Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 3. kapitola

25.05.2011 (11:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2436×

„Nechceš se posadit?“ navrhla jsem jí. Znervózňovalo mě, jak pořád postávala. Pokrčila rameny a pomalu popošla o kousíček blíže a sedla si na krémovou koženou pohovku. Asi mě nechtěla vyděsit. Kupodivu jsem se nebála.

„Co to znamená, že budeme v gardě?“ zeptala jsem se.

„Volturiovi jsou něco jako vládnoucí rodina. Udržujeme v upířím světě pořádek, likvidujeme povstalce, kteří poruší některý zákon. Bez nás by svět byl obrovský chaos. Upíři by si dělali, co by chtěli, ničili by lidi. Proto jsme tady. Udržujeme jakousi rovnováhu mezi oběma světy. Ale neboj, není to nic hrozného. Většinou jsme tady a děláme, co chceme. Moc často se nevzdalujeme z hradu,“ vysvětlovala mi. V hlavě jsem uvažovala nad další otázkou. Byla jsem ráda, že se mnou Jane mluví přímo, že se mě nesnaží uklidňovat. To by mě jenom naštvalo.

„A co bude se mnou a mou sestrou?“ položila jsem další otázku. Až teď jsem si uvědomila, že to zjevně mělo být to, co by mě mělo nejvíce zajímat.

„Kolik ti je?“ zeptala se mě. To jsem nečekala.

„Patnáct a půl,“ odpověděla jsem a nechápala, kam tím míří.

„Později budete přeměněny v upíry a stanete se členy gardy. Samozřejmě budete moct odejít, ale pro začátek, kdy je všechno nové a člověk neví, co má dělat, a kolikrát nepoznává ani sám sebe, je nejlepší, když jsi v kolektivu. Když se máš o koho opřít, s kým si promluvit. Vy dvě jste na proměnu příliš mladé. Počkáme s tím do šestnáctin. Ale to je pouze na Arovi.“

Uvažovala jsem, kolik asi je jí. Nevypadala starší, než na šestnáct. Spíše na těch patnáct, možná i o rok méně. Pochopila můj zkoumavý pohled.

„Já jsem byla proměněna v patnácti. Mě a mého bratra – dvojče, chtěli upálit. Zachránili nás na pokraji smrti,“ odpověděla mi na nevyřčenou otázku.

„Proč nemůžeme pryč?“ vyhrkla jsem otázku, která mě tak pálila na jazyku. O vteřinu později jsem měla chuť si ukousnout jazyk.

„Víte toho moc. Vím, zní to krutě, ale už nikdy se nebudete moct vrátit. Možná za pár let a to tajně, pouze se na svou rodinu podívat,“ odpověděla mi. Už neuvidím tetu, napadlo mě a začaly mi vlhnout oči.

„Dá se žít bez rodičů, neboj,“ začala mě uklidňovat.

„Rodiče nám umřeli před sedmi roky při letecké nehodě, ale máme tetu, je jí asi šedesát a bojím se, co s ní udělá, když se dozví, že přišla i o nás,“ zašeptala jsem a usilovně zamrkala, abych zadržela slzy.

„Aha, to mě mrzí,“ zamumlala.

„Dík,“ zamumlala jsem. Jane se mi zdála milá. Možná bychom mohly být kamarádky. Netušila jsem, ale jak to v upíří společnosti funguje.

„Máš další otázky nebo to chceš nechat na zítřek?“ zeptala se mě.

„Ne!“ vyjekla jsem možná až moc zbrkle.

„Je pravda to, co se o vás vypráví? Myslím kříže, stříbro, česnek a podobné věci,“ zeptala jsem se. Byla jsem zvědavá. Ale pochybovala jsem, že by to na ně nějak působilo.

„Jak co,“ připustila Jane. „Máme rudé oči, ale pouze poté, co se, ehm, nakrmíme. Jinak jsou v různých odstínech od karmínové po černou. Kříže, česnek ani stříbro s námi nic neudělá. V zrcadlech jsme vidět a růženec nás nezapudí. Na slunce můžeme, ale ne před lidmi. V rakvích nespíme. Vlastně nespíme vůbec. Není možné, abychom se unavili. Možná jen při boji s jiným upírem či vlkodlakem. Netluče nám srdce ni nám žílami a tepnami neproudí krev. Jsme jako kameny. Tvrdí, pevní a studení. Jsme silní, rychlí, krásní a hlavně nesmrtelní. Zabít by nás mohl pouze někdo našeho druhu,“ dokončila výčet schopností upírů. Dostala jsem víc odpovědí, než jsem čekala. Zarazil mě výraz „krmit se“, ale asi je to vhodnější ne zabíjení a pití krve nevinných lidí. Otřásla jsem se.

„Poslední otázka, dobře si ji rozmysli," připomněla mi Jane.

„Jak je to se vztahy? Jsou upíři schopní milovat nebo mít přátele?“ zeptala jsem se. Původně jsem se chtěla zeptat na jejich stravování, ale pak mě napadlo toto. Co taky čekáte od někoho, kdo se neustále dívá na romantiku, čte slaďáky a věří na pravou lásku?

„City jsou u nás stejné jako u lidí, ale pozor, někteří upíři jsou hrubí a natolik necitliví, až se to hnusí i mně.“ Uvažovala jsem nad jejími slovy. Stále jsem v hlavě slyšela její melodický hlas, který zněl jako zvonkohra.

„Díky, že jsi ke mně byla upřímná a odpověděla mi na všechny otázky,“ poděkovala jsem jí.

„Nemáš zač, máš právo všechno vědět. Vlastně jsem ráda, že už něco víš, jelikož zítra vám vše vysvětlím podrobněji, alespoň to pro tebe nebude takový šok.“

„Dobře,“ přikývla jsem.

„Ještě počkej,“ řekla mi a ve vteřině byla pryč. Dveře byly otevřené dokořán a pomalu se zavíraly. Nedokázala jsem pochopit tu neuvěřitelnou rychlost. Dveře se nestihly zavřít a Jane už seděla na pohovce s nějakým oblečením v ruce.

„Toto si zítra obleč. A doporučuji ti prospat se,“ dodala a položila oblečení na pohovku.

„Kdybys cokoli potřebovala, obrať se na mě. Prostě řekni tomu, kdo vás bude hlídat, že se mnou potřebuješ mluvit,“ zdůraznila ještě a než jsem stihla cokoli říct, zmizela a já jsem osaměla.

Chvíli jsem nerozhodně seděla na posteli a poté se vydala k bílým dveřím, které už předtím upoutaly mou pozornost.

Opatrně jsem je otevřela a sáhl po vypínači. Místnost zaplavilo světlo. Byla to velká koupelna s vanou a sprchovým koutem, skříňkou na toaletní potřeby a velikým umyvadlem a zrcadlem.

To je něco, musela jsem v mysli uznat. Nad vanou byla pěna do koupele. Chvíli jsem na ni hleděla, ale v hlavě se mi objevil obrázek vany plné pěny a já neodolala, jako ostatně nikdy. Byla jsem schopná válet se ve vaně i hodinu, nebo alespoň, dokud mě nevyrušilo mé milé dvojče.

Po chvíli jsem se už vařila ve vaně se spoustou pěny s citrusovou vůní. Teplá voda mi uvolňovala svaly a uklidňovala mě.

Nevím, jak dlouho jsem ležela ve vaně, ale když začala voda chladnout, okamžitě jsem vylezla ven, osušila se a oblékla se do svého starého oblečení – džínových tříčtvrťáků a světle fialového tílka.

Z koupelny jsem zamířila k televizi a pustila ji. Nakonec jsem se dívala na Poslední prázdniny, které jsem našla na jednom z asi dvou set programů. Zanedlouho se mi ale začaly klížit oči a vypnula jsem televizi. Zabořila jsem se do polštářů v mé posteli a přikryla se peřinou.

Během chvíle jsem usnula.

Stála jsem v zahradě plné rozkvetlých stromů. Omamně voněly. Rozhlédla jsem se kolem. Zprava ke mně pomalu šel nějaký muž. Neviděla jsem mu do tváře. Vlastně jsem ho neviděla moc zřetelně, spíše jako by byl v mlze. Vzápětí se ozvala jakási tlumená rána.

Posadila jsem se na posteli a rozhlížela se po pokoji. Až poté jsem si všimla, že na parapetu mého okna dřepí nějaká postava. Vyděšeně jsem vyskočila na nohy.

Ale poté jsem ji poznala.

„Zoey,“ zasyčela jsem a rychle přeběhla pokoj a otevřela okno. Sestra skočila dovnitř. Chvíli jsem zvažovala, jestli můžeme mluvit, ale poté jsem usoudila, že jsou tady tak tlusté zdi, že ani se svými super schopnostmi nás náš hlídač nemůže slyšet.

„Co vyvádíš, chceš se zabít?“ zavrčela jsem na ni a rozsvítila lampičku.

„Ježiši, ségra, není to nic nebezpečného. Máme okna u sebe a pod mým roste takový silný strom. Je to hračka,“ uklidňovala mě Zoey.

„Jak ti je?“ zeptala jsem se jí.

„V pohodě, víš něco?“ zašeptala a posadila se na moji postel.

Převyprávěla jsem jí, co mi řekla Jane. Kupodivu poslouchala a přerušila mě jenom dvakrát.

„Bojíš se?“ zeptala se mě po chvíli ticha.

„Ne, nevím proč, ale ne,“ odpověděla jsem.

„Já trochu jo,“ přiznala Zoey. Objala jsem ji a začala hladit po vlasech. Tak jsme to dělávaly, když jsme byly malé a bály se. Najednou to byla zase moje malá sestřička.

„Asi půjdu,“ rozhodla po chvíli Zoey.

„Dobře, ale nezabij se,“ upozornila jsem ji. Jenom se ušklíbla a vyskočila na parapet. Natáhla se a popadla dlouhou větev a zmizela mi z dohledu.

Zavřela jsem okno a šla si znovu lehnout. Tentokrát jsem už tak snadno nemohla usnout. Bála jsem se o Zoey. O moji nezodpovědnou, prostořekou a potřeštěnou sestru.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 3. kapitola: