Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 26. kapitola

03.11.2011 (13:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2057×

Hleděla jsem fascinovaně na strop nade mnou. Viděla jsem každý škrábanec na starém dřevě, lehké změny barev, prostě vše, co bych ale normálně nezaregistrovala.

Pohlédla jsem na lustr a údivem vydechla. Vzduch mi s neslyšitelným zasvištěním uniknul z plic. Rozvířil tak drobné zrnka prachu na křišťálu. Ti malí drobečkové vzlétli a poté začali zvolna padat. Mě ale fascinovaly malé křišťálové plošky vybroušené tak, že se od nich odráželo světlo a vrhalo kolem odlesky ve všech barvách duhy.

Předtím jsem byla slepá. Slabý lidským okem jsem nezahlédla ani setinu z toho, co teď. A přitom jsem už předtím obdivovala staré lustry a odlesky, které vrhaly.

Nejistě jsem se posadila. Zmátlo mě, že se obraz kolem mě nerozmazal, ale stále zůstával tak neuvěřitelně ostrý. Navíc byl ten pohyb tak rychlý, plynulý a elegantní. V jeden okamžik jsem ležela na posteli, v další už jsem seděla a s úžasem v očích sledovala Alecovu dokonalou tvář.

Jak jsem mohla být tak slepá? Neviděla jsem to, co teď. Ráda bych ten okamžik popsala, ale nejde to. Nestačí mi na to slovník.

Úžasný, dokonalý, překrásný, fantastický, skvělý, nádherný… Ta slova jsem používala už předtím, kdykoli jsem jej viděla a teď mi připadala nedostatečná.

Nejspíše se budu muset spokojit s tím, že nikoho úžasnějšího a krásnějšího jsem až do toho okamžiku, a ani poté, neviděla.

Obličej mu zářil dokonalým úsměvem, který dělal jeho obličej ještě krásnějším.

„Teda, to je…“ Nechala jsem větu vyznít roztracena, jelikož můj slovník opět žalostně zklamal. Jak jsem měla popsat vše, co jsem vnímala svými novými smysly?

Současně jsem ale vnímala, jak zvláštně zní můj hlas. Podobal se stříbrné zvonkohře a tak se lišil od mého starého altu. Vyšplhal se do sopránu, ale jemného a tichého, který mně samotné zněl úžasně.

Slyšela jsem každý jeho nádech i výdech, ale i kroky za dveřmi, jak někdo nervózně rázoval sem a tam. Poznala jsem, že je to dívka a pokaždé se po pěti krocích otočila a mířila zpět.

Můj čich mě také ohromil. Cítila jsem Alecovu zvláštní vůni a také jsem poznala osobu za dveřmi. Zoey.

„Já vím, začátek je vždy ohromující,“ potvrdil Alec svým sametovým hlasem.

Vteřinku jsem váhala a poté jej objala. Sevřel mě ve svém pevném objetí.

„Miluju tě,“ pošeptal mi do ucha.

„Já tebe taky a nic na světě to nemění.“ Můj hlas mi stále zněl zvláštně, ale líbil se mi.

Zaslechla jsem, jak Zoey přistoupila ke dveřím a nejspíše poslouchala. Jenom jsem se potichu zasmála a na vteřinu mě strhl ten zvuk.

„Pustíme Zoey dovnitř?“ zeptala jsem se potichu Aleca.

„To záleží na tobě,“ odpověděl mi.

„Vteřinku,“ usmála jsem se a krátce jej políbila na rty. On se ochotně zapojil a dost ten původně kraťoučký polibek protáhl a prohloubil.

Poté mě ale pustil, jelikož Zoey si za dveřmi odkašlala. Asi nebylo zas tak těžké domyslet si, co děláme.

„Tak pojď,“ promluvila jsem hlasitěji. Během vteřiny otevřela dveře a přeběhla ke mně. Pevně mě objala a hodnou chvíli držela. Také jsem ji objímala, ale poté ji od sebe odtáhla. Její vzhled mě tolik nepřekvapil, věděla jsem, že jako upírka je dokonalá.

„Moc ráda tě vidím,“ zašeptala jsem a znovu si ji prohlédla.

„Zvládáš to dobře, ale teď bys měla jít s Alecem na lov.“ Při slově “lov“ jsem se zarazila. Škrábání v krku zesílilo a zároveň mě to zarazilo. Já mám lovit? Jak? Co?

„Neboj, je to snadné, jenom budeš muset poslouchat instinkty,“ uklidnil mě Alec, vzal mě za ruku a vstal. Taky jsem vyskočila na nohy a po krátkém rozloučení se Zoey jsme zamířili chodbami pryč.

„Budeme lovit zvířata, ano?“ ujistil se Alec.

„Jistě,“ přisvědčila jsem a kráčela vedle něj. Vedl mě do zahrad, kde na můj nos zaútočila spousta vůní. Třešeň, šeřík, konvalinky, spousta druhů růží, ale i luční kvítí.

Alec se sehnul a utrhnul jednu ze spousty kopretin. Beze slova mi ji zastrčil za ucho a lehce mě políbil.

„Tvé kráse se sice nevyrovná, ale to nic na světě,“ usmál se. Být člověkem, nejspíše bych byla rudá jako rak a v očích by mě pálily slzy dojetí.

„Děkuji.“ Na víc jsem se nezmohla. Alec se svižně vydal dál a já se pružně přizpůsobila jeho tempu. Došli jsme až k vysoké a masivní zdi. Povzbudivě se na mě usmál, pustil mou ruku a jako kočka vyskočil na vrch a poté seskočil na druhou stranu.

Nejistě jsem pohlédla na třímetrovou hradbu cihel a o dva kroky ustoupila. Poté jsem znovu nasála květinovou vůni, udělala jeden rychlý krok a odrazila se.

Trochu jsem přestřelila, ale bez problémů jsem zeď přeletěla. Dopadla jsem na zem, překvapivě na nohy, a naprosto tiše.

Alec vedle mě se usmál a pohlédl na louku před námi. Lemoval ji les, náš cíl.

„Závod?“ usmál se rozpustile. Pohlédla jsem na prostor před námi trochu pochybně, ale po tom tygřím skoku jsem si více věřila a jenom přikývla.

Alec vystřelil a já za ním. Svištěli jsme jako dvě kulky vystřelené z pistole, lidé, i kdyby stáli metr od nás, by ucítili jenom závan větru. V polovině jsem Aleca předehnala a do stínu lesa se dostala první.

„Vítěz!“ zajásala jsem a pohlédla na něj, nadšená svou rychlostí a vítězstvím.

„Jenom počkej, za rok už nebudeš tak silná ani rychlá, potom to teprve bude zajímavé.“

„Nezaběhneme ještě zpátky a potom znovu?“ zeptala jsem se, jelikož toto se mi líbilo. Cítit vítr ve vlasech a na kůži. Dokonalý pocit svobody a síly.

„Až na cestě zpátky. Teď lovíme,“ upozornil mě. Poté se postavil za mě a položil mi ruce na ramena.

„Zavři oči a nadechni se. Řekni mi, co cítíš,“ instruoval mě. Zavřela jsem oči a pořádně nasála vzduch. Cítila jsem svěží trávu, vodu zurčící v nějakém menším potůčku, oříškovou vůni veverek a potom…

„Vlci,“ vydechla jsem.

„Správně, kde a kolik jich je?“

„Pět, jsou na sever od nás,“ určila jsem bezchybně.

„Prostě se řiď instinkty,“ pošeptal mi do ucha a přitiskl mi na chvilku rty na krk.

Beze slova jsem se rozeběhla směrem k nim a zahodila rozum za hlavu. Já byla lovec, oni kořist.

Po půl minutě běhu jsem je zahlédla a ještě zrychlila. Zavětřili mě a celá smečka se dala na útěk. Hravě jsem je dohnala a srazila alfa samce. Zakousla jsem se mu do krku, mé zuby pronikly kůží i masem jako ostré nože. V ústech jsem ucítila teplou, sladkou tekutinu. Hladově jsem pila a pokusy o osvobození ze strany šelmy slábly, až poté zcela ustaly.

Když už bylo zvíře zcela bez krve, odtáhla jsem se od něj a pohladila jej po šedém, lesklém a huňatém kožichu.

„Promiň,“ zašeptala jsem a pohlédla na Aleca. Dřepěl vedle mě a stáhl mou ruku z mrtvého těla.

„Nevyčítej si to. Buď on, nebo nějaký člověk.“ Kývla jsem a nechala jej, aby mrtvolu zahrabal do země.

Stále jsem se ale necítila úplně sytá. Proto jsem se vydala po stopách smečky a skolila ještě jednoho statného samce.

Poté jsme s konečně s Alecem dali k odchodu. Kráčeli jsme lidským tempem, drželi se za ruce a já udiveně sledovala vše kolem.

Najednou jsem zaznamenala, že mému oblečení první lov příliš neprospěl. Tričko bylo skoro na cáry a džíny by potřebovaly vyprat.

„Proboha, jsem jako čuně,“ zaúpěla jsem a pokusila se alespoň si očistit džíny.

„Pro mě jsi pořád krásná, i kdyby ses vyválela v bahně,“ usmál se Alec, zastavil a natočil mě tak, že jsme stáli proti sobě a téměř se dotýkali.

„Ale takhle nemůžu jít do hradu. To triko je na vyhození,“ protestovala jsem, ale umlčel mě polibkem.

„Obleč si toto.“ Svlékl si košili, pod kterou měl ještě tričko a podržel mi ji, abych do ní mohla vklouznout.

„Díky,“ usmála jsem se a trochu si ohrnula rukávy.

„Nemáš zač,“ ujistil mě a opět mě políbil. Chvíli jsme tam tak stáli v těsném objetí a líbali se, ale naši romantickou chvíli jsem narušila já, když jsem se o Aleca trochu víc opřela a oba jsme se skáceli k zemi na svěží mladou trávu.

Potichu jsem zavrčela, ale Alec se rozesmál a pohladil mě po tváři.

„Přál bych si, aby tohle nikdy neskončilo,“ povzdechl si.

„Máme před sebou celou věčnost,“ připomněla jsem mu a přitiskla se k němu. Pevně mě objal a políbil do vlasů.

„Ano, to máme.“

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 26. kapitola: