jsem udupat ani píď z toho množství.

Praly se ve mně dvě já. A nejspíš tomu pomohl i fakt, jak rychle jsem se přibližovala. Na jednu stranu mi to připadalo jako nekonečně dlouhá doba. Na stranu druhou jsem se bála. Neměla jsem ani tušení, co od tohoto malého výletu očekávat…

Mé tělo reagovalo automaticky, když jsem v dálce spatřila známé místo. Vlastně jsme se tady měli sejít i v den, kdy se ztratil. Volala jsem mu, nemohla jsem přijít. Díky tomu, jak dobře jsem ho znala, jsem poznala v jeho hlase zklamání, přestože tvrdil opak. A i když to s tím nemělo nic společného, nemohla jsem si to přestat vyčítat…

Všechno to na mě působilo neuvěřitelnou silou a já do toho nedobrovolně spadla. Nejenom, že jsem v tom viděla poslední šanci. Věřila jsem, ohromným způsobem. Dokonce mi něco uvnitř říkalo, že tam bude…

Prošla jsem kolem krajních dubů, co louku lemovaly, a zastavila. S očekáváním jsem přelétla každičký její kousek. Nebyla nijak velká, o to ale krásnější. Nic se na ní nezměnilo.

Vůbec nic.

Veškerá naděje se v mžiku zhroutila a strhla mě s sebou jako nelítostná sněhová lavina. Neměla jsem sílu ani odhodlání zkusit prozkoumat její okolí, padla jsem bezmocně na kolena do mokré trávy. Nevnímala jsem slzy, jen bolest, co se mi rozlívala po těle jako kyselina a sžírala mě zevnitř.

Stočila jsem se do klubíčka a hodnou chvíli nehybně ležela na studené zemi. Už jsem neměla sílu pokračovat. A ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, to, že jsem ho tady nenašla, mě zlomilo. Zřejmě jsem byla hloupá, ale já veškerou naději, poslední naději, upírala právě na tento okamžik. Bylo to tak silné, že jsem tomu nemohla nevěřit. Nedoufat…

Prala jsem se s představou, že je konec. Že to vzdávám. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem se nesnažila přesvědčit, abych ho přestala hledat. Já se marně snažila o přesný opak.

Nenáviděla jsem se za to, jak slabá jsem byla. On by to na mém místě nikdy nevzdal…

Až chlad mě donutil se zvednout. Neochotně jsem se vyškrábala na nohy, ale domů se mi nechtělo. Cítila jsem z tohoto místa jeho přítomnost, trávili jsme tady moře času. Dokonce jsem odtud měla ty nejkrásnější vzpomínky…

 Bez cíle jsem se rozešla podél louky a nechala je proudit mou hlavou…

Leželi jsme na trávě, přikrytí tenkou dekou, která byla ještě před chvílí pod námi. I po setmění stále přetrvával teplý vzduch z jarního, na Forks nadmíru slunečného a nezvykle teplého, odpoledne. Užívali jsme si blízkost toho druhého…

„Miluju tě,“ zašeptal a v zápětí přiložil rty na ty mé. Něžným polibkem jen potvrzoval svá slova.

„Já tebe,“ zavzdychala jsem mu do úst. Převalil se na mě, rukou přejížděl po mém nahém těle. Jeho klín se otřel o ten můj a já pocítila příval nové touhy. Chtěla jsem ho, znovu.

„Zbožňuju, když se červenáš,“ podotknul jen tak mimochodem, moc dobře věděl, že tak způsobí sytější odstín na mých tvářích.

„Nesnáším to. Vždycky mě ta červeň prozradí. A ty ji v tom ještě podporuješ,“ vytkla jsem mu, na co se spiklenecky usmál. Někdy jsem měla pocit, že mé tělo dokázal ovládat líp než já sama…

Leknutím jsem tiše vykřikla, když mi podklouzla noha a já letěla po mokré hlíně dolů z kopce. Zastavila jsem se až pod ním, s bolavým zadkem a spoustou natlučených míst, ze kterých se během pár hodin vyklubou fialové modřiny.

„Kruci,“ zaklela jsem a pěstí udeřila naštvaně do země. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem se dostala z louky až sem. V rychlosti jsem zahýbala nohou, abych se ujistila, že je jen naražená, což byla v mém případě ta lepší varianta. Navíc když se dnes už od rána všechno tak hezky sypalo…

To, že mi začínala být zima, jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem se zachvěla chladem. Setřela jsem si z tváří nové slzy a chtěla jít domů, a tak jsem se otočila a prohlížela si ten kopec hrůzy.

Vlastně jsem tady byla jednou s Edwardem, když si ze mě utahoval. Nejkratší a nejúspornější možnost, jak se dostat zpátky, byla vyjít ten kopec nahoru. Jen při mé obratnosti to v konečné verzi nezahrnulo ani jednu výhodu. Naštěstí už mě sem víckrát nedostal.

Stoupla jsem si a rozhlédla se kolem. Možnost číslo jedna jsem zavrhla okamžitě, takže mi nezbývalo, než si to obejít. Spoléhala jsem na znalost těchto míst, o orientačním smyslu se u mě nedalo příliš bavit.

Cestu jsem moc nevnímala, vzpomínky byly silnější. Až když jsem čelem narazila o klacek a sykla bolestí, vrátila jsem se zase na chvilku plně do přítomnosti.

S rukou na čele jsem proklínala dnešní den. V návalu vzteku, a to hlavně na sebe, jsem tu větévku sevřela v dlani a ulomila. Zahodila jsem ji někam mezi stromy a chtěla pokračovat v cestě domů…

Prudce jsem se zastavila a obezřetně si prohlížela místo, kam směřoval můj hod.

Nebylo tam nic zvláštního. Nic, co by stálo za pozornost, co by bylo jiné než všechno ostatní kolem. A přesto jsem měla pocit, že se něco stalo, že bylo něco jinak, než mělo být. Zvláštní chvění a nával adrenalinu mi to jenom potvrzovali.

Skenovala jsem pohledem vyvrácený mohutný kmen, jenž zůstal zaklíněný mezi dvěma stromy. Čím déle jsem se tím směrem dívala, tím větší jsem měla nutkání hodit tam nějakou další větévku a přesvědčit se. O tom, že se nic nestalo a všechno to tušení je jen iluze, vytvořená mojí poblázněnou myslí.

Nemohla jsem si pomoct, musela jsem to zkusit. Co na tom, že jsem ani nevěděla, co jsem vlastně očekávala nebo co by se mělo stát.

Sehnula jsem se k zemi a vzala první, co mi padlo pod ruku. Po hmatu jsem poznala napůl rozpadlou šišku, kterou jsem ještě chvíli žmoulala mezi prsty, než jsem se odhodlala ji hodit.

V podstatě jsem ani netušila, kam přesně jsem chtěla, aby spadla. Dráhu jejího letu jsem s napětím sledovala, nejspíš jsem opravdu doufala, že se něco stane. A když začala padat k zemi, pocítila jsem zklamání…

Oči se mi rozšířily a já v první chvíli ani nevěděla, že jsem šokem otevřela pusu. Udělala jsem pár kroků blíž, chtěla jsem se přesvědčit na vlastní oči. S odstupem pár kroků, jelikož má vystrašená dušička na bližší vzdálenost neměla odvahu, jsem se ze všech sil pokoušela najít šišku, co měla dopadnout na zem.

Nedopadla. Ač jsem měla problém tomu uvěřit, ztratila se uprostřed pádu, pod kmenem toho stromu. Nedokázala jsem si to normálně vysvětlit - nebylo možné, aby se z ničeho nic vypařila uprostřed vzduchu. Přijatelnější se mi zdála varianta, že se ze mě stal blázen…

A přesto jsem ji tam nenašla…

Musela jsem to vidět znovu, přesvědčit se, že se to opravdu stalo. Uloupla jsem kousek suché kůry z nejbližšího stromu, co byla od kmene napůl oddělená, a postoupila až k tomu místu. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet – celá tahle situace byla iracionální. Spadlý strom byl zapřený o jiné tak, že měl pod sebou, v nejvyšším bodě něco přes metr vysoký a ne nijak široký, ničím nevyplněný prostor. Navíc byla veškerá krajina kolem naprosto normální - pro klid v duši jsem si ho i obešla. A tak jsem si dřepla těsně k tomu, pro mě zvláštnímu, místu.

„Jsem blázen. Tohle není normální,“ zašeptala jsem téměř se zavřenými rty. Polilo mě horko, když mi došlo, jak velká je to pravda. Možná bych měla vyhledat odbornou pomoc…

S těmi nejlepšími úsudky, jaké jsem jen dokázala mít, jsem se chystala zvednout a jít domů. Ale to nutkání bylo silnější, nedokázala jsem tomu vzdorovat a musela to udělat. Zkusit…

Natáhla jsem opatrně ruku před sebe i s kouskem kůry.

S nepochopením jsem zírala před sebe a fascinovaně sledovala, jak mi mizí před očima. Ta část, která byla blíž k onomu prostoru, se v souladu s mým posouváním ruky ztrácela. Nedokázala jsem si to vysvětlit, ani to popsat. Bylo to nemožné, a přece se to dělo…

Úžas přešel v šok a já ruku stáhla zpátky k sobě. Jen ten kousek kůry jsem nestrhla s sebou, nešlo to. A jakmile jsem ho upustila, spadl na zem. Jen ten malý kousek, co mi ještě nezmizel před očima. A zatímco tam ležel na zemi, jeho větší polovinu jsem neviděla.

Portál… Teleport…

To bylo to první, a zároveň taky jediné, co mě napadlo. Teda když nepočítám to nejdůležitější.

Edward…

Ani na chvíli jsem se nepozastavila nad tím, o jakých hloupostech má hlava přemýšlí. Kdyby mi to někdo, kdokoliv řekl, nevěřila bych mu ani slovo. Jenomže já byla v jiné pozici – byla jsem ten blázen, kterému by nikdo nevěřil.

Najednou všechno dávalo smysl. Jestli Edward našel toto místo, pak musí být tam. A já chtěla za ním…

Byla jsem tak zaneprázdněná myšlenkami na Edwarda a to, co jsem právě viděla, že jsem v tom rozpoložení nedokázala myslet na nic jiného. Nedokázala jsem ani ukočírovat samu sebe. Jako utržená ze řetězu jsem prošla pod chátrajícím kmenem…

„Ne!“ zakřičel někdo tak silně, zoufale a žalostně, až se mi celé nitro stáhlo. Okamžitě jsem se otočila tím směrem.

Děs, co proletěl mým tělem jako šíp s tím nejostřejším hrotem, byl nepopsatelný. Tělo mi zkamenělo, nohy zdřevěněly, a já se nedokázala pohnout, ačkoliv na mě uvnitř někdo zoufale křičel: Uteč! Ale to já nedokázala. Jen jsem se dívala, jak se ke mně nepostřehnutelnou rychlostí něco blížilo…

Bylo to mnohem horší. Já věděla, že to byl Edward. Zprvu jsem jeho hlas nepoznala, byl o něco málo jiný. Ale než jsem si to vůbec stihla uvědomit, řítil se ke mně. A postupně zpomaloval, takže jsem ho mohla vidět dřív, než mi to všechno mohlo stihnout dojít…

Vlastně mi spíš připadalo, že ho někdo zezadu neviditelnými špagáty brzdil. Jeho postoj ani výraz nenesly jedinou známku toho, že by to on sám chtěl…

Řítil se naproti mně, ve tváři nezkrotný, šílený, nelidský výraz. Výraz chtivého zabijáka. Přikoval mě na místě svýma hrůzu nahánějícíma, uhlově černýma očima. Z úst mu vycházely zvířecí zvuky podobné vrčení, jen mnohem intenzivnější, živočišnější a nebezpečnější. A já nedokázala dělat vůbec nic, ačkoliv jsem cítila, že se blíží konec.

Zastavil jen pár kroků přede mnou. Neuvolnil svůj postoj, ba naopak teď vrčel mnohem víc. Jeho tělo se sice nepohnulo ani o milimetr, ale jeho obličej mluvil za vše. Byl nadosah své kořisti, a přesto mu něco bránilo si ji vzít…

„Dlouho ho neudržím,“ ozvalo se v dálce zmoženým hlasem, ale neměla jsem ani odvahu se tím směrem podívat. Dívala jsem se do očí, které mi naháněly hrůzu, ale především mi nebyly ani v nejmenším povědomé.

„Utíkej!“ slyšela jsem teď už o něco blíž, ale stále jsem nedokázala odtrhnout pozornost od něj. Čekala jsem na chvíli, kdy se to všechno zlomí a on… „No tak, Bello, utíkej!“ Až při zmínce mého jména jsem si dokázala přebrat ten naléhavý křik.

Odtrhla jsem pohled od Edwarda zrovna ve chvíli, kdy se jeho těla zmocnili dva lidé. Vypadalo to, jako by mu chtěli ublížit. Udělala jsem krok zpátky…

„Panebože,“ zašeptala malá černovláska, která ke mně v tu samou chvíli střelila pohledem. Ty její oči byly snad ještě děsivější, než Edwardovy. Vnější okraje jejích duhovek měly zvláštní šedou barvu, která postupně světlala a přitom přecházela do černé. Ta ale přímo před mýma očima nabírala na sytosti…

„Utíkej,“ vydral ze sebe přiškrceným, zoufalým a zhrublým hlasem muž, co přiběhl s dívkou. A to mě konečně probralo, sic se na mě ani nepodíval.

„Běž,“ dodala ona tiše, přesto zoufale, když už viděla, že mě nemusí dál pobízet. Otočila jsem se a rozeběhla se k domu.

Stále jsem je slyšela za sebou. Uvnitř jsem byla na pokraji zhroucení, odehrávalo se ve mně nervové šílenství. Nedokázala jsem myslet vůbec na nic, ovládal mě nekonečný strach. Tušila jsem, že je to otázka mého života. A já byla příliš pomalá a nedokázala přinutit své nohy, aby běžely rychleji…

Zvuky za mnou nabíraly na hlasitosti. Ozvala se první rána doprovázená nejedním vzteklým vrčením. A když jsem uslyšela bolestné zakňučení, které bylo úplně jiné než to všechno okolo, přinutilo mě to podívat se tam.

Nestihla jsem zpozorovat vůbec nic - zakopla jsem o kořen a padala na zem. Ještě jsem se v rychlosti pokusila dát ruce před sebe…

Teď se tu do neděle moc objevovat nebudu, takže další kapitola bude nejdřív za týden.

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 4. kapitola: