Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 11. kapitola

01.12.2012 (17:15) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1312×

11. kapitola

Toto nemohlo být skutečné! Nemohla to být pravda! Prostě nemohla! opakovala jsem si stále dokola. Znovu a znovu, během těch pěti minut už snad po stotisící.

Seděla jsem na lůžku s nohama ve vzduchu a čelem jsem se opírala o Jacobovu hruď. Rukou mi přejížděl v pravidelném intervalu po zádech, ale nepomáhalo mi to ani v nejmenším. Obličej v dlaních jsem měla ukrytý jen pro větší pocit soukromí, slzy stékající mi po tvářích nepřehlédl ani jeden z nich. Ale já to nemohla zastavit, sebevíc jsem se o to snažila.

„Prosím,“ zažadonila jsem zoufale znovu, nejméně po sté, a podívala se přitom na Carlislea, stojícího v opačném rohu místnosti u otevřeného okna. Nešlo přehlédnout jeho snahu vtáhnout do plic co nejvíce čistého vzduchu z venku.

„Mrzí mě to, Bello, ale opravdu nemůžu,“ omlouval se mi Carlisle, ve tváři zmučený výraz. Mohla jsem jen hádat, jestli si vůbec uvědomuje, co všechno to znamená, nebo se jen snaží odolávat vůni mojí krve. Právě ta byla totiž největší a zároveň jediný problém…

„Risknu cokoliv,“ ujistila jsem jej rychle. Nebála jsem se. Co jsem mohla ztratit? Když život tady neměl cenu, jediný význam?

Jeho obličej se stáhl ještě víc, když nesouhlasně zakroutil hlavou. Pomalým krokem se ke mně rozešel. V tu samou chvíli se k němu Jacob otočil čelem a celý se napjal, připravený kdykoliv mě bránit. Jemu to nevadilo, nevšímal si toho. Rysy jeho obličeje byly teď vážnější, než kdykoliv předtím.

„Není to risk, ale zaručená smrt. Nedokázal bych se ovládnout, nedokázal by to nikdo z nás. Před čtyřmi sty lety by to pro mě nebyl problém, ale jsme tu příliš dlouho. A tohle to jen dokazuje,“ ukázal prstem na své oči, když se dostal na vzdálenost pár kroků.

Když jsem jej před hodinou uviděla poprvé, měly barvu vybledlé rudé. Vnější okraje duhovek mu lemovala ta zvláštní šedá, co mi kdoví proč naháněla stejně velkou hrůzu, ne-li větší. Jen zběžně jsem si ji pamatovala z těch dívčiných očí, ale vzpomínky mi za tu dobu poměrně vybledly.

Teď už však jeho oči ani zdaleka nepřipomínaly rudou barvu, byť zamlženou, světlou. Byly s každým dalším okamžikem, který trávil v mé blízkosti, tmavší. Připomínaly mi spíš rezavě hnědou, která však s jeho přibližujícími kroky nabírala až příliš rychle na tmavosti. Než stihl zkrátit vzdálenost mezi námi na pár kroků, byly sytě černé. Jen neustále jakoby mírně zakalené. A ta šedá, která směrem ke středu oka světlala a zároveň se míchala s rudou, byla nepopsatelná. Rozhodně to nebyla normální barva očí. Byla spíš odrazem smutku, utrpení…

Ne, ani to nebylo to správné přirovnání. A já nemohla přijít na to, co se pod ní skrývá…

„Ta čerň prozrazuje náš chtíč, hlad,“ zašeptal do hrobového ticha místnosti a vyrušil mě tak z mého zamyšlení. Otřásla jsem se a nasucho polkla – teprve teď mi to naplno došlo. „Stačila by jen jedna kapka tvé krve…“ Nechal větu vyznít do ztracena, pochopila jsem ji moc dobře i bez jejího dokončení.

Bylo to zvláštní. Měla bych utíkat, ječet, omdlít, nebo cokoliv jiného. Bavili jsme se tady přece o tom, jak velké pokušení pro něj jsem! A soudě podle stažených svalů v jeho obličeji i vystupujících kloubů u zatnutých pěstí pro něj bylo bezpochyby těžké tu být, stát přímo přede mnou. Těžší, než jsem si vůbec dokázala představit…

Já jsem si uvědomovala, jaké nebezpečí pro mě znamenal. A přesto jsem dokázala být relativně klidná. Protože jsem sama nevěděla, jestli by to nebylo spíše vysvobození. Momentálně mě tížily jiné věci…

„I přesto jsem ochotná…"

„Ne, Bello," nenechal mě větu ani dokončit. Poprvé mírně zvýšil hlas, a přestože nekřičel, nebylo pochyb o jeho skálopevném rozhodnutí. „Nemohl bych to udělat. Nedokázal bych žít s pomyšlením, že jsem moc dobře věděl, jak to skončí, a přesto jsem to udělal. Promiň mi to," zašeptal sklíčeně.

Kdyby nedodal ta poslední slova, snad bych prosila dál, do úmoru. Jenomže to jsem teď nemohla. Ne po tom, co jsem pochopila jeho stanovisko, co jsem viděla, že i jeho to mrzí…

„Měla bys to říct co nejdřív Edwardovi. Nejsem si jistý, jak dlouho to před ním dokážu skrývat. Všechny nás…" zarazil se, nakonec větu dokončil nejspíš úplně jinak, než byl jeho původní záměr, „měli byste si promluvit."

„Edward je tady? Můžu ho vidět?" vyhrkla jsem okamžitě při zmínce na něj, bez rozmyslu. Bylo to už strašně dlouho, co jsem ho naposledy viděla. Když nepočítám tu událost. A já jeho přítomnost postrádala, s každým dnem o kus víc.

Chtěla jsem za ním i přesto, že nebudu vědět, co mu říct. Že se změnilo úplně všechno, že není jediný, kdo má tajemství. Nejdřív jsem ho potřebovala vidět.

Všechno ostatní budu řešit potom…

„Zavezu tě za ním," řekl nakonec Jake, kdoví proč tolik neochotně…

***

„Tady?" zeptala jsem se nakonec, když už i motor utichl. Nečekala jsem, že zastaví mezi lesem. A nic jiného než stromy jsem široko daleko neviděla.

„Kdybys nechtěla jít, můžeme jet domů." Upíral na mě přitom prosící pohled. Nechtěl, abych tam šla. To mi bylo víc než jasné.

„Ne," odporovala jsem mu a okamžitě si rozepnula pás, abych význam toho slova umocnila. „Kam mám jít?"

„Půjdu s tebou," reagoval okamžitě a ruka mu sklouzla na odepínání pásu.

„Jaku,“ zarazila jsem ho okamžitě, dlaň položenou na jeho paži. „Raději bych šla sama," přiznala jsem a doufala, že mě pochopí.

Dlouhou dobu mlčel a propaloval mě pohledem. A já mu ho s prosbou v očích oplácela. Viděla jsem tu nechuť pustit mě, o to víc se mi ulevilo, když nakonec ruku stáhl zpátky do klína.

„Pořád rovně, hlouběji do lesa,“ zašeptal nakonec. Němě jsem naznačila ústy děkuju a vzápětí chytla kliku od dveří auta. „Bells, dávej na sebe pozor,“ dodal ještě. Přikývla jsem na souhlas a rychle vystoupila z auta. Možná až podezřele rychle, mohl si toho všimnout.

Ta věta mnou bůhví proč zamávala. Víc, než bych si myslela, že je to možné. Měla jsem za to, že jsem připravená na všechno. Ale otázka byla, co zahrnovalo to všechno.

Rozešla jsem se dřív, než bych nad tím měla možnost víc přemýšlet. Nebyla jiná možnost, potřebovala jsem ho vidět, vědět o něm…

Brzy jsem svého rozhodnutí litovala. Slyšela jsem jej odjíždět a sotva jsem ušla tak daleko, že se mi ztratila silnice z bezpečného dosahu, začal mě doprovázet nepříjemný pocit. Pocit, že tady nejsem sama.

A to hrobové ticho dělalo les ještě temnějším, nebezpečnějším…

S přibývající nejistotou a podezřením jsem zrychlovala. A byla čím dál nervóznější. Edwarda jsem nikde neviděla a místo, abych se tomu nepříjemnému nutkání snažila vyhnout, jsem slepě mířila stále hlouběji do lesa…

Odfrkla jsem si, když mi došlo, že tady bylo úplně jedno, kde jsem se nacházela. Přesto mě uvědomění nedokázalo zbavit strachu.

Strnula jsem uprostřed kroku, když jsem zaznamenala nepatrné šustnutí trávy někde v dálce za mnou, a prudce se otočila. Se splašeným srdcem jsem kmitala očima po okolí, zatímco mé nohy se samovolně rozešly dozadu.

„Bells,“ ozvalo se a já se okamžitě dívala tím směrem. Chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznala jeho hlas, který byl nepatrně jiný. Teprve potom jsem jej zahlédla – stál dál, než jsem čekala, schovaný mezi stromy.

„Edwarde,“ vyslovila jsem jeho jméno, ale z úst mi nevyšel jediný zvuk. Prvotní šok ze mě opadl a to mírné napětí, tak odlišné od toho předchozího, zakryla během pár vteřin radost, co se mi rozlévala po celém těle. Z očí mi skanuly slzy štěstí a já se k němu nevědomky rozešla.

„Ne, Bells, prosím,“ žadonil a ve mně se všechno stáhlo. V hlavě mi rezonoval ten zoufalý, až bolestný podtón. Automaticky jsem zastavila, v tu chvíli bych ani nemohla jinak. „Nech mě to udělat… postupně.“ Moc dobře jsem na něj neviděla, a proto musel mluvit hodně nahlas, jelikož slyšet ho jsem neměla problém.

Nikdy jindy bych ho v takovéto situaci neposlechla. Celé tělo mi brnělo nedočkavostí, nebyla jsem schopná ničím udusit přetlak, co se ve mně tvořil. Nikdy jindy bych nezůstala poslušně stát na místě, jako tomu bylo nyní. Ale bylo víc věcí, co mě to nutilo udělat. Nevěděla jsem, co od něj můžu čekat, co se změnilo. Nevěděla jsem vlastně vůbec nic…

Přiměla jsem se zůstat na místě, pohled jsem z něj však ani na vteřinu nespustila. Šel pomalu a zhluboka dýchal. Nebo alespoň tak mi to připadalo, a jakmile se dostal o něco blíž, moje teorie se potvrdila. Stále byl poměrně daleko, přesto už jsem dokázala vnímat víc detailů. Všimla jsem si, jak místo běžného mrkání k sobě přivíral víčka pevněji a jak je občas na krátkou dobu přidržel u sebe. Neunikly mi ani ruce sevřené v pěst, které střídavě zatínal a povoloval. Vnímala jsem jeho strnulé pohyby, které jakoby ho stály tím víc úsilí, čím blíž byl ke mně. A taky to, že zpomaloval…

Věděla jsem, že odolává mé krvi. Ale neměla jsem ponětí, kolik toho musí snést, jak moc je to pro něj těžké.

Pro mě bylo, přestože jsem nemusela dělat vůbec nic. I když možná právě to byl ten problém. Co chvíli jsem se přistihla, že se k němu hodlám rozejít, ale včas se zarazila. Jenomže stát tam nehybně na místě bylo utrpení – snad podobné, jakým si procházel on. Ruce se mi třepaly, měla jsem problém natáhnout do plic nový vzduch. Avšak nejhorší na tom všem bylo čekání a ta bezmoc jakkoliv - byť sebemíň - ten okamžik urychlit.

A přesto jsem se snažila nepohnout z místa – kvůli němu…

Z očí mi vytekly další slzy. Od sebe nás dělila vzdálenost už jen několika málo metrů a mně to najednou přišlo neuvěřitelně líto. Nebála jsem se ho – ani potom, co se stalo předtím. Věřila jsem mu, stejně jako by on věřil mně, kdyby byl v mojí situaci. Ale snad teprve nyní mi došlo, že i když jsme tady spolu, nebude to jako dřív. Mohla jsem v duchu jen hádat, jestli se mě vůbec bude moct dotknout. A jestli to budu moct udělat já. Mezi tím vším mě začala pronásledovat i myšlenka, jak dlouho to tak bude, může být…

Až s tím vším jsem si ho začala bedlivě prohlížet, od hlavy až k patě. Slzy v očích jsem přitom téměř nevnímala.

Byl jiný, v hodně směrech. Jeho rysy zmužněly, ztvrdly, postavu měl vypracovanější. Jeho kůže byla nepřirozeně bledá, stejně jako ta Carlieslova. A tušila jsem, že bude i stejně ledová. Avšak nejvíc mě bolelo dívat se do jeho očí. Z té upřímné milující zelené se staly uhlově černé propasti, ze kterých až nepřirozeně mrazilo…

„Bells…“ Nedokázala jsem ani hlesnout, to jediné slovo bylo prosycené tolikou bolestí, utrpením a žalem, až jsem měla pocit, jakoby se každá buňka mého těla scvrkla pod náporem těch citů. Díval se mi zpříma do očí, ve kterých se to všechno jenom umocňovalo. Nebyla jsem schopná zastavit ty zpropadené slzy, i když jsem jasně viděla, že ho to jenom víc ničí. Cítila jsem, jak jej stravuje stejné vnitřní trápení. Stáli jsme od sebe sotva na vzdálenost jednoho kroku, a přesto jsme k sobě nemohli blíž. Něco nám v tom bránilo…

„Lásko, odpusť mi to, jestli můžeš. Nedokážeš si představit, jak moc mě to mrzí…“

Nenechala jsem ho pokračovat, nedokázala jsem déle vzdorovat svému srdci. Překonat tu krátkou vzdálenost bylo najednou tak jednoduché…

Vrhla jsem se na něj, ruky mu obmotala okolo pasu a co nejpevněji se k němu přitiskla. Potřebovala jsem ho cítit, potřebovala jsem se ujistit, že je skutečný. Teď už jsem brečela nepřetržitě, jemu do košile.

Jen okrajově jsem vnímala, že se mu rozvibroval hrudník. Mnohem víc mě zraňovalo, že stál nehybně jako socha, že jsem necítila jeho ruce na svých zádech, jeho obličej v mých vlasech… Tak jak to dělával pokaždé předtím, tak jak jsem to milovala…

„Chyběls mi,“ dostala jsem ze sebe mezi úlevnými vzlyky, snažíc se ignorovat jeho nečinnost…

Měla jsem pocit, jakoby něco říkal, ale nebyla jsem si jistá. Jeho hruď se chvíli nepravidelně zadrhávala a vibrovala. Nutkání zjistit, jestli je to pravda, mě opustilo hned, jakmile jsem ucítila dotek na zádech. Tušila jsem, že to pro něj nebylo lehké. Už jen proto, že se mě dotýkal sevřenými pěstmi. A já vnímala, jak je pomalu uvolňuje a rozevírá prsty. Jak se mě jimi jen zlehka dotýká…

Téměř jsem jeho ruce necítila, přesto se mi na tváři objevil úsměv. Konečně jsem, po téměř nekonečné době, byla znovu s ním…

„Miluju tě. Miluju tě, Bells, tak strašně moc tě miluju…“

Těm, co stojí za to čekat na další kapitoly této povídky, děkuju. Řidičák jsem zvládla úspěšně, tak doufám, že budu pokračovat na dobré vlně...  

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 11. kapitola: