Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 20. kapitola

10.09.2011 (09:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2058×

„Nelež tady jako mrtvola,“ ušklíbla se Jane.

„Je to moje postel, můžu si na ní ležet, jako co chci,“ zavrčela jsem.

„Ale no tak, jenom jsem chtěla, ať mi pomůžeš s jistou společenskou akcí.“

„Co se slaví?“ zeptala jsem se s trochou zájmu.

„Vlastně je to slavnost na počest prvních poloupírů ve Volteře,“ usmála se na mě.

„Aro zešílel,“ konstatovala jsem.

„Mně to přijde jako dobrý nápad,“ zastala se Jane svého pána.

„Jasně, jasně,“ přitakala jsem, „S čím to chceš pomoct?“

„Vybrat šaty.“

„Aha, tak to ti asi nepomůžu, protože šaty moc nemusím,“ přiznala jsem.

„Tak to máš smůlu. V džínách tě tam nepustím,“ usmála se.

„Momentík, já tam jdu taky?“ zeptala jsem se zaskočeně. „A nemohla jsi mi o tom říct trochu dřív?“ zavrčela jsem po jejím přikývnutí. To poslední, co jsem chtěla, bylo jít na nějakou slavnost.

„Teď toho nechej, musím se rozhodnout,“ zametla to Jane pod koberec. Posadila jsem se na posteli a uraženě na ni pohlédla. Jane na chvíli zmizela a poté se objevila a v každé ruce držela jedny šaty.

První byly bílé a celkem jednoduché, druhé tmavě rudé a vypadaly honosněji. Oboje byly asi tak po kolena a byly na ramínka.

„Ty červené,“ rozhodla jsem se okamžitě.

„Dobře, ještě si je vyzkouším a chci od tebe konstruktivní kritiku.“

Po chvíli přede mnou stála v šatech a sledovala moji reakci. Vypadla skvěle, ale tvářila se dost nejistě. Ukázala jsem jí zdvižený palec.

„Ještě vymyslet nějaký hezký účes a Volterra padne na zadek,“ usmála jsem se.

„Jo, smíchy,“ zabručela potichu.

„Tak, jsme tady,“ ozvalo se ode dveří. Stál v nich Demetri, na každé ruce držel jedno dítě. Až poté si všimnul Jane a trochu vykulil oči. Vlastně hodně.

„Teda, vypadáš úžasně,“ pochválil jí šaty. Měla jsem pocit, že být člověkem, Jane je rudá jako rajče.

„Tak co, drobci, jakpak se máte?“ zeptala jsem se jich.

„Úžasně, nemohli bychom si jít hrát se strejdou Demem?“ zeptala se mě Sophie a upřela na mě prosebný pohled.

„Jasně, jděte na zahradu, ale Demetri, ručíš za ně,“ upozornila jsem ho. Oba špunti se usmáli a Demetri během chvilky zmizel.

„Tak vidíš, ty šaty si vezmeš,“ rozhodla jsem. Jane přikývla a za ani ne minutu seděla vedle mě na posteli.

„Tak, a teďka ty,“ usmála se trochu zlomyslně.

„Třeba mi nebudou,“ doufala jsem.

„Pak bych tě zatáhla na nákupy,“ zmařila moje poslední šance.

„Kdy se vlastně ta akce století koná?“ zeptala jsem se jí.

„Dneska večer,“ odpověděla mi klidně.

„Možná si zlomím nohu. Nebo sním něco špatného. Taky bych mohla spadnout na schodech a utrpět otřes mozku,“ plánovala jsem.

„Neboj se, budu na tebe dávat pozor,“ ušklíbla se a vrazila mi do ruky šaty. Podívala jsem se na ně a usoudila, že Jane se mi (zase) trefila do vkusu. Šaty byly ušité z lehké jemné látky v příjemném odstínu světle modré. Délka byla asi po kolena a byly na ramínka, stejně jako Janiny.

„Jsou hezké,“ uznala jsem.

„Vyzkoušej si je,“ pobídla mě. Neochotně jsem se zavřela v koupelně a vyzkoušela si šaty. Padly mi skvěle a při pohledu do zrcadla jsem zjistila, že mi dokonce i sluší. Trochu neochotně jsem vyšla z koupelny a ukázala se Jane.

Ta začala na moje šaty pět ódy, tak jsem usoudila, že v nich na tu slavnost půjdu. Velice ráda jsem se převlékla zpět do džínů a tílka.

„Co tady chceš?“ zaslechla jsem Janinu otázku přes dveře. Šaty jsem si přehodila přes ruku a vyšla z koupelny.

Ve dveřích stála Catherine a já ihned pochopila, proč se mi přes dveře její hlas zdál tolik jedovatý a nepřátelský. Jane s Catherine vlastně jiným tónem nikdy nemluvila.

„Chci si promluvit s Ashley.“

„Myslím, že není o čem,“ odsekla jsem a položila šaty na postel.

„Prosím, poslechni mě. Potom mě klidně vyhoď.“ Nevím, proč jsem nakonec svolila. Catherine vypadala, jakože to myslí upřímně.

„Tak co je?“ zeptala jsem se, jakmile se za Jane zavřely dveře. Uznala jsem, že jsem nemluvila moc přátelsky, ale neviděla jsem důvod, proč bych zrovna na ni měla být milá.

„Odjíždím,“ řekla prostě. To jsem nečekala. Podezíravě jsem se na ni podívala, ale to už mluvila dál.

„Je mi líto, že jsem se pletla mezi tebe a Aleca. Chtěla jsem ho mít pro sebe. Jsem sobecká mrcha, vím, že si to o mně myslíš a máš pravdu. Chovala jsem se hrozně a omlouvám se za to. Původně jsem byla nadšená, že se mi povedlo rozdělit vás, ale poté jsem změnila. Alec chodí jako tělo bez duše, na každého hned vyjíždí, prostě je nešťastný. Pořád ho miluju a nevydržela jsem se dívat na to, jak trpí a jde to s ním dolů. S tebou je šťastný a rozhodla jsem se nebránit vašemu vztahu. Ještě jednou se omlouvám, že jsem se tak chovala.“

Překvapeně jsem ji sledovala. Omluvu jsem od ní nečekala. Když sem přišla, myslela jsem, že si do mě přišla ještě rýpnout. Popravdě jsem na ni celou dobu nahlížela jako na závistivou potvoru.

„Děkuju, Catherine. Doufám, že najdeš někoho, s kým budeš šťastná,“ řekla jsem po chvíli. Pečlivě jsem volila slova.

„Vztahy jsou komplikované, když jsi upír. Chlapům jde většinou jenom o jedno a spousta z nich jsou necitliví sobci. Za pět set let své existence jsem toto absolvovala už několikrát. Pokaždé se zlomeným srdcem. Mám v tom praxi,“ pousmála se a váhavě ke mně natáhla ruku.

„Mír?“ zeptala se mě nejistě.

„Bezpochyby,“ souhlasila jsem a potřásla si s ní rukou.
„Děkuju, Ashley. Jsi opravdu skvělá holka, ale teď mě omluv, za hodinu mám být v Římě,“ omluvila se.

„Sbohem,“ zamumlala jsem, jakmile zmizela za rohem. Chvíli jsem postávala ve dveřích, ale poté se rozhodla.

„Jane,“ vyslovila jsem její jméno. Okamžitě stála u mě.

„Nevíš, kde je Alec?“ zeptala jsem se a sledovala, jak se změnil její výraz z tázavého na nadšený a poté na trochu skleslý.

„Nevím, ale určitě přijde na slavnost.“

„Díky. Chtěla jsi ještě s něčím pomoct?“

Na slavnosti

Nelíbilo se mi, jak na mě a na Sophii a Jasona každý okouní. Každý je chtěl poznat a zahrnoval mě i je spoustou otázek. Pokaždé jsem mu slušně odpověděla, ale v mysli jsem ho posílala pryč.

Po chvíli se ve dveřích objevil Felix a rychlým krokem přešel ke mně. Jenom natáhl ruce a já mu obě jeho ratolesti podala.

Doufala jsem, že se teď pozornost strhne na něj, ale ne tak úplně se mi přání splnilo. Skutečnost, že jsem tady jediným člověkem všechny zajímala a pořád jsem na sobě cítila pohledy několika párů očí.

Celou místnost zaplňoval šum hovoru, ale i tak se našli zvědavci, kteří na mě nepokrytě zírali. Každých pět minut jsem očima přejela společnost, ale Aleca jsem nenašla. Nedorazil.

Hodinu po zahájení jsem se nenápadně protáhla dveřmi pryč. Bez jakéhokoli přemýšlení jsem se vydala do zahrad.

Na to, že byla polovina srpna, bylo celkem chladno. Pofukoval studený větřík a mě začala být zima na ruce a nohy.

Rozhodla jsem se zahřát se pohybem a pomalým krokem jsem se vydala po pěšince vysypané štěrkem. Bylo pološero a zahrada působila tajemným dojmem.

Až po chvíli, když jsem na zádech ucítila něčí pohled, jsem se otočila.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 20. kapitola: