Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá strana nebe - 4. - Můj princi

18.02.2011 (21:30) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1278×

Tiše jsem se plížila po chodbě. Našlapovala jsem pouze na špičky chodidel. Nechtěla jsem, aby mě slyšel. Máma i Dean již byli v kuchyni, takže nehrozilo, že by mě tu nachytali. Tedy, aspoň jsem doufala. Jemně jsem položila dlaně na dveře a zaposlouchala se do rozhovoru, který probíhal za nimi.

„Ahoj Jessico. Víš, já asi ještě nejsem připravený na vážný vztah." Přilepila jsem ucho na dveře a skoro jsem nedýchala. Ten to tedy bere hopem! Bez obalu jí řekne, že se s ní rozchází. Malinko jsem pokroutila hlavou. Slyšela jsem, jak se mi vlasy otírají o dveře. Ignorovala jsem své poplašené myšlenky. Soustředila jsem se na každé jeho slovo, které vyslovil.

„Ne! Je to ve mně! Ne v tobě! Jsi skvělá, ale ne pro mě," říkal Mike naléhavě do telefonu. To jsou ale kecy! Tiše jsem si odfrkla. Nevím jak Jessica, ale já bych ho do smrti nenáviděla. Rozejít se s někým po telefonu. To je tak slabošské!

„Jak to mys... Ty mě taky!" ukončil Mike rázně rozhovor. Odlepila jsem své tělo od dveří a tiše se rozběhla ke schodům. Rychle jsem je seskákala a prudce vběhla do kuchyně. Musím to stihnout dříve, než by Mikovi mohlo dojít, že jsem ho špehovala! Vběhla jsem na parkety v jídelně a téměř okamžitě se po nich odporoučela k zemi. Chvíli jsem se tam jen tak válela. Ucítila jsem menší tupou bolest. Chytla jsem se rohu stolu a vytáhla se na nohy. Přejela jsem si opatrně rukou po naraženém boku. Úplně jsem cítila, jak se mi tam tvaruje veliká modřina. Bolestivě jsem sykla, avšak více jsem se tím raději nezabývala. Spěšně jsem si sedla na židli a pustila se do připravené snídaně. Neunikl mi Deanův pohled. Díval se na mě s neskrývaným odporem. Nechápavě jsem se mu koukla do očí. Pouze pohrdavě nakrčil nos. Vzal do rukou noviny, které následně začal číst. Měl je tak, abych na něj nemohla vidět. Zakroutila jsem hlavou.

Netrvalo to moc dlouho a uslyšela jsem Mikovy těžké kroky na schodech. Když vešel do kuchyně, všechny nás obdařil kyselým šklebem. Zkoumavě jsem se na něj zadívala. Na nic jsem se raději neptala a dál do sebe ládovala palačinky. Stejně jsem skoro vše věděla. Jako jediná v této místnosti.

Mike si vyndal hrneček a nalil si do něj kávu. Sedl vedle mě a začal pomalu usrkávat. Po očku jsem se podívala na jeho strhané rysy. To mě zajímalo nejvíce. Bledý obličej, tmavé kruhy pod očima, nepřítomný pohled. Co dělal v noci? Běhal po okolí? Zamyšleně jsem odvrátila pohled. Dean odložil s povzdechem noviny a starostlivě se na Mika zadíval. Položil svou dlaň na tu Mikovu.

„Copak se děje, synu?" zeptal se Dean starostlivě. Musela jsem se uchechtnout tomu oslovení. Synu. Jak z minulého století. Neunikl mi zlobný pohled Deana a nechápavý Mika. Okamžitě jsem nasadila výraz neviňátka.

„Co?" zeptala jsem se naoko nechápavě. Dean si jen opovržlivě odfrkl. Z toho jeho povýšeného chování mě opouštěla chuť k jídlu. Co si o sobě myslí! Mohutně jsem protočila oči, ale nechala jsem to být. Stejně by mi neodpověděl. Kdyby tu nebyla máma, určitě by mi vmetl do tváře, jak mě nenávidí a jak jsem podle něho bezvýznamná. Tím jediným jsem si mohla být z jeho strany jistá.

„Co se děje, Miku?" zopakoval svou otázku.

„No, rozešla se se mnou holka," pronesl tragicky Mike. Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou. Cože? Jak může takhle lhát! A on mu to Dean snad věří? Nechápavě jsem skákala pohledem z Deana na Mika. Deanův pohled mluvil za vše. Natáhl se k Mikovi a objal ho okolo ramen. Jak úžasně konejšivé gesto.

„Alice, zavři tu pusu," pronesla pobaveně mamka. Probudila jsem se z transu. Překvapeně jsem zamrkala. Rychle jsem zavřela pusu a stydlivě sklopila pohled.

„Pardon," špitla jsem. Mamka se pobaveně zasmála, což mě donutilo, abych se usmála taky. Otočila jsem se na ni a sledovala, jak přidělává další palačinky. Už jsem se na ni tak moc nezlobila. Zajímavé.

Dean a Mike se na sebe dále dívali s neskutečnou lítostí. Byl na ně horší pohled než na... Nevěděla jsem, k čemu bych to měla přirovnat. Vypadali jako párek gayů. Rozhodla jsem se, že tady nebudu.

Dojedla jsem poslední sousto a odnesla talíř na linku. Opřela jsem se o ni zády a čekala. Čekala jsem, až se Mike vypovídá a my budeme moct jet. Nervózně jsem se ošila. Nevypadalo to, že bychom se dostali do školy ještě dnes.

„Už pojedeme?" zeptala jsem se co neotravnějším tónem. Vážně jsem se začínala nudit a čas kvapem utíkal.

„Počkej u auta," procedil Mike vztekle mezi zuby. Zvedla jsem ruce v obraném gestu.

„No, já jen, že za půl hodiny začíná vyučování," odpověděla jsem nezaujatým tónem a pokrčila rameny. Dala jsem si ruce ležérně do kapes u kalhot a čekala na Mikovu reakci. Bylo zajímavé sledovat, jak se jeho výrazy mění. Otevřel ústav v němém údivu. Snažila jsem se nesmát.

„Alice! Proč jsi mi nic neřekla!" vyjel na mě podrážděně. Usmála jsem se na něj a opět pokrčila rameny. Nemohla jsem mu říci, že to bylo schválně. Naštval by se na mě.

Mike rychle vstal a popadl klíče od auta. Rozběhla jsem se za ním do garáže. Musela jsem se zasmát jeho roztržitému chování.

Rychle naskočil do auta a okamžitě startoval. Nastoupila jsem si také. Ani jsem nezavřela dveře u spolujezdce a my už jsme vyjížděli z garáže. Stále jsem se smála a nemohla jsem přestat. Celá tato scénka by byla z pohledu pozorovatele vtipná a i mně taková přišla. Mikovi nejspíše ne. Celou cestu nadával na mě, na čas a na ostatní řidiče na silnici. Já se dusila smíchy a křečovitě se držela palubní desky. Spíše jsem o ni byla zapřena, abych nevyletěla předním oknem, kdyby Mike prudce zabrzdil. Při té rychlosti, kterou jsme jeli, bych se ani nedivila, kdyby jsme se vybourali.

Když jsme dojeli ke škole, zbývalo pět minut do zvonění. Mike zabrzdil, až to se mnou škublo. Oddychl si a uvolněně opřel hlavu o volant. Obdivně jsem zapískala a Mike se zasmál. Přidala jsem se k němu. V takovýchto chvílích jsem se cítila, jako bycom byli sourozenci. Nebo aspoň přátelé.

Vystoupila jsem z auta a zalovila v tašce pro rozvrh. První hodinu jsem měla Matematiku.

„Tak fajn. Kde je asi učebna matematiky?" zapřemýšlela jsem nahlas. Má prostorová orientace stále nebyla nejlepší.

„Druhé patro, třetí dveře zleva," odpověděl někdo za mými zády.

„Díky, Miku," poděkovala jsem a vydala se na hodinu. Opět jsem vyšlapala těch jedenáct schodů a opět jsem bezcílně bloudila po škole. Byla jsem celkově zmatená a zoufalá. Jako včera. Musela jsem se nad tou ironií ušklíbnout. Jako by se opakoval včerejšek. Proč jsem jednoduše nešla za Mikem? Ten už ví, kam má jít.

Když jsem konečně vcházela do třídy, začalo zvonit. Spěšně jsem si sedla do lavice a vytáhla učebnici a sešit. Rozhlédla jsem se po třídě. Mike seděl v lavici s nějakým klukem. Ne s Jessicou jako včera. Oba dva se smáli a vypadali v pohodě. Jeho ranní deprese vypadá zažehnána. Uvolněně jsem se opřela. Zkřížila jsem nohy a dostala chuť skopnout tenisky. S úsměvem jsem sama sobě připomněla, že jsem ve škole. Můj pohled padl na lavici nějaké holky, kterou jsem ani neznala. Pouze od vidění ze třídy. Vedle ní seděla Jessica a vypadala... no, jako dívka po rozchodu po telefonu? Byl na ni zničující pohled. Raději jsem se věnovala učiteli, který vešel do třídy.

Celou hodinu jsem přemýšlela o tom, jak se cítí Jessica. Jak bych se cítila já? Jaké to je být v její situaci? Zamyšleně jsem zírala z okna. Nepřítomně jsem klepala prsty o desku lavice. Bolest, zuřivost, smutek. Tyto pocity jsem dokázala Jessice vyčíst z tváře. Podepřela jsem si druhou rukou bradu. Jaké to asi je? Zavřela jsem oči. Pokusila jsem se co nejlépe vcítit do jejích pocitů. Hrůza. Otřásla jsem se a zavrtěla hlavou, abych dostala z hlavy ten soucit. Co to se mnou sakra je? Nesmím zapomenout, že je Jessica pořádná mrcha. Nesmím kvůli ní vyměknout.

Zazvonilo. Sbalila jsem si věci a vyrazila ze třídy na další hodinu. Opět jsem se podívala na rozvrh. Fyzika. Už mě začínalo unavovat to neustálé vytahování rozvrhu. Budu se muset naučit, co máme každý den za předměty.

„Stůj! Kam tak spěcháš?" Nechápavě jsem se otočila za hlasem.

„Prosím?"

„Na něco jsem se tě ptala," štěkala po mně Jessica. Šla za mnou a tvářila se vážně rozzuřeně. Vypadala hůř než obvykle.

„Já nevím co ti vadí, ale já ti nic neudělala. Nech mě být!" bránila jsem se.

„Mike mi řekl, jaká ve skutečnosti jsi. Děláš ze sebe chudinku, ale ve skutečnosti jsi manipulátorská mrcha." Už jsem to chápala. Mike a ty jeho kecy. Schovala jsem si hlavu do dlaní.

„Nevím, co ti řekl, ale nech mě být!" křičela jsem na ni.

„Vážně? A co uděláš? Rozbrečíš se?"

„Řekla bych ti, že jsi kráva, ale nechci urážet ta milá zvířátka." Odhodlaně jsem vystrčila hlavu z dlaní.

„To je starý," odfrkla si.

„Ale na tebe to sedí." Vzdorně jsem pohodila hlavou. Strach jsem schovala za odvážnou masku. Sledovala jsem pozorně její obličej. Svraštila obočí, přivřela vražedně oči a založila si ruce na prsou. Začínala jsem se jí bát, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát.

„Tak já ti teda něco povím! Ty si na mě nebudeš dovolovat! To já tady vládnu a žádná Brandonová si na mě nebude dovolovat! To se holčičko hodně pleteš!" ječela nepříčetně. Malinko jsem se přikrčila a začala couvat.

„Já tě ale poslouchat nebudu! Žádnou namyšlenou... slepici poslouchat nemusím a ani nebudu!" Chtěla jsem si dát pár facek! Ona mě div nepožírá za živa a já ji ještě provokuji. Jessica celé zrudla a rozpřáhla se. Cítila jsem, jak jsem zády narazila do zdi. Přivřela jsem oči a očekávala jsem ránu. Připravovala jsem se na tu bolest a ponížení. Ale nic nepřišlo.

Dovolila jsem si otevřít oči a uviděla jsem něco tak nečekaného, že mě to donutilo otevřít ústa v němém úžasu.

„Jaspere," šeptla jsem překvapeně. Nevěděla jsem co říct.

„Jessico. V tvém nejlepším zájmu ti radím, abys to nedělala. Nechtěl bych ti zlomit ruku. A omluv se Alice," pronesl Jasper s ledovým klidem. Jessica vypadala, že jeho zásah nečekala.

„Jsi snad její ochránce nebo co?" zeptala se rozčíleně Jessica. Vzpurně trhla rukou, avšak Jasper nepovolil.

„Dá se to tak říct. Teď se jí omluv!" zvýšil tón Jasper. Koukal se jí přímo do očí a ani jednou neuhnul.

„Promiň," vyplivla jedovatě Jessica. Jasper jí o něco silněji zmáčkl zápěstí a ona sykla bolestí.

„Omlouvám se! Moc se omlouvám!" křičela Jessica jako smyslů zbavena. Jasper ji pustil a natáhl ke mně ruku. S klidem jsem ji přijala a nechala se jím vytáhnout z hloučku, který se kolem nás utvořil. Jessica klečela na zemi a třela si zápěstí. Věnovala mi ještě jeden pohled plný zloby. Ignorovala jsem ji.

„Zase jsi mi podal pomocnou ruku," šeptla jsem tak, aby to slyšel pouze on.

„A ty jsi ji zase přijala," usmál se na mě. Úsměv jsem mu s radostí opětovala.

„Děkuju. Nevím, co by mi udělala. Díky, že jsi mě v tom nenechal," děkovala jsem.

„Není vůbec zač," mávl mírně rukou.

„Jaspere, jsi pro mě něco, jako princ na bílém koni." Potutelně jsem se dál usmívala a Jasper se pobaveně uchechtnul.

„Milady," mrkl na mě a nastavil mi rámě. Vesele jsem se zasmála a přijala ho.

„Můj princi." Myslela jsem to zcela vážně. Jasper byl můj zachránce. Princ. Chyběl mu pouze bílý kůň.

Mike:

Díval jsem se na tu scénku, která se odehrávala přímo přede mou. Měl jsem nutkání zakročit, ale nemohl jsem se pohnout z místa. Pouze jsem zíral jak Jessica nadává Alice. Mrcha! Vzedmula se ve mně vlna zuřivosti. Náhle se Jessica rozpřáhla. Rozběhl jsem se, abych ji zastavil, ale někdo mě předběhl. Takový vysoký blonďák chytl Jess za ruku. Alice otevřela oči a podívala se s úžasem na svého zachránce. Vytáhl ji ze skupinky studentů a ona se na něj usmála. Bolelo to. Když jsem ji viděl se na něj usmívat. On jí úsměv oplatil. Další vlna vzteku. Nejraději bych ho rozcupoval. Chvilku spolu ještě mluvili a on jí z nenadání nabídl rámě a ona ho s radostí přijala. Byla to šílená bolest. Přišlo mi, jako by mi Alice vrazila nůž do srdce a otočila jím. Chtělo se mi brečet. Vzteky.

„Alice," pronesl jsem tiše. Otočil jsem se a s hrdě zvednutou hlavou vyšel ze školy.

Tak, co vy na to? Líbilo? Doufám, že ano, protože by mě to potěšilo. Pokud máte jakékoliv dotazy, tak je můžete zanechat v komentáři, nebo na mém shrnutí. Samozřejmě, že opět s radostí přijmu i kritiku. A další kapitolu přidám co nejdříve to půjde.

PS: Děkuju moc Dzumině (alias simca310) za pomoc. Díky, Dzumi. ;)

Pac a pusu eli.

Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá strana nebe - 4. - Můj princi: