Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 11. kapitola

02.03.2013 (16:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3166×

Věnujete, prosím, pozornost tomuto textu!

U minulé kapitoly hodně z Vás psalo, že je Bella slepá, naivní a hloupá. Že by měla konečně otevřít oči a viděla by, co se tam děje. Možná to Edward špatně vysvětlil, takže to raději udělám znovu. Ať se děje cokoliv, Bella bude vždycky na straně Ryana, bude ho obhajovat a hlavně milovat. Díky tomu prstenu, který jí dal, ji má, dá se říct v hrsti. Pořád bude považovat Edwardovy řeči za lži a možná, i kdyby sama viděla, že Ryan provede něco hrozného, tak by si to sama pro sebe vyložila tak, aby z toho vyšel jako nevinný. Takhle to bude do té doby, než si sundá ten prsten, jak už naznačoval Edward. Ovšem ani to nebude tak snadné, ale o tom až v dalších kapitolách. 

Snad už tedy chápete, proč se Bella chová tak jak se chová. Ona za to prostě nemůže, je tak "naprogramovaná".

11. kapitola

Pro Ryana bylo moje najednou ufňukané chování nepochopitelné. Snažil se ze mě dostat, co se stalo, ale já mu to nemohla říct. Za prvé by se mu nelíbilo, že jsem jela s Edwardem mimo město, za druhé by mu určitě vadilo, že jsem se nejdřív nezeptala jeho a raději jsem se rozhodla poslouchat ty lži, no a za třetí – moc se mi to nelíbilo, ale nedokázala jsem s tím nic dělat – jsem Edwardovi dala slib, že o tom rozhovoru nikomu nepovím. Nevěděla jsem, proč se na to prostě nevykašlu. Neměla jsem k němu žádnou povinnost, ale nějak mi to nešlo přes rty. Takže jsem mlčela a vzlykala Ryanovi do ramene. Nakonec jsem se vymluvila na dlouhý den, únavu a vzpomínky na rodiče. Příliš se mi nelíbilo používat je jako výmluvu, ale v tu chvíli jsem nebyla schopná vymyslet nic lepšího.

„Bude to v pořádku, jen se vyspím a bude to fajn,“ opakovala jsem a vyhýbala se jeho pohledu. Bála jsem se, že by mohl odhalit, že neříkám pravdu. Popotáhla jsem nosem a otřela si zbývající slzy. „Dneska prostě nemám svůj den. Půjdu si dát sprchu a lehnu si.“ Neřekl na to ani slovo. Nechal mě odejít a já byla ráda, že se nemusím dál přetvařovat.

Když jsem se zachumlala do peřin, znovu mě přepadl splín a slzy se mi samovolně vyvalily z očí. Nedokázala jsem tomu zabránit. Ta zrada mi připadala příliš velká. Považovala jsem Edwarda za svého přítele, realita však byla jiná. Spřátelil se se mnou, jen aby mi mohl vykládat lži a poštvat mě proti Ryanovi a jeho přátelům.

Zabořila jsem obličej do polštáře a pevně stiskla víčka. V myšlenkách jsem se zkoušela přenést na jiné místo. Někam, kde jsem byla šťastná, a nic mě netrápilo. Pokusila jsem se vybavit si nějaký okamžik s rodiči. Jenže… nebyla jsem schopná si na nic vzpomenout. Všechno začínalo až smrtí rodičů. Smutek, samota, ale předtím… ticho, nic. Zřejmě jsem radostné vzpomínky potlačila, aby to tolik nebolelo. Budu se snažit a časem si jistě něco vybavím.

Zaměřila jsem se tedy na Ryana. Naše dovolená byla to pravé. Vzpomínka na lehátko, které jsem pravidelně okupovala, teplé sluneční paprsky i Ryanovy ruce, které mi roztíraly opalovací olej po zádech, mě uklidnila natolik, abych aspoň na chvíli vytěsnila Edwarda a našla kýžený klid. Usnula jsem ani nevím jak.

Abych dokázala, že Edward nemá pravdu, rozhodla jsem se ještě víc zapojit do života ve Vamhillu. Držet se blízko pravých přátel mi přišlo jako to nejlepší, co můžu dělat. Oni by mi nelhali, nikdo z obyvatel městečka by toho nebyl schopný, to bylo poznat na první pohled. Jejich nádherné veselé tváře byly otevřené, nic neskrývaly. Zato ta Edwardova ano. Mohla jsem si toho všimnout hned, jak jsem ho poprvé viděla. Tehdy se tvářil úplně jinak než ostatní. Pořád mi nedocházel důvod toho všeho, ale usoudila jsem, že to není moje věc a tak se tím nebudu zabývat. Pravděpodobně je to prostě jen nějaký hloupý komplex.

Mé zvýšené úsilí zapadnout prošlo bez povšimnutí, tedy téměř. Diane se usmívala stále stejně zářivě a ostatní mě mezi sebe přijali jako vždy, bez otázek, proč se najednou tolik zajímám o kolekci zimních kabátů, když mi ještě včera byla ukradená. Debatovala jsem tak horlivě o pravé kůži a kožence, jakoby na tom závisel můj život. Soustředila jsem se na každé pronesené slovo, abych mohla nějak oponovat a hlavně, abych nemohla myslet na to, na co jsem myslet nechtěla. Prostě jsem usoudila, že bude nejlepší naplnit si hlavu něčím jiným, i když to budou hlouposti. Byla jsem tak koncentrovaná na to, co kdo říká, že mi unikla Sybil, která někdy v průběhu debaty proklouzla do místnosti. Až po chvíli jsem na tváři ucítila její pohled. Na okamžik jsem se po ní podívala. Její obličej byl starostlivý, trochu omluvný a hodně nejistý.

Odvrátila jsem se a poslouchala, co povídá Lucyle. Na Sybil jsem úplně zapomněla. Vypadalo to, že ji Edward zasvětil. Vybavil se mi ten jejich rozhovor, který to všechno odstartoval. Sybil musela vědět, že mi chce vykládat tyhle lži a byla proti tomu. Možná bych si s ní o tom mohla promluvit. Zjistit Edwardovy pohnutky, jeho motivaci… Skousla jsem si ret a ukazovákem se klepala do kolene. Ona by mi takhle neublížila. U Sybil si můžu být jistá, že bude mluvit jen pravdu. Je to prakticky moje nejlepší kamarádka a vlastně taky jediný člověk, se kterým to můžu probrat.

„Že by Belle došly argumenty?“ Zamrkala jsem. Do háje. Pousmála jsem se. Nechtělo se mi přiznat, že jsem přestala poslouchat a myšlenkami se toulala bůhví kde.
„Vypadá to tak,“ řekla jsem a snažila se vypadat v pohodě, ale vůbec jsem se tak necítila.

Při obědě jsem seděla vedle Diane. Polykala jsem polévku, ale její chuť nevnímala. U hlavního jídla se ke mně Diane naklonila.

„Jsem ráda, že tu s námi jsi. Je z tebe téměř právoplatná členka naší komunity,“ zašeptala mi do ucha. „Teď už jen vzít si Ryana a budeš jedna z nás.“ Kdo ví, proč mě její slova těšila i děsila zároveň. Přikývla jsem a nabrala vidličkou salát. Žvýkala jsem, tvářila se spokojeně, alespoň jsem v to doufala a začínala být netrpělivá. Chtěla jsem si co nejdřív promluvit se Sybil. Moji bláhovou hlavu napadlo, že by třeba mohlo pro to všechno existovat takové vysvětlení, které by Edwarda… očistilo, dá-li se to to tak říct. Že by prostě jeho lež nebyla lží a on byl stále můj přítel. Měla jsem problém srovnat se s myšlenkou, že by byl konec našemu krátkému přátelství. Užíralo mě to a pořádně štvalo. Samozřejmě, že jsem nechtěla, aby to byla pravda, to ne, ale nějaké vysvětlení by to snad mít mohlo, ne?

Lpěla jsem na Edwardovi nějak moc a to bez jakéhokoliv důvodu. Přece jsem ho nepotřebovala. Měla jsem Ryana, Sybil, Diane a ostatní… Ale evidentně to nestačilo. Můj vztek na něj se pomalu rozpouštěl, jako sníh tající na prudkém slunci. Chtěla jsem se na něj zlobit, nesnášet ho za to, co mi pověděl a taky jsem to dělala, ale míra mého vzteku nebyla tak vysoká, jak by se to v dané situaci hodilo. Věděla jsem však, že pokud to Sybil nějak neospravedlní, nikdy s ním už nepromluvím, i přestože mě to bude mrzet. Avšak moje loajalita k Ryanovi byla natolik velká, že by mi nedovolila scházet se s ním, ačkoliv si tohle myslí nebo se mi pokouší nacpat do hlavy. Na možnost, že by to Edward mohl myslet vážně, protože si to tak představuje ve své hlavě, jsem ani nepomyslela. Bylo by možné, aby byl tak… pomatený? Ne, Edward se zdál vždycky naprosto při smyslech. Ale blázen se vždycky nepozná, Bello, říkalo mi cosi v hlavě.

„Ahoj, Bello,“ ozvalo se vedle mé židle. Vzhlédla jsem a dívala se na Sybil. „Můžeme si spolu někde promluvit?“ Přikývla jsem. Šly jsme na dámské toalety, jako vždy úplně prázdné, takže jsem si mohla být jistá, že hovor bude soukromý a nikým nerušený.

Přestože jsem se klepala nedočkavostí, zachovala jsem vážnou neproniknutelnou tvář.

„O co jde?“
„Vím, že jsi mluvila s Edwardem.“ Přesně, jak jsem očekávala. „Chtěla jsem tě poprosit, abys o tom mlčela.“
„To je všechno, co mi k tomu povíš?!“  Myslela jsem, kdo ví, jak nebude Edwarda hájit a omlouvat.
„Není, co víc říct. Nechci se do toho motat, tohle není moje věc,“ zavrtěla hlavou.
„Je to tvůj přítel. Víš, co mi napovídal o Ryanovi a všech a necháš to jen tak?“
„Je mi líto, že se to vůbec stalo, ale je to jen mezi vámi dvěma. Musíte si to vyřešit sami, Bello. Já se do toho nebudu plést. Doufám, že to neovlivní naše přátelství.“ Dívala se mi zpříma do očí a já v těch jejích viděla naději. Vydechla jsem.
„Samozřejmě, že ne. Já jen…“ mávla jsem rukou. „Nechme to být. Zapomenu na to a bude to.“
„To jsem ráda. Edward je… máš pravdu, necháme to být. Co kdybychom si spolu daly něco k pití? Můžeme probrat ty kabáty,“ zakřenila se na mě. Obě jsme věděly, že je to pitomost a ani jednu to nezajímá.
„Dobře a můžeme přidat i kolekci kabelek.“

Sybil se do mě zavěsila a vyvedla mě ven.

≈≈≈≈≈

Vracela jsem se zrovna z klubu, kam jsem už dva dny pilně chodila. Nebyla to zrovna zábava podle mého gusta, ale rozhodnutí zapadnout a zapomenout stále trvalo. Mezi Sybil a mnou to bylo v pohodě. Čemukoliv, co se týkalo Edwarda, jsme se obloukem vyhýbaly, ale jinak to bylo stejné jako předtím. Byla jsem tomu ráda. Bála jsem se toho, že přijdu o dalšího přítele.

Všimla jsem si ho hned, jak jsem odbočila k domu. Opíral se o své auto a díval se, jak přijíždím. Pevněji jsem sevřela volant a zhluboka se nadechla. Nečekala jsem, že bude mít odvahu přijít až sem.

Snažila jsem se jednat co nejklidněji. Zastavila jsem. Vytáhla jsem klíček ze zapalování. Jedna noha ven, druhá. Postavit se. Zavřít dveře. Edwardovu pohledu jsem úspěšně uhýbala. Nechtěla jsem, aby si všimnul, jak mě jeho přítomnost rozrušila. Uvažovala jsem, co může chtít. Jestli bude pokračovat a dál mě přesvědčovat nebo jestli se přišel omluvit.

„Bello,“ řekl a dál mlčel. Pomalu jsem se otočila.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se nepřátelským tónem.
„Musíme si promluvit.“ Zněl naléhavě. Zachytil můj pohled a odmítal mě pustit ze zajetí svých zelených očí. Udělal krok ke mně, ale pak se zastavil. „Musíš mě poslouchat. Vím, že je těžké tomu uvěřit…“
„Chceš mi zase lhát?“ skočila jsem mu neslušně do řeči.
„Nechci ti lhát.“ Bezradně se podrbal ve vlasech. „Všechno je to pravda,“ pronesl s takovou jistotou, až jsem se otřásla. Ale beztak jsem mu nevěřila. Oni nejsou takoví, jak říká.
„Tohle nebudu poslouchat. Nikdy, rozumíš. Jestli s tím nepřestaneš, budu to muset říct Ryanovi,“ vyhrožovala jsem, ale dobře jsem věděla, že bych to nikdy neudělala.
„Bello, poslouchej mě, prosím. Nejsou těmi, za jaké je považuješ.“ Zamračila jsem se na něj a zamířila ke dveřím.
„Ne, Edwarde, to by stačilo. Už za mnou nechoď. Tohle prostě nezvládnu,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Tak se ho zeptej, proč si vybral zrovna tebe, proč ti denně lže. Nikdy ti neřekne pravdu, nikdy!“ říkal důrazně a dost nahlas, abych ho slyšela.

Naposledy jsem se na něj podívala a pak zapadla do domu.

Tímhle jsem definitivně skončila s Edwardem Masenem.

≈≈≈≈≈

Byl tam Ryan a ještě někdo. Nedokázala jsem identifikovat obličej schovaný ve stínu. V tom snu mě všechno bolelo. Nebyla jsem schopná se pohnout, utéct od té bolesti, od strachu, který mě ochromoval. Ozývalo se cinkání, tlumené hlasy, ovšem nebyla jsem schopná rozeznat slova a jejich význam. Ryan byl opřený o stěnu a znuděně se na mě díval. Ta druhá osoba se mnou něco prováděla. Chtěla jsem se ohradit, zařvat na něj, ať mě nechá na pokoji. Nešlo to. Byla jsem lapená ve vlastním těle.

Probudila jsem se zborcená potem. Lapala jsem po dechu a s obavami se rozhlížela tmou, která panovala v pokoji. Roztřesenou rukou jsem nahmatala lampičku na nočním stolku a rozsvítila.

Přitiskla jsem si dlaň na hrudník. Pokoušela jsem se pravidelně dýchat. Postel vedle mě byla prázdná. Roztěkanýma očima jsem našla hodiny. Tři hodiny ráno. Kde je Ryan? Tolik bych si přála, aby mě teď objal a utěšil. Bouchla jsem pěstí do matrace vedle sebe. Za to všechno může Edward. Byla jsem si jistá, že sen byl výsledkem Edwardových řečí.

Stále jsem cítila zděšení ze svého snu, ale už jsem si nebyla přesně jistá tím, co se mi zdálo. Zbyl jen strach, Ryan a bolest. To prostě nešlo dohromady.

Abych na to zapomněla úplně, vstala jsem a šla Ryana hledat. Měl by jít spát. Musí přece odpočívat. Prošla jsem celý dům. Podívala jsem se všude pro jistotu dvakrát, abych si byla jistá, že jsem ho nepřehlédla. Ryan nikde nebyl.

Vrátila jsem se do ložnice a váhala, co dělat. Napadlo mě zavolat Diane, aby mi ho pomohla hledat nebo třeba zavolat policii, ale zavrhla jsem všechno. Třeba se šel jen projít. Nemohl spát, nebo co já vím. Nakonec jsem se rozhodla počkat do rána. Nebudu přece zbytečně plašit. Je to dospělý muž, který se o sebe umí postarat.

Po zbytek noci jsem nebyla schopná usnout. Upadala jsem do jakési dřímoty, ale hned jsem se zase probouzela a kontrolovala druhou půlku té ohromné postele. Když se začalo rozednívat, usnula jsem asi na půl hodiny. Probudily mě kroky tlumené měkkým kobercem. Zamžourala jsem kolem sebe a uviděla Ryana, jak se obléká.

„Kde jsi byl?“ vyhrkla jsem.
„Spal jsem,“ řekl a zapínal si knoflíčky košile.
„Ale kde? Hledala jsem tě, nebyl jsi doma,“ namítla jsem.
„Miláčku,“ otočil se na mě, „spal jsem celou noc vedle tebe. Něco se ti muselo zdát.“ Zamračila jsem se. Byla jsem si stoprocentně jistá, že tu Ryan v noci nebyl.
„Čekala jsem na tebe, nemohla jsem spát,“ namítla jsem.
„Bello, spala jsi celou noc jako miminko,“ tvrdil přesvědčeně. Jemně jsem zavrtěla hlavou, to nebylo možné. Měla jsem přece zlý sen, pak jsem hledala Ryana a čekala, až se vrátí, nebo snad ne?
„Ale já…“
„Ještě spi, je brzy,“ přerušil mě. Skousla jsem si ret. Choval se podivně. Nerozuměla jsem tomu. Pak mě napadlo něco, co nesouviselo s tímto konkrétním problémem, ale rozhodně to bylo něco, co vzbuzovalo mou zvědavost.
„Můžu se na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“ Jistými prsty si uvazoval kravatu. Sledovala jsem, jak ji různě provléká a řekla si, že se to musím taky naučit, abych mu ji mohla příště zavazovat sama.
„Víš, nemohla jsem si nevšimnout, že tu… no zkrátka žijí tu jen mladí lidé, nejstaršímu může být kolik čtyřicet?“ Vzpomněla jsem si, jak jsem podobnou otázku pokládala Edwardovi a on mi ten věk prozradil. A taky mi tenkrát dosti důrazně poradil, ať se zeptám svého snoubence, jenže pak jsem to vypustila z hlavy a věnovala se jiným věcem. Ovšem události posledních dní mi tu otázku zase připomněly. „Nikdo tu nemá děti a přitom jsou tu samé páry…“ Svůj dotaz jsem nechala vyznít do ztracena a čekala na reakci. Sledovala jsem Ryana bedlivým pohledem, aby mi neuniklo jediné mrknutí nebo gesto. Proto jsem si všimla nepatrného zaváhání při vázání kravaty. Okamžitě po mně střelil očima.
„To je jednoduché,“ řekl a bylo jasně poznat, jak se snaží o veselý tón. „Tohle městečko tu není tak dlouho. Jeho zakladatelé ještě nestihli zestárnout a přiváděli si sem své přátele, kteří jsou shodou okolností mladí. No a děti. Možná jsem ti to měl říct dřív, ale zdejší obyvatelé se rozhodli pro život bez dětí. Život ve dvou jim vyhovuje.“ Zírala jsem.
„Takže to znamená… nebudeme mít děti?“ O dětech jsem zatím neuvažovala, ale vždycky jsem tak nějak počítala s tím, že je spolu jednou budeme mít.
„Nic to neznamená, pokud si děti budeš přát, tak je samozřejmě mít budeme,“ řekl chlácholivě. „Záleží jen na tobě.“ To mě trochu upokojilo. Byla jsem ráda, že se Ryan k myšlence na děti nestaví úplně odmítavě.
„Dobře.“
„Miláčku, rád bych si s tebou dál povídal, ale musím už běžet do práce, dnes mě čeká hodně schůzek.“ Spěšně přešel k posteli, roztržitě mě políbil někam na vršek hlavy a odešel.

Znovu jsem si lehla. Hlavu jsem otočila směrem k jeho polovině postele a natáhla ruku na chladné prostěradlo. Nespal tu. Ať už tvrdí opak kvůli čemukoliv, maličko mě to znepokojovalo. Většinu žen by v tu chvíli napadlo, že je snoubenec podvádí, ale já si byla Ryanovou láskou jistá. Muselo za tím být něco jiného.

Vyskočila jsem z postele. V šatně jsem našla koš na prádlo. Na vrchu ležela košile, kterou si Ryan oblékal předchozího rána. Vytáhla jsem ji a prohlížela si ji. Zabořila jsem do ní obličej. Voněla přesně jako on. Ta vůně mě uklidňovala. Blázním, pomyslela jsem si a hodila košili zpátky. Pak jsem to uviděla. Znovu jsem košili opatrně zvedla a šla s ní k oknu, abych si byla jistá, že vidím to, co si myslím. Krvavá skvrnka. Nebyla větší než kávové zrnko, ale byla jsem si jistá, že je to krev. Barva, zaschnutí…

V první chvíli jsem dostala strach o Ryana, pak mi došlo, že nevypadal zraněný. Je možné, že ta krev není jeho?

Hloupost. Ale přesto jsem košili sbalila, dala ji do igelitové tašky a tu schovala v šuplíku se svým spodním prádlem. Nevěděla jsem, proč to dělám a ani se tím nezabývala. Prostě mi to v ten okamžik přišlo správné.

Ráda bych Vám všem moc poděkovala za hlasy v povídce měsíce. Čtvrté místo v tabulce je skvělé a ani jsem v tak vysoké umístění nedoufala. Takže ještě jednou děkuji všem!

A na závěr Vás ještě naladím. Včera jsem dopsala 14. kapitolu, která bude pro Bellu zlomová, změní úplně všechno. ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 11. kapitola: