Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá strana nebe - 2. - Lepší už to být nemůže...

03.02.2011 (11:15) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1222×

Prodírala jsem se hustým lesem. Větve stromů mě šlehaly do obličeje a pařezy jako by mi vyrůstaly přímo pod nohama. Neustále jsem zakopávala a opětovně se zvedala. Bylo to jako začarovaný kruh. Ruce jsem měla úplně sedřené, obličej poškrábaný od jehličí a kolena celá od bláta. Každý normální člověk by hledal cestu z toho pekla ven, ale já jsem šla stále dál. Věděla jsem přesně, kam jdu. Věděla jsem, kam směřuje každý můj další krok. Jako by mě tam vedl instinkt. Opět jsem zakopla a kotníkem mi projela silná bolest. Do očí mi vyhrkly slzy, ale já se odhodlaně zvedla a ploužila se dál. Poraněný kotník jsem smykem táhla za sebou.

Les se stával temnějším a hlubším. Počal se mě zmocňovat strach. Srdce se mi rychlým tempem rozběhlo kupředu. Obezřetně jsem se porozhlédla po potemnělé houštině. Začalo se stmívat. Zrychlila jsem krok a přestala vnímat bolestivé píchání v noze. Lehce jsem na ni došlapovala. Musím tam dojít, než se setmí! Opatrně jsem rozhrnovala větve, které se vracely jako bumerangy a švihaly mě po tvářích. Přivírala jsem bolestí oči a vlekla se dál. Ucítila jsem něco teplého na své tváři. Ten teplý pramen si razil cestu po mé tváři. Sáhla jsem si na místo, ze kterého vytékal. Na ruce se mi zaleskly kapky krve. Trhaně jsem se nadechla a zadržela vzlyk.

Neočekávaně jsem si všimla záblesku, který prosvítal větvemi jednoho z pěkně rostlých smrků. Světlo na konci tunelu? Přiblížila jsem se k místu, kterým prosvítala ona záře. Slunce! Ještě více jsem zrychlila a prodírala se mezi stromy. Došla jsem až na větší palouček. Byl porostlý jemným lučním kvítím a v záři zapadajícího Slunce vypadal úchvatně. Rozhlédla jsem se po prostranství.

Přímo přede mnou stála osoba. Dle širokých ramen, svalnatých paží a vysoké postavy jsem usoudila, že to musí být muž. Když jsem ho uviděla, moje srdce zaplesalo a tvář se mi roztáhla do radostného úsměvu. To je on! Cítila jsem, jak se mi uvnitř rozléhá příjemný pocit plný hřejivého tepla. Rozběhla jsem se vesele přímo k němu. Čím jsem mu byla blíže, tím více jsem cítila jeho vůni. Intenzivní pocit štěstí jsem cítila stále jasněji. Jako dítě o Vánocích. Náhle se muž, který stál na paloučku, otočil. Díky záři slunce jsem neviděla jeho obličej. Přimhouřila jsem oči a snažila se zaostřit na jeho tvář.

„Alice, vstávej!" promluvil líbezně. Nechápavě jsem se na něj koukla a už se nadechovala k otázce, když v tom...

„Cože?" zaskučela jsem s ospalým podtónem.

„Říkám, vstávej, ty lemro líná!" zakřičel hlas zpoza dveří. Nedokázala jsem ho tak rychle po ránu identifikovat. Ale jednoznačně byl mužský. Rozespale jsem zamručela a promnula si oči. Napadl mě jediný způsob obrany. Přetáhla jsem si přikrývku přes hlavu a rozhodla se pod ní zůstat zbytek dne.

„Ne," odpověděla jsem. Hlas jsem měla tlumený dekou, takže mě nejspíše neslyšel, ale mně to bylo jedno. Odpověď dostal, tak ať vypadne!

„Jde se do školy! Zvedej ten svůj zadek!" Mikeův křik tentokrát doprovázely rány do dveří.

„Nekopej mi do dveří!" zařvala jsem na obranu těch nebohých, lakovaných dveří. Ony za to nemohou!

„Tak vstávej!" křikl zlostně Mike. Asi už ztrácel trpělivost, avšak mně to nevadilo. Dveře jsem včera večer zamkla. Nebyla možnost, že by se sem Mike dostal. Spokojeně jsem se pousmála. Mike ještě něco zabrblal, ale pak byly slyšet pouze kroky. Nastalo ticho.

Ostražitě jsem vystrčila obličej z pod peřiny. Stín pod dveřmi zmizel. Koukla jsem se na budík, kolik je hodin. Půl osmé. Skopla jsem ze sebe deku a vyskočila na nohy. Ihned jsem zamířila do koupelny. Otevřela jsem dveře a jako první se koukla do zrcadla. Chvilinku jsem na sebe zírala. Kéž by tady byl táta. Všimla jsem si jedné maličké slzy, jak si razí cestu po mé tváři. Jsem poslední dobou nějaké přecitlivělá. Zasmála jsem se a setřela tu kapku slané vody na mém obličeji. Sentimentalita nepatří mezi mé obvyklé vlastnosti.

Sáhla jsem po kartáčku na zuby a následně ho použila. Prohlédla jsem si svůj obličej. Menší kruhy pod očima, bledé tváře. Lehce jsem zakryla kruhy pod očima a na lícní kosti jsem nanesla trochu růže na tváře. Řasy jsem lehce pročesala řasenkou a na rty nanesla trochu lesku. Nepřeháněla jsem to, jelikož jsem nechtěla vypadat jako prostitutka. Ještě by si mě Mike spletl s některou ze svých bývalých holek. Ušklíbla jsem se svým myšlenkám a vyrazila jsem ke skříni.

Vyndala jsem si ponožky a spodní prádlo. Prohrabávala jsem se dál oblečením, až jsem narazila na svou oblíbenou mikinu. Byla trochu vytahaná, ale měla jsem ji ze všeho nejraději. Nasála jsem její vůni. Rozkvetlé květiny na prosluněné louce. Přesně jako v mém snu. Překvapeně jsem zamrkala, ale nadále jsem se tím nehodlala zaobírat. Vytáhla jsem černé roury a tričko s nápisem. Oblékla jsem si oblíbenou mikinu a popadla ještě tašku s učením, kterou jsem měla do školy. Odemkla jsem dveře a vešla na chodbu. Rychle jsem seběhla ty zrádné schody a vletěla do kuchyně.

Všichni se na mě podívali, ale pak se bez většího zájmu věnovali tomu, co dělali. Mike se dále topil v pomerančovém džusu. Dean se cpal slaninou s vajíčky a máma připravovala snídani. Nejspíše pro mě. Posadila jsem se beze slova ke stolu a napila se připraveného čaje. Matka mi přinesla talíř se snídaní. Vajíčka a slanina. Mírně se při tom usmála. Asi si myslela, že to smaže vše, co se včera stalo. Ale to se mýlila. Nevěnovala jsem jí jediný pohled a ihned se pustila do snídaně. Měla jsem pořádný hlad, takže jsem to snědla všechno najednou. Došla jsem po sobě umýt talíř a hrneček.

Podívala jsem se, jak je na tom Mike. Vrtal se znuděně ve vajíčkách a tvářil se, jako by měl každou chvíli zvracet. Unikl mi tichý znechucený zvuk. Obezřetně jsem se rozhlédla po ostatních, avšak nevypadalo to, že mě slyšeli. Mírně jsem si oddychla.

Musela jsem na Mikea čekat, protože on jediný z nás dvou uměl a mohl řídit. Už mu bylo osmnáct. Mně teprve bude. Opřela jsem se uvolněně o kuchyňskou linku a založila si ruce na hrudníku. Začala jsem být nedočkavá. Mike se stále šťoural ve snídani a nevypadalo by to, že to hodlá v nejbližší době sníst. Nervózně jsem si skousla ret a přemýšlela, zda by bylo na místě, ukradnout klíče od auta a odjet bez Mikea. Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím více se mi to zamlouvalo.

Věděla jsem, že by to ale nebylo správné. Dean by mi opět jednu vrazil. Jen když jsem si to představila, cítila jsem tu bolest. Stejnou jako minule. Jemně jsem si dlaní přejela po tváři. Vzpomínám si na tu ránu. Připadá mi to, jako by to bylo včera. Nikdy jsem ho neviděla tak rozzuřeného. Vztek mu přímo čišel z očí. Otřásla jsem se.

Byla jsem tolik zabraná vzpomínkami, že jsem si ani nevšimla toho, že Mike už nesedí u stolu. Náhle zatroubilo auto před domem. Bylo mi jasné, že to je Mike. Spěšně jsem popadla tašku a obula si boty. Vyběhla jsem z domu a sedla si na místo spolujezdce.

„Tobě to teda trvalo," řekl káravě Mike.

„Ty máš co říkat," vrátila jsem mu. Mike už neodpověděl. Pouze sešlápl plyn a my jsme vyjeli k naší nové škole.

Stočila jsem pohled k oknu. Sledovala jsem ubíhající budovy a lidi na ulicích. Bylo zajímavé sledovat, jak se lidé navzájem zdraví. To v Dallasu jsem byla ráda, když jsem si pamatovala svoje spolužáky. Ve Forks asi každý každého znal. Připadalo mi to, jako by tu nikdo neměl soukromý. Když o vás všichni vědí všechno, asi to není nejhezčí pocit. Na to si budu určitě dlouho zvykat.

Přijeli jsme ke škole. Byla to rozlehlá budova. Na Forks se mi zdála až příliš rozlehlá. Mike zaparkoval na jednom odlehlejším parkovacím místě a vypnul motor. Okamžitě jsem vystoupila a rozhlédla se po parkovišti. Bylo zde několik skupinek lidí. V jedné byla samá děvčata. O něčem živě debatovaly a občas propukly v skupinový záchvat smíchu. Ten obraz byl tak pohodový. V další byli samí chlapci. Někteří z nich se koukali na skupinku těch dívek. Prohlíželi si je velice pozorně a pohledem se vždy zastavili na určité části těla. Protočila jsem oči. Bylo to tu skoro stejné jako na mé bývalé škole.

Odhodlaně jsem se vydala k budově školy. Šla jsem rychle. Nechtěla jsem, abych na sebe poutala zbytečně pozornost. Vystoupala jsem všech jedenáct schodů a vešla. Má odhodlanost byla pryč, když jsem na sebe upoutala veškerou pozornost lidí na chodbě. Chvilkou bylo ticho, ale pak propukl hlasitý šum. Všichni si něco šeptali a při tom se dívali na mě. Cítila jsem se nesvá. Jako nějaký narušitel, který sem vůbec nepatří a nemá tu co dělat. Neobratně jsem se proplétala mezi nimi a každou chvíli do někoho narazila.

Procpala jsem se až ke kanceláři sekretářky ředitele. Zaklepala jsem na dveře a vstoupila. V menší místnosti za masivním dřevěným stolem seděla mile vypadající žena. Zářivě se na mě usmála a já jí úsměv opětovala. Pokynula mi, abych se posadila.

„Ty jsi Alice, že?" zeptala se mě mile. Přikývla jsem.

„Ano. Já jsem Alice Brandonová." Paní otevřela šuplík u stolu a podala mi několik listů papíru.

„Tak, tady máš formuláře, které mi vyplněné doneseš a tady," ukázala na jeden list, „to je rozvrh. Máš nějaké otázky?"

„Ne. Ani ne. Děkuji. Na shledanou," poděkovala jsem slušně a rozloučila se. Paní se ještě jednou usmála, mávla mi na rozloučenou.

Když jsem vyšla na chodbu, pečlivě jsem se koukla na rozvrh. První hodinu mám dějepis. Dále biologii, matematiku, angličtinu a fyziku. Poté mám oběd, po kterém následuje tělocvik. Jediné, co mě potěšilo, byla biologie a tělocvik. Oba tyto předměty jsem měla ráda. O biologii se člověk dozví hodně o přírodě, kterou jsem milovala, a o zvířatech. Zvířata jsem přímo zbožňovala. Byla stejná jako my, avšak tak rozdílná. Bylo zajímavé se dozvědět, že pocházíme z opice a že koně se vyvinuli z malých savců. Sport jsem měla také ráda, takže bylo jasné, že tělocvik bude jedním z mých oblíbených předmětů.

Vydala jsem se hledat učebnu dějepisu. Vytáhla jsem si mapku školy a začala ji studovat, ale vůbec jsem se v ní neorientovala. Různě jsem s ní točila, ale bylo to marné. Vyhledala jsem na ní učebnu, do které jsem mířila, avšak nedokázala jsem určit, kudy mám jít. Motala jsem se různě po chodbách a dívala se na nápisy na dveřích. Našla jsem učebnu fyziky, biologie i tělocvičnu, ale ne tu, kterou jsem tak nutně potřebovala. Začínala jsem být zoufalá. Poraženě jsem svěsila ramena a zaposlouchala se do zvuku zvonku, který oznamoval, že začala hodina. Chodba se pomalu vylidnila, až jsem na ní zůstala sama.

Mé kroky se rozléhaly po celé škole a já stále hledala místo, kde mám dějepis. Prošla jsem snad všechny chodby, které byly na této škole. Zmateně jsem se procházela po koridoru, když jsem ji uviděla. Její dveře nesly nápis, který jsem tak nutně potřebovala. Učebna dějepisu. Úlevně a zároveň radostně jsem si oddychla. Koukla jsem se na hodiny. Stihla jsem pouze posledních deset minut dějepisu.

Stydlivě jsem zaklepala a vešla. Všechny pohledy se opět stočily na mě. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Musela jsem být celá rudá. Uslyšela jsem zahihňání z první lavice. Nenápadně jsem se koukla, kdo tam sedí. Šokem jsem přestala na chvilku dýchat. Mike seděl vedle koketní brunety a živě se bavili. Podle to, co jsem slyšela, to bylo na můj účet. Svraštila jsem obočí.

„Koho pak to tu máme?" zeptal se přihlouple učitel. Otočila jsem se na něj a omluvně se usmála.

„Já se hrozně omlouvám, pane profesore. Ale já jsem tuhle učebnu nemohla najít." Zoufale jsem máchala rukama a snažila se mluvit zoufalým tónem. Třeba mi ten učitel uvěří. Ve skutečnosti mě vůbec nemrzelo, že jsem zmeškala dějepis. Stejně jsem tenhle předmět neměla ráda.

„Takže vy jste zabloudila? A mohla byste se nám, slečno, představit?" zeptal se učitel. Nadechla jsem se pro uklidnění a otočila se ke svým novým spolužákům.

„Já... jmenuji se Alice Brandonová. Je mi sedmnáct let a... ech... přistěhovala jsem se z Texasu. Z Dallasu," koktala jsem nervózně. Cítila jsem se ještě trapněji než před chvílí. Těkala jsem pohledem z jednoho spolužáka na druhého. Nevydržela jsem dlouhý pohled. Učitel mi pokynul, abych si sedla.

Automaticky jsem zamířila do prázdné lavice úplně vzadu. Ani jsem si nesedla a třídou se rozezněl zvuk zvonku, který oznamoval, že hodina skončila. Vzala jsem si tašku a vydala se do učebny biologie. Držela jsem se kousek za Mikem, abych se opět neztratila. Zameškat biologii by mě mrzelo. Mike, držíc za zadek tu brunetu, vešel do jedné takové větší třídy. Podívala jsem se na štítek na dveřích. Učebna biologie. Mírně jsem se pousmála a s relativně dobrou náladou vešla.

Uvnitř jsem ale uviděla něco, co mě naprosto šokovalo. Věděla jsem, že se to stane. Bylo to nevyhnutelné.

Mike se vášnivě líbal s tou brunetou. Divila jsem se, že ještě dýchají, jak vehementně si strkali jazyky navzájem do krků. Beze slova jsem na ně zírala s otevřenou pusou.

„Co zíráš? Závidíš?" zeptala se namyšleně ta bruneta. Ani jsem ji nepoznala a už teď mi byla odporná. Znechuceně a nechápavě jsem nakrčila nos.

„Závidí. Tohle ještě nezažila." Mike se hluboce zasmál. Ta divná bruneta se k němu přidala a s ní i zbytek třídy. Byla jsem totálně ponížena a věděla jsem, co očekávat. Bolest. Lepší už to být nemůže...

Ráda bych se vám omluvila za to, že to tak dlouho trvalo. Nějak se mi povedlo zavirovat si počítač, a tak jsem nemohla psát. Opět bych po vás všech, co si to dočtete až do konce, chtěla váš názor na kapitolku, a co bych měla případně změnit. Stačí i smajlík. Kdybyste něco nepochopili, tak vše mile ráda vysvětlím v příští kapitole. Doufám, že toho po vás nechci příliš. ;)

Pac a pusu eli.

PS: Možná se ptáte proč po vás chci komentáře. Odpověď je jednoduchá. Neskutečně mi pomáhají při psaní. Dávají mi takový...´úžasný pocit, že píšu něco, co se lidem líbí. :)

Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá strana nebe - 2. - Lepší už to být nemůže...: