Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 12. kapitola

24.07.2011 (18:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2388×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

O tři dny později 

Stála jsem uprostřed velké zahrady. Kolem rostla spousta růží a jiných okrasných rostlin. Cítila jsem pivoňku a šeřík.

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou. Stála za mnou Renesmé. Měla na sobě černou sukni, žluté tričko a kanárkové baleríny.

„Proč se mi zdá o tobě?“ zeptala jsem se.

„Je to můj dar. Původně jsem dokázala lidem ukazovat myšlenky prostřednictvím doteku. Trochu jsem na tom zapracovala a naučila jsem se dostat se lidem do snů,“ vysvětlila mi.

„Aha, takže já spím a zároveň se s tebou bavím,“ shrnula jsem to. Přikývla a utrhla si jednu růži.

„Jsem schopná vybrat místo, kde se sen odehrává. Felix nám řekl, že jsi chtěla jít do zahrady, ale nepustili tě, tak mě napadlo, jestli se do ní nechceš alespoň takhle podívat,“ usmála se.

„Jo, to byl dobrý nápad,“ uznala jsem a popošla o pár kroků po pěšince.

„Mimochodem, hezký řetízek,“ usmála se a čichla si k růži. Sáhla jsem si na krk a sklonila hlavu. Na krku se mi houpal stříbrný řetízek s mým jménem, přesně ten, který jsem si prohlížela v obchodě.

„Ten jsem viděla v obchodě. Proč ho teď mám?“ zeptala jsem se.

„Asi si ho tvé podvědomí uchovalo. Takové věci ještě neumím ovlivnit. A taky pochybuju, že spíš v šatech,“ poznamenala. Měla jsem na sobě bílé letní šaty dlouhé asi po kolena.

„To ne,“ připustila jsem a rozhlédla jsem se kolem.

„Proč jsi mi vlezla do snu?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Na kom jiném bych mohla cvičit? Nikdo jiný kromě Gianny a tvojí sestry nespí,“ vysvětlila mi.

„A co chceš dělat?“ položila jsem jí další otázku.

„Nevím, jestli si chceš povídat, tak klidně.“

Chystala jsem se k odpovědi, ale najednou obraz zmizel.

Posadila jsem se na posteli a zmateně se rozhlédla. Nechápala jsem, co mě probudilo.

Každopádně jsem byla čilá a bylo už devět ráno, tak jsem se protáhla a vstala.

Přešla jsem do koupelny, kde jsem si dala krátkou chladnější sprchu a učesala si vrabčí hnízdo na hlavě.

Oblékla jsem si nové černé džíny a červené tílko. Moji pozornost najednou upoutal bílý papír u dveří. Byla to obálka. Zvedla jsem ji a otevřela. Vytáhla jsem papír, který v ní byl složený. Rozložila jsem jej a přečetla si vzkaz na něm. 

Vím, že se ti líbil a doufám, že ti udělá radost,

Alec 

Otočila jsem papír, jestli není nic napsané zezadu, ale nebylo. Obrátila jsem obálku a zatřepala s ní. Z obálky mi na dlaň vypadlo něco studeného a stříbrného.

Byl to řetízek se jménem Ashley. Nejdřív ho vidím v obchodě, potom se mi o něm zdá a teď mi ho dá upír, pomyslela jsem si ironicky. Prohlédla jsem si ho a nakonec si ho pověsila na krk. Podívala jsem se do zrcadla a musela usoudit, že je opravdu hezký a že to bylo od Aleca milé.

Rozhodla jsem se zajít za Zoey. Přede dveřmi jsem se zarazila a zaklepala. Poslední dobou její vztah s Felixem o dost zesílil a v noci mi jisté zvuky bránily v usínání. Dokonce se jim povedlo zlomit nohu o postele. Když jsem si toho všimla, smála jsem se snad půl hodinu.

„Dále!“

Vešla jsem a ušklíbla se na své dvojče, které sedělo na posteli a na klíně mělo položený tác se snídaní.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji a přisedla si k ní.

„Dobré, klidě si vezmi, stejně to všechno nesním,“ nabídla mi. Okamžitě jsem jí sebrala jeden toast pomazaný nutelou a taky pár kuliček hroznu.

„Co to máš?“ zeptala se mě a dotkla se mého nového řetízku.

„Dárek,“ odpověděla jsem prostě.

„Je krásný. Kdo ti ho dal?“ vyzvídala dál Zoey.

„Alec mě viděl, jak si ho prohlížím a dneska mi ho dal.“ Podala jsem jí papír. Rychle přelétla očima text.

„Hm. Asi se mu líbíš,“ pronesla znalecky.

„Jasně a Santa Claus existuje,“ poznamenala jsem ironicky.

„On neexistuje?“ zeptalo se mě mé dvojče s ublíženým výrazem. Vyprskla jsem smíchy a vzala si od ní zpátky papír.

„Kde máš Felixe?“ zeptala jsem se a snažila se odvést rozhovor někam jinam.

„Jel na misi do Francie. Ostatně i Jane a Alec,“ vysvětlila mi.

„Aha a co tam budou vyvádět?“

„Prý musí zničit nějaké upíry, kteří jsou nápadní a zabíjejí moc lidí.“

„Jakože je zabijí?“ vyjekla jsem. Zoey pokrčila rameny.

„Nejspíš. Raději jsem se moc neptala.“ Přikývla jsem a Zoey změnila téma. Povídaly jsme si o všem možném, většinu konverzace obstarala Zoey a já občas jenom něco řekla nebo se na něco zeptala. Zoey taky chvílemi vstala a kousek se prošla po pokoji. Sice ještě kulhala, ale nezdálo se, že by ji noha bolela.

Kolem dvanácté jsme šly na oběd. Zoey trvala na tom, že do kuchyně půjde se mnou.

Když jsme dorazily, Zoey se svalila na židli a tvářila se, jako by byla na sebe nesmírně hrdá.

Já jsem začala vařit. Usmažila jsem řízky a uvařila brambory. Zoey se cpala, zatímco já seděla na židli, vidličkou honila brambory po talíři a dívala se z okna. Svítilo sluníčko a já si představovala zahradu z mého snu.

Napadlo mě, jestli se nezkusím poptat na Renesmé, ale poté jsem to zavrhla.

Pomalu jsem jedla, zatímco Zoey už měla snědeno a rozhlížela se po kuchyni. Oči jí nebezpečně svítily, což mě znepokojovalo více, než to, že jsem v hradě plném upírů.

Když jsem dojedla, Zoey se sama nabídla, že umyje nádobí. Na otázku, jestli není nemocná, mi odpověděla vyplazením jazyku.

Když jsme se vrátily na pokoj, řekla jsem Zoey, že jdu k sobě.

Ve skutečnosti jsem se vydala na další procházku po hradě. Asi v polovině jsem zaslechla:

„Počkej na mě, mrně!“

Otočila jsem se a najednou u mě stál ten vegetarián, který se sháněl po květinách.

„Co kytky?“ zeptala jsem se. Nenamáhala jsem se ho okřiknout za přezdívku “mrně“. Beztak to nemělo smysl.

„Měly úspěch,“ zakřenil se.

„Takže tě můžu taky o něco poprosit?“

„Klidně.“

„Super, zaveď mě do zahrady,“ vyhrkla jsem.

„Jasně a utečeš,“ usmál se.

„Bez Zoey bych pryč neutíkala,“ zavrčela jsem.

„Dobře, Ashley,“ přečetl si na řetízku mé jméno a vyšel. Klusala jsem za ním a snažila se zapamatovat si cestu.

Kupodivu to netrvalo moc dlouho a ukázal na jedny dveře. Poděkovala jsem a rychle vyklouzla ven.

Zamžourala jsem do jasného světla a nasála čerstvý vzduch. Do nosu mě udeřila vůně spousty květin a stromů. Růže, frézie, konvalinky, šeřík, třešeň, jabloň a spousta dalších.

Přímo pod dvěma schody, na kterých jsem stála, se kroutila cestička vysypaná kamínky. Kolem ní byly vysazeny dvě řady stromů, z každé strany jedna. Vydala jsem se po cestičce a zhluboka dýchala. Tohle bylo úžasné, cítila jsem tolik vůní a prohlížela si pestrobarevné květiny kolem mě. Zahrada byla obrovská a měla spoustu stinných zákoutí, která se mi líbila nejvíce. V jednom z nich jsem našla houpací síť. Na jednom provazu bylo černě napsané A. Nevěděla jsem, co to znamená, ale po chvíli uvažování jsem se do ní svalila. Nohou jsem se lehce odrazila a pomalu se pohupovala. Uvelebila jsem se v síti a zavřela oči. Poslouchala jsem tiché cvrlikání a bzukot hmyzu a určovala další květiny podle vůně.

Ležela jsem tak strašně dlouho a poprvé po několika dnech se cítila šťastná. Vždy jsem odpočívala v přírodě a toto lenošení v zahradě se mi líbilo. Jediný pohyb, který jsem vykonávala, bylo občasné rozhoupání se nohou.

Přemýšlela jsem nad tím, co by mi mohlo upírství pozitivního přinést. Problémy, kterých jsem se bála, mi připadaly vzdálené. Nejvíce mě fascinovala ta rychlost, kterou jako upírka získám. Musí být osvobozující řítit se třeba lesem šílenou rychlostí, skákat přes spadlé větve, kameny, šplhat po stromech a po skalách. Také vnímání by se mi podle slov všech zdejších mělo zlepšit. Zajímalo mě, kolik vůní bych tady jako upírka cítila. Stovky, možná tisíce. Teď jsem byla schopná určit asi dvacet vůní zcela určitě. Byly dokonale vyvážené, žádná výrazně neútočila na můj nos, všechny byly asi stejně silné.

Spokojeně jsem vydechla a pootevřela oči. Skrze koruny stromů na zem dopadalo několik paprsků světla a tvořily příjemný polostín.

Opět jsem oči přivřela a vnímala jenom lehký větřík, který mi lehce čechral vlasy.

Byla jsem v jakémsi polospánku, když jsem ucítila na obličeji něco studeného a zaslechla úchvatný hlas, který zašeptal moje jméno.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 12. kapitola: