Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doktor dokonalosti a snů prolog a 1. kapitola

03.09.2010 (16:15) • Eleonor • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2677×

Prolog

Písnička

Jmenuji se Ellena, ale většinou mne oslovují Ell. Právě před týdnem jsem oslavila své 17. narozeniny. Mám světle hnědé, dlouhé, vlnité vlasy. Měřím asi 165 cm. Jsem štíhlá, ale zase ne vyžle, které není téměř vůbec vidět. Žiji v České republice. Bydlím v Praze jen s mou mámou. Jsem na gymnáziu. Máme malý rodinný domek, ale nám to stačí. Rozhodně nejsme chudí, ale bohatí také ne. Měla jsem svůj vlastní pokoj v druhém patře domu.

Měla jsem tam pracovní stůl s počítačem, postel, skříně plné oblečení a věcí do školy a křeslo na čtení. Vše bylo v oranžovo - žlutých odstínech, jen jedna stěna byla bílá.

V rohu pokoje se válely plyšáci a Barbínky, se kterými jsem si přestala hrát už dávno, ale neměla jsem odvahu je vyhodit nebo uklidit. Připomínaly mi vzpomínky, na které nechci nikdy zapomenout.


Byl zase večer a já neměla hotový jediný úkol do školy. Stále jsem se "topila" v knihách od Stephenie Mayer – Stmívání. Nejvíce jsem měla ráda Stmívání a první část Rozbřesku. Ne měla, vlastně stále mám.

Je to asi tím, že v těchto dílech je nejvíce lásky a romantiky. Už od chvíle, kdy jsem přečetla první díl ságy, jsem si všechny Cullenovi moc oblíbila. Trochu bláznivou Alice, vždy veselého a optimistického Emmetta, ochranářskou a velmi krásnou Rosalii, statečného a milého Jaspera, milující Esme, ale ze všech nejvíce mi k srdci přirostli Edward a Carlisle. Edwardův talent - číst lidem i upírům myšlenky - mi přijde stále fascinující a Carlislovo odhodlání - pít jen zvířecí krev - a sebeovládání tak velké, že mu nedělá problém být doktorem, je prostě… úchvatné. Oba dva jsou tak galantní… prostě skvělí. Když o nich čtu, připadám si, jako bych se vrátila v čase. Zpět do doby, kdy byla většina mužů jako oni…

Stále  jsem musela přemýšlet nad tím, že by opr avdu existovali.

Byla to má závislost, můj život, má vášeň.

A také to byl hlavní důvod toho, co nastalo a asi i nastat mělo.

1. kapitola - Upír v nemocnici

Písnička

Pohled Ellen:

Když mne ráno probudil ten otravný budík, byla jsem nevyspalá, protože jsem si jako vždy až do půlnoci pročítala Nový měsíc a také mi bylo tak špatně od žaludku a bolela mne hlava, takže představa, že bych vstala z postele, byla téměř nereálná.

Když mi máma změřila teplotu a zjistila, že by na mně mohla usmažit řízky, bylo rozhodnuto. Jede se k doktorovi.

S vypětím všech svých zbylých sil jsem se oblékla a za máminy pomoci jsem se doploužila do auta.

Když jsme dojely na polikliniku, tak nás, tedy spíše mne, čekalo příjemné, ale přesto trochu děsivé překvapení.

Na pohotovosti se nás ujala velmi příjemná, starší, nemocniční sestřička.

Poliklinika vypadala stejně jako vždy.

Sestřičky pobíhající po chodbách, parkoviště jako vždy přeplněné auty k prasknutí; lampy, které svítily už z posledních sil; staré židle v čekárně i samotná čekárna byla stejná, jako když jsem tu byla naposled. Změnila se pouze jedna věc. Všechny sestřičky si o tom povídaly.

Je tu nový doktor. Dál jsem se tím nezabývala, ale už jsem se velmi těšila, až ho uvidím, protože sestřičky říkaly, že je velmi hezký.

Nemůžu říct, že jsem se trochu nebála. Co když bude protivný… ale tyto myšlenky jsem raději co nejrychleji zahnala a dále se věnovala už několik let starému módnímu časopisu. Mámě mezitím zavolali z práce, a tak jsem zůstala v čekárně sama.

Když najednou se otevřely dveře ordinace a já si myslela, že mám halucinace anebo už jsem se opravdu zbláznila z toho stálého čtení Stmívání.

Ve dveřích stál doktor, který byl dokonalým dvojníkem doktora Carlislea Cullena.

Hlava se mi začala motat víc než předtím a opravdu jsem nevěděla, jestli dokážu vstát a ihned se neskácet k zemi.

On to asi vycítil a přišel ke mně a pomohl mi vstát.

Jeho kůže byla ledová, ale mohlo to být také tím, že ta má byla zase extrémně horká.

Neměla jsem ale čas se tím více zabývat, protože jsem všechno své soustředění přesunula na pohyb nohou směr ordinace. Nebylo to ale skoro potřeba, protože ten úžasný doktor mne téměř nesl a to mne držel pouze jednou rukou a nevypadalo, že by to pro něj bylo namáhavé. Spíše jako by mou váhu vůbec necítil. Zase ve mně začala hlodat myšlenka, že by to nemusel být jeho dvojník.

V ordinaci mi pomohl si sednout do křesla naproti jeho stolu.

Všimla jsem si, že ordinace je nově vybavená. Byl tu nový nábytek, přístroje i stěny byly nově vymalované.

Ani jsem nezpozorovala, že se už usadil do křesla naproti mně.

„Ahoj, Eleno!“ oslovil mne. Podezíravě jsem se na něj podívala. Jak to, že zná mé jméno? Asi si toho všiml a rychle mi to začal vysvětlovat. „Dostal jsem tvoji kartu.“ A ukázal na složku na stole. Že mne to nenapadlo dřív. Asi to bude tou teplotou. Mozek už se mi začíná pěkně vařit. Znovu na mne promluvil. „My se ještě neznáme. Jmenuji se… “ Nevím proč jsem to udělala, ale něco mne přinutilo ho přerušit.

„Carlisle Cullen,“ vyhrkla jsem. Teď si mne podezíravě měřil zase on. Že bych se trefila? Ne. To není možné, upíři přeci neexistují!!

Omluvně jsem se na něj usmála. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem, ale on to slyšel.

„To nevadí. Ale máš pravdu. Odkud to víš? Ani na dveřích ordinace není mé jméno. Pouze tu zastupuji doktora Sterfa, který je momentálně na dovolené,“ pokračoval. Dál už jsem nevnímala, co říká. Toto přeci není možné. To nemůže být pravda. Určitě si zase něco vymýšlím. Ale vždyť má bílou a velmi chladnou pokožku, pravděpodobně i velikou sílu, pohybuje se tiše a rychle a velmi dobře slyší. Musí to být pravda. On je upír!!

Začala jsem přerývavě dýchat. Vnímala jsem, že na mne mluví, ale slova jsem nerozeznávala. Snažila jsem se to zpracovat. Měla jsem hroznou chuť začít skákat radostí po místnosti. Oni existují! Najednou jsem se vzpamatovala a zjistila jsem, že se pě doktor Cullen snaží probrat z mého „snění“. Zatřásla jsem hlavou a už po druhé jsem se mu omluvila.

Viditelně se mu ulevilo, že jsem v pořádku. Zase jsem začala vnímat, co mi říká.

„Jsem rád, že mne vnímáš. Tak co tě trápí. O teplotě už vím. Je ti na zvracení?“ ptal se mě.

Možná to byl jen pocit, ale slyšela jsem v jeho hlase starost. Co nejrychleji jsem se snažila vzpomenout si, na co se mne ptal. Už vím. Jestli se mi chce zvracet. Odpověď se dostavila sama. Zvednul se mi žaludek. Snažila jsem se to vydýchat, ale už bylo pozdě. On naštěstí zareagoval rychle a podstrčil mi lavor. Rychle jsem si ho vzala a zaplnila ho obsahem svého žaludku.

Tak to jsem tomu dala. Zrovna před ním se musím pozvracet.

Když jsem zvedla hlavu od lavoru, mile se na mne usmál a lavor odnesl. Měla jsem čas si promyslet, jak se mám chovat, až se vrátí. Bylo mi trapně. Ne, bylo mi víc než trapně. Měla jsem pocit, že se mu nedokážu podívat do očí. Do jeho nádherných zlatých očí.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem si představovala jeho nádhernou bělostnou tvář a jeho nádherné blonďaté vlasy, vešel do ordinace.

Uvědomila jsem si, jak byla moje představa nedokonalá. Vždyť on byl mnohem mnohem hezčí.

Došlo mi, že na něj doslova zírám s otevřenou pusou. Rychle jsem ji zavřela a snažila jsem se co nejrychleji změnit svůj výraz ve tváři.

Moc rychle mi to ale nešlo, protože mi bylo trapněji než předtím.

Abych se uklidnila, zadívala jsem se z okna. Měl nádherný výhled. Bylo vidět na město. V dálce byl Pražský hrad, všude jezdila auta a chodili lidé. Byla jsem tak zabraná do pohledu před sebou, že jsem si ani nevšimla jeho přítomnosti. Stál tiše vedle mne a také se díval do dálky. Vypadal, jako by ho ten výhled fascinoval více než mne.

Konečně jsem měla chvíli času, abych si ho mohla nerušeně prohlédnout. Byl opravdu tak krásný, jak se popisovalo v knize. Doktorský plášť mu perfektně seděl. Vypadal v něm přímo božsky. Chtěla jsem si pořádně prohlédnout jeho tvář.

Žaludek už se mi nezvedal, a tak jsem usoudila, že bude bezpečné podívat se mu do tváře.

Usmíval se. Srdce mi poskočilo radostí. Nehnusím se mu a ani se na mne nezlobí.

V té samé chvíli se na mne také obrátil. Naše pohledy se střetly. Najednou jsem plně chápala Bellu. Začala jsem se topit v jeho nádherných, zlatých očích. Měla jsem pocit, že klesám stále hlouběji a hlouběji do tekutého zlata v jeho očích a vynořit se už asi  nedokážu. Ale musela jsem. S vypětím všech svých sil jsem co nejrychleji obrátila pohled zpět na okno. Výhled už mne ani v nejmenším nezajímal. Pouze jsem toužila znovu se podívat do jeho nádherné bělostné tváře a zahledět se mu do očí, protože v tu chvíli jako by vše zmizelo a byla jsem jen já a on. Nic mne netrápilo, nic kromě jeho jsem nevnímala, ale já jsem musela odolat. Věděla jsem moc dobře, že pak už bych nemohla přestat.

Podívala jsem se na něj, ale ze všech sil jsem se vyhýbala očnímu kontaktu s ním.

Stále nic neříkal. Jen mne s úsměvem pozoroval.

„Už se ti nechce zvracet?“ zeptal se mne.

Nevím proč, ale chtělo se mi smát. Asi to bylo samotnou jeho přítomností, jinak jsem si to ani nedovedla vysvětlit.

Usmála jsem se na něj, ale stále jsem se mu nedívala do očí. Bylo mi trapně. Přesto jsem ze sebe dokázala vymáčknout celkem smysluplnou odpověď.

„Myslím, že už naštěstí nemám co zvracet,“ odpověděla jsem mu.

Zasmál se tomu se mnou, ale ihned zase nahodil ten profesionální výraz doktora. Rozhodně nebyl tak nádherný jako jeho úsměv, ale i tento výraz bych dokázala sledovat roky a neomrzel by mne.

„Myslím, že máš střevní chřipku. Zvracení a teploty tomu nasvědčují. Takže asi víš, co tě čeká. Dieta. Tvůj jídelníček se zúží na suché rohlíky, piškoty, rýži a vařenou mrkev. Hlavně hodně pij. Dobrý je černý čaj, jak studený, tak teplý nebo ledová Coca Cola. Předepíšu ti také Endiaron. Na krabičce je dávkování. Měl by ti pomoct,“ řekl mi.

Jiného doktora bych nevnímala, ale od něj jsem hltala každé slovo, které vypustil z úst.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si. Povzbudivě se na mne usmál a podal mi recept.

Poděkovala jsem mu a chystala jsem se k odchodu, i když se mi vůbec nechtělo jít pryč z jeho blízkosti, která tak uklidňovala. V jeho přítomnosti mi ani nevadila představa obědu složeného z rohlíku a hořkého čaje, který nesnáším už odmala.

Chtěla jsem se otočit a říct mu, že vím, že je upír a získat tak více času s ním, ale raději jsem to nechala být. On to ale vyřešil za mne.

Shrnutí
Následující

Doufám, že jsem vás moc nenudila.

Je to moje první povídka a moc doufám, že se bude alespoň trošku líbit.

Moc prosím o komentíky. Třeba i s kritikou. :-))

Mám pokračovat?

S láskou

Eleonor

Autor: Eleonor (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doktor dokonalosti a snů prolog a 1. kapitola: