Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 14. kapitola

05.05.2010 (12:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6815×

14. kapitola

Šíleně mě bolela hlava a já si matně začala vzpomínat, co se stalo.

„Já ho zabiju!“ zahřměla jsem potichu, aniž bych otevřela oči. Ani nevím, kde jsem ležela, ale doufám, že daleko od Chrise. Protože by nemusel přežít setkání se mnou. V mé hlavě se začaly oběvovat různé způsoby mučení...

„Bello, slyšíš mě?“ Probral mě ze zamyšlení Carlislův hlas plný obav. Zřejmě na mě celou dobu mluvil, ale já ho nevnímala...

„Hm,“ souhlasila jsem a zamžourala očima do světlého pokoje. Automaticky jsem se dotkla místa na hlavě, kde jsem cítila tupou bolest.

„Trošku sis rozbila hlavu,“ seznamoval mě s mou situací a já jsem ho konečně zaměřila.

„Trošku?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Bolí to, jako kdyby mi po ní Chris skákal. I když...“ Začala jsem ho po celém pokoji očima vyhledávat, ale nebyl tu. Má štěstí. V rohu pokoje byl akorát Edward. Na malou chvíli jsem pocítila úlevu, že se mu nic nestalo.

„Christian je dole v hale,“ informoval mě Carlisle a začal mi svítit do očí baterkou. Zamrkala jsem, protože to bylo docela nepříjemné.

„Měl si vybrat lepší místo, kde se přede mnou schová,“ zamručela jsem a neušel mi Edwardův mírný úsměv. Zamračila jsem se na něj, takže si aspoň ten svůj úsměv pokusil zakrýt.

„Bello, přinesu ti teď nějaké prášky proti bolesti hlavy, takže ať tě ani nenapadne vylézat z postele. Kdybys byla člověk, byla bys už zřejmě mrtvá. Ta rána byla docela velká.“

„Hm,“ souhlasila jsem a pohodlně jsem se zavrtala do polštářů. Tenhle pokoj mi byl povědomý a já si uvědomila, že je Edwardův. Zase. To nemůžu spát v jiném?

„Edward na tebe dohlédne,“ řekl a mně spadla čelist až na peřinu.

„A kdo bude hlídat Edwarda?“ zeptala jsem se šokovaně a ze zdola se ozval Emmettův smích.

„Mylím, že je úplně zdravá.“ Protočil oči v sloup Edward.

Carlisle zatřásl hlavou a zmizel z pokoje, kde jsem já zůstala sama s Edwardem.

Zavřela jsem oči a potichu se ho zeptala: „Co se stalo, když mě odhodil?“

Uslyšela jsem povzdech a jeho vůni jsem cítila mnohem blíž, takže musel být u mé postele. „Krvácela jsi, tak se všichni raději zdálili. Carlisle tě odnesl do domu, kde ti tu ránu ošetřil...“

„A ty jsi taky odešel?“

Chvíli váhal, než odpověděl. „Držel jsem se od tebe pár metrů dál, ale stále jsem tě měl na očích...“

„Hm.“ Jiná odpověď mě nenapadla. „Ten Carlisle šel pro ty léky až do Austrálie?“ zeptala jsem se ho a otevřela oči. Světlo mi moc neulevovalo z té bolesti, spíš to bylo horší.

„Ne, jel do nemocnice. Nám jsou v domě prášky na nic,“ usmál se.

„Tak jdu aspoň zabít Chrise,“ řekla jsem, když jsem se vymotávala z přikrývky.

„Ne že by mi to vadilo, ale máš ležet,“ připomněl mi zamračeně a znovu mě do ní balil.

„Můžu zabít aji tebe,“ zahrozila jsem mu. Už toho mám opravdu dost, jak ze mě dělají nemohoucího!

Zamračil se, ale měla jsem pocit, že to nepatřilo mně. „Tvůj přítel jde nahoru,“ zavrčel a už byl u dveří. Prošel nimi a hned je za sebou zavřel. Slyšela jsem, jak se mezi sebou potichu dohadují, ale skoro ničemu jsem nerozuměla. Protože to bylo strašně potichu a každé slovo bylo doprovázeno zavrčením.

Jestli se znovu poperou, tak ať si mě nepřejí! Copak jsou to malé děti?

Zamrkala jsem, ve snaze bolest hlavy odehnat, a došla jsem ke dveřím, které jsem v zápětí otevřela. Dostal se mi opravdu super výhled na ty dva. Teda... ehm, Edwardovo pozadí bylo lépe vidět, než jeho tvář a teď musím váhat, co je hezčí... Zatřásla jsem hlavou, abych tyto myšlenky zahnala a soustředěně jsem se zamračila na Chrise, který se tvářil omluvně. Edward se taky už na mě otočil, ale naopak se tvářil dost nesouhlasně.

„TY mě neposílej do postele.“ Ukázala jsem na Edwarda. „A TY se otoč, abych ti mohla nakopat prdel.“ Tentokrát ten prst směroval na Chrise.

Chvíli váhal, jestli to myslím vážně, ale když jsem si založila paže na prsou, s rezignovaným povzdechem se otočil. Zacukaly mi koutky, protože jsem tohle vážně nečekala. Šlehala jsem pohledy mezi mou nohou – připravenou ke kopnutí – a mezi jeho pozadím, které vypadalo taky dobře. Okrajově jsem vnímala, jak se tady Emm proplížil, aby měl dobrý výhled. Sice nechápu, proč až takový... Chtěla jsem na něj zakřičet, že na jeho zadek se smím koukat jenom já! A na Edwardův taky! Cože?! Na co to zase myslím!

„Můžeš se otočit. Nechci si zlomit nohu,“ řekla jsem a Emm znuděně zívl a odporoučel se pryč. Se zdviženým obočím se Chris ke mně otočil.

„Je mi odpuštěno?“

„Ne. Za prvé ses mi neomluvil a za druhé potřebuji asi nějaké sono hlavy. Mám totiž asi porouchaný mozek.“ Zamračila jsem se na oba.

Chris aji Edward se moc snažili nesmát, ale Emmovi a Jasperovi se to nepovedlo.

„Konečně si to uvědomila!“ Uslyšela jsem Emmetta a hned na to Jaspera:

„A jak si to mohla uvědomit, když měla v nepořádku mozek, hm?“

Zavrčela jsem a doufám, že to vzali jako varování.

„S NIKÝM se nebavím, je vám to jasné?!“ křikla jsem a zabouchla za sebou dveře od pokoje. S Emmem a Jasperem se nebavím proto, že si ze mě dělají srandu a s Edwardem a Christianem proto, že se perou a myslím na jejich zadky! Ať jdou všichni do háje!

Hodila jsem sebou do postele a přiložila si dlaň na čelo. Ozvalo se tíché, váhavé zaklepání na dveře a já zaskřípala zuby.

„Řekla jsem, že se s nikým nebavím,“ zavrčela jsem a hodila si přes hlavu polštář.

„To jsem já, Bello,“ ozval se Carlisle. „Můžu dál?“

Povzdechla jsem si a zdvihla se do sedu. „Jo, ale JE nepouštěj.“

Carlisle nejprve nakoukl dovnitř a potom za sebou zavřel. Nastavila jsem dlaň a čekala na prášek, který mi pohotově do ní vložil. Spolkla jsem ho bez zapití vody a znovu si lehla. Carlisle si sedl do křesla hned vedle postele a zamyšleně mě pozoroval. „Zaslechl jsem, že chceš sono hlavy.“

„Ehm... Myslím, že Emmett ho potřebuje víc. Nestala se mu nějaká nehoda při proměně?“

Usmál se. „Při proměně ne.“

Takže mu ta debilita zřejmě zůstala z lidství. V dobrém slova smyslu samozřejmě. Je sranda, když si dělá srandu... Ale ne když ze mě!

„Za jak dlouho zabere ta tabletka?“

„Za chvilku,“ ujistil mě.

Hmm. A co je u něho za chvilku? Zahleděla jsem se na béžový strop a čekala na ten zázrak zvaný prášek.

„Holky se už vrátily. Chceš, aby ti Esme udělala něco k jídlu?“

„Ne, děkuju. Stejně už asi půjdeme.“

Zdvihla jsem se z postele a skoro do ní znovu spadla, protože do pokoje vletěla Alice. „Ne, ty spíš dneska tady! Prosím!“ Udělala na mě psí oči. Porozhlédla jsem se po pokoji a hledala pomoc. Pomoc se nedostavila, akorát Edward se opíral o futra.

„Příště, Alice. Dnes už toho mám dost.“

„A to tam budeš s ním sama? Ne, ne, ne...“

„Klídek, jo,“ klidnila jsem ji. „Chris je v pohodě...“ Odmlčela jsem se, protože se Edward nevěřícně uchychtl.

Alice se pochybovačně ušklíbla. „Buď budeš spát tady a nebo někdo bude přes noc u vás a bude tě hlídat.“

Na chvilku mě napadlo, jestli opravdu nemám přivolat Carlisle s tím sonem. Se zbláznila, ne?

„Pořídím si psa,“ zašklebila jsem se.

Zamyslela se. „Hmmm. Ne,“ řekla rozhodně. „To nepomůže.“

Zamračila jsem se na ni, ale ta se jenom vítězně usmála. „Bezva, takže Edward půjde s váma,“ zašvitořila a se smíchem utekla.

„Kde má Alice šatnu?“ zeptala jsem se ho.

Rty se mu roztáhly do malého úsměvu a už otvíral ústa, aby mi odpověděl, jenomže se ze zdola ozvalo: „OPOVAŽ SE!“

„To patřilo komu?“ uchichtla jsem se a Edward jenom zakoulel s úsměvem očima.

„Oběma!“ zakřičela znovu Alice, ale tentokrát jsem v jejim rozzuřeném hlase poznala smích.

Prošla jsem okolo něho a mířila si to dolů, že už opravdu půjdeme, ale na schodech jsem se zasekla. Co, že to říkala Alice?! Otočila jsem se zpátky na Edwarda a vykulila na něj oči.

Zatvářil se nechápavě a koukl se někam za mě.

Raději jsem se otočila zpátky a ty schody seběhla co nejrychleji dolů. On nikam nepojede! Zůstane doma! Očima jsem našla Chrise, jak stojí v nejtmavějším koutu. Hned jak mě uviděl, jeho oči se mu rozzářily a usmál se na mě.

Šla jsem k němu, ale metr před ním jsem se zastavila. „Nepromluvím s tebou ani jedno slovo do odvolání,“ informovala jsem ho a otočila se na Edwarda. „A ty klidně můžeš zůstat doma.“

„Žádné takové.“ Zakroutila hlavou Alice. „Buď půjde aji Edward, nebo zůstáváš tady.“

Z Chrisovy hrudi se začalo ozývat tiché vrčení.

Hm. Tak to je ale opravdu super výběr. Být v domě s dvěma vtipálky, kteří by ti byli schopni v noci provést cokoliv a nebo v domě s Edwardem a Chrisem. Hmmm.... Už to mám! A je rozhodnuto!

No... ehm. Mě nic nenapadlo, takže chápu, když vám to  připadalo nudné...

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 14. kapitola: