Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá strana nebe - 1. - Návrat ztracené dcery

21.01.2011 (15:30) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1808×

Poslušně jsem šla hned vedla Jaspera. Občas jsem se na něj nenápadně koukla. Měl poměrně ostře řezané linie obličeje, hezky vykrojené rty, ale nejvíce mě zaujaly jeho oči. Medově zlaté. Takové oči se jen tak nevidí. Trochu jsem se zamyslela. Ano líbil se mi, ale že bych se do něj zamilovala, tak to ne. Nevěřím na lásku na první pohled.

Stále jsem studovala očima jeho obličej. Nevypadal jako ostatní, co znám. Měl rozhodně světlejší kůži. Že by byl od někud ze severu? Možná z Kanady nebo Aljašky? Ty jeho oči, kůže, hlas... zvláštní. Celá tahle situace byla zvláštní.

Něco mě nutilo se na něj stále koukat. Byla jsem duchem nepřítomna, ale pak se stalo něco, co mě spolehlivě probralo. V jeden moment jsem se Jasperovi koukala na obličej, avšak najednou jsem ucítila vítr okolo tváře a dopadla jsem na zem přímo do nějakých větví, což mě zcela probralo z transu. Bolestivě jsem sykla, jak se mi větvičky zaryly do rukou. Opřela jsem se o lokty a pomalu se zvedla z toho chroští. Oprášila jsem si kolena a koukla na své dlaně. Na celé jejich ploše jsem měla oděrky a různé šrámy. Ani to moc nebolelo. Jasper se na mě šokovaně otočil, přestal dýchat a oči mu... zčernaly?. Ano, zčernaly mu oči! Trochu mě to vyděsilo.

Přešel až ke mě a koukl se mi na ruce. Jak se na mě koukal, jeho oči byly tmavší a tmavší. Něco jsem zaslechla. Jako když někdo spustí malý motůrek. Vrčení? Přišlo mi, jako by to vycházelo od Jaspera. Až na to, že lidé nevrčí. Nebo snad jo? Překvapeně jsem otevřela ústa a vyšlo ze mě šokované vydechnutí. Ucouvla jsem o kousek, ale narazila jsem zády do stromu. Jasper se na mě podíval a ustoupil o pár kroků také. Prudce potřásl hlavou a párkrát zamrkal. Možná, že se bál sám sebe více než já.

„Alice," řekl káravě, „kam jsi koukala?" nadechl se přerývaně. Podivně se mu třásl hlas. Stydlivě jsem sklopila oči. Koukala jsem se na tebe, troubo! Jsi tak nenormálně dokonalý, až mi to vyráží dech!

„Nikam," kuňkla jsem tiše. Nechtěla jsem se s ním bavit o tom, že jsem se na něj nestydatě zírala a přestala vnímat okolní svět. Styděla jsem se za to. Jasper se pousmál a jemně mi chytl ruce a prohlížel je. Růžně mi je otáčel a zkoumal je pohledem. Choval se tak nějak... profesionálně. Utrhl si kousek trička, který roztrhl vedví, a každou dlaň zvlášť mi tím přikryl. Asi aby se mi do toho nedostala infekce, nebo co. Děkovně jsem povytáhla koutky úst.

„Tak. A teď se koukej, kam šlapeš," řekl už o poznání klidněji.

„Jo. Neboj," zahučela jsem. Podívala jsem se, co způsobilo můj pád. Pařez. Obrovský, suchý, ztrouchnivělý pařez. Zle jsem se na ten kus, který trčel ze země a dříve byl strom, podívala. Chtěla jsem ho zabít pohledem, nebo něco podobného. Ale když mi došlo, jak dětinsky se chovám, protočila jsem přihlouple oči a poslušně cupitala za Jasperem.

Se zaujetím jsem se rozhlížela po okolí, kterým jsme šli. Po lese, po stromech, po keřích, po zvířatech, po květinách i maličkých detailech. Chtěla jsem si tu cestu co nejlépe zapamatovat, protože ten útes byl opravdu kouzelný. Jak z nějaké pohádky. Mám nové místo kde se můžu skrýt, a nikdo nebude vědět, kde jsem. Stejně pochybuji, že by někoho zajímalo to, že jsem pryč. Ráda jsem se zdržovala na takových nerušených prostranstvích. Bez Deana, bez Mikea, bez mámy. Bude o tom vědět možná jen Jasper, ale ten na to stejně hned po dnešním dni zapomene. Na mě zapomene.

Malinko jsem se mrzutě zamračila. Ale co! Nemám přátele a o žádné nejspíš ani nestojím. Vzpurně jsem pohodila hlavou. Pár neposlušných pramenů mých dlouhých vlasů mi spadalo do obličeje. Zlobně jsem se je snažila odfouknout, avšak nepomohlo to. Vzlétly pár centimetrů nad můj obličej a hned se vrátily na své původní místo. Rezignovaně jsem si je zastrčila za ucho a všimla si, že mě Jasper pozoruje. On mě! Ani nevím proč mě to šokovalo. Koukla jsem se na něj nechápavým pohledem a on ten svůj odvrátil. Ne, že by mi nebyl sympatický, ale já jen nemám zájem o přátele. Vyhovuje mi moje samota a už jsem si na ni také zvykla. Když máte nevlastního bratra blbce, nevlastního otce cholerika a mámu, která se o vás nezajímá, nic jiného vám asi nezbyde než samota. Možná, že si jednou nějaké opravdové najdu. Leda v domově důchodců, Alice. Kysele jsem se zasmála svým myšlenkám.

Od tátovy smrti se toho hodně změnilo. Předtím jsem měla docela dost přátel. Moje nejlepší kamarádka se jmenovala... Sarah... nebo Mandy. Nevím. Také už ani nevím, proč není moje přítelkyně. Asi jsme se pohádali. Ani si nejsem jistá tím, co bylo před několika lety. Někteří lidé nezapomenou ani to, co bylo před dvaceti lety, ale já jsem schopna zapomenout to co bylo "teprve" před pěti lety. Asi mám ztrátu paměti, nebo sklerózu. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Já snad stárnu. To mám určitě ze své rodiny. Strčila jsem si ruce rozmrzele do kapes u mikiny a šla za Jasperem, který šel pro mě zcela neznámou krajinou.

Začínaly mě nesnesitelně bolet nohy. Každým krokem jako by mé nohy byly těžší a zvedala jsem je pomaleji. Stěžovat jsem si nechtěla. Přeci nejsem nějaká rozmazlená fňukna. Opět jsem neměla co dělat, a tak jsem se začala zabývat svými myšlenkami. Možná, že Jasper je přeci jen nějaký násilník. Možná, že mi lhal a vede mě do svojí skrýše, kde ukončí můj zcela zbytečný život. Alice, nad čím to přemýšlíš! Chováš se jak blázen! okřikla jsem se hněvně v duchu. Jasper vypadal normálně. Tedy až na ty oči a občasný hladový pohled.

Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem něco, v co jsem snad ani nedoufala. Spíše přestávala doufat. Se světlem, které jsem viděla svítit mezi stromy, jako by svitla i má naděje, která byla zahrabaná hodně hluboko v mé mysli. S nečekaným zvonivým smíchem jsem se rozběhla ke kraji lesa. Mé nohy mi nepřišly tak těžké a zvedaly se mnohem snadněji.

Dávala jsem si pozor na pařezy a doběhla jsem až k louce u kraje lesa. Čile jsem se zatočila jako nějaká tanečnice. Z dálky jsem viděla náš dům, který v zapadajícím slunci přímo zářil. Byla jsem neskutečně šťastná. Ani jsem si nepamatovala, jaké je to cítit se šťatně. Chtěla jsem se k tomu bílému stavení okamžitě s radostí rozběhnou, ale zbytky svědomí, které jsem ještě měla, mi říkaly, že bych měla počkat na Jaspera a poděkovat. Bez něj bych bloudila ještě teď. Po minutce dumaní vyhrálo svědomí a slušnost. Jasper šel neuvěřitelně pomalu. Jako by mi to snad dělal naschvál. Nedočkavě jsem se ošila. Když konečně došel až ke mně, podíval se na náš dům.

„Tak, Alice, tady je váš dům, že?" konstatoval. S pousmáním jsem přikývla a podívala jsem se mu do očí. Měl je zase zlaté. Zvláštní.

„Děkuji moc, Jaspere," poděkovala jsem upřímně. Usmál se na mě a s mávnutím na rozloučenou odešel. Nejspíš k domu, kde bydlí on, nebo za svými přáteli.

S radostí jsem se obrátila na naše obydlí a rozešla se k němu. Chtěla jsem si každý krok vychutnat. Užít si tu radost. Pomalu jsem tančila přes louku a pobrukovala si nějakou melodii. Už jsem byla skoro u plotu naší obrovské zahrady, když jsem uviděla Mikea. S úšklebkem mě pozoroval a měřil si mě divným pohledem. Zamrzla jsem na místě. Moje výborná nálada ihned klesla a já cítila, jak se můj radostný úsměv mění ve splihlý výraz. Cítila jsem se jako kdyby jsem dostala ránu pěstí. I ty dlaně začaly jako mávnutím proutku pálit. Sakra! On dokáže zkazit úplně všechno! Mou náladu, mou budoucnost i moji rodinu. Mike se na mě zašklebil a pohrdavě si odfrkl. Choval se, jako bych byla snad horší než on, což ani nejde. Ani já nejsem ráda, že tě vidím, blbečku! Vyplázla jsem na něj drze jazyk. Patrně jsem se zachmuřila. Obraně jsem si založila ruce na prsou.

„Už na tebe čekaj. Užij si to." Ušklíbla jsem se na něj. Kývl hlavou a se smíchem vešel do domu. Znuděně jsem svěsila ramena a pomaloučku vcházela dovnitř. Chovala jsem se co nejtišeji, protože jsem si chtěla tu debatu, co nastane, ušetřit. Nikdo nestojí o hádku s rodiči. Ostražitě jsem se rozhlédla, spěšně skopla boty a pospíchala do svého pokoje. První schod, druhý schod, třetí schod... skříííp. Suché dřevo pod mou váhou hlasitě a bolestivě zaskřípělo.

„Sakra!" zaklela jsem potichu a šokovaně přivřela oči. Nastražila jsem uši a zaposlouchala se do zvuků, které náš dům vydával. Ticho jako v hrobě. Bylo to podezřelé, ale já se rozhodla jít dál. Neudělala jsem ani krok a uslyšela jsem zakašlání. Nejspíše aby na sebe upozornili.

„Alice?!" máma zněla celkem rozzlobeně. Svěsila jsem poraženě ramena a zahanbeně sešla těch pár schodů zase dolů a vydala se do obýváku. Šla jsem zvolna, abych si svůj trest co nejvíce oddálila. Cítila jsem se neuvěřitelně hloupě. Jako zloděj, který byl nachytán při činu.

Máma i Dean seděli na gauči. Máma nehty poklepávala o desku konferenčního stolku a Dean se s nezájmem opíral o postranní opěrku. Nejistě jsem se na ně usmála, protože jsem chtěla odlehčit situaci, ale nezabralo to. Dean se na mě zamračil a já raději nasadila kajícný pohled a koukla se na své ponožky. Ve vzduchu viselo něco zlověstného. Raději jsem nic neříkala a sklopila hlavu. Nechtěla jsem se koukat do jejich rozzlobených tváří, jelikož to prohlubovalo můj pocit viny. Bála jsem se cokoliv říct. Bylo opět ticho. Takové to vlezlé, trapné ticho, které se vám dostane pod kůži a nikdo neví co v ten okamžik říct. Zaslechla jsem někoho se nadechnout a vydechnout. Vyděšeně jsem sevřela víčka k sobě. Cítila jsem se jako ve špatném filmu. Nebo hrozné noční můře.

„Alice! Kde jsi byla tak dlouho?! A jak to sakra vypadáš?!" vypálila matka. To jsem čekala! Vůbec se o mě nebáli! Žádná radost ani slzy dojetí, jelikož to bych od nich chtěla příliš.

„Venku," odpověděla jsem stroze a svůj pohled raději směřovala dál na své nohy. Nebylo o co stát, pokud šlo o komunikaci s nimi.

„Venku?! A jak to vypadáš?! Ty kalhoty byly nové! Kde na to máme brát peníze?!" řvala. Zdvihla jsem hlavu a nechápavě jsem na ni zírala. Dean vydělává tolik, že by se za to nemusel stydět ani nějaký politik, a ona nadává kvůli obyčejným kalhotům? A ani se nezajímá, co to mám s rukama. A to ty cáry Jasperova trička byly vidět dost zřetelně. Teď bych potřebovala tátu. Smutně jsem uhnula pohledem.

„No doufám, že tě to aspoň mrzí."

Neodpověděla jsem. Zatnula jsem ruce v pěst a snažila se mlčet, protože to co bych jí teď řekla by nebylo hezké. Stiskla jsem pevně rty, zavřela oči a snažila se uklidnit. Zlost ve mně přímo bublala jako při setkání s Jasperem. Ten samý pocit. Zhluboka jsem dýchala.

„Alice, maminka s tebou mluví!" křikl Dean. Sklonila jsem hlavu.

„Tebe tak budu poslouchat!" zašeptala jsem si pro sebe. Neměla jsem Deana ráda! Byl jako vetřelec a Mike taktéž. Přišli do mého života a myslí si, že je ihned musím mít ráda. Tak to ani náhodou! Byla jsem rozzlobená! Teď už více, než když jsme se potkali s Jasperem. Stále jsem se koukala k zemi a ani se nehýbala. Cokoliv, co jsem udělala, ve mně probouzelo vztek, zlost a chtíč někoho nebo něco praštit. Skoro jsem ani nedýchala. Cítila jsem se, jako bych měla každou chvíli vybuchnout. Jako sopka. Chtěla jsem Deanovi jednu vrazit za to, jak si hraje na mého tátu, a mámě říct něco hodně od plic, ale raději jsem byla zticha, protože jsem to nechtěla schytat jako posledně. Řekla jsem Deanovi to, co jsem si myslela, a on mi za to jednu vrazil. Jako by na to měl právo. Nesnáším je! Všechny!

Uslyšela jsem kroky na schodech, avšak nevěnovala jsem jim pozornost. To byla chyba. Vlastně celý můj život je jedna velká chyba a tahle rodina taky! Mike seskákal vesele schody a stoupl si vedle mě. Sehnul se aby se mi mohl kouknout do tváře a udělal na mě hrané psí oči. Nezapomněl se zatvářit ublíženě a ohrnout spodní ret. Přivřela jsem oči a tiše zavrčela, jak nejlépe jsem uměla. Cítila jsem, jak mi praskají klouby u prstů na rukou. On si ze mě bude ještě dělat srandu!

„A to není vše! Přišla v doprovodu nějakého cizího kluka!" Mike to řekl tak, jako bych s Jasperem něco měla. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Asi jsem měla dosti zuřivý výraz, jelikož Mike udělal vyděšeně dva kroky vzad. Jeho výraz štěněte byl pryč. Potěšeně jsem se usmála a on se zamračil. Dala jsem si před ústa ruku, abych se nesmála. Nebylo by to zrovna vhodné. Ještě bych to více zkazila, i když pochybuji, že to ještě jde.

„Alice? Jaký kluk?" Dean vypadal šokovaně a matka také. Jako by mi nebylo už sedmnáct. Otráveně jsem si povzdechla a založila si ruce na hrudníku.

„Myslíš Jaspera? Jmenuje se Jasper Cullen a pouze mě doprovodil, protože jsem se tak trochu ztratila."

„Cullen? Tak se jmenuje jeden můj spolupracovník," řekl zamyšleně Dean. Jak jsem čekala. Nikoho nezajímalo to slovíčko ztratila. Všechny pouze zajímalo to, že Jasperův otec pracuje s Deanem. Nikdo o mě nejevil zájem a ani v nejmenším se nikdo z nich netvářil aspoň malilinkato vyděšeně. Nejspíše je všechny zajímalo, jestli je jejich rodina bohatá. Všichni jsou tak chamtivý a materialisticky založeni, až je mi z toho na zvracení. Tahle rodina je to nejhorší v mém životě! Nechala jsem je debatovat. Nepozorovaně jsem zmizela a zalezla si do svého pokoje. Zamkla jsem dveře a padla unaveně na postel. Další hrozný den v mém životě!

Přetočila jsem se na bok a koukla na fotku mého táty, kterou jsem měla na nočním stolku. Sáhla jsem pro ni a podívala se na toho usměvavého muže na ní. Culil se od ucha k uchu a v ruce držel malou rybku. I malé věci mu dokázaly udělat radost. Unaveně jsem se usmála a pohladila rámeček.

„Chybíš mi, tati." Nekontrolovatelně jsem se rozvzlykala. Cítila jsem, jak mi slzy tečou po tvářích. Obličej jsem zabořila hluboko do polštáře, aby moje nářky nebyly tolik slyšet. Cítila jsem, jak povlak polštáře vlhne. Nečekala jsem takovýhle nápor citů. Celý dnešek na mě v jediné sekundě dolehl. Po malé chvilce jsem se dokázala uklidnit tak, že jsem mohla vyndat obličej z polštáře. Uslzenýma očima jsem se rozhlédla po pokoji. Viděla jsem mírně rozmazaně. Venku již byla tma. To jsem plakala tak dlouho? Nesmysl. Utřela jsem si poslední zbytky slz a rozhodla se jít na návštěvu koupelny.

V koupelně jsem jako k první věci zamířila k zrcadlu. Vypadala jsem hrozně. Oči červené od pláče, úplně bledý obličej a kruhy pod očima. Vypadala jsem jako sama Smrt. Chvilku jsem na sebe vyděšeně zírala a pak chvatně pustila z kohoutku u umyvadla studenou vodu. Opláchla jsem si pečlivě obličej. Pociťovala jsem od té vody jistý chlad, ale nějak mi to nevadilo. Poslepu jsem sáhla po ručníku a přitiskla si ho na obličej. Odložila jsem ručník a opět se obezřetně podívala do zrcadla. Přeci jen jsem vypadala více jako živý člověk. Do tváří se mi začala navracet červená barva a oči vypadaly také lépe.

Došla jsem si do pokoje pro věci na spaní a vrátila se do koupelny. Svlékla jsem se do spodního prádla a špinavé oblečení pohodila ledabyle na zem. Pustila jsem si sprchu a počkala, až bude voda dost teplá, abych se mohla vysprchovat. Nastavila jsem ruku a chvilinku čekala. Voda se oteplila, a tak jsem se vysvlékla i ze zbytku oblečení a vlezla dovnitř. Voda po mně stékala v pravidelných intervalech a já si to patřičně užívala. Bylo to krásně uvolňujicí. Přesně tohle jsem po dnešku potřebovala. Skončila jsem a vylezla ze sprchy. Kolem těla jsem si omotala ručník a opatrně po dlaždičkách došla až ke dveřím. Tam jsem si ze skřínky vzala pyžamo a oblékla si ho. Následně jsem si vyčistila zuby a učesala vlasy.

Když jsem byla hotová, podívala jsem se opět do zrcadla.

„Alice, zítra jdeš do školy. No to teda nejdu! Musíš! Nemusím, jelikož o to nestojím! Ale stejně tam půjdeš, protože doufáš, že si tam najdeš přátele!" povídala jsem si sama se sebou. Chovala jsem se jak blázen. Ukončila jsem povzdechem svůj zdlouhavý monolog a opřela se o umyvadlo. Cítila jsem se zvláštně. Taková prázdná, avšak plná očekávání. Neskutečná změť pocitů, která mě mátla. Sama v sobě jsem se nevyznala. Jak se vlastně ve skutečnosti cítím? Zvedla jsem halvu a koukla sama sobě do očí. Oči dívky v zrcadlovém odrazu, moje oči na mě němě hleděly. Co vlastně chceš, Alice? Víš to vůbec? Raději jsem odvrátila pohled, zhasla a vešla do svého pokoje.

Rozsvítila jsem si malou lampičku. Rozestlala jsem si znaveně postel a lehla si do ní. Poslední pohled jsem věnovala svému tátovi na fotce v dřevěném rámečku. Zhasla jsem a zavřela oči.

Takže, pokud jste došli až sem tak bych vás o něco poprosila. KAŽDÝ, kdo si to přečetl, ať zanechá nějaký komentář nebo smajlíka. Hodí se i rady, co bych měla změnit a co se vám nelíbilo. Vaše rady budu brát vážně a budu se snažit, aby se vám tato povídka co nejvíce líbila.

Pac a pusu, eli. :)

Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá strana nebe - 1. - Návrat ztracené dcery: