Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 13. kapitola

04.01.2013 (12:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1221×

13. kapitola

„Takže?“ vypálila jsem na něj, jakmile za námi zavřel dveře od jeho pokoje. Nezáleželo mi na tom, že jsem v předchozí místnosti zdravila Lucy a že tu kromě ní byli nejspíš i všichni ostatní. Jake mi to chtěl říct v klidu, ale jestli to byla jen výmluva, nehodlala jsem ji přijmout. Já to potřebovala vědět. Už jen fakt, že jsem jediná, která to neví, mi neskutečně hrál na nervy.

„Bells, nejsem ten pravý, kdo by ti to měl říkat.“ Sedl si na postel, ale v jeho výrazu jsem vyčetla, že byl smířený se skutečností, že to z něj vymámím. A já byla rozhodnutá, že se z toho nevyvleče. Dnes už ne.

„A kdo jiný? Myslíš si, že by bylo lepší zeptat se na to Edwarda? Že by mu nevadilo vysvětlovat mi, proč jsem pro něj takovým pokušením?“ ptala jsem se zoufale, nedokázala jsem tuto svou emoci nechat utajenou. Sedla jsem si vedle něj, nohy skrčila pod sebe. „Řekni mi to, prosím. Potřebuju to zjistit, abych mu mohla pomoct. Zjednodušit mu to, jak nejvíc to jen půjde,“ pokračovala jsem s upřeným pohledem do jeho očí.

Dlouhou dobu se na mě jen mlčky díval. A já sledovala změny střídající se v jeho obličeji. Lítost, zoufalství, vztek…

„Měli jsme ho zabít. Měl jsem ho tehdy zabít! Proč jsem to, kruci, neudělal!“ Znovu stál na nohou, pěstí prudce bouchl do stolu, ze kterého se odštípl kus dřeva.

Lekla jsem se a ucukla, přestože byl ode mne přes polovinu pokoje. Srdce mi v hrudníku bilo jako splašené, dokázala jsem určit každý jeho pohyb. Nebála jsem se Jacoba, ani toho, že by mi ublížil. Věděla jsem, že to on by nikdy neudělal. Vyděsila mě jeho slova. Jejich význam. To, které osobě byla určena.

„Ne, neměl. Kdyby se mu něco stalo…“

„Ne, Bells, ty to nechápeš,“ přerušil mě okamžitě, už zase seděl naproti. „Kdybych ho tenkrát zabil, nic z toho by se nestalo. Nebyla bys uvězněná tady a už vůbec bys neriskovala každou vteřinou, co jsi v jeho přítomnosti, svůj život,“ mluvil horlivě, přesto stále v hádankách. Kličkoval kolem toho podstatného, toho, co jsem chtěla vědět. A byl si toho vědom, stejně tak jako mého pohledu, který jej vybízel k vysvětlení.

„Je novorozený, Bells. První rok po přeměně je upír nejsilnější, nejrychlejší, ale taky nejvíce zmítaný a zkoušený… hladem. Proto je pro tebe tolik nebezpečný. Může tě milovat sebevíc, ale ta druhá stránka v něm vždycky bude. Není chvíle, kterou by nestrávil v tvé přítomnosti a nemyslel při tom na to, jak snadné by bylo ulevit té bolesti, co jej spaluje až do morku kostí,“ šeptal a přitom pozorně sledoval mou reakci. Viděla jsem na něm, jak se snažil hledat vhodná slova, ale ani přesto nedokázal skutečný význam zakrýt.

„Nic víc?“ zeptala jsem se potichu. Ne, že bych to nepochopila a nechávalo mě to klidnou, ale čekala jsem něco víc. Něco dalšího, něco, co by dělalo situaci ještě horší. Skutečnost, že jej láká má krev takovým způsobem, jaký si já sama nedokážu ani představit, mi byla víceméně jasná už od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, co je zač.

„Nic víc? Jak tohle můžeš říct?! Copak tobě to nedochází, Bells? Bylo by pro něj tak snadné tě zabít, nestihla bys ani vykřiknout.“ Teď už mluvil bez obalu. Nesnažil se mě neděsit, naopak jsem měla přesně opačný dojem.

„Já mu ale věřím,“ trvala jsem si na svém. Jenomže v zápětí si vzpomněla na naše setkání. Ani jedno by nedopadlo dobře, kdybychom byli sami…

Musely mě prozradit oči, protože to poznal. Natáhl se ke mně a obmotal okolo mě své paže. Přitiskla jsem se k němu pevněji, nechtěla jsem, aby viděl, jak se mé oči zalily slanou vodou.

„Miluju ho,“ zašeptala jsem do ticha a pevně k sobě přivřela víčka. Nemohla jsem si dovolit slzy, nesměl se o nich dozvědět.

„Já vím. Mrzí mě to.“ Věděla jsem, že to myslel upřímně. A stejně tak jsem věděla, co tím myslel. Celou tuhle absolutně podělanou situaci. Přesto mě dovedl na jiný směr…

„Nesmíš ho zabít, slyšíš? Nesmíš to udělat!“ vzpomněla jsem si na jeho předchozí výbuch. Slzy byly ty tam. Odhodlaně jsem se mu dívala do tváře, rozhodnutá za Edwarda bojovat.

Zhnuseně si odfkrl. „Neboj se. Teď už ani nemůžu.“ Otočil hlavu na stranu, ale ani tím přede mnou nezakryl znovunabytou nevraživost a hněv.

„A předtím?“ zajímala jsem se. Byla jsem si moc dobře vědoma té narážky.

„Nechceš to slyšet, Bells,“ varoval mě, když se otočil zpátky. V očích měl nerozluštitelný výraz. Nevěděla jsem, co to znamená. A o to víc mě to zajímalo.

„Nemáš pravdu. Chci to vědět,“ oponovala jsem mu okamžitě. S hlubokým výdechem sklopil pohled. Měla jsem strach, aby nepřemýšlel, jestli mi to vůbec má říct.

„Pamatuješ si, co jsem ti říkal ten den, kdy jsem za tebou přišel poprvé? Jak jsem se sem dostal?“ zeptal se, když se na mě opět podíval. Přikývla jsem, ale on mlčel. Jakoby ještě stále nebyl rozhodnutý, jestli mi to opravdu řekne.

„Probudily se v tobě vlkodlačí geny, když tvůj pradědeček zemřel. A pak ses ocitl tady, musel jsi nahradit jeho místo,“ začala jsem a doufala, že jej tím povzbudím do vyprávění. Ještě chvíli mlčel, a když pak přikývl na souhlas, v duchu jsem se usmála.

„Víš, že nezemřeme jen tak. Většina zranění se nám bez větších obtíží během chvíle zahojí. A ta, na která můžeme bez lékařské pomoci zemřít, se nám v tomto světě téměř nemohou stát. Pokud nepočítáme boj s upíry…“ Na pár vteřin se odmlčel, pozoroval můj výraz. Nemohlo mě to překvapit – o rychlém uzdravování jsem věděla už dávno a boje s upíry jsem si vyvodila sama z toho, co mi občas naznačil.

„Dříve budovali upíři smečky. Jedna obrovská v Itálii zastávala dokonce něco jako královskou rodinu a měla dbát na dodržování zákonů. Po vytvoření tohoto světa se ještě několik let nic nedělo, ale pak mezi sebou začali upíři bojovat. Smečky se rozpadaly a navzájem se hubily. Kvůli výhodným územím, nebo jen ze vzteku, z pomsty. Několikrát jsem přemýšlel nad tím, že možná to je cesta k vysvobození. Jakmile přestanou existovat upíři, druhý svět nebude mít význam.“ Byl ponořený do vyprávění, a tak jsem tiše vyčkávala, když se zamyslel. „Ale to je zaprvé jen má zbloudilá myšlenka, a pak upírů je stále víc než dost,“ vrátil se zpátky do přítomnosti. Možná chtěl tímto skončit, ale já z něj nespouštěla tázavý pohled. Možná si myslel, že jsem zapomněla na svou prvotní otázku. Ale o ní jsem se zatím nic nedozvěděla…

Ušklíbl se, než pokračoval. „Před rokem se tu objevili dva upíři. Snažili se utéct, přestože měli oba jedinečné dary, díky kterým byli jejich síly vyrovnané.“ Podíval se na mě, aby se ujistil, že jsem mimo. O upírech mi nikdy nevykládal, sám to věděl nejlíp.

„Někteří upíři mají dar. Říká se, že je to zesílená jejich největší vlastnost nebo schopnost z lidského života. Navíc nikdy nenajdeš dva stejné dary, každý je jiný,“ vysvětlil mi a nechal chvilku, abych si to mohla srovnat v hlavě. A následně navázal na předchozí vyprávění.

„My ale upíry zabíjíme. Proto tehdy ani neuvažovali nad tím, že by jim dovolili proklouznout. V té bitce zahynul můj praděda výměnou za hlavu upíra, který omamoval jejich smysly. A ta dívka utekla.

Tehdy jsem se proměnil, abych zastoupil Ephraimovo místo. Nikdo z nás nečekal, že se ta upírka ještě někdy vrátí. Ale šeredně jsme se pletli. Dřív by jí stačilo pár minut, aby si sehnala nebo vytvořila armádu, ale tady bojuje každý sám za sebe. Trvalo jí rok, než našla spojenectví mezi dalšími upíry. Přišlo jich osm. Dar měla jen ta, co se vrátila. Pokud měli dary i ti ostatní, nebyly fyzické nebo příliš oslabené, takže jsme o nich nevěděli. I tak ale byli ve velké přesile a my prohrávali…

V tu dobu se sem dostal Edward. Bojovali jsme kus od místa, kde je přechod mezi světy, ale i tak se to nedalo přehlédnout. Jeho krev byla pro jejich vyhladovělá těla neodolatelná. Stačila nám chvilka k tomu, abychom je do jednoho zabili. Avšak dva z nich se k němu dostali dřív. A pak už bylo pozdě, měl v sobě jejich jed.“ Dychtivě jsem poslouchala každé jeho slovo a snažila si to představit. Nemohla jsem pochopit, jak dokázali bojovat proti takové přesile…

„Zachránil vás,“ zkonstatovala jsem. Viděla jsem na něm, jak nerad mi to odsouhlasil. „A to bys ho dokázal zabít?“ ptala jsem se nevěřícně.

„Ne že dokázal, já jsem chtěl,“ přiznal bez jediného pokusu o zaobalení.

„Cože?“ vydechla jsem překvapením.

„Říkal jsem ti, že to nechceš slyšet. A kdybych tenkrát věděl, jak to dopadne, že tě dovede až sem… Bello, ty to ale pořád nechápeš, víš,“ reagoval na mé záporné kroucení hlavou. Znovu zněl mírněji, starostlivě. „Tady jej nečeká nic dobrého. Žít v tomto světě, tímto životem, není nic, co by si vybral. Nic, co by chtěl, co by stálo za to žít. A v tu chvíli jeho tělo procházelo bolestivou proměnou, ani by o tom nevěděl. V podstatě by to pro něj bylo vysvobození. Jenomže se objevil můj beskern.“

„Beskern?“ skočila jsem mu do řeči a zopakovala to po něm, jako bych snad špatně slyšela. „Myslela jsem, že beskerni v tomto světě žít nemůžou.“

„Nemůžou. Většinou svého beskerna ani nezažijeme. Ukazují se nám jen ve výjimečných situacích. Já toho svého viděl poprvé a nejspíš i naposled. Zakázal mi ho zabít,“ odsekl naštvaně, ruce svíral v pěsti. Kratičkou dobu mu trvalo, než navázal klidným tónem. „A protože beskerny bereme jako někoho, kdo nás střeží, kdo je nad námi, nemohl jsem to udělat. Jestliže se nám v takové situaci objeví, musíme se podřídit. Bereme to jako znamení…

Nezbylo nám nic jiného, než najít Culleny ještě před ukončením jeho proměny. Ačkoliv jsme neměli tušení, kde se zrovna nacházeli. Cullenovi jsou jediná výjimka. Jediní upíři, se kterými nebojujeme. Když se tu před dvě stě padesáti lety objevili, tehdy byli ještě díky jejich přesile ve výhodě. A přestože byl můj pradědeček poslední vlkodlak, co s Cullenovými uzavřel příměří, stále to platí. Pro nás pro všechny, po generace.“ Nezněl vůbec nadšeně, když mi to říkal. A já přitom nechápala důvod. Nemohli být přece špatní, když je nechali na živu.

„Ale proč? Proč jste potřebovali je?“

 „Jsme přirození nepřátelé, Bells. Pokud by se nás Edward nepokusil zabít, určitě by mu nikdo z nás nevysvětlovat všechno to kolem.“ Jeho tvář se při dalších slovech zachmuřila. „Doufali jsme, že odejdou. Jenomže on chtěl zůstat. Neustále být s tebou,“ zakončil své vyprávění.

„Tak proto…“ vydechla jsem úžasem, když mi to došlo. To vědomí mě zahřálo u srdce.

„Co proto?“ zeptal se a já na něj zmateně zaostřila. Neuvědomila jsem si, že to říkám nahlas.

„Od jeho zmizení jsem měla neustále pocit, že je se mnou. Že mě sleduje. Cítila jsem jeho přítomnost skoro stejně, jako by vedle mě opravdu byl, jen jsem jej neviděla,“ vysvětlovala jsem mu. Když mi to říkal Edward, příliš jsem se nad tím nezamýšlela. Tolik věcí bylo důležitějších. A přitom nyní jsem si vybavovala, že mi to psal i do toho dopisu…

„Dovedl tě až sem,“ řekl, znovu naštvaný.

„Ale já jsem ráda. Na jednu stranu. Je tady on. A jsi tu i ty,“ snažila jsem se mu vysvětlit můj pohled. Smutně se na mě usmál a objal mě.

„Mám tě příliš rád na to, abych se radoval z toho, že ses sem dostala,“ zašeptal mi do vlasů, stisk jeho paží zesílil…

Byla jsem s Jakem ještě několik hodin. Povídali jsme si o hloupostech, jako za starých časů. Ačkoliv to ani jeden z nás neřekl nahlas, oba jsme věděli, že bylo pro dnešek vážné téma vyčerpáno do posledního kousku. Přesto se mi příliš nedařilo myslet na cokoliv jiného než na Edwarda.

Slíbil, že přijde. A já doufala, že svůj slib dodrží. Jen jsem stále nemohla pochopit, kde se ve mně brala všechna ta odvaha. Po tom všem, co jsem věděla a co se stalo. Jenomže já postrádala jeho přítomnost stále stejně – ta chvilka v jeho objetí mi ani trošičku nemohla vynahradit celé ty dva měsíce bez něj.

Dívali jsme se na film. A o to to bylo všechno jenom horší. Naši konverzaci jsem totiž musela aspoň minimálně vnímat.

Vydržela jsem sotva do půlky, když jsem ho poprosila, aby mě odvezl domů a vymlouvala se přitom na únavu. Nabízel mi sice, že si můžu odpočinout nebo i přespat tam, ale nakonec se mi jej podařilo přesvědčit, že chci o všem v klidu přemýšlet.

Netušila jsem, jestli věděl o pravém důvodu, proč nemůžu zůstat u něj. Ale pokud ano, nic jsem na něm nepoznala. Pokud ano, stejně s Edwardem nebudu sama.

Odvezl mě domů a vzápětí odjel.

Cítila jsem, jak ve mně stoupala nervozita a očekávání. A byla si vědoma, že pokud se něčím nezabavím, nebude to čekání k vydržení. Proto jsem se rozhodla vařit, i když by mě normálně ani nehnulo. Bylo přece úplně jedno, co jsem jedla…

Nakonec jsem si udělala obyčejnou vaječinu, když mě dostihl hlad. Od rána jsem snědla jen malé jablko, které mi Jacob podstrčil v autě při cestě z lesa. I on si uměl leccos vyvodit a tak byl nejspíš na pochybách, kolik toho sním. Neochotně jsem si od něj jablko vzala a doufala, že to bude jedno z těch jídel, které v sobě udržím. A měla štěstí.

Na rozdíl od tohoto jídla. Přesně jsem vycítila okamžik, kdy můj žaludek odmítl spolupracovat, a už běžela na záchod.

Neměla jsem toho v sobě příliš, a tak nejspíš vyzvracela i to jablko z dopoledne. Nakonec jsem jen plivala a snažila se z úst dostat nepříjemnou pachuť.

Z ničeho nic mi někdo odhrnul pramen vlasů, který mi spadal podél tváře. Nečekala jsem to, leknutím jsem se rychle otočila.

„Edwarde,“ vydechla jsem překvapením. Nečekala jsem jej zrovna teď.

„Ty jsi nemocná?“ zeptal se s obavami ztrápeným hlasem, starostlivě mě pozoroval temně černýma očima.

Jestli jste narazili na cokoliv, co vám nedávalo smysl nebo jen přišlo úplně padlé na hlavu, tak předem říkám, že to tak má být. :D A postupně se to bude všechno vysvětlovat... :)

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 13. kapitola: