Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 25. kapitola

23.10.2011 (13:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2151×

Chvíli poté, co Alec odešel, jsem opět vzala do jedné ruky vidličku, do druhé talířek a snědla zbytek stále ještě teplého jídla.

Poté jsem se vydala směrem do koupelny. Tam jsem si dala dlouhou horkou sprchu a umyla si vlasy. Ještě jsem si vyfénovala mokré vlasy a učesala se. Důkladně jsem si vyčistila zuby a jenom ve spodním prádle zamířila do pokoje, přesněji ke skříni, vybrat si oblečení.

Zaslechla jsem za sebou vrznutí dveří a prudce se otočila. V pootevřených dveřích stál můj miláček a sledoval mě vytřeštěnýma černýma očima.

Uvědomila jsem si, že nejsem pořádně oblečená a během vteřiny jsem zrudla jako pivoňka.

Než jsem stihla cokoliv říct, ucítila jsem jeho rty na těch svých. Jeho polibky byly o poznání vášnivější než obvykle. Stejnou měrou jsem mu je oplácela a rukou mu zajela do vlasů.

„Změna názoru?“ zašeptala jsem, když jsem konečně popadla dech.

„Nejspíš,“ zavrčel a najednou se zarazil, „pokud to nechceš, řekni to,“ pobídl mě.

„Nemám co dodat,“ odpověděla jsem s úsměvem.

Cítila jsem, jak mě svou upíří rychlostí přenáší do postele.

xxx

„Alecu, Ashley!“ křiknul Felix někde u dveří. Alec sebou pohnul rychleji, než bych to stihla zaregistrovat a přetáhl přes nás deku.

V ten okamžik Felix vstřelil do mého pokoje. Alec na něj potichu zavrčel a Felix s drobným úsměvem, jako by zadržoval smích a úplně se mu to nedařilo, vycouval.

Oba dva jsme rychle vstali. Alec to měl jednodušší, jemu nikdo oblečení neroztrhal. Já popadla první, co jsem viděla, černé džíny a červené tričko s trochu větším výstřihem.

Alec mě po celou dobu pozoroval z postele.

„Tak pojď, nebo ten pakůň něco vyvede,“ usmála jsem se a doufala, že to Felix, který bezesporu stepoval za dveřmi, slyšel.

Alec se zasmál a vzal mě za ruku. Lehce jsme si ještě uhladila vlasy, ale naštěstí mi nějak netrčely.

Felix ihned odchytil Aleca a začali se o něčem dohadovat, ale jelikož mluvili neuvěřitelně rychle, nerozuměla jsem jim ani slovo.

„Skočím si do kuchyně, ano?“ usmála jsem se a vyrušila je tak v jejich hovoru. Oba se na mě otočili a přikývli. Alec mi ještě stisknul ruku a usmál se na mě.

Schody jsem brala po dvou a žaludek mi řval hlady. Po cestě jsem nikoho nepotkala, což bylo v přelidněném hradě něco neobvyklého.

Vešla jsem do kuchyně a zamířila k ledničce, když jsem periferním viděním zaznamenala postavu stojící ve dveřích. Vyděsilo mě to, tak jsem otočila hlavu.

Caius. V hlavě se mi rozeřval alarm. Aro už zřejmě začal onen problém řešit.

Ve vteřině stál kousek ode mě.  Sotva jsem si stačila uvědomit jeho blízkost a už mě prudce udeřil, až jsem zavrávorala a nakonec spadla na zem. Z kostrče, ale i z břicha mi vystřelila bolest, ale i přes to jsem vstala. V příštím okamžiku už jsem pozpátku letěla vzduchem a praštila sebou až o tvrdou zeď na druhém konci místnosti.

„Au,“ zasténala jsem, když jsem uslyšela křupnutí pravé lopatky a zbytek zad mě začal šíleně bolet, ale s páteří jsem asi nic neměla. Tentokrát jsem se nezvedala, protože on mě vytáhl za triko na nohy. Poté mi obě dvě ruce uchopil jako ve svěráku a stále silně je tisknul. Uslyšela jsem hlasité křupnutí, ale ne pouze dvě, ale alespoň šest.

Jeho pobavený úsměv mi jako jediný bránil řvát bolestí. Zkoušela jsem se mu vysmeknout, i když jsem věděla, že je to marné. Nebyla jsem dost silná. Po tvářích mi stékaly horké slzy a modlila jsem se, ať co nejdříve to utrpení skončí.

V ten okamžik se v kuchyni objevil některý z gardistů.

„Pane!“ vykřikl vyděšeně. Caius mě pustil a otočil se k tomu gardistovi. Upřela jsem na něj oči a artikulovala jediné slovo: „Pomoc“.

„Vypadni!“ vyštěkl Caius. Gardista nevypadal, že by byl ochotný ustoupit, ale Caius vytáhl odněkud z kapsy svého pláště jakýsi stříbrný předmět se zdobenou rukojetí. Gardistovi se rozšířily panenky a dal se na pomalý ústup.

„Alec,“ artikulovala jsem němě a doufala, že to pochopí. Caius se opět otočil ke mně a vytáhl mě opět na nohy, tentokrát za vlasy.

„Jsi stejná jako tvoje sestra,“ zasyčel mi do ucha. Měla jsem pocit, že mi musí ty vlasy vytrhnout, ale pořád mě za ně bolestivě držel a mě prolétlo myslí jediné přání: Prosím, Bože, pokud existuješ, už to skonči!

V ten okamžik ta bolest zmizela, jak mě Caius pustil a dopadla jsem na tvrdou zem. Sledovala jsem dvě rozmazané šmouhy, které se neuvěřitelně rychle pohybovaly a poté se na chvíli zastavily.

Felix pevně držel Caia, který se stále zmítal. O chvilku později se rozletěly dveře a Caiovy snahy o osvobození ustaly. Zamrznul uprostřed pohybu jako socha.

Poskočilo mi srdce a i přes tu agonii jsem se usmála. Moje láska přišla.

Alec byl ve vteřině u mě s výrazem naprosté bezmoci.

Zvedla jsem několikrát zlomenou ruku a dotkla se jeho tváře. Pohladila jsem jej po lícní kosti a poté ruku nechala spadnout.

„Přišel jsi,“ usmála jsem se. Začala jsem vidět rozmazaně, nejasně jsem uvažovala a veškerá síla ze mě vyprchávala.

„Prosím, Ash, otevři oči,“ zaprosil Alec. Ani jsem si neuvědomila, že bych je zavřela. Před sebou jsem pořád viděla jeho nadpozemsky krásnou tvář. Tvář mého anděla.

„No tak, otevři je,“ naléhal dále hlasem tichým a jemným jako hedvábné pohlazení.

„Alecu, nemáš na výběr,“ ozval os odněkud zezadu. Felix. Musí se postarat o Zoey a Sophii s Jasonem.

Zoey, moje sestřička. Usmála jsme se. Konečně bude šťastná. Tohle tomu bastardovi neprojde. Stihne jej trest a už nikdy jí ani dětem neublíží.

Moje poslední myšlenka předtím, než jsem upadala to temnoty, patřila Alecovi. Mojí životní lásce.

Cítila jsem se neuvěřitelně dobře. Nic mě nebolelo, ale ani jsem nic necítila. Prostě jsem ležela v temnotě a hrobovém tichu.

A poté najednou jsem ucítila oheň. Nejdříve v krku, ale během vteřiny plameny pohltily celé mé tělo. Každý kousíček mého těla stravoval ten oheň. Věděla jsem, že hoří pouze uvnitř mě, ale i tak jsem měla co dělat, abych nezačala hystericky vřískat. Bolelo to a stále sílilo.

Poté se ale v mém těle objevilo něco jiného. Led. Zmenšoval žár spalujícího ohně a tišil mou bolest. Příjemně se šířil a tvořil chladné barikády, které vzápětí sice tály pod náporem horka, ale zbavovaly mě zbytečné bolesti. Oheň ale stále hořel a rozpouštěl led. Led tvořil nové a nové zátarasy. Ty dva protikladné živly spolu bojovaly v každé části mého těla. Necítila jsem ruce nebo nohy, pouze výheň a ledový chlad.

Čas v ten okamžik nebyl nic. Nedokázala jsme určit, jestli ten boj v mém těle trvá teprve několik vteřin nebo už celé hodiny, dny, týdny.

Nebolelo to, ale příjemné to nebylo. Led a oheň byl rovnocennými soupeři, kteří bojovali stále se stejným nasazením a ani na chviličku jeden z nich nezískával převahu. Nechápala jsme, co stále může živit oheň, který už musel sežehnout vše uvnitř mě. Současně se ovšem led znovu tvořil. Z čeho, uprostřed té výhně?

Po době, která mi připadala jako věčnost, jsem cítila opět své tělo. Vracel se mi cit v konečcích prstů, jelikož oheň i led se stáhly. Zůstal pouze chladivý, mrtvolný pocit úlevy.

Stejné to bylo i s nohama. Oba nezkrotné živly ustupovaly kousíček po kousíčku a stahovaly se směrem k mé hrudi.

Několik nádechů a už jsem ucítila zápěstí a kotníky. Dokázala bych s nimi pohnout, ale zbytek těla stále byl v ohni chlazeným ledem.

Cit už jsem měla v rukou i nohou, ale trup a hlava stále byly v zajetí dvou bojujících – ohně a ledu.

Ucítila jsem, jak se někdo lehce dotknul hřbetu mojí pravé ruky. Někdo tady se mnou byl. Slyšela jsem jeho vyrovnaný dech a cítila jeho prsty na mé ruce. Byly stejné teploty jako má ruka. Na chvíli mě to zmátlo, jelikož jsme si poslední dobou zvykla na ledové doteky upírů.

Poté ale konečně bojující ustoupili z mé hlavy a dál se stahovali. Do mého krku a srdce. To pod náporem obou živlů bušilo jako splašené.

Došlo mi, že se měním v upíra. Jistě, teď jsem stejná jako oni. Mám tvrdou, pevnou a hladkou pokožku vyřazující chlad. Uklidnilo mě to a očekávala jsem, kdy mé srdce přestane bušit.

Rychlost úderů se ještě zvyšovala do takové míry, až se mi to zdálo nemožné. Srdce poplašeně bušilo a neodvratně se blížilo k poslednímu úderu.

Najednou uhodilo prudce třikrát po sobě. Čtvrtý úder již nenastal. Plameny už zůstaly pouze v mém krku. Led tam ale také byl.

Nejistě jsem se nadechla. Vzduch mi proklouznul až do plic, ale ty na něj nereagovaly. Nepotřebovaly jej. Ale chutnal mi. Líbil se mi a voněl tisícem vůní, které jsem nikdy nezaznamenala.

Otevřela jsem oči do nového světa.

Pro vysvětlení: Ten led, který cítí Ash při proměně, je obrana jejího daru, který tím tlumí bolest.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 25. kapitola: