Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá strana nebe - 7. - Žárlivost

26.03.2011 (16:45) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1284×

Probudila jsem se ve své posteli. Unaveně jsem si promnula oči. Vůbec jsem si nepamatovala, že bych šla spát. V hlavě jsem měla neuvěřitelný zmatek a spoustu otázek. Jak jsem se sem dostala? První, co mi na paměti vytanulo, byla vzpomínka, jak jsem šla s Jazzem domů. Doprovázel mě. Téměř okamžitě mi bylo jasné, že on mě musel dostat domů. Ale stále jsem nevěděla jak. Musím se ho zeptat.

Už mi ani nebylo divné, že mě Mike nešel vzbudit. Chová se vážně podivně od té doby, co jsme s Jasperem nejlepší přátelé. Žádné vtipy na mou osobu, žádné kousavé poznámky, ani naschvály. Nic. Začínalo se mi po tom pomalu stýskat.

Líně jsem spustila nohy z postele a protáhla se. Zaslechla jsem, jak mi křuplo v zádech. Tiše jsem sykla a postavila jsem se na nohy. Široce jsem zívla. Všimla jsem si svého kabátu, který byl přehozen přes opěradlo mé židle a bot pod ní. Musela jsem se usmát, nad představou Jaspera, který se mnou o to bojuje.

Rychle jsem se oblékla a udělala jsem to nejnutnější. Popadla jsem věci do školy a ještě jsem zkontrolovala, jestli mám úplně všechno. Sáhla jsem si do kapes u kalhot a nahmatala mobil a klíče. Vše bylo na svém místě. Ještě jsem na sebe hodila zářivý úsměv do malého zrcátka na stole.

Seběhla jsem schody a ucítila vůni jídla. Můj žaludek hlasitě zakručel. Položila jsem si ruka na břicho a vydala se za jídlem. V kuchyni byla pouze mamka. Něco vařila  a prozpěvovala si při tom jednu starou písničku. Nechápavě jsem svraštila obočí. Něco mi na tom nesedělo. Obyčejně jsem se zde potkávala s Deanovým nenávistným pohledem a Mikem, který nejevil o mou osobu sebemenší zájem. Podívala jsem se na hodiny. Bylo pozdě. Hodně pozdě. Němě jsem vydechla. Chtěla jsem něco říci, ale ústa mi sklapla na prázdno.

„Proč jste mě nevzbudili, sakra!" zavřeštěla jsem nepříčetně, když jsem se vzpamatovala. Rychle jsem sáhla po něčem k jídlu ze stolu a utíkala ke dveřím. Věděla jsem, že nestíhám, ale nechtěla jsem si to připustit. Stále jsem trochu doufala, že jsem se pouze špatně podívala na hodiny. Z venku se ozvalo zatroubení. Zatrnulo ve mně. Jasper musí čekat hrozně dlouho. Cítila jsem se hrozně nezodpovědně. Jak ho jen můžu nechat čekat?

„Už jdu!" zavolala jsem a doufala, že mě aspoň lehce slyšel. Nazula jsem si boty a ani jsem se neobtěžovala se zavazováním tkaniček. Popadla jsem do ruky kabát a vyběhla jsem z domu.

Zadýchaně jsem nastoupila k Jasperovi do auta. Vyhledala jsem jeho pohled. Nechápavě na mě upíral své nazlátlé oči. Naznačila jsem rukama, že se omlouvám. Pohybovala jsem se nad svoje možnosti tak rychle, že jsem nyní nemohla dýchat. Pouze jsem funěla a cítila v krku divoký tep svého srdce. Předklonila jsem hlavu mezi svá kolena.

„Alice, můžeme jet? Já jen, že bude zvonit."

Místo odpovědi jsem pouze máchla rukou. Mé tělo nebylo na takové manévry zvyklé.

Zhluboka jsem se nadechla. Snažila jsem se zklidnit svůj dech, jelikož by to zpomalilo i mé srdce, které nyní sprintovalo.

Když jsme se mohla konečně nadechnout, zastavili jsme před školou. Tak moc jsem se Jasperovi chtěla omluvit. Cítila jsem vůči němu hrozné výčitky. Rozhodla jsem se, že to vyřídím při obědě. Žádnou hodinu jsme neměli společnou. Rozloučili jsme se a každý z nás vyrazil do své třídy. Určitě se na mě zlobí, problesklo mi rychle hlavou.

Jak jsem čekala, bylo již po zvonění. Tiše a zároveň rychle jsem běžela chodbou. Slyšela jsem pouze zvuk pískajících podrážek svých bot. Z učeben ke mně doléhalo lehké štěbetání a napomínání učitelů. Musela jsem se zasmát.

Zastavila jsem před dveřmi. Nervózně jsem se zhoupla na chodidlech. Hlavou se mi mihla myšlenka na útěk. Zatřepáním hlavy jsem ji vypudila. Dodala jsem si odvahu a lehoulince jsem zaklepala. Cítila jsem, jak mi stoupá hladina adrenalinu v těle. Dveře se otevřely.

„No, to je dost, že jste se uráčila přijít," poznamenal učitel. Cítila jsem, jak mi začíná hořet obličej. Se sklopeným pohledem jsem vstoupila do třídy. Okamžitě jsem zamířila do lavice.

„Kampak? Nechtěla byste mi něco říct?" Nechtěla, problesklo mi hlavou. S nechutí jsem se otočila.

„Já jsem zaspala," odpověděla jsem a vrhla nenávistný pohled na Mika. On se pouze uculil.

„Zaspala? Sama, nebo s někým?" zeptal se hloupě učitel. Asi se snažil být vtipný. Celá třída se rozesmála. Smích se rozléhal celou třídou a nic nebylo slyšet. Zaváhala jsem. Najednou mi ta myšlenka na útěk nepřipadala tak hloupá. Ale pak jsem se zamyslela. Nenechám do sebe rýt! Vrhla jsem na učitele můj nejpropracovanější zabijácký pohled. On se pouze vítězoslavně usmál a snažil se uklidnit třídu. Otráveně jsem kolem něj prošla a zamířila na své místo. Cestou jsem ještě přejela pohledem třídu. Všichni vydýchávali ten trapný záchvat smíchu. Všichni až na Mika. Pouze jsem si povzdechla a sklopila pohled na své nohy.

Celou hodinu jsem cítila takové divné pnutí v hlavě. Jako by se mělo stát něco, co se mi nebude líbit. Možná by se to při troše dobré vůle dalo nazývat předtuchou, tušením nebo nějak podobně, ale mně ta dobrá vůle tak trochu chyběla. Jasně, občas jsem trpěla bolestí hlavy a pak se něco stalo, ale to není nic neobvyklého. Zamyšleně jsem začala ohlodávat tužku. Možná, že někdo cítí něco podobného, pomyslela jsem si. Koutkem oka jsem se rozhlédla po třídě. Většina žáků spala, povídala si se sousedem, nebo tupě zírala na učitele. Pouze Mike se na mě díval. Jakmile zmerčil můj pohled, škubl hlavou a dělal, že mě nevidí. Smutně jsem se podívala na své dlaně na lavici.

Zbylé hodiny proběhly stejně, takže se nemůžu divit, že jsem stihla spořádat čtvrtinu tužky.

Mé vysvobození byl oběd. Úlevně jsem si oddechla, když jsem uviděla Jaspera, jak na mě mává od našeho společného stolu. Nasadila jsem radostný úsměv a rozběhla jsem se k němu. Cestou jsem ještě kývla na pozdrav Rose a Emmettovi. Sedla jsem si na židli vedle Jaspera a natáhla se pro objetí. Spokojeně jsem se nadechla jeho vůně. Voněl jako správný muž.

„Díky. Tohle jsem potřebovala," usmála jsem se na něj a unaveně se sesunula po židličce níž.

„Co se stalo?" Jasper se ke mně naklonil a podíval se mi do očí. Nesnášela jsem, když tohle dělal. Nutilo mě to mu vše říci. Svěřila jsem se mu se svým zážitkem z rána i se svou "předtuchou". Pouze se na mě se zájmem díval a poslouchal. Cítila jsem se mnohem lépe, když jsem mu vše řekla a on se mi nesmál. Konečně jsem mohla myslet na něco jiného.

To vzpomínání na ráno mi něco připomnělo.

„Jo, omlouvám se za to ráno. Určitě jsi musel čekat dlouho," řekla jsem stydlivě.

„Ty sis myslela, že se na tebe zlobím, viď?" zeptal se pobaveně. Chvíli jsem na něj šokovaně zírala. Prvotní šok vystřídal vztek. No, on si ze mě bude ještě dělat srandu. Zlobně jsem se zamračila a našpulila rty. Doufala jsem, že působím vážně rozzlobeně. Jasper se mile usmál a palcem mi přejel přes vrásku mezi obočím. Copak se na něj dokážu zlobit? Skrz řasy jsem se na něj podívala a souhlasně kývla. Jasper se zasmál.

„Já se na tebe ani zlobit neumím," ukončil mile Jasper a usmál se na mě. Stále jsem se za svou pošetilost styděla, ale úsměv jsem mu s radostí opětovala.

A pak se otevřely dveře od jídelny. Jako všichni ostatní i my se otočili k otevřeným dveřím. Do jídelny vpluly dvě dívky. Byly krásné, opravdu krásné. Možná, že slovo krása bylo oproti nim pouze slabé vyjádření obdivu. Slovo na jejich popsání ještě nevymysleli.

Vzpomněla jsem si na scénu z nějakého slaďáku, kdy do místnosti vchází krásná žena a začne hrát hudba. Přesně takovou scénu jsem prožívala. V hlavě se mi samovolně rozehrála píseň Pretty woman.

Ta menší s vlasy barvy medu se rozhlédla, jako by něco, nebo někoho, hledala. Pohled jí padla na náš stůl. Lépe řečeno na Jaspera. S úsměvem se k nám rozešla. Při každém kroku se její rozevlátá sukně rozhoupala ze strany na stranu. Stále upínala pohled na Jaspera.

„Jazzi!" vykřikla, když byla těsně u nás a objala ho. Ve mně se vzedmula vlna žárlivosti. Chtěla jsem jí něco od plic říci, ale pak jsem se zastavila. Co to jen dělám? Nechápala jsem, proč žárlím. Jasper je pouze můj kamarád. Byla jsem vyděšena sama ze sebe, ale rychle jsem si nasadila radostnou masku. Musela jsem se hodně soustředit, abych udržela aspoň malý úsměv.

„Ness. Takže, ty budeš chodit sem do školy? A co Bella, Edwarda a Jacob?"

„Ty jdu hned za mnou," usmála se a nechala se obejmout od indiánského kulturisty, který právě přišel. Ostražitě Jaspera sledoval a vtiskl té Ness polibek na tvář. Ta se na něj spokojeně usmála.

„Ty budeš Alice, že?" konstatovala dívka.

„Eh, jo," vykoktala jsem. Ihned jsem se cítila trapně. Jak jsem si mohla myslet, že s Jasperem něco má?

„Já jsem Nessie. Teda spíše Renesmé, ale přátelé mi říkají Ness," ukončila a natáhla ke mně ruku. S nejistotou jsem ji přijala a pevně stiskla. Viděla jsem, jak je Ness spokojená a usmála jsem se na ni.

„Čus brácha!" ozvalo se. Otočila jsem se za hlasem, který patřil chlapci, který se Ness náramně podobal. Stejná barva vlasů, stejné detaily v obličeji. Pouze oči a ještě jiné části Nessiina obličeje se podobaly rasům brunety po boku chlapce. Začínala jsem se v tom ztrácet.

„Ede," usmál se Jazz a chlapec se trochu nad tím oslovením zamračil, ale tvář se mu téměř okamžitě vyjasnila. Jasper vstal a objal chlapce i tu dívku. Pouze já seděla stydlivě na židli a pozorovala je stejně, jako všichni ostatní v jídelně.

„Tohle musí být Alice," usmála se na mě dívka.

„Jo. Tohle je Alice," odpověděl spokojeně Jasper. Jeho tón mě zahřál.

„Jo. Tohle jsem já, Alice," zasmála jsem se nejistě.

„Já jsem Bella a tohle je Edward," představila sebe i Edwarda Bella. Zamávala jsem mu na pozdrav.

„My si půjdeme sednout k Rose a Emmettovi," řekl Edward a celé skupinka, krom Jazze, se otočila k odchodu.

„Hele, ta Ness, není nějak příbuzná s Edwardem?" zeptala jsem se, jen co zmizeli z doslechu. Jasper vypadal, že přemýšlí. Úmyslně jsem se neptala na podobnost s Bellou. Podle něj to byla pouze náhoda.

„Ona je jeho mladší sestra," odpověděl jistě Jasper.

„A Bella a Jacob?"

„Bella je sestra Emmetta a Jacob je přítel Ness," dokončil Jasper.

„Takže vy jste rodina sourozenců! Rose a ty jste sourozenci, Bella Emmett jsou sourozenci a Ness a Edward jsou sourozenci. A co tady tedy dělá Jacob?"

„Toho Carlisle našel na ulici." Jasper se zatvářil smutně, což utnulo všechny mé další dotazy. Podívala jsem se na Jacoba. Opravdu vypadal mezi všemi sourozenci nesvůj. Na všechny se díval s opatrností a jediný, koho si připustil k tělu, byla Ness. V tu chvíli mi ho bylo líto.

„Chudák." Jasper pouze kývl. Chvíli jsme tam mlčky seděli a já uzobávala z obědu, který mi Jasper přinesl. On se v tom pouze nimral a přehazoval kousky zeleniny z jedné strany talíře na druhou.

„Alice, nechtěla bys k nám přijet na návštěvu?" zeptal se se zájmem a radostí v hlase.

Ohromením mi vypadala vidlička z ruky. On mě zve k nim? Zvedla jsem k němu oči. Pouze se na mě s očekáváním díval. Zamrkal a usmál se. Asi chtěl vypadat roztomile, ale já jsem se musela zasmát. Vypadal opravdu zvláštně. Chvíli jsem o jeho nabídce přemýšlela a stále se smála jeho výrazu.

„Ráda," odpověděla jsem a dál se smála.

Doufám, že se vám tahle kapitolka aspoň trochu líbila. Další kapitolu plánuji z pohledu Jaspera a podíváme se, jak proběhne návštěva u Cullenových. Doufám, že se budete těšit, a zanecháte nějaký ten komentář.

Pac a pusu eli.

Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá strana nebe - 7. - Žárlivost: