Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 9 – Klídek, pohoda a tabáček, upírku

06.10.2010 (07:45) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4212×

2089 slov a pět stránek ve Wordu… lidičky jásejte, já je překonala… hezké počtení

9 – Klídek, pohoda a tabáček upírku

První na co jsem si vzpomněla, když jsem se probudila, byla Jasperova tvář, když jsem před ním nechala shořet ten papír. Při téhle vzpomínce jsem se musela usmát, takže skóre je jedna nula pro mě, kdopak dneska přijde na řadu?

Podívala jsem se zběžně na hodiny a bylo 7:00.

„Sakra takhle to do školy nestihnu,“ zavrčela jsem vztekle.

Sprchu jsem brala tryskem, něco jsem na sebe v rychlosti navlíkla, popadla batoh s věcmi na dnešní den a letěla do auta. Snídani jsem vynechala a doufala, že něco ještě splaším ve školní kantýně.

Cesta do školy mi trvá dvacet minut, ale já trhla rekord na deset. Na školním parkovišti jsem našla poslední volné místo, koukla na hodinky - 7:45, popadla jsem batoh a střelhbitě se hnala do kantýny, protože můj žaludek velice hlasitě protestoval na vynechanou snídani.

V kantýně jsem si koupila rohlík a koblihu, alespoň něco než bude oběd. Teď už veseleji jsem si to mašírovala do třídy, ale co čert nechtěl, čekalo tam na mě velice nemilé překvapení.

Sotva jsem vešla do dveří, ovanula mě vůně upíra. Sakra, vždyť tuhle hodinu s nikým z nich nemám. Zaseknutá ve dveřích třídy s rohlíkem v puse jsem se rozhlížela po třídě a hledala původce té vůně. Ani jsem dlouho pátrat nemusela, protože z mojí lavice, kde jsem doteďka seděla sama, na mě mával malý černovlasý skřítek.

Co jsem komu proboha udělala. Zaskučela jsem si sama pro sebe. Hlemýždím tempem jsem došla až k mojí bývalé, milované lavici a sesunula se na židli vedle upírky.

„Ahoj, jsem Alice,“ začala se mi hnedka představovat a při tom se usmívala jako měsíček na hnoji.

„Bella,“ zamručela jsem.

„Půjdeš se mou na nákupy? Já vím, že se moc neznáme, tedy spíš vůbec, ale díky nim bychom se mohly poznat, co ty na to? Nebo jestli se ti dneska nehodí, můžeme jít zítra, je přece víkend, tak bychom měly více času. Proč mlčíš?“ Ta holka se mi snad zdá. Nebýt poloupír, nejspíš bych jí nestíhala.

„Promiň… Alice, ale já už něco na víkend mám a nákupy nejsou moje hobby. Radši se jim obloukem vyhýbám, a když už musím, tak jdu koupit jenom to nejnutnější,“ začala jsem se z toho vykrucovat.

Naštěstí na další povídání nebyl čas, přerušil nás zvonek a příchod učitele. Hodina probíhala v klidu, dokud se Alice nezasekla a nevypadla jí tužka z ruky. Zpozorovala jsem to a začala ji mávat rukou před obličejem, ale ona se ani nepohla, bylo mi to divné. Naštěstí se během vteřinky probrala.

„Ne!“ vyhrkla potichu. Nechápala jsem, co se děje, ale asi něco vážného.

„Dělej, že ti je blbě, dostanu tě ze třídy,“ sykla jsem jenom pro její uši. Nevěřícně na mě koukala, a tak jsem jí pohledem popohnala.

„Pane profesore, Alice se udělalo nevolno, můžu ji odvést na záchod?“ vyhrkla jsem přes celou třídu.

„Samozřejmě, odveďte ji potom na ošetřovnu a vezměte si rovnou i svoje věci, za deset minut zvoní,“ vyhrkl profesor, když viděl, jak si Alice drží ruku před pusou. Dokonalé divadlo.

Ze třídy jsme vyletěly a Alice nabrala okamžitě směr tělocvična. Sice jsem to pořádně nechápala, ale držela jsem se jí v patách. Čekaly jsme před dveřmi tělocvičny, než zazvoní, a jak se začali studenti valit ven, Alice pročesávala dav, až našla Jaspera.

Okamžitě ho chytla za ruku, táhla ho mimo shromáždění a zamířila na opačný konec. Šla jsem za nimi jako poslušný pejsek a čekala, co se bude dít, když se náhle z davu ozvalo řvaní a hulákání. Nechápavě jsem se otočila jejich směrem a viděla, jak se dva kluci do sebe pustili, a jednomu teče krev z pořádně rozbitého rtu.

Sledoval jsem tu červenou tekutinu, jak pomalu stéká po jeho bradě, krku a za lem trička. Doslova jsem ten potůček červené a teplé krve hypnotizovala očima. Představovala jsem si, jak bych ji olízla a nakonec se mu zakousla to jeho tepající krční tepny, která byla v návalu adrenalinu napnutá a přímo volala moje jméno. Čerstvá lahodná krev by mi stékala hrdlem a mě naplňoval pocit naprosté blaženosti.

„Bello!“ zakřičel mi někdo do ucha a trhl mi s rameny.

Díky tomu se přerušil kontakt s tepající žílou a já mohla zase racionálně přemýšlet. Sakra, co jsem to chtěla udělat, vždyť jsem chtěla vysát člověka. Vytřeštěně jsem se podívala na Alice s Jasperem, kteří mi můj pohled opláceli.

„Sakra,“ zasyčela jsem.

„Teď už mi řekneš, co jsi zač?“ tázal se Jasper s povytáhnutým obočím. „Protože ty tvoje pocity byly stoprocentně směřované na tu krev.“

„Teď ne, musím si jít něco ihned vyřídit, jinak to nedopadne dobře.“ Sakra, kdy jsem naposledy byla na lovu, tohle se mi už zatraceně dlouho nestalo.

Alice dostala nepřítomný výraz a hned, jak se vrátila zase zpět do reality, se na mě jenom vyvaleně dívala.

„Ty jdeš lovit!“ vyhrkla nevěřícně. Sakra, jak to ví.

„Už to tak bude,“ přitakala jsem.

„Jdeme s tebou,“ vyhrkla hned.

„Bezva,“ zamručela jsem si pro sebe. Takže jaké je skóre 1:1? Nejspíš.

***

„Já už tady nebudu! Svoje jsem si odbyl, tak proč mě tu ještě pořád držíš?“ rozčiloval jsem se už po několikáté v Arově pracovně.

„Nebyl jsi tu skoro dvě stě let, tak se laskavě nediv. Užívej si pocit, že jsi zase doma,“ odpověděl mi přesladce Aro.

„Doma? Ty mě chceš rozesmát, že jo. Víš moc dobře, že Volterru nepovažuju za domov, ale spíše vězení.“ Tahle hádka byla už několikátá za ten měsíc, co jsem tu, a trvala už nejmíň hodinu. Sakra, proč to nechce pochopit?

„Vězení? Co ty víš o vězení, byl jsi tam vůbec někdy? Edwarde, máš tady prostě nějaké povinnosti…“

„Jaké, prosím tě. Jestli myslíš to stání u otcova trůnu a pozorovat soudy a sem tam něco pronést nebo ty směšné akce na které mě posíláš? Proboha, vždyť to by zvládl i ten nejnižší z gardy a mně k tomu ještě dáš dva bodyguardy,“ skočil jsem mu do řeči.

„A co tvůj otec, těšil se na tebe.“ Začal do toho zatahovat mého otce.

„Otce do toho netahej, jsem rád, že jsem ho mohl vidět a v klidu si popovídat, ale už bych se chtěl vrátit. Aro, já žiju normální život jako člověk, chodím do školy mezi lidi, mám sourozence, s kterýma jsem šťastný, prostě žiju jiný život.“

„Mlč už, proboha! Nejsem na tyhle tvoje žvásty o lidském životě zvědavý. Já vás prostě nechápu, nejdřív se vzepřeš a odejdeš ty a teď i Marie. Nedokážu prostě pochopit, co se to s vámi všemi děje,“ stěžoval si Aro.

„A nemůžeš takhle náhodou za její odjezd ty sám?“

„Hmm… možná, je prostě dubová palice, ale čemu se vlastně divím,“ nechal vyznít odpověď do ticha.

„Kdy mě tedy pustíš?“ naléhal jsem.

„Ještě týden tu zůstaneš a pak se můžeš vrátit zpět ke Carlisleovi,“ ustoupil nakonec Aro a moje nitro jásalo.

Návrat!

***

Proboha, koho byl ten společný lov nápad? Můj tedy určitě ne.

Alice s Jasperem jsem měla v jednom kuse za zad… zády a nemohla se pořádně soustředit na lov. Konečně jsem zavětřila medvěda, alespoň něco pořádného po půl hodině běhání po lese.

Našla jsem si svou kořist, přikrčila se do lovecké pozice, zřetelně jsem vnímala ty dva za sebou, ale teďka jsem je odklidila někam do pozadí a nechala na povrch vystoupit toho upíra v sobě. Medvěd neměl asi šanci mi odporovat, skočila jsem mu na záda a nemilosrdně se mu zakousla do tepny. Jak nádherný požitek byl, když mi první přívaly horké krve zaplavily hrdlo a stékaly až do žaludku, odkud se rozlévalo příjemné teplo do celého mého těla. Všechno by bylo samozřejmě úžasné, kdyby z lesa najednou nevyběhl někdo další a nezačal vřeště jako na lesy.

„To byl můj méďa,“ vřeštěl a ukazoval na mrtvolu v mých rukou Emmett.

„Tak si najdi jiného,“ zavrčela jsem na něj. Až teprve teď si nejspíš uvědomil, kdo to drží v ruce zdechlinu medvěda, a zíral na mě, div mu nevypadly oči z důlků. No já bych mu je nesebrala.

„Co tu tak vřeštíš?“ ozvalo se za ním. No bezva, kdo další z jejich rodinky přijde?

Blondýnka došla už k Emmettovi a zůstala na mě také zírat. No bezva, to nemaj něco lepšího na práci?

„Doufám, že teďka už nám řekneš, co jsi zač,“ zeptal se Jasper, přešel až ke mně a začal mě obcházet kolem do kola.

„Nevidím důvod, proč bych měla,“ zasyčela jsem na něj. To není schopný si to domyslet?

„Tak to vezmeme jinak. Tvoje srdce bije, sice ne tak rychle jako lidské, ale bije,“ pronášel svoje myšlenkové pochody nahlas.

„Nebyl ty jsi v minulosti voják a to že mi bije srdce, vím i bez tebe,“ ptala jsem se se zájmem.

„Jak jsi na tohle přišla? Jsi rychlá jako upír, stejně tak i silná, piješ podle všeho krev a nejspíš máš i dar,“ dedukoval dál a já se náramně bavila.

„Přihořívá. Jak jsem na to přišla? Prozradil to tvůj postoj, chování, jizvy a mluva,“ pokračovala jsem pro změnu se svojí dedukcí já.

„Kdysi dávno jsem byl voják. Pokud vidíš moje jizvy, tak máš i náš zrak.“

„Už nebojuješ? Na co jsi ještě přišel, upírku?“ pošťuchovala jsem ho a při tom ho pozorně sledovala.

„Ne, nebojuji, jizvy jsou jedinou památkou na ty časy. Už jsem na to přišel, ty jsi poloupír!“

„Bingo, kámo. Ty jizvy jsou od novorozených? Předpokládám války na jihu,“ dedukovala jsem pro změnu já.

„Novorození,“ přikývl, „co máš z člověka a jak se z tebe stal poloupír?“ chrlil jednu otázku za druhou, zase!

„Jak asi, narodila jsem se tak. Z člověka mám jenom sem tam spánek, jídlo, oči a netřpytím se tolik na sluníčku,“ snažila jsem se mu odhalit záhadu ála poloupír.

„Co takhle dar, máš?“ vyzvídal dál.

„Mám, ale do toho ti je kulový,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Doteď pozorující část rodiny byla potichu a jenom poslouchala, ale nad mým vypláznutým jazykem se začala smát.

„Jaspere, už ji nech. Myslím, že tvůj křížový výslech zatím stačil,“ řekla Alice, kterou už měl pověšenou kolem krku.

„Ne, ještě jedna otázka. Odkud jsi?“ Sakra, sakra, sakra a co teď? Těžko mu můžu říct, že z Volterry, to by přivolalo další příval otázek.

„Odnikud, to ti musí stačit.“

„Jo, jasně, takže jsi spadla z nebe? Nic lepšího tam nemáš?“ poznamenal jízlivě.

„Tak fajn, ale chtěl jsi to vědět! Úplně původně z Volterry, ale tam už jsem jistý čas nebyla, sem jsem přišla z Washingtonu. Stačí?“ Jen ať ví, že jsem prošla Volterrou, ale nemusí zase vědět úplně všechno a hned.

„Volterra?“ zeptala se zděšeně blonďatá upírka, jejíž ctěné jméno mi zatím bylo utajeno.

„Jak se ti podařilo odejít? Aro by tě jen tak nepustil,“ vyzvídal dál otrava jménem Jasper. To ho to pořád baví?

„Ono mu totiž nic jiného nezbylo, pokud chtěl, aby mu zůstal vcelku hrad,“ vzpomněla jsem si na svoje výstupy v jeho pracovně a musela se u toho usmát.

„Už to neřeš a pojďme k nám. Carlisle a Esme budou nadšení z návštěvy,“ štěbetala Alice a táhla ho pryč ode mne.

Vzala jsem mrtvolu medvěda a zahrabala ji pod zem, uklízet se musí. Oprášila jsem se a chtěla se vydat k sobě domů.

„Na to ani nemysli, půjdeš hezky s námi k nám,“ zkazila moje plány Alice. Sakra, jak to mohla vědět?

„Jak jsi věděla, že chci odejít?“ vyptávala jsem se.

„Nejsi jediná, co má dar,“ řekla a poklepala si na spánek.

„Aha… počkat říkala jsi Carlisle?“

„Jo, to je náš adoptivní otec,“ odpověděla vykolejeně.

„Takže ty vidíš do budoucnosti a on,“ ukázala jsem na Jaspera, „ovlivňuje emoce, ale ještě mi tu chybí čtenář myšlenek,“ bručela jsem si pod imaginární fousy.

„Jak to, že toho o nás víš tolik?“ děsila se Alice.

„Carlisle je přítel Ara a tudíž o vás vím,“ řekla jsem nezaujatě. Ty dary jsou zajímavé, ale nevím, jestli je zkopíruju. Bože, miluju svůj dar kopírování darů a ještě radši mám svoje štíty.

„Takže teď o nás víš všechno, ale my o tobě vůbec nic,“ stěžoval si Jasper.

„Klídek, pohoda a tabáček, upírku, vše se v čas dozvíš,“ mrkla jsem na něj a za mými zady se ozval ohlušující řechot, při kterém jsem nadskočila, jak jsem se lekla.

„Ta se mi líbí, má totiž smysl pro humor,“ doloval ze sebe Emmett v záchvatu smíchu.

8.kapitola

10.kapitola

Autor: Chobotnicka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 9 – Klídek, pohoda a tabáček, upírku: