Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doktor dokonalosti a snů 2. kapitola

05.09.2010 (19:00) • Eleonor • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1757×

2. kapitola - Supermarket

Písnička

Pohled Ellen:

„Pro dnešek už končím. Měl jsem noční. Nechceš svézt?“ zeptal se mě.
Rychle jsem se otočila. V duchu jsem vedla spor se svým lepším já, které mi stále říkalo, že je to doktor a vůbec ho neznám a neměla bych ho tak využívat. Jenomže mé druhé já chtělo za každou cenu být s úžasným doktorem Carlislem Cullenem ještě chvíli a mít naději se setkat se zbytkem rodiny. Ale ani jedno mé já se jeho upíří podstaty nebálo. Po chvíli váhání jsem souhlasila. Ospravedlňovala jsem se tím, že jsem nemocná a neměla bych se přepínat.
Šťastně se usmál, jako by byl rád, že jsem souhlasila.
V rychlosti si vzal věci. Nebyla jsem si jistá, jestli nepoužil svou upíří rychlost, ale nezaobírala jsem se tím a pomalu jsem šla k výtahům. Téměř neslyšně šel vedle mne. Když jsme došli k výtahům, zrovna se otevíraly dveře jednoho, a tak jsme hned nastoupili. Dveře se zavřely a výtah se pomalým tempem rozjel do nemocničních garáží. Neměla jsem odvahu se mu podívat do obličeje, a tak jsem raději detailně studovala strukturu podlahy výtahu.
Přemýšlela jsem, jestli má opravdu Mercedes jako v knize.
Když jsme vystoupili z výtahu, objevila se přede mnou rozlehlá garáž plná většinou postarších anebo těch nejlevnějších aut až na jedno. Černý Mercedes, který stál až na konci v rohu podzemní garáže. Vypadalo to, jako by měl zůstat alespoň trochu nenápadný, což bylo prakticky nemožné.
Z úst mi bohužel unikla poznámka, která se stala předmětem dalšího rozhovoru v autě.
„No jasně. Já to věděla. Černý Mercedes. Pro Cullenovy typické,“ řekla jsem potichu. Původně to byla jen myšlenka, ale nějakým neidentifikovatelným způsobem jsem ji řekla nahlas.
Celou cestu do garáží se na mne ani jednou nepodíval, až teď.
Zkoumavě si mne prohlížel. „Jak víš, že mám Mercedes?“ zeptal se mne.
Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem použila známou frázi. „Prostě to vím,“ odpověděla jsem mu. Nevěděla jsem co dál. Toto byla slepá ulička. Buďto jít s pravdou ven anebo se z toho snažit vykroutit.
„Myslím si, že bychom si měli promluvit někde v klidu. Co takhle snídaně? Zvu tě.“
Zeptal se mne po chvíli. Představila jsem si ho, jak se nutí jíst lidské jídlo a musela jsem se usmát.
„ Snídaně zní fajn, ale já smím jíst jen piškoty a hořký čaj,“ odpověděla jsem mu škádlivě, ale pravdivě. Popravdě jsem byla ochotná využít každou možnost, jen abych byla s ním, ale musela jsem se krotit, abych to nedávala tak moc najevo. „S piškoty a čajem problém nebude. Pochopil jsem správně, že mé pozvání přijímáš?“ Zeptal se mne. Vypadal vyrovnaně a sebejistě jako by si byl jistý, že má odpověď bude kladná. A měl pravdu.
„Samozřejmě, že přijímám,“ odpověděla jsem mu. Upřímně se nad mou odpovědí usmál. Nechápala jsem to, ale dál jsem to neřešila. Víc jsem byla zvědavá, kam chce jít, aby měli alespoň nějakou položku z mého momentálního velmi vyhublého jídelníčku.

Ani mi nepřišlo, že jdeme tak dlouho, ale opravdu - už jsme byli u jeho auta. Bylo nádherné. Mnohem hezčí než z dálky. Vypadalo jako nové, perfektně  vyleštěné a bez jediného škrábance. Rozhodně by se dalo použít místo zrcadla. Z mého zahloubání mne vytrhlo otevření dveří auta. Nebyly ze strany řidiče, ale spolujezdce. To mě mělo napadnout. Gentleman jako vždy. S děkovným úsměvem jsem nastoupila. Interiér auta byl laděn do béžové a šedé barvy. Sedačky byly samozřejmě kožené a nechybělo ani to nejlepší stereo.
Zhluboka jsem se nadechla. Došlo mi, že už se mi nechce zvracet tak moc jako před hodinou. Byl to příjemný pocit. Ani jsem se nestihla připoutat a už nasedal na místo řidiče. Znovu jsem ho podezřívala, že použil svou upíří rychlost.
Svou upíří podstatu rozhodně nepopřel ve stylu řízení. Z garáží vyjel ohromnou rychlostí. Raději jsem se ani nedívala na tachometr. Doslova jsme se řítili městem. Ani policie by nás neměla šanci dohonit. I přestože jsem věděla, že jeho reflexy jsou milionkrát lepší než ty lidské, jsem cítila strach, který se mne vždy při rychlé jízdě zmocňoval. Zvedla jsem pohled ze země a podívala jsem se mu do tváře. Usmíval se. Extrémně rychlou jízdu si rozhodně plně užíval.

Nechtěla jsem ho rušit svými zbytečnými obavami a raději jsem se je snažila potlačit. Kupodivu se mi to celkem obstojně dařilo, dokonce jsem měla pocit, že si tu rychlost užívám stejně jako on. Bylo to asi tím, že v jeho přítomnosti jsem si připadala v dokonalém bezpečí. I když byl upír. Bella pravděpodobně není jediná, která má hodně podvyživený pud sebezáchovy.
Najednou začalo auto zpomalovat. Před námi byl supermarket. Nikdy by mne nenapadlo, že zrovna on půjde do obyčejného supermarketu, ale jistým způsobem jsem za to byla ráda.
Vylekala mne má myšlenka, že už o něm přemýšlím jako o Carlisleovi Cullenovi ze Stmívání, ale vždyť tu ještě je možnost, i když hodně hodně malá a každou minutou se zmenšovala, že to není on. Musela jsem si jí připomenout, protože čas pro vysvětlování se blížil až upíří rychlostí.

Zaparkoval na nejbližším místě ke vchodu. „A jsme tu. Jdeme nakoupit snídani.“ Řekl mi. Přemýšlela jsem, jestli vůbec někdy v supermarketu byl. V době kdy žil, byly přeci jen tržiště…
Vystoupila jsem z auta. Venku bylo mnohem chladněji než uvnitř auta. Otřásla jsem se zimou. Carlisle si toho ale všiml a podal mi své sako. S úsměvem jsem ho přijala a vyšla jsem směr supermarket. Šel kousek přede mnou. Měla jsem možnost ho dohonit, ale z této vzdálenosti jsem mohla mnohem lépe sledovat jeho dokonalou a naprosto elegantní chůzi. Vypadalo to spíše jako by se vznášel. Jeho podrážky bot jako by se vůbec nedotýkaly země. Bylo to fascinující. Došlo mi, že na něj zírám až moc intenzivně a někteří lidé si toho všímají a pohoršeně se nad tím šklebí. Raději jsem Carlislea dohonila a s pohledem upřeným na zem jsem pokračovala v chůzi směr supermarket po jeho boku. Byla jsem zvědavá, jak se tváří, a tak jsem se mu podívala do obličeje. Vypadal, že přemýšlí a své okolí vůbec nevnímá. Zakroutila jsem nad tím hlavou a pokračovala jsem v chůzi. Vešla jsem do supermarketu.

Všimla jsem si, že Carlisle vzal nákupní košík a následoval mne do oddělení pečiva.

Následující

Doufám, že se vám tato kapitolka líbila a zanecháte mi zde nějaké komentíky.

V další kapitolce se dočkáte i carliseova pohledu.

S láskou...

Eleonor

Autor: Eleonor (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doktor dokonalosti a snů 2. kapitola: