Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá strana nebe - 6. - Široký úsměv

10.03.2011 (12:15) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1260×

„Opovaž se! Ne!" zapištěla Alice a dala se na útěk. Pouze jsem se zasmál a napřáhl jsem ruku. Sněhová koule se jí rozplácla na zádech kabátu a ona klopýtla o vykukující větev. Spadla hlavou přímo do hromady sněhu.

„Zase," řekl jsem tiše pro sebe a rozběhl se jí na pomoc. Za těch pár týdnů, co se známe jsem se toho o ní dozvěděl mnoho. Například o její slabosti pro čokoládu, nebo pro tvrdší hudbu. Bylo toho na ní zajímavého opravdu hodně.

„Alice?" zeptal jsem se opatrně ležící postavy. Věděl jsem, že to jen hraje.

„Baf!" vykřikla Alice a strhla mě k sobě.

„Ty potvoro!" zasmál jsem se a obrátil se na záda.

Leželi jsme oba na studeném bílém poprašku a koukali na nebe. Z oblohy se lehce snášely sněhové vločky. Vítr se proháněl korunami stromů a šeptal neslyšná slova. Zhluboka jsem se nadechl a vychutnal si všechny vůně okolní přírody.

„To vždycky napadne sníh už v říjnu?" zeptala se Alice lehce bez zájmu.

„Ne. Obvykle až v listopadu," vydechl jsem.

Náhle mi v obličeji přistála hrouda sněhu. Byl jsem šokován, že jsem si toho nevšiml. Nevšiml jsem si toho, že se to Alice chystá udělat. Posadil jsem se a trocha sněhu mi zapadala pod bundu. Nezlobil jsem se. Stoupl jsem si a pohledem vyhledával Alice, které se skrývala za jedním ze stromů. Viděl jsem ji, ale dělal jsem, že ne. Sebral jsem trochu sněhu a za neustálého pískání jsem z něj vytvořil kouli. Alice mě neustále pozorovala zpoza vysokého smrku.

„Alice?" zavolal jsem svou otázku do hlubin lesa. Uslyšel jsem tiché zachichotání. Na obličeji se mi usídlil ďábelský úsměv. Nevěděla, že jsem ji už dávno zpozoroval.

„Chytej!" vykřikl jsem a trefil vykukující Alice do ramene. Vyděšeně vypískla a rozeběhla se ke mně.

Smál jsem se jejímu běhu. Každou chvíli jí to uklouzlo a ona musela balancovat na zmrzlé půdě. Ve víru smíchu jsem ani nevšiml, že se Alice připravuje ke skoku. Rozeběhla se rychleji a skočila mi přímo do náruče. Povalila mě na zem a začala mi zastrkávat sníh všude kam dosáhla. Snažil jsem se ji ze sebe shodit, avšak držela se příliš pevně.

„Měli bychom už jít. Stmívá se," řekla, když dokončila svoji práci. Ač jsem nechtěl, musel jsem s ní souhlasit. Stmívalo se a pro ni začínalo být v lese nebezpečno. O sebe jsem se nebál. Kývl jsem a vyhoupl se na nohy.

Alice se na mě zářivě usmála. Chtěl jsem se na ni zlobit, ale nešlo to. Protočil jsem oči a objal ji okolo ramen. Ona mi položila ruku kolem pasu a vyrazili jsem k jejich domu. Každý, který by nás viděl, by si myslel, že jsme milenci. Ale my nebyli. Stočil jsem pohled na Alice, která se jemně usmívala. Hrozně jí to slušelo. Nechápal jsem, jak ji někdo může nesnášet. Nenápadně jsem zakroutil hlavou. Ta holka mi neuvěřitelně přirostla k mému mrtvému srdci.

Alice se mi jednou svěřila, že se se mnou cítí v bezpečí. Divil jsem se jejím slovům. Bezpečně a s upírem? Tohle jediné jsem nechápal. Všichni ostatní se mi raději vyhýbali, ale ona se mi snažila být co nejblíže.

Upřímně jsem se děsil dne, kdy jí budu muset povědět o tom, kdo jsem. Bál jsem se její reakce. Uteče, nebo mě bude nenávidět? A co potom? Pak, že se upír nemusí ničeho bát. Ale tohle nebyla jediná věc na světě, které jsem se obával. Její krev. Lákala mě. Nikdy ne tak, jak Edwarda Bellina, ale lákala. Měl jsem o ni strach kvůli své upíří podstatě. Mohl jsem na ni kdykoliv zaútočit. Kdby se jen třeba pořezala. Ublížil bych jí? Bylo brzy na to, abych se zaobýval takovými otázkami.

Alice už sotva pletla nohama a vypadala hrozně ospale. Nechtěl jsem, aby usnula za chůze. Opatrně jsem jí podtrhl nohy a vyzvedl si ji do náruče. Neprotestovala, ani se skoro nepohnula. Pouze sebou polekaně trhla. Ale když zjistila, že jsem to já, opět se uklidnila. Pevně jsem ji chytil a obmotal okolo jejího těla ruce. Téměř ihned usnula. Vypadal tak nevinně a bezelstně. Neřekl bych do ní, že před pár hodinami do mně cpala sníh. Musel jsem se pousmát.

Rozešel jsem se k jejich domu. Stále jsem si pamatoval cestu. Již od našeho prvního setkání. Pamatoval jsem si také, jakou nedůvěru ke mně chovala. Všechny její pocty, které ke mně kdy chovala.

Vyšel jsem z lesa a pomalu se rozešel k jejich domu. Nechtělo se mi jim tam Alice nechávat. Moc velikou důvěru jsem k její rodině nechoval. Jediná osoba, která mi přišla aspoň trochu milá, byla její matka. Její bratr byl vážně hlupák. Vůbec se k ní nechoval slušně. A její nevlastní otec? Škoda mluvit! Ten k ní cítil takovou nenávist, až jsem k němu začal chovat úplně stejnou. Možná ještě silnější.

Nechtěl jsem Alice pouštět, a tak jsem se opatrně naklonil ke zvonku a dotkl se ho špičkou svého nosu. Mohl jsem Alice udržet i na jedné ruce, avšak nechtěl jsem.

Uslyšel jsem kroky. Dveře otevřela její matka. Překvapeně se na mně podívala a něžně se na spící Alice usmála.

„Ty budeš Jasper, že?" konstatovala pravdivě.

„Ano. Dobrý večer," pozdravil jsem zdvořile. Ona se pouze usmála pokynula mi, abych vešel. Opatrně jsem prošel mezi futry a vystoupil do domu. Bylo vidět, že je to novostavba. Vše bylo cítit novotou a dřevo neslo stopy zápachu smůly. Vše vypadalo nádherně. Útulně. Esmé by se zde líbilo.

„Kdo to je, Susan?" zeptal se nepříjemný mužský hlas. Uslyšel jsem zavrzání pohovky. Přede mnou se objevil vysoký muž. Podezřívavě se na mně podíval. Neměl jsem z něj dobrý pocit.

„To je Jasper. Kamarád Alice. Jaspere, to je Dean. Můj manžel," představila nás Susane.

„Těší mě," řekl jsem suše. Dean pouze pokýval hlavou a vrátil se do obýváku. Susan jen zakroutila hlavou.

„Odnes ji nahoru, prosím. Její pokoj je ten na konci chodby. Myslím si, že to určitě najdeš."

„Děkuji, paní Newtonová," usmál jsem se.

„Říkej mi Susan! Při tom oslovení paní si připadám hrozně staře," zasmála se Susan.

„Dobře. Děkuji, Susan," usmál jsem se opět a vydal se s Alice opatrně do schodů. Snažil jsem se vyvažovat jediný pohyb, abych ji nevzbudil.

Tiše jsem otevřel dveře a položil ji na postel. Mírně sebou zavrtěla a nespokojeně zamručela, avšak nevzbudila se. Opatrně jsem jí zul boty a odložil je vedle postele. Obezřetně jsem ji položil ruku po záda a svlékl jí kabát, který jsem přehodil přes židli.

Alice se ze spánku usmála a lehce se zachichotala. Musel jsem se usmát. Natáhla jsem přes ni peřinu a ujistil se, že jí nic nechybí.

„Dobrou, Alice," zašeptal jsem jí do ucha a vyšel jsem z jejího pokoje. Tiše jsem zavřel dveře a sešel dolů.

„Nechceš dovézt domů?" zeptala se mně Susan, když mě uviděla.

„Ne, děkuji. Já půjdu pěšky."

Vyšel jsem z jejich domu a zamířil do tmavého lesa. Jakmile jsem si byl jist, že už mě nevidí, rozeběhl jsem se svou přirozenou rychlostí. Rozhodl jsem se, že si ještě zalovím, než se vrátím domů k rodině.

Zastavil jsem a zhluboka jsem se nadechl. Po hodinách odpírání jsem nechal na povrch vyplout tu bestii, kterou jsem ve skutečnosti byl. Dravě jsem zavrčel a rozeběhl se za pachem stáda jelenů.

Žíznivě jsem pil, dokud jsem uhasil plameny, které mučily můj krk . Mrtvolu jsem zahrabal pod zmrzlou zem. Rozeběhl jsem se domů. Esmé s Carlisem se už určitě strachují, jestli se mi něco nestalo. Ale to je nesmysl. Jak by se mi mohlo něco stát? Oba byli vážně starostliví. Hlavně esmé. Někdy mi to lezlo na nervy, avšak měl jsem je rád jako vlastní rodiče. Stejně tak sourozence Rose a Emmetta. Edward s Bellou a malou Nessie se odstěhovali někam do Kandy před pár lety. Přesně před pěti. Tak dlouho jsem je neviděl.

Otevřel jsem dveře a ihned mě do nosu udeřily tři nové pachy. Připadaly mi povědomé, ale nebyl jsem si jist. Tiše jsem se zul a rozhodl jsem se, že se dojdu podívat, kdo to přijel.

Vešel jsem do obýváku a zamrzl jsem. Takový příval radosti jsem neočekával.

„Edwarde? Bello?" Oba otočili za zvukem svých jmen. Bylo mi jasné, že o mně celou dobu věděli. Edward se uvolněně zasmál a zvedl se z křesla. Přešel tu vzdálenost mezi námi a nastavil mi ruku.

„Ahoj."

„Na to ti kašlu," odfrkl jsem si a sevřel ho ve svém obětí.

„Chyběl jsi mi," zasmál se. Zasmál jsem se společně s ním. Propustil jsem ho ze svého sevření a uviděl vedle sebe Bellu.

„Ahoj," usmála. Široce jsem se na ni zazubil a objal ji také. Neviděl jsem je tak dlouho. Nechtěl jsem si to přiznat, ale stýskalo se mi. A hodně.

„Kde se tu berete?"

„No, v Kanadě byla nuda, a tak jsme se rozhodli, že se vrátíme," odpověděla vesele Bella. Edward je přikývl. Obtočil svou ruku Belle majetnicky kolem pasu a vtiskl jí něžný polibek na temeno hlavy. Vypadali šťstně a také se tak cítili. Usmál jsem se.

Zaslechl jsem zvuk, kterého jsem si doposud nevšiml. Srdce. Lidské srdce.

„Jaspere!" zavýskla radostně Nessie. Vesele se ke mně rozeběhla. Roztáhl jsem ruce a ona mi skočila do náruče. Pevně jsem ji chytl a zatočil se s ní dokola. Domem se rozléhal její krásný smích.

„Ness, jak já tě dlouho neviděl." Pustil jsem ji ze svého obětí a postavil si ji před sebe. Za těch několik let se z ní stala krásná dívka. Brozové vlasy volně rozházené po ramenou, štíhlá postava, krásná tvář. Nemohl jsem se na ni vynadívat.

„Na co tak koukáš?" zeptala se pobaveně.

„Koukám, jaká se z tebe stala krásná slečna," zazubil jsem se na ni. Mírně pokřiveně se na mě usmála. Celý táta, pomyslel jsem si. Edward zakroutil hlavou a usmál se úplně stejně jako ona.

Náhle jsem zpozorněl. Uslyšel jsem další zvuk a ucítil jsem odporný pach. Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Je možné, aby se upírovi zhoršovaly smysly?

Zpoza rohu vyšel vysoký snědý hoch. Dle toho smradu mi bylo ihned jasné, že je vlkodlak. Snažil jsem se, abych nenakrčil nos.

„Strejdo, tohle je Jacob," představila ho Nessie. Chytla se jeho paže a nejistě se na mě usmála. Hoch se na mě ostražitě díval. V očích mu bylo vidět, že mu není společnost tolika upírů příjemná. Těkal očima z jednoho člena rodiny na druhého. Pokusil jsem se mu poslat menší vlnu klidu.

„Já jsem Jasper. Těší mě," odpověděl jsem. Jacob ke mně natáhl ruku. Lehce jsem ji stikl a potřásl s ní. Měl opravdu teplou kůži.

„Mě také." Jacob se usmál. Jeho opálená kůže kontrastovala s bílými zuby. Vypadá docela mile, problesklo mi hlavou. Vypadali s Ness úžasně. Moc jim to spolu slušelo.

Podstoupil jsem pár kroků a prohlédl si každého člena naší rodiny. Konečně jsme všichni spolu. Spokojeně jsem si založil ruce na hrudníku a na tváři se mi roztáhl široký úsměv.

Doufám, že jste si tento díl uži stejně, jako já jeho psaní. Jestli se vám cokoliv nelíbilo, nebo máte nějaké připomínky nebojte se napsat. ;)

Pac a pusu eli.

Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá strana nebe - 6. - Široký úsměv: