Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dračí Láska - 30. díl

16.01.2011 (12:30) • dablinka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2326×

Vydala jsem se do té Paříže kouknout se na Eiffelovku a další francouzské památky. Stavila jsem se v Holandsku kouknout se na mlýny a na tulipány a pokračovala jsem přes Českou republiku, kde jsem se na trochu delší dobu zastavila v Praze a v Kroměříži, opravdu nádherná města, navštívila jsem víc českých měst, ale tyhle dvě se mi líbily nejvíce. Další zastávku jsem měla ve Vídni a pokračovala jsem takhle až do Itálie.

Volteře jsem se vyhnula obloukem, ale Řím, Florencie, Benátky, tak to jsem si nenechala ujít. Dokonce se mi povedlo narazit na Heidy, ale s díky jsem její pozvání odmítla, s Arem se seznámit v blízké době nechci. Moc se jí to sice nelíbilo, ale nechala mě odejít.

Dál jsem pokračovala do Řecka, do Athén, pokračovala jsem Moskvou, Indií, Everestem, Čínskou zdí a mnohými dalšími zajímavými místy v Euroasii.

Někde jsem pobyla den, někde týden, někde měsíc, někde i déle, sem tam jsem si něčím přivydělala, nemůžu přece být závislá na Cullenech, i když mi to nabízeli.

Přibližně jednou za měsíc jsem brnkla Alici, jednou za čas jsem jim poslala fotky, ale jinak se nedělo celkem nic zajímavého.

Žádný další mýtický tvor se neobjevil, nevím, jestli to bylo dobře, nebo ne.

Každopádně to byla celkem nuda.

A tak ubíhaly roky jak zblázněný, ani jsem je pomalu nezvládala počítat.

Asi po 22 letech na Euroasijském kontinentě jsem se přesunula zpátky do mé rodné Ameriky.

Vzala jsem to hezky z vrchu prohlídkou těch obrovských jezer.

Padala tu na mě melancholická nálada a začalo se mi stýskat jak po tátovi, tak po mámě, a tak jsem neváhala a konečně jsem tátovi zavolala a doufala, že bude doma.

Bohužel mi to nikdo nebral, a tak jsem zklamaně vytočila mamčino číslo a doufala, že aspoň ona doma bude.

Po chvíli mi to opravdu někdo zvedl, ale jako mamka to neznělo, ale ohlásilo se to Philovým příjmením, což je i mamčino.

„Dobrý den, je Renée doma?“

„Není, můžu něco vyřídit?“

„Promiňte, ale chtěla bych si s ní popovídat sama, mohla byste mi poradit, kdy by mohla domů přijít, že bych pak zavolala znova.“

„Jo, jasně, máma se vrací kolem páté odpoledne, zkuste to tak mezi pátou a šestou, to už by jste ji tu mohla chytit.“

„Mockrát děkuji, ještě se ozvu. Nashledanou.“

„Nashle.“

Fíha, máma? Super, já mám sestru!

Měla jsem výbornou náladu, a tak jsem se rozhodla, že i když to ještě není měsíc, tak zavolám Alici.

„Ahoj, Bello.“

„Ahoj, Alice, jak se všichni máte?“

Najednou jsem tam uslyšela, jak se tam začali dohadovat, když jsem zjistila, kdo se hádá a proč, tak jsem šla do kolen.

Hádal se tam totiž s Alicí Edward: „Jak si to představuješ!? Já ji opustím, aby měla klid od veškerých potvor, co se vymykají normálnímu smýšlení, a ty si tu s ní telefonuješ!“

„Edwarde, uklidni se. Za prvé, Bella se rozhodla sama, že nás kontaktuje, využila kvůli tomu Denalijský, nějak se jí povedlo zapamatovat si jejich adresu. Navíc už před 24 lety utekla z domu a kromě pár blbých dopisů ročně o ní Renée a Charlie nic nevědí. Jo a před mýtickými tvory se ti ji uchránit nemůže povést, ona je pro ně jak magnet. Víš něco o Škole čar a kouzel? Já teda nevěděla, dokud mě na ni Bella neupozornila, a kdo ví, co za potvory si nechala pro sebe!“

Už jsem to nemohla poslouchat, i když jsem se díky tomu dozvěděla, proč mě Edward opustil.

„Tak dost, přestaňte se hádat. Edwarde, to jestli s Alicí telefonuji, je moje věc, ona mi má zakázáno volat, stejně by se nedovolala, mívám mobil vypnutý, skoro furt. A to, že má o mě strach, se jí nedivím, když jsem se proti ní blokovala, že už nevidí mou budoucnost.“

„Bello, Bello, klídek, stačilo, my už si to nějak vyříkáme. Jak se máš?“

„No, z Asie jsem se přesunula do Ameriky a začíná se mi stýskat po mamce a tátovi. Zkoušela jsem jim volat, ale tátovi jsem se vůbec nedovolala a mamka se domů prý vrátí až kolem páté, tak si dohadováním s vámi krátím čas.“

„No super, tak my už jsme ti dobří jen jako úschovna fotek, na kterých ani nejsi ty, abych se ti mohl smát, že začínáš mít vrásky, a na zahnání dlouhé chvíle, tak to je mi teda vděk.“

„Emmette, kušuj, víš, že já to až zase takhle nemyslela, a to, že nejsem ani na jedné z fotek, má svůj důvod, například aby sis ze mě nedělal srandu.“

„No jo, no jo, však to byla jen sranda, nemusíš mě hned bít, Rose.“

Nemohla jsem se nesmát, Emmett ten dokáže zvednout náladu.

„Jo, Edwarde, kdybys náhodou nemohl spát kvůli tomu, že jsem psychicky nezvládla tvůj odchod, výsměšky od Jessici, utekla z domu a už asi nikdy rodiče neuvidím, prostě na to nemám odvahu, i když se mi po nich stýská. Tak věř, že už dávno jsem ti odpustila, a navíc jsem ti vděčná, vždycky jsem chtěla procestovat celý svět a ty jsi mi k tomu dodal impulz, sice jsem si vždycky představovala, že nebudu sama, že budu s někým, koho miluji, ale samotný je mi taky fajn.“

„Počkat, Bello, když říkáš sama, tak tím myslíš jako opravdu sama? Ty sis od Edwarda nenašla žádného kluka?“

„Emmette? Musí ti to tak rychle pálit?“

„Ne, nenašla.“

„Takže fajn, pokud mě paměť neklame, tak Edward byl tvůj úplně první kluk, a pokud jsi po Edovi nikoho neměla, tak to znamená, že ve 42 letech jsi stále panna?“

Jen jsem uslyšela, jak tam všichni naštvaně zakřičeli: „Emmette!“

„Nechte ho, měl by pochopit, že ne všichni jsou takoví nymfomanové jako on a Rose.“

Ještě chvíli jsme se tak pošťuchovali navzájem, ale pak už jsem musela končit, teda ne, že bych musela, ale už jsem si s nimi neměla pořádně co říct bez toho, abych jim vyzradila své tajemství.

A tak jsem se rozloučila a rozhodla jsem se, že si na chvíli schrupnu.

Probudila jsem se chvíli po půl šesté, přesně ve chvíli, kdy jsem chtěla volat mámě. A tak jsem vyndala mobil a vytočila mamčino číslo.

„Prosím?“ Po tak dlouhé době jsem konečně uslyšela mamčin hlas, až do teď jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběla.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji se slzami na krajíčku.

„Bello? Opravdu jsi to ty?“

„Ano, mami, jsem to já.“

„Ach, Bell, tak moc mi chybíš.“ Ted už bylo slyšet i na mamce, že brečí.

„Ty mmě taky, mami, ty mně taky, ale po 25 letech putování už bych se nedokázala nikde usadit, takže ne, nevrátím se, i když mi chybíš.“

„Tak alespoň na návštěvu, Bell, Philovi se po tobě taky stýská a Ráchel tě ani vůbec nezná, jen z vyprávění, což podle mě není dobré, když jsi její sestra.“

„Cože?!? Já mám sestru?“

„Ano, Bell, máš sestru, narodila se rok po té, co jsi utekla.“

„Super, to ona mi vzala ten telefon dopoledne?“

„Ano, je nemocná, a tak nešla do školy.“

„Tak fajn, stále bydlíte v Jacksonvillu?“

„Ano, nepřestěhovali jsme se, bohudík.“

„Dobře, tak já hned letím za vámi, je čas seznámit se sestřičkou.“

„Ach, Bell, jsem tak šťastná, že přiletíš.“

„Jo, já taky, hlavně nezapomeň Phila a Ráchel psychicky připravit na to, že přijede třeštiprdlo, které se posledních 25 let s lidmi moc nestýkalo.“

„No, snad na to nezapomenu, tak honem, honem, přestaň tu se mnou vykecávat, okamžitě to polož a val si koupit letenku, aby ses sem dostala co nejrychleji.“

„No jo, mami, no jo, už letím, ahoj a pozdravuj je, oba.“

„Ahoj, Bell, a opatruj se.“

Pak jsem to položila, přeměnila se v draka a letěla směr Jacksonvill.

Autor: dablinka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí Láska - 30. díl: