Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dračí láska - 29. díl

10.01.2011 (08:00) • dablinka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2492×

Objevila jsem se zase na nádraží v Londýně, úplně jsem zapomněla, jak normální svět vypadá. Opravdu doufám, že se nám Voldemort podařil zrušit natrvalo, i když jsem Brumbálovi, Harrymu, Ronovi a Hermioně nechala své číslo, takže by nebyl problém zaletět si na výlet do světa čar a kouzel, ale nechci, aby umíral někdo další.

Byl den, takže jsem se nemohla proměnit v draka a odletět do Skotska k jezeru Loch Ness, kam mám právě namířeno a tak jsem si zašla sednout do parku a prohlížela si fotografie, co jsem v Bradavicích nafotila, bylo jich opravdu hodně, a tak když jsem s prohlížením skončila, tak už bylo šero, a tak jsem si mohla odejít na nějaké osamělejší místo, kde jsem se přeměnila a nenápadně jsem odletěla k jezeru Loch Ness.

Bylo to celkem daleko, a tak jsem letěla a letěla a letěla, pak jsem vystoupala do veliké výšky, abych mohla letět i přes den a nebyla nápadná, ale stále jsem letěla. V tu dobu mě napadl jeden bláznivý plán, přeměním se ve vzduchu na člověka a proletím se volným pádem, vyfotím si Britské ostrovy z výšky.

A tak jsem přistála uprostřed lesa na nějaké mýtince, kde jsem si vytáhla foťák, pověsila jsem si ho na krk, abych ho pak nemusela složitě hledat ve vzduchu za pádu.

Znova jsem vystoupala do velké výšky a zkusila jsem se přeměnit do lidské podoby, jaké bylo mé překvapení, když to nešlo, asi mám přece jen nějaké bezpečnostní pojistky.

A tak z focení nebylo nic, je to trochu škoda, ale zase taky trochu dobře, protože co já vím, jak by to mohlo dopadnout.

Pak už jsem pod sebou uviděla jezero Loch Ness, byla už noc, a tak jsem sklopila křídla k tělu a střemhlav jsem zamířila do jezera, za chvíli už jsem byla úplně pod hladinou.

„To byl ale let.“

Prozkoumávala jsem jezero hodně dlouho, ale žádnou potvoru jsem nenašla, což mi je celkem líto, protože bych ráda potkala nějaký další mytický potvory.

Ze samého zklamání jsem nedávala pozor a vynořila jsem se ve dne, ve své dračí podobě a navíc přímo před nějakými turisty. Tak to je nadělení, okamžitě když jsem to zpozorovala, tak jsem hned zamířila zpátky do vody, kde jsem si počkala do tmy a na opačném břehu, s velikou obezřetností, jsem se vynořila a přemýšlela jsem, kam bych mohla letět a napadla mě Francie, Paříž, Eiffelovka, a tak jsem zase vystoupala a letěla jsem k Eiffelovce.

Ale ještě před tím jsem se musela stavit v nějakém městečku, protože můj lidský žaludek vyžadoval jídlo.

Pak už mě nic nebrzdilo a mohla jsem letět do Paříže.

Už jsem nějakou dobu letěla, když jsem ucítila, jak mě něco táhne dolů, stejně jako když mě táhl dolů Hagrid.

„Ale né! Co zase kdo potřebuje?“ říkala jsem si v duchu.

Slítla jsem tedy na zem, abych se koukla, co se děje, ale nikde nikdo, jen pár set metrů ode mě byly nějaké veliké kameny.

Rozhlížela jsem se kolem dokola, ale nikde nikdo a pak mi konečně došlo, co jsou ty šutry zač.

„Vždyť je to Stonehenge! Jak jsem na to mohla zapomenout?“

V té chvíli jsem si vzpomněla, že bych mohla zase zavolat Alici, poptat se jí, kde teď bydlí, protože paměť foťáku už mám skoro plnou.

A tak jsem vytáhla mobil, zapnula jsem ho, a když jsem našla Alicino číslo, tak jsem ho vytočila a už jsem jen čekala, než mi to Al vezme.

„Ahoj Bello! Konečně ses zase ozvala, všem nám chybíš, Edward je pořád nafučenej, na chvíli se vrátil, ale už zase odjel.“

„Ahoj Alice, neboj, Edward se vzpamatuje a vrátí se a já se jednou u vás, na stará kolena, taky ukážu, takže se ještě jednou uvidíme.“

Nelíbí se mi, že musím Alici tak lhát, je jak sestra, všichni Cullenovi jsou jako má rodina, ale nemohla bych s nimi žít, zvláště když by to tentokrát už bylo opravdu na věčnost, nemohla bych se koukat na Edwarda, jak je s nějakou jinou upírkou, protože jsem si jistá, že si nějakou další najde, a navíc, přece jsem se rozhodla procestovat svět a pak se zkusit usadit na dračím ostrově, pokud ho najdu.

„Jo, vzpamatuje a s tebou se uvidíme, někdy v budoucnu, ale nikdy to nenahradí ty roky, co si budeme jenom telefonovat.“

„To sice ne, ale já už se rozhodla. Máš tam ještě někoho, kdo by se mnou chtěl mluvit, nebo můžu jít pokračovat ve zkoumání tajemna tohoto světa?“

„No, Carlisle je v nemocnici, Esme někde restauruje dům, Jasper šel na lov a Emmett s Rosalií se věnují své obvyklé a oblíbené činnosti, takže ti na tebe čas nemají.“

„Aha, tak fajn, já už asi půjdu, jen jsem se ještě chtěla zeptat, bydlíte stále na stejném místě? Jestli můžu poslat další fotky na tu stejnou adresu.“

„Jo, jasně, ještě jsme se nepřestěhovali.“

„Tak jo, děkuji a ahoj, já se zase ozvu, jakmile mi dojde místo na paměti foťáku.“

„Tak to ti dík, že jsme ti dobří jen na úschovu fotek.“ Nadávala mi se smíchem Alice

Pak jsme se konečně rozloučily a já šla prozkoumat ty šutry co mě tak strašně přitahují.

Byly opravdu impozantní, jak to někdo dokázal takhle poskládat. Procházela jsem mezi nimi, jako kolem kuželek, nechápu, proč jsem to dělala, ale něco mi říkalo, že je to tak správně.

Když jsem obešla všechny kameny, tak se najednou zablesklo a uprostřed kruhu se objevil, meč zabodnutý v kamenu.

Chvíli jsem na to jen zírala, až po delší době mi došlo, na co to vlastně koukám.

„Vždyť to je legendární meč Excalibur!“

Vydala jsem se blíž, nemohla jsem si pomoct, musím zkusit, jestli se mi povede ho vytáhnout, i když k čemu by drakovi byl meč?

Dotkla jsem se toho meče a on i ten kámen se rozzářil, pak jsem pokusila zatáhnout. Jaké bylo mé překvapení, když se meč pohnul.

Sice to šlo pomalu, ale šlo. Vytahovala jsem ho ven, už jsem ho měla vytaženou polovinu, když v tom ta záře zhasla a meč se zasekl.

V tu samou chvíli se přede mnou objevila jakási žena, měla na sobě starodávné oblečení, měla tmavé vlasy a svou krásou by se v klidu mohla rovnat Rosalii, líbí se mi, asi si občas půjčím její podobu.

„Již tři tisíciletí střežím tento meč, za celou tu dobu ho objevil a měl v sobě tolik odvahy a dobra, že ho mohl vytáhnout, jen jediný člověk, král Artuš, nikdy ho žádná žena neobjevila a ještě aby ho povytáhla…“

„Super, jak kdybych nebyla speciální i bez půlky Excalibru.“

„Jen jednou jedinkrát se stalo, že byl meč vytažen jen napůl, obyčejný, chudý chlapec ho tak povytáhnul, radila jsem mu, že má najít někoho, kdo je mu blízký. Vystřídala se tu celá jeho rodina, ale nikomu se to nepovedlo, což je rada pro tebe, najdi někoho, kdo je ti blízký a kdo by mohl meč vytáhnout.“

Pak zase zmizela, ani jsem se jí nestihla zeptat, jak mám docílit toho, aby zase Excalibur zmizel, aby moc nebudil pozornost. Ani jsem nevěděla, že jsem to řekla nahlas, ale vítr mi donesl šepot s radou: „Stačí, když jen projdeš kolem kamenů v opačném směru.“

Udělala jsem to a opravdu, meč zmizel.

Přemýšlela jsem, kdo by se na nošení meče hodil a napadali mě pouze Cullenovi, hlavně Emmett, ten by se na to hodil. Takže je rozhodnuto, do Anglie nalákám pouze Emmetta, a když neuspěje, tak to vzdám.

Autor: dablinka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí láska - 29. díl: