Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá světová - 3. kapitola

03.07.2014 (19:30) • TinkaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 968×

3. kapitola

Edward:

Hned po tom, co jsem se nahlásil v soudní budově, jsem byl přidělen do oddílu. Dostal jsem takovou stručnou instruktáž o tom, kdy odjedu na výcvik, co všechno vlastně budeme cvičit a kde si můžu vyzvednout uniformy. Četl jsem si za chůze, takže jsem za chvilku vrazil do nějaké osoby.

„Dávejte přece pozor, vojáku!“ ozvalo se naštvaně. Podíval jsem se na muže, do kterého jsem strčil, a polknul.

„Omlouvám se, pane! Už se to nestane,“ sliboval jsem a modlil se, abych už nemusel čelit tomu jeho děsivému pohledu.

„Máte pravdu, nestane. Příště dávejte větší pozor. Mimochodem, v jakém jste oddílu?“ zeptal se. To nebylo dobré.

„Třicátý šestý vojenský pluk, pane!“ dostal jsem ze sebe. Pánovi se zablýskly oči.

„Výborně! Jsem generál Marlow, velící důstojník této jednotky,“ oznámil mi zcela klidně. „Naši hoši už nutně potřebují posily.“

„V tom případě jsem rád, že můžu pomoct, pane,“ řekl jsem stále ještě dost otřeseně. Generálovi Marlowovi se má odpověď evidentně líbila, protože mě pochvalně poplácal po rameni.

„Ani nevíš, jak já jsem rád, že tohle slyším. Kéž by bylo více chlapců, jako jsi ty,“ přešel generál z vykání k tykání. Trošku mi to vadilo, ale nic se s tím nedalo dělat. Je to přece jen můj nadřízený.

„Dobře, teď tě propustím. Musím si něco zařídit. A ty se běž připravit, za necelou hodinu odjíždíme do Francie!“ popohnal mě a odkráčel.

Zmateně jsem se za ním koukal tak dlouho, dokud mi nedošlo, co vlastně říkal. Pak jsem se okamžitě vydal na nádraží, abych se nahlásil a připravil k odjezdu na západní frontu.

Jakmile jsem se nahlásil, řekli mi, že uniformu dostanu až na místě. Šel jsem si tedy sednout a čekal, až se vlak dá do pohybu. Mezitím jsem si krátil čas myšlenkami na Bellu.

Myslel jsem na to, že už ji asi nikdy v životě neuvidím. Osud je tak krutý! Bella byla jediná žena, o kterou jsem kdy projevil zájem, a tak to také zůstane. Vždycky budu milovat jen ji. Myslel jsem na to, jak jsem se s ní chtěl oženit, mít velkou rodinu a spoustu dětí…

Bohužel toto byly jen marné představy, kterými jsem mučil svou mysl, protože se mi nikdy neměly vyplnit.

Ani jsem si nevšiml, kdy se vlak dal do pohybu. Prostě jsem jen dál seděl a přemýšlel, vzpomínal a doufal…

O rok později:

Bella:

Už je to rok, co Edwarda povolali do války. Za tu dobu jsme nedostali jedinou zprávu o tom, jak se má, nebo jestli ještě vůbec žije. Já jsem však věděla, že kdyby se mu něco stalo, vycítila bych to.

Nebyl den, kdy bych na něj nemyslela nebo se mi po něm nestýskalo. Matka mi dokonce oznámila, že by bylo nejlepší, kdyby mi s otcem začali hledat nového manžela. Hned, jak jsem o tom uslyšela, začala jsem se vehementně bránit. Ne, to mi přece nemohli udělat! Měli Edwarda rádi, tak proč?

Válka pokračovala ne moc dobře. Tedy, jak pro koho. Hitler obsazoval čím dál větší území a lidé už začali mít vážně strach. Strach z toho, jestli válka vůbec někdy skončí, nebo z toho, jestli Hitler vyhraje. Ano, to by byla vážně katastrofa.

Seděla jsem zrovna v salonku, když se otevřely dveře a dovnitř vešla moje matka.

„Ahoj, Bello, jak se dnes máš? Přivedla jsem ti návštěvu,“ pozdravila mě. Nechápavě jsem k ní vzhlédla a okamžitě se zarazila. Za ní stál Martin Chapman, nejspíš další pokus o to mě provdat. To se mi nelíbilo.

„Zdravím vás, Martine. Omluvíte mě na chvilku?“ zeptala jsem se slušně a vydala se směrem ke dveřím. Matce jsem pohledem naznačila, aby šla se mnou. Venku jsem se na ni naštvaně podívala.

„Matko, už jsem vám několikrát řekla, že nestojím o manžela! Já miluju Edwarda, je tak těžké to pochopit?“ vydala jsem ze sebe co nejslušnějším tónem. Ona se na mě jen unaveně podívala.

„Bello, já vím, jak moc pro tebe Edward znamená, a chápu, že trpíš. Ale ty zase musíš pochopit, že už máš na svatbu nejvyšší čas. Za chvíli už o tebe nebude nikdo stát! Chceme pro tebe jen to nejlepší. Edwarda máme s otcem také moc rádi, ale uvědom si, že už se nejspíš nikdy neuvidíe! A Martin je pro tebe nejvhodnější partner. Líbíš se mu!“ snažila se mě přesvědčit. Marně. Moje srdce bude vždycky patřit jen Edwardovi. Bez ohledu na to, jaká vzdálenost nás dělí, vždycky budu milovat jen jeho.

„Promiň, matko, já nemůžu. Radši budu úplně sama, než mít někoho jako náhražku za Edwarda. To zas musíte respektovat vy.“ S těmito slovy jsem utekla nahoru a nechala tam stát jak šokovanou matku, tak nechápavého Martina.

Ve svém pokoji jsem se svalila na postel a začala hlasitě vzlykat. Vzpomínala jsem na Edwarda a na to, jak moc šťastní jsme spolu byli. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby žádná válka nebyla. Měli bychom nádhernou svatbu, děti, rodinu. Bohužel to se asi nikdy nestane.

S těmito úvahami jsem nakonec vyčerpáním usnula.

Edward:

„Nástup!“ zařval náš nový generál Pullman. S povzdechem jsem si upravil uniformu, abych nedostal cvičení navíc, a vydal se před stan na shromaždiště. Generál Marlow byl před třemi dny zabit, zastřelil ho jeden německý voják svou zbraní. Měl skromný pohřeb, ale všichni z našeho oddílu mu přišli vzdát hold. Byl sice přísný, ale spravedlivý. To na Pullmanovi bylo vidět, jak si své nové postavení opravdu užívá. Pořád vydával nějaké rozkazy a uděloval přísné tresty, ale my jsme s tím bohužel nemohli nic udělat. Přece jen nám pořád velel.

„Jak jistě víte, zítra nás čeká opravdu velice důležitá bitva. Hitler pomalu ale jistě ztrácí svou moc nad světem, a toho musíme využít. Zítra se všechno rozhodne. Buď vyhrajeme a zachráníme tím svět, nebo prohrajeme bitvu i celou válku. Zítra musíme být silní. Bojujte jako jeden a nemůžeme prohrát. Teď se běžte vyspat, všichni to potřebujeme,“ oznámil nám generál.

Tohle byl zatím nejupřímnější projev, jaký jsem od něj za dobu jeho působení slyšel. Vždycky jen přišel, zařval a zase odešel. Ale po tomhle jsem měl opravdu chuť bojovat a vážně zvítězit.

Za tu dobu, co jsem byl v armádě, jsem viděl spoustu věcí, na které bych s největší radostí zapomněl. Viděl jsem své přátele padat k zemi a už nikdy nevstát. Viděl jsem těla mrtvých žen a dětí zohavená tak, že by je už nikdy nikdo nepoznal. Tohle byla ovšem krutá realita. Tohle byla válka.

„Edwarde, už to víš? Zítra budeme bojovat v první linii,“ oznámil mi můj přítel Jack Beatle. Jak jsem slyšel ta slova, zbledl jsem. První linie byla strategicky naprosto nejhorší, protože jste měli nejmenší šanci na přežití. Chlapům v první linii se před bitvou vždycky dával doušek kořalky na posilněnou, aby neměli takové zábrany a bojovali ochotněji.

„Vážně? Byl už jsi někdy v první?“ zeptal jsem se ho, protože vypadal opravdu vyděšeně. Jack byl dobrej kluk, o rok mladší než já. Poznali jsme se asi před měsícem, kdy jsem mu zachránil život, a od té doby jsme byli nerozluční.

„Jednou. A taky jsem byl jediný, kdo přežil,“ otřepal se Jack, jak si představil tu hrůznou událost. Jen jsem ho poplácal po rameni.

„Neboj se, to zvládnem. My to přežijeme. Vyhrajeme válku a pojedeme zpátky domů,“ snažil jsem se ho povzbudit.

„Jasně. Musíme,“ přitakal Jack a vypadal hned líp.

Domů. Domov byl pro mě automaticky tam, kde byla Bella. Ale ta už je teď nejspíš šťastně vdaná a má děti. I když jsem jí do dopisu napsal, že si přesně tohle přeju, když jsem na to jen pomyslel, začalo mě strašně bolet srdce.

„Tak pojď, jdem si odpočinout. Zítra nás čeká dlouhý a náročný den.“

Ve stanu jsem si lehl na postel a s myšlenkami na Bellu usnul hlubokým bezesným spánkem.

©©©

„Edwarde, probuď se! Musíme jít,“ budil mě Jack. Vyskočil jsem z postele a oblékl si uniformu. Venku už čekali všichni ostatní.

„Jdeme na to! Myslete na své rodiny, bojujte pro ně a za ně! Vyhrajte!“ pobízel nás generál a my souhlasně mručeli.

Bello, tohle je pro tebe.

Moc se omlouvám za to zpoždění, ale už jsem zpátky a bude to lepší. Tuto kapitolu bych chtěla věnovat sabinoucce, která na ni čekala neskutečně dlouho, a nedávno se mi znova připomněla. Takže tohle je pro tebe. :)

Autor: TinkaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá světová - 3. kapitola: