Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dračí bratrstvo - 3. Doupě

21.02.2010 (21:45) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4360×

DOUPĚ
(Bella)

„Bello! Co se děje?“ zeptal se mě Bryan.
„Nic,“ odpověděla jsem a dál se věnovala večeři.
„Jo, to vidíme,“ zastal se ho Ben s plnou pusou.
„Fajn, tak se podívejte sami!“ štěkla jsem na ně a uvolnila svůj štít. Najednou se ozvalo dvojí zalapání po dechu. Uchichtla jsem se tomu, i když mi do smíchu zrovna nebylo. Mí „bráškové“ už raději drželi jazyk za zuby, ale občas jim cukaly koutky. To je snad zlý sen! Sakra, my nespíme. Zanedlouho mi bude 3 000 let. Poznala jsem spoustu draků, ať zlých nebo hodných, ale nikdy jsem se do nikoho nezamilovala. Táta mi celou dobu dohazoval ty nejsilnější, nejchytřejší, nejhezčí, nejváženější a nejstarší draky, ale nikdy mi žádný nepadl do oka. A teď, když se rozhodnu v rámci možností žít normálně, chovám se jako člověk, nastoupím do té pitomé školy, a co já udělám? Zamiluju se do upíra. Co dělám špatně? Proč musím mít takovou smůlu? Co mám teď jako dělat? Potřebuju si utřídit myšlenky a pročistit hlavu.
„Letím na pár dní za tátou,“ oznámila jsem bráchům u večeře.
„Ale kdo nám bude dělat jídlo? A chránit nás?“ dělali na mě smutné oči.
„To zvládnete, dlouho se nezdržím. A o sebe se snad postaráte, ne? Hlavně nemluvte s těmi upíry, jasné?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že mě musí poslechnout. Jsem přece dračí princezna, ne? A navíc jsem je stvořila. Musí mě poslouchat na slovo, ale nerada toho využívám. Mám je ráda a chovám se k nim jako k pravým sourozencům.
„Jasné,“ zasalutovali sborově. Objala jsem je a vyběhla do lesa za dům.

Soustředila jsem se na svou moc a zatáhla mraky tak, že nebylo vidět na krok. Usmála jsem se a rozeběhla se do lesa. Strhla jsem ze sebe šaty a skočila do vzduchu. Ve skoku jsem se proměnila do své dračí podoby a zamávala křídly. To už jsem byla vysoko nad Forks a mířila do Itálie. Pod Etnou má můj taťka král doupě. Tak tomu jsem se musela zasmát. Je to dávno, co jsme byli donuceni stáhnout se pod zem a skrývat se před lidmi, upíry i vlkodlaky.

Konečně jsem pod sebou uviděla vchod do tátova království. Střemhlav jsem zamířila dolů, proletěla kráterem na vrchu sopky a mířila dolů, horkým magmatem. Láva nám nic neudělá. Vlastně jsme nesmrtelní a nezničitelní. Neublíží nám oheň, upíři, vlkodlaci, ani upíří schopnosti na nás neplatí. Navíc každý máme nějaký dar. Jen já samozřejmě musím být ve všem výjimka. Mám spoustu darů a další se u mě neustále objevují. Umím ovládat počasí a přírodní živly, mám štít, dokážu číst myšlenky, rozpoznat pravdu od lži, mám větší sílu, jsem rychlejší, mám lepší smysly než ostatní. Myslím, že jsem nevyjmenovala všechno, ale na další si nevzpomínám.

Právě teď jsem asi 20km pod zemí, v dračím království. Tenkrát, když se můj otec rozhodl, že budeme před světem svoji existenci tajit, nechal pod Etnou vyhloubit „doupě“. Za ty tisíciletí, co se zde ukrýváme, jsme si to tu značně zvětšili. Je to tu velké přibližně jako celá Evropa. Možná trochu větší. A uprostřed stojí obrovský palác. Palác, kde jsem vyrůstala, pilovala bojové schopnosti a své dary. Palác plný vzpomínek. Všude okolo planou ohně a vše osvětlují, i když ve tmě vidíme normálně. Vzduch křižují modří draci a kolem paláce pochodují draci v lidské podobě. Zase na mě všichni zírají, táta už nejspíš ví, že tu jsem. Jsem vyjímečná i v tom, že moje kůže je černá. Draci živící se zvířecí krví jsou modří a ti, kteří se živí lidmi, jsou rudí. Konečně jsem zamávala křídly a přiletěla k paláci. Zamířila jsem si to obrovským oknem do svého pokoje, kde jsem se přeměnila a oblékla. Pak jsem nedočkavě zamířila ke dveřím a chystala se rozeběhnout do hlavního sálu za tátou. Rozrazila jsem dveře a do něčeho tvrdého narazila. Rychle jsem se vyhrabala na nohy a prohlédla si to něco tvrdé. Byl to táta.
„Rád tě vidím, ale ber ohledy na to, že jsi mnohem silnější než já,“ rýpal si do mě táta.
„Tati! Moc jsi mi chyběl,“ řekla jsem mu a objala ho.
„Tak co tě sem přivádí?“ zeptal se ještě v objetí.
„Jen jsem si chtěla pročistit hlavu,“ řekla jsem mu a stáhla svůj štít. Ukázala jsem mu, jak jsem zmatená a do koho jsem se to zamilovala. Netvářil se zrovna nadšeně.
„Tak já se snažím ti někoho solidnímu dohodit a ty si zatím vybereš upíra, máš štěstí, že je aspoň vegetarián,“ zasmál se táta.
„Já si ho nevybrala,“ usmála jsem se smutně.
„Já vím, holčičko, ale miluješ ho. Měla by sis s ním promluvit,“ řekl táta. Povzdychla jsem si. Má pravdu.
„Arthure!“ zaburácel palácem hlas mého milého strýčka. Nikdy mě nikdo neměl rád, protože jsem jiná. Mám jinou barvu a jsem mocná a silná. Jediný, kdo mě má rád je táta a Ben a Bryan.
„Volá mě Robert, musím jít. Zdržíš se?“ zeptal se táta.
„Jasně, chvilku tu pobudu,“ usmála jsem se na něj a vydala se za tátou.

Po chvíli jsem ale odbočila a zamířila do jídelny. K životu potřebujeme krev a lidské jídlo. Přirozená je pro nás zvířecí krev, ale našli se takoví, kteří jí pohrdají a pijí lidskou krev. Takové táta nestrpí ve svém království a většinou je nechává i zabíjet. Nejhorší je, že potřebujeme hodně lidského jídla. Na školách si většinou vysloužíme přezdívku jedlící, ale vždy se brzy stěhujeme, takže to tak moc neřešíme. Sebrala jsem nějaké jídlo a vypařila se dřív, než začne večeře. Hodlala jsem se k ní připojit později. Vyletěla jsem z hradu jako obrovský černý drak a zamířila na konec království, kde budu na chvíli konečně sama…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí bratrstvo - 3. Doupě: