Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doteky smrti 2. kapitola

02.10.2010 (13:45) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 985×

2. kapitola - Tak tohle je můj pokoj?

Kráčela jsem klikatými chodbami za Nicol a uvažovala, co by se stalo, kdybych se prostě otočila a vzala roha. Ale i kdyby se mi náhodou podařilo utéct, Volterra bude mít jistě celé stádo dobrých stopařů. Neměla bych šanci a hned by mě našli. Skutečně to vypadalo, jako bych byla v pasti. Nedá se nic dělat, budu muset zatnout zuby a pokusit se z toho nějak vykroutit, pokud možno se všemi končetinami pevně na svém místě. Před očima jsem stále měla prázdné tváře Aleca a Jane. Jestli tohle dělá Volterra…

Dál jsem se ale ve svých úvahách nedostala, protože jsem stála před dalšími dřevěnými dveřmi. Nicol na ně dvakrát krátce klepla a počkala, až se z útrob místnosti ozve hlasité „Vstupte!“. Jakmile jsem uposlechla, dveře za mnou zapadly a já osaměla.

Místnost byla očividně pracovna. Přes jediné okno, zasazené přímo naproti dveřím, byly staženy dlouhé sametové závěsy, takže do místnosti pronikalo jen minimum světla, ale na všemožných skříňkách, knihovnách a stoličkách byly rozesety zapálené svíce. Jejich plamínky vytvářely na stěnách mihotavé stíny a pracovnu opticky zmenšovaly a zútulňovaly. Zbytek místnosti byl vybaven dřevěným starožitným nábytkem, jako jsou všemožná křesla a pohovky.

Moc dlouho jsem osamělá však nebyla, protože za mahagonovým stolem seděl Aro a zvědavě si mě prohlížel. Pokynul mi, abych se posadila do jednoho z páru pohodlně vypadajících křesílek, které stály před stolem. Poslechla jsem a čekala, co z toho šaška vypadne. Už od prvního okamžiku, co jsem ho spatřila, jsem o něm přemýšlela s respektem.

„Tak, milá Abrielle,“ oslovil mě. V duchu jsem si odfrkla. Já umím být milá jako osina v zadku, ty ubožáku, dej si na mě pozor! „Nevím, co ti tvůj přítel James řekl,“ – pěkný přítel, jen co je pravda! – „ale udělali jsme takovou malou dohodu.“ Tak oni se dohodli! A já jsem snad vzduch? „Vypomohl jsem mu pár laskavostmi a on mi za to nabídl odpovídající kompenzaci, učiněný klenot. Tebe,“ dokončil svou řeč a potěšeně se usmál.

Můj výraz ale potěšený nebyl. Jestli si ten děda myslí, že si mě získá pár lichotkami, tak se šeredně spletl! Musí být asi hodně zoufalý, že shání nové poskoky takovým způsobem.

Aro – očividně zaskočen mým mlčením – pokračoval v přátelském rozhovoru, jakoby se nic nestalo. „Jistě tě zajímá, proč jsem to udělal,“ napověděl, na co se mám zeptat.

„Hodím se vám,“ zkonstatovala jsem a dívala se mu přímo do očí. Naštěstí jsem polkla tu poznámku o zoufalosti, nejspíš by se mu moc nelíbila. Sebevražednými sklony vážně netrpím.

„Ano, to jistě. Nepochybně,“ usmál se. „V gardě mám už mnoho talentů a ty se mezi nimi budeš dokonale vyjímat. Tedy samozřejmě až potom, co absolvuješ výcvik,“ dodal, když si všiml mého skeptického výrazu.

„A co kdybych,“ nadhodila jsem klidných tónem, „tu vaši nabídku odmítla?“

„Ale proč bys to dělala?“ zeptal se a zadíval se na mě skrz spojené prsty.

Odolala jsem nutkání protočit oči. „Třeba kdyby se mi tady nelíbilo,“ pokrčila jsem neurčitě rameny.

„V tom případě mám jeden návrh, který se ti jistě bude zamlouvat. Co kdybys to třeba jen zkusila? Řekněme na deset, patnáct let, a jestli se ti tady nebude líbit, můžeš klidně odejít,“ navrhl a znova se usmál.

Už jsem chtěla rovnou odmítnout, ale uvědomila jsem si jednu věc. James mě „prodal“ bez mrknutí oka, a ani ostatní se netvářili zrovna sklíčeně nebo lítostivě, že je opouštím. Je proto velice nepravděpodobné, že by mě zase vzali mezi sebe. Byla jsem sama a Aro to věděl. Musel to vědět.

A druhá věc. Deset let. To přece jen stojí za zvážení. Pro člověka je deset let dlouhá doba, ale pro upíra? Zanedbatelné. A taky byla pravda, že jsem se už trochu nudila. Chodit po Evropě pořád dokola a přitom se ani nezastavit, to není nic pro mě. Já jsem chtěla jistotu a tu mi teď nabízejí i s dobrým postavením a možností naučit se víc o svém daru, nebo spíše prokletí. Byla jsem sice rozhodnutá, že sebou nenechám zametat, ale tohle byla lepší nabídka, než jakou jsem očekávala. Navíc, bylo vidět, že Aro tohle určitě nedělá poprvé. Podle jeho výrazu bylo poznat, že až moc dobře ví, co se mi právě honí hlavou a je si jistý mým souhlasem.

Rozhodnutí nebylo zase tak těžké.

Stále ještě zamyšlená jsem přikývla. „Myslím, že je to dobrá nabídka.“

Aro nadšeně zatleskal ručičkama. „To je správně, tak se mi to líbí. Uvidíš, že si to tady zamiluješ a zůstaneš na mnohem víc než zanedbatelných deset let! A co kdybys s výcvikem začala hned teď? Nesmíme ztrácet čas!“ Najednou se zarazil. „Budeš se chtít rozloučit se svými přáteli?“ zeptal se obezřetně.

„To nebude potřeba.“ Hořce jsem se usmála. „Oni nikdy nebyli moji přátelé.“

Aro to raději nekomentoval a pokynul ke dveřím. „Jestli už nemáš žádné otázky, Nicol tě odvede za naším specialistou na talenty. Třeba ti pomůže ovládat svůj dar.“

Protože jsem už žádné otázky neměla, poslušně jsem se zvedla a nechala se od Nicol, která čekala přede dveřmi na zavolání jako poslušný, dobře vycvičený pejsek, odvést k tomu specialistovi.

Když jsem kráčela chodbou v těsném závěsu za svou průvodkyní, zmocnil se mne podivný pocit nevyhnutelnosti. Jako bych právě podepsala smlouvu s ďáblem a můj osud už nebyl jenom můj, přinejmenším ne na budoucích deset let. Stejný pocit jsem už zažila jednou, když jsem byla donucena vzdát se své svobody. Když jsem kráčela k oltáři, abych svůj život vložila navždy do rukou člověku, kterého jsem viděla jen jedinkrát v životě, a o kterém jsem neměla zrovna valné mínění. Ale to už jsem spousta let, z většiny vzpomínek se staly jen nezřetelné šmouhy, obrazce bez emocí.

Jak se ukázalo, specialista byl vysoký muž s dlouhými blonďatými vlasy a pichlavýma červenýma očima. Jakmile jsem vešla do velké místnosti, vzhledem velmi podobné tomu sálu, kam nás uvedli, stoupl si přede mne a změřil mě pohledem od hlavy až dolů a zpátky. Nevypadal zrovna potěšen tím, co měl před sebou.

„Já jsem Roberto Merlotti,“ představil se plynulou angličtinou. Podle výslovnosti to byl Američan, ale jeho jméno moc americky neznělo.

„A já Abrielle.“ Ne, že bych neměla příjmení, ale nějak jsem si zvykla ho nepoužívat. Skoro žádný upír ho neužíval a Roberto vypadal, že ho ani zrovna netouží znát.

„Výborně, ale tvoje jméno je mi k ničemu,“ odvětil sarkasticky a věnoval mi jeden z bohaté zásoby ironických úšklebků. Okamžitě mi byl nesympatický a i to je řečeno celkem mírně. „Spíše bych rád věděl, co umíš. Potenciál máš silný, to cítím, ale zbytek mi budeš muset objasnit sama. A pokud možno rychle, nemám na tebe celý den.“

Pocítila jsem šílenou chuť tomu náfukovi jednu pořádnou vrazit, ale ovládla jsem se a nadchla se představou, jak mu shodím hřebínek. Bude ještě litovat, že si se mnou něco začínal. „Co kdyby sis to zkusil sám?“ navrhla jsem s přátelským úsměvem a natáhla k němu ruku. „Stačí se jen dotknout.“

Roberto si mě změřil pohledem, ale když zjistil, že si z něj srandu opravdu nedělám, skutečně se mé ruky opatrně dotkl. Nevím, co čekal, možná doufal, že uvidí zlaté prase, ale místo toho se okamžitě v křečích a s hlasitým řevem zkroutil na podlahu. Nejspíš mu nikdo neřekl, co se stalo v sále.

Sklonila jsem se k němu. „Jsi v pořádku? Nepotřebuješ pomoc?“ zeptala jsem se starostlivě a natáhla k němu ruku, jako bych mu chtěla pomoci vstát.

Roberto vyskočil na nohy, pravou rukou si uhladil vlasy, levou plášť a upřel na mě nenávistný pohled. Neznala jsem ho ani pět minut, a už jsem si o něm udělala obrázek. Namyšlený egoista, co si myslí, jak všem kolem prokazuje tím svým talentem na talenty neocenitelnou službu. Nejspíš ho ještě nikdy nikdo neponížil tak jako já. V místnosti nikdo nebyl, ale zřetelně jsem slyšela, jak Nicol za dveřmi dusí smích v dlaních. Nejspíš špehovala klíčovou dírkou. Jo, tohle mi drahý Roberto tak snadno neodpustí. Já se však nehodlala ani omlouvat.

„Ty…!“ začal, ale raději nepokračoval. Možná odtušil, že já bych se urážet nenechala.

Zbytek „vyučování“ proběhl relativně potichu a klidně, tedy až na další dva Robertovy bolestné výkřiky. Obvykle nebývám agresivní ani výbušná, ale Roberto testoval mou trpělivost, jak se dalo. Nevím, jestli má v popisu práce neustále někoho urážet a ponižovat, ale šlo mu to výborně. Neříkám, že jsem mu neoplácela stejnou mincí, ale znám své meze a vím, kdy mám držet hubu a krok. Nepotřebuju, aby si na mě hned první den někdo stěžoval Arovi.

Nakonec Roberto dospěl k závěru, že má moc funguje po celém těle, dokonce i na obličeji stejně silně – fakt, kterého jsem si byla až moc dobře vědoma, a na který jsem ho hned na začátku upozornila -, ale látka působí jako bariéra, a proto bude nejlepší a pro ostatní bezpečnější, když budu nosit pokud možno dlouhé kalhoty, rolák a rukavice. Jakmile to dořekl, Nicol mi hned jeden pár rukaviček přinesla. Byly zašedlé – původní barva byla nejspíš bílá, nebo béžová – a páchly zatuchlinou, ale rozhodně lepší než nic. Prozatím musely stačit tyhle. Jedinou nevýhodou bylo, že nade mnou Roberto získal navrch.

Po téměř třech hodinách, kdy jsem toho jeho blbého ksichtu měla zrovna tak akorát a uvažovala, jestli může upírovi začít šplouchat na maják, přicupitala Nicol. Pokynula mi, abych ji následovala a vedla mě spletitými chodbami zase někam jinam. Začínala jsem ji mít ráda i přes to, že skoro nemluvila. Možná právě proto, že skoro nemluvila. Zrovna jsem neměla náladu na nezávaznou konverzaci. Navíc mě zachránila z Robertových spárů, za to je další obrovské plus.

Zakotvily jsme před dřevěnými dvoukřídlými dveřmi a Nicol mi zase pokynula, tentokrát, abych vešla. Trochu jsem se zarazila, protože z místnosti se ozývaly nezaměnitelné zvuky boje. Nárazy kamenů na kameny, bolestné výkřiky se mísily se škodolibým smíchem a zuřivými válečnými pokřiky. Nejistě jsem se na ni podívala.

„Tohle je tréninková místnost neboli Aréna,“ vysvětlila a postrčila mě dovnitř. „Sem budeš pravidelně docházet na bojový trénink.“

Nejistě jsem otevřela dveře a mým očím se naskytl skutečně hrozivý pohled. Aréna byla obrovská, mnohem větší než přijímací nebo Robertův sál, a úplně přeplněná bojujícími upíry. Vrhali se po sobě, uskakovali nebo se jen proplétali mezi ostatními. Mnoho z nich mělo ve tváři téměř nepříčetné výrazy, z čehož se mi málem udělala husí kůže, jiní se vesele šklebili a boj si očividně užívali. Po zádech mi přeběhl mráz a být člověk, srdce by mi bušilo až v krku.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem dovírala dveře, narazilo do stěny jen několik centimetrů od mé hlavy něčí tělo a bezvládně se sesunulo k zemi. Úlekem jsem odskočila dozadu a narazila do něčeho velkého a tvrdého. Rychle jsem se otočila a spatřila mohutnou hruď. Musela jsem hlavu téměř zaklonit, abych viděla do tváře jejímu majiteli.

Z výšky minimálně dvou a půl metru na mě zíraly dvě – jak jinak než – červené oči. Musela jsem s pokleslou bradou vypadat jako topené štěně, protože obr se pobaveně zasmál a ukázal mi řadu zářivě bílých zubů. Zespodu. Zamračila jsem se, čímž jsem dotyčnému úsměv ještě rozšířila.

„Ahoj, mládě,“ pozdravil mě zvesela.

Udělala jsem pár kroků vzad, abych si nevykroutila hlavu. „Nazdar,“ oplatila jsem mu pozdrav a rozhlédla se kolem. Samozřejmě, že jsme byli středem pozornosti.

„Ty budeš ta nová, co nám dneska předvedla to divadélko v sále, že jo? Já jsem Felix a tady tohle,“ rukou obsáhl celou Arénu, „mám na starost. Budu tě učit bojovat,“ oznámil mi vesele.

„Ehm, dobře,“ odpověděla jsem a znovu přejela pohledem jeho svaly. S tímhle, že mám bojovat? To se tady všichni asi zbláznili, ne? Své končetiny mám ještě ráda a nehodlám se jich vzdávat.

„Hej, Ricky, běž si někam lízat rány, našel jsem si lepší zábavu, než s tebou vymetat pavučiny,“ křikl na muže, kterého před chvilkou přišpendlil ke stěně a povzbudivě na mě mrkl.

Hlasitě jsem polkla. Lepší zábavu? Co myslel tou lepší zábavou? polekala jsem se, ale než jsem stačila propadnout panice a zdrhnout, obr Felix se zase plně věnoval mé osobě.

„Už jsi někdy bojovala?“ zeptal se a pohledem hodnotil mou fyzickou sílu. Na první pohled jsem vypadala drobně, ale to většina upírů.

„K boji jsem se ještě nedostala,“ pípla jsem popravdě. „Vždycky stačilo se někoho jenom dotknout a na boj ho okamžitě přešla chuť.“

„Takže úplný začátečník, tak to mám nejradši. Znamená to totiž, že sis ještě nestačila vypěstovat špatné návyky a bude se s tebou dát něco dělat. Rád si užiju trochu srandy, mládě. Jo, a ještě něco. Byl tady Roberto a říkal něco o tom, že se tě nemám dotýkat na holé kůži. Ten chlap tě očividně nemá rád,“ nadhodil.

Při vyslovení jeho jména jsem se zamračila. „Ani já ho zrovna nemiluju. Je to jen nafoukaný sebestředný ubožák!“

„Nikomu to neříkej, ale souhlasím s tebou a všichni ostatní taky. Aro ho dokonce několikrát vyhodil, ale vždycky se připlazil zpátky a olizoval mu nohy tak dlouho, až ho vzal zpět. Myslí si, že sežral všechnu moudrost světa,“ zachechtal se.

Tohle mě zahřálo u srdíčka. Takže můj úsudek byl správný. Hned jsem měla Felixe o něco málo raději.

„Ale už dost řečí, mládě, je čas dát ti pořádně do těla,“ prohlásil zvesela a zamnul si dlaně.

Zůstala jsem stát jako tvrdé Y, nechápajíc co se po mě očekává, ale Felix to vyřešil za mě. Než jsem se nadála, rozběhl se proti mně a během setiny vteřiny jsem seděla v rohu na druhé straně místnosti s omítkou ve vlasech, zmohla jsem se jen na bolestné vykviknutí. Ani jsem nezaregistrovala chvíli, kdy se jeho tělo dotklo mého. Pochopila jsem, že se budu muset ještě hodně učit, abych Felixe někdy porazila. Teda pouze za předpokladu, že se toho dne vůbec dožiju.

„No tak, mládě, vzchop se trochu,“ křikl na mě. „I moje babička by bojovala líp. Vím, že to máš v sobě a jsem si jistý, že to jednoho dne objevíš, ale než ta chvíle nastane, ještě ti pořádně nakopu zadek!“

Jak řekl, tak i udělal. Víc, jak hodinu a půl si se mnou pohazoval sem a tam po místnosti a vymetl všechny zbývající pavučiny v rozích. Byl jako rozzuřený býk, nic ho nedokázalo zastavit, natož já. Snažila jsem se bránit jeho útokům, ale tu obrovskou pěst nezbrzdila ani moje nastavená ruka. Každou chvíli na mě křikl, co jsem udělala špatně, ale povětšinou jsem mu ani nerozuměla, protože, když se mi hlava odrazila od kamenné stěny, v uších se mi vždy na chvíli usadilo nepříjemné zvonění. Většina detailů mi začala splývat a já podvědomě tušila, že tohle rozhodně není naposledy.

Když jsem se nakonec vymotala na chodbu, kde na mě čekala věrná Nicol, připadala jsem si jako z plastelíny. Vděčně jsem ji následovala, když mi obvyklým gestem pokynula, abych šla za ní. Měla jsem pocit, že mám mozek naložený v láku, a že mi pluje lebkou sem a tam. Skutečně jsem potřebovala oddech, jak fyzický tak i psychický. A pak, že se upíři nikdy neunaví!

Tentokrát mě Nicol nevedla upíroprázdnými chodbami k nějakému sálu, ale několik pater po schodech nahoru do obytné části hradu. Cestou jsme potkaly spoustu dalších, několik z nich jsem viděla v tom velkém sále, když jsem přišla. Nikdo nám nevěnoval moc pozornosti. Nakonec Nicol zastavila u jedněch z mnoha úplně stejných dveří a otevřela je dokořán.

Nakoukla jsem dovnitř. Byla to malinká čtvercová místnůstka s oknem a střídmým dřevěným nábytkem. V jednom rohu bylo malé umyvadlo, v druhém skříň, ve třetím psací stůl se židlí a ve čtvrtém ne zrovna pohodlně vypadající pohovka. Bylo tu sotva místo na to, abych mohla udělat dva normální kroky. Strop a stěny byly vymalovány bílou barvou, která vypadala, že má už pár let za sebou, podlaha byla dřevěná, jen o jeden odstín tmavší než nábytek. Rozhodně nevypadala ani zdaleka tak útulně jako Arova pracovna.

„Tak tohle je můj pokoj?“ otočila jsem se na Nicol a ta jen přikývla a odešla.

Vešla jsem do místnosti, zavřela za sebou dveře a zhluboka nasála vzduch. Bylo tu cítit spousta pachů, některé staré, jiné novější. Místnost měla se svou strohostí něco do sebe, ale rozhodně to nebylo bydlení, o jakém jsem celý život snila. Jestli budu muset v tomhle kumbálku žít deset let, dostanu přinejlepším ponorkovou nemoc. To jsem raději mohla zůstat s Jamesem a spol. a toulat se krajinou plnou čerstvého vzduch.

S hlubokým povzdechem jsem přešla k oknu a zjišťovala, jaký mám vlastně výhled. Abych pravdu řekla, ani tohle za moc nestálo. Viděla jsem nádvoří, nějaký ten domeček za kamennými hradbami a kdesi v dálce zelený les. Už jsem chtěla hlavu zastrčit zpátky, tu jsem si ale všimla tří siluet přecházejících po nádvoří. Poznala jsem je okamžitě.

Jedna z postav, určitě to byla Victorie, vycítila, že ji někdo pozoruje a podívala se mým směrem. Když mě poznala, lehce se usmála a zamávala. Udělala jsem to samé. V tom jejím gestu nebyla žádná škodolibost ani nadřazenost, na jakou jsem u ní byla zvyklá. Nejspíš jsem jí přece jenom přirostla k srdci víc, než jsem si myslela. Ostatně, byly jsme jediné ženské a vždycky jsme si měly o čem povídat.

Zavřela jsem okno a posadila se na rozvrzanou pohovku. Tak tady jsem skončila. Budu deset let zavřená v téhle díře. I ve vězení by mi možná bylo líp. Ale já se nevzdám. Nikdy jsem se nevzdala a nehodlám s tím začínat. Oni ještě poznají, s kým mají tu čest. Cítila jsem, že na to mám. Na to, abych se dostala do gardy. Postarám se o to, aby všichni znali jméno Abrielle.

Předchozí - Další

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doteky smrti 2. kapitola: