Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 4 – Hrnek trpělivosti přetekl, Aro!

04.03.2010 (08:45) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4910×

Edit: Článek neprošel korekcí.

4 – Hrnek trpělivosti přetekl, Aro!

Bella

Vytáčí mě k nepříčetnosti. Pche… prý pro moje dobro. Nechápu, že mu dělá radost zastrašit nebo roztrhat každého upíra, který mě svléká pohledem.

Můj pohár trpělivosti přetekl, když jsem oslavila své 100. narozeniny. Tehdy mě Aro, neboli můj otec, nachytal v mém pokoji s novým přírůstkem jeho gardy, ten upír byl neodolatelný. Když viděl, jak stojíme v těsném objetí pouze ve spodním prádle uprostřed pokoje, dostal záchvat vzteku, toho sexy upíra prohodil zdí mého pokoje a mně udělil domácí vězení. 50 let jsem se nesměla být z dohledu „mých chův“, jak jsem jim začala říkat. Dvě dámy postaršího věku mě hlídaly dvacet čtyři hodin denně.

Od té doby otci neřeknu jinak než Aro, bohužel si za to může sám. Ten sexy upír byl v pořadí už dvacátý v pořadí, kterému znepříjemnil zbytek věčnosti jenom proto, že se mě opovážil dotknout.

Ve Volteře to bylo jako ve špatném filmu. Pořád ten samý stereotyp, jediné, co mě rozptylovalo, byli Felix s Demetrim a jejich výcvik, který jsem absolvovala na popud otce. Dokonale jsem ho tím vytáčela. Nejhorší hádka nastala před čtyřiceti devíti lety, kdy jsem mu v den svých sto padesátých narozenin oznámila, že budu jezdit na mise spolu s gardou.

Děsně se na mě naštval, ale matka ho přemluvila, aby mě pustil. Tenkrát semnou na mojí první misi proti novorozeným jeli i Jane a Alec, Caiovy adoptované děti.

Caius se zamiloval do upírky a ne do člověka jako můj otec a Marcus, jehož žena zemřela při porodu a syn Anthony mi zůstává utajen.

Dnes jsem udělala definitivní rozhodnutí, za necelý rok mi bude dvě stě let, a tudíž bych se mohla postavit na vlastní nohy, což znamená opustit Volerru. S matkou jsem o tom mluvila celou noc, a když jsem jí vysvětlila, že bych chtěla zkusit chodit do školy a vycházet ven i ta souhlasila. S Arem to už bylo horší, zase se strhla jedna velká hádka, kdy nás muselo být slyšet až za zdi volterrského hradu. Nakonec naší hádku přerušili strýčkové s tím, že bych se měla konečně dozvědět celou pravdu. Tenkrát jsem se dozvěděla jedno velice nemilé překvapení. Jsme zasnoubená a svého budoucího manžela uvidím nejspíš až v den svatby u oltáře. Byl to pro mě docela šok, ale to horší teprve mělo přijít. Mým tajemným manželem se měl stát utajovaný syn Marcuse, o kterém se Volterrou nesly řeči, že ani neexistuje. Byla jsem tak rozlícená vzteky, že jsem popadla mohutnou staletou židli u Arova stolu a hodila ji po něm. Aro, to nejspíš čekal a díky upířím reflexům se židli vyhnul, ale okno to schytalo s plnou parádou a za tříštění skla židle proletěla oknem na volterrskou zahradu. S klidným výrazem v obličeji se na mě podíval a ještě mi oznámil, že svatba bude patnáctého záři příštího roku neboli dva dny po mých narozeninách. To už jsem nevydržela, a s křikem utekla do svého pokoje. S brekem jsem se svalila na postel a potoky slz se mi valily z očí.

Když jsem se uklidnila, začala jsem přemýšlet, co udělám. Odjedu. Vrhla jsem se pod postel, vytáhla ten největší kufr a s telefonem u ucha začala balit. Chtěla jsem, co nejdřív vypadnou, a tak mi to bylo jedno kam, hlavně co nejdál. Nejbližší let mi letěl za hodinu do Port Angeles. Rychle jsem si sedla ještě ke svému notebooku, který jsem si vydupala od Ara k narozeninám a hledala v okolí Port Angeles nějaký domek ke koupi, do kterého bych se mohla ihned nastěhovat. Našla jsem jeden malý a na pohled útulný v lesích kousek od města Forks, kde je střední škola, na kterou se mohu zapsat. Pod inzerátem bylo číslo, na které jsem zavolala, a domluvila se s agentkou realitní kanceláře na koupi domu a toho, že se hned zítra nastěhuji.

Když jsem měla všechno sbaleno, ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále.“

„Můžu?“ optal se Marcus, a ve dveřích se objevila jeho hlava.

„Nehodíš po mně něco viď?“ Chvíli jsem nad tou otázkou přemýšlela a nakonec zakroutila hlavou. Nahlas si oddechl a vešel do mého pokoje. Seděla jsem na posteli, a tak jsem rukou plácla vedle sebe a tím mu naznačila, aby si přisedl.

„Tak co jsi potřeboval?“ zeptala jsem se, když seděl vedle mě a smutně se na mne díval.

„Vážně chceš odejít? Víš, hodně mě bolí ztratit dalšího člena rodiny,“ řekl hlasem plným smutku.

„Ano. Myslím to vážně a nehodlám si to rozmyslet. Já tady nedokážu už žít, vysává mě to tady. Chápu tvou bolest. Jak to vlastně bylo s Anthonym, proč tu není?“ Vycítila jsem tu správnou chvíli na mé otázky a možná dostanu konečně nějakou odpověď.

„Myslím, že něco bych ti mohl o něm říct, ale bude to jenom malinko. Aro si nepřeje, abys o něm něco věděla. Opustil Volterru v den tvého narození, nemohl tu už žít. Živí se zvířecí krví jako ty a nesnesl vidět zabíjení lidí a jeho dar mu to ještě zhoršoval, asi bys chtěla znát jeho dar, ale to ti bohužel nesmím říct.“ Sice málo, ale přeci něco. Usmála jsem se na něj a dala mu tím najevo, že mi to stačí. Objala jsem ho a byla ráda, že mám jeho a Caia, za kterými kdykoliv a s čímkoliv můžu přijít.

Zvedli jsme se a já popadla kufr. Marcus vzal další dva a spolu jsme se vydali do garáží. K mému velkému překvapení tam byli všichni, které jsem milovala, a hned se na mě vrhli a začali se semnou loučit. Jane, vzlykala a prosila mě, abych nikam neodjížděla. Alec mě jenom objal a řekl, že mě chápe a šel za Jane. Felix s Demetrim mě drtili ve svém objetí s příslibem blízké návštěvy spolu s Jane a Alecem. Strýčkové a matka mě objímali ještě silněji a já děkovala bohu, že jsem poloupír, a díky tomu mi nemůžou rozdrtit kosti a nepotřebuju kyslík k dýchání. Nakonec jsem od každého strýčka i matky dostala kreditní kartu a bylo mi sděleno, že je neomezená. Felix mi ještě předal nové doklady, podle kterých je mé nové jméno Isabella Maria Charlotte Swan. Ve Volteře jsem měla jako oficiální jméno Marie, ale v soukromí a pro kamarády jsem byla Bella nebo Izzi. Jméno Marie se mi nelíbilo, ale dal mi ho Aro, a tudíž jsem jím byla představována ve společnosti, který se ani nepřišel rozloučit, ale to se dalo čekat od „člověka“ jako je on.

Na letiště mě odvezl Alec s Jane a Demetri s Felixem odvezli mého Austina Martina, kterého jsem odmítla nechat ve Volteře, i když jsem si mohla koupit nového, spolu se zbytkem věcí na trajekt a poslali na mou novou adresu.

Teď sedím v letadle a přemýšlím o svém nově nabyté svobodě, i když jenom ani ne na rok. Při vzpomínce na mojí svatbu, která se bude konat a z které je Aro nesmírně šťastným, mi bylo zle. Jenom doufám, že můj nastávající není šereda a nevypadá, jako by byl můj otec. Může být upír šeredný? S touhle otázkou v hlavě jsem usnula. Probudil mě až hlas pilota oznamující, že za pět minut přistáváme.

Doufám že se líbila

3.kapitola << SHRNUTÍ >> 5.kapitola

Autor: Chobotnicka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 4 – Hrnek trpělivosti přetekl, Aro!: