Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá strana nebe - 5. - Přátelé

05.03.2011 (09:15) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1464×

„Miku," zaúpěla jsem ve snaze získat si jeho pozornost. Celou cestu domů nepromluvil. Byl zvláštně zamlklý, až mě to děsilo. Normálně by si ze mě utahoval, zpíval by si nějakou otravnou melodii nebo by nadával na provoz. Ale nyní pouze seděl mlčky za volantem. Otupěle zíral na cestu a ničeho jiného si skoro nevšímal. Musela jsem si přiznat, že o něj mám starost. Takhle se normálně nechoval.

„Co je? Stalo se něco?" Vůbec nereagoval.

„Prosím odpověz," dožadovala jsem se zoufale odpovědi.

„Nic. Vůbec nic," odpověděl sarkasticky. Křečovitě se na mě usmál. Děsilo mě jeho chování, ale nechtěla jsem ho nějak dráždit. Raději jsem svoji pozornost obrátila k probíhající krajině za okénkem auta. Zaslechla jsem Mikovo povzdechnutí. Koukala jsem se na svůj sražený dech na okénku. Není to ani týden, co jsme se přestěhovali a já bych se už nejraději stěhovala znovu.

Když jsme dojeli domů, Mike mě stále ignoroval. Měla jsem pocit, jako bych něco provedla. Ale co? Co jsem provedla? Přišlo mi, jako by Mike byl naštvaný na mě. Se svěšenými rameny jsem se vydala do předsíně. Zula jsem si boty a okamžitě zalezla do svého pokoje.

Vážně mě to s Mikem užíralo. Moc jsem ho nemusela, ale byl můj bratr. Sice nevlastní, ale to mi bylo jedno. Nesnáším, když nevím, co se děje v naší rodině. Nervózně jsem pochodovala po pokoji a nevědomky si okusovala nehty. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na Mikovo chování. Od té doby, co jsme se nastěhovali, je úplně jiný. Cítila jsem se hrozně divně, ale to nebylo neobvyklé. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Utéct od toho všeho. Od dneška. Od všeho.

Na nic jsem nečekala a prudce jsem rozrazila dveře od pokoje. Seběhla jsem schody a vyběhla ven do deště. Věděla jsem, kam běžím. Pouze jsem mohla doufat, že si stále pamatuji správnou cestu. Nebyla jsem si jista ani jedním ze svých kroků, ale potřebovala jsem to udělat. Musela jsem se tam dostat. Děsivé stíny stromů, ani kapky, které mi narážely prudce do obličeje, mi nepřipadly podstatné a nemohly mě zastavit. Mokré vlasy se mi lepily na tváře a zakrývaly mi oči.

Odhrnula jsem si slepené prameny z obličeje, a konečně jsem uviděla to, co jsem hledala. Útes. Zpomalila jsem a klidně došla až na to kouzelné místo. Stoupla jsem si k okraji. Vlny prudce narážely do skály. Všude přítomný šum moře byl opravdu uklidňující. Uvolněně jsem zavřela oči a nepatrně jsem se pousmála. Vypnula jsem a nechala se unášet klidem, který panoval okolo mě.

„Koho to vidím?" Vyděšeně jsem se otočila za zvukem hlasu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem za sebou uviděla Jaspera.

„Ahoj," pozdravila jsem slušně. Vůbec jsem nečekala, že ho dnes opět potkám. Nějak moc náhod pro dnešní den.

„Ty si snad zjišťuješ, kam chodím," povytáhl podezřívavě jedno obočí a přátelsky se usmál. Chvíli mi unikal význam jeho slov.

„Ne. Jen jsem si potřebovala něco ujasnit a pročistit si hlavu..."

„A tohle místo je k tomu jako stvořené," doplnil mě. Kývla jsem a zahleděla se do dálky. Měl pravdu. Nádherný oceán přede mnou, šumící les za mnou. Zhluboka jsem se nadechla a euforicky zavřela oči.

„Zase plánuješ skočit? Protože pokud ano, tak tě to nenechám udělat." Musela jsem se usmát. Otočila jsem svůj pohled na Jaspera. Mokré vlasy měl přilepeny na obličeji a tekly mu z nich malé kapky dešťové vody. Byl okouzlující. Alice! Na co to myslíš?! Zatřepala jsem hlavou. Myšlení mi malinko vynechávalo. Potřebovala bych studenou sprchu.

„Na co skákat? Ještě na tom nejsem tak špatně." Tedy, aspoň jsem v to doufala.

Posadila jsem se na kmen spadlého stromu a otřásla se zimou. Přestalo pršet, ale stále bylo chladno. Mokré oblečení jsem měla těsně oblepené okolo těla. Vždy, když se zvedl jen nepatrný vánek, mnou projela vlna zimy.

„Není ti zima?" zeptal se Jasper. Mlčky jsem zakroutila hlavou. Nechtěla jsem ho nějak využívat.

„Beru to jako ano." Svlékl si bundu a podal mi ji. Neměla jsem sílu, ani chuť protestovat. S děkovným úsměvem jsem ji přijala a oblékla si ji. Nebyla zahřátá, ale mně to nevadilo. Aspoň jsem už necítila, jak mi vítr prudce naráží do promoklého těla.

„A co tu děláš ty?" zeptala jsem se. Jasper se zhluboka nadechl a posadil se vedle mě.

„Jen jsem se šel projít a nějak jsem si vzpomněl na tohle místo."

„Aha," dostala jsem ze sebe. Asi mi zmrzl mozek, že jsem nepřišla na lepší odpověď.

„Můžu se tě na něco zeptat?"

„To záleží na otázce," pokrčila jsem rameny.

„Proč jsi tu byla minule?" Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich čistý zájem. Vážně chtěl vědět odpověď. S povzdechem jsem se podívala na své nohy.

„Máma zase mluvila o tátovi. A mně se nelíbilo jak."

„Urážela ho? Vaši se hádají?"

„Jo, kéž by," řekla jsem sarkasticky. „Táta je mrtvý," dodala jsem smutně. Stále to ještě bolelo.

„Ježiš. Promiň. Moc se omlouvám. Já... to jsem nevěděl," začal se pohotově omlouvat. Mile jsem se na něj usmála.

„Tos ani nemohl vědět," usmála jsem se na něj. Bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo.

„Ty znáš toho blonďatýho frajera, ze kterého vyzařovalo tolik žár..." Okamžitě se zarazil, jako by řekl něco, co neměl.

„Jo. Je to můj nevlastní bratr." Dělala jsem, jako bych nic po slově frajer neslyšela. Byla jsem ráda, že změnil téma. Nechtěla jsem se bavit o minulosti. Jasper nad mou odpovědí chápavě pokýval hlavou.

Řeč se zastavila. Nevěděla jsem co říct, na co se zeptat. Nenapadalo mě jediné téma. Seděli jsme mlčky vedle sebe. Nervózně jsem si třela paži. Ticho. Nenápadně jsem se podívala na Jaspera. Vypadal, jako by přemýšlel. 

„Alice, co je mezi tebou a Jessicou?" vypálil Jasper. Byla jsem tou otázkou zaskočena. Sama jsem nevěděla, jaká odpověď by byla správná.

„No, ona chodila s Mikem jeden den a on jí něco nakecal a tak." Mávla jsem nad tím rukou. Dobře jsem věděla, že to není dobrá odpověď. Něco tomu chybělo. 

„Můj bratr je idiot!" zakřičela jsem samovolně se smíchem. Jasper se chvíli tvářil zaskočeně, avšak pak se začal smát také.

Chvíli jsme se spolu ještě smáli. Uvolněně, bezstarostně. Bylo to tak jedinečné.

Už tolikrát jsem se chtěla nadechnout, ale když jsem se podívala na svíjejícího se Jaspera, musela jsem se začít opět smát. Vypadal tak vtipně, jako by měl křeče v břiše. Byl zlomený přesně v pase.

Bylo přirozené si s ním povídat, smát se. Jako dýchání. Musela jsem se držet, abych mu vše neřekla. Cítila jsem mezi námi jistou důvěru. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Přišlo mi, jako bychom byli přátelé pěknou řádku let a možná ještě déle. Neskutečné. Něco takového jsem zatím nikdy s nikým necítila. Zkoumavě jsem se na něj podívala. Cítí to samé?

„Jaspere, pověz," začala jsem. „Je možné, že někoho znáš jeden den a už ti přijde jako nejlepší přítel?" začala jsem opatrně.

„Podle mé zkušenosti... Ano," odpověděl s úsměvem. Donutilo mě to usmát se taky. Mé vnitřní já skákalo radostí. Ano! Ano! Stále jsem se usmívala jako blbec a nemohla jsem přestat.

„Přátelé?" zeptal se Jasper. Byla jsem šokovaná. Ale tak nějak příjemně. Musela jsem se krotit, abych nekřičela radostí. On se se mnou opravdu chce přátelit. Můj první přítel tady ve Forks. Držela jsem se, abych se mu nevrhla okolo krku.

„Dobře," usmála jsem se na něj. Ano! Ucítila jsem příval neskutečného štěstí. Cítila jsem, jak mi tuhne čelist v širokém úsměvu.

Moc se omlouvám, že to tak dlouho trvalo, ale byla jsem nemocná. Doufám, že se vám tahle kapitola aspoň trochu líbila. Chcete pohled nějaké určité osoby z příběhu? Nějaké připomínky? Kritika? Napište a já se vám pokusím vyhovět.

Pac a pusu, eli. :) 

Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá strana nebe - 5. - Přátelé: