Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 53. kapitola

25.06.2010 (08:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6808×

53. kapitola

Bella:

Jeden rok se mi postupně sléval v druhý a jedinou známkou jak ten čas letí, byly změny při každé mé návštěvě v La Push. Jedna generace odcházela a další se rodila. Jedno se však neměnilo. Brali mě jako jednu z nich. Nikdo proti mě nic nenamítal, protože mě všichni znali už od svých dětských let.

Byla jsem při Jacobovi, když umíral a sledovala jak i jeho syn postupně stárne. Vždycky, když někdo umřel, trhalo mě uvnitř bolestí na kusy, ale přesto jsem se jich nedokázala stranit, abych tím nemusela projít znovu.

Edward měl kdysi pravdu. Bylo hrozné stále ztrácet ty, co jsem milovala, ale ještě horší by bylo je vůbec nepotkat a přijít o ten čas, co jste s nimi mohli strávit. Celá rezervace se za tu dobu hodně změnila, ale přesto jsem stále cítila, že je to můj domov. Místo kam se budu chtít vrátit.

Jane a ostatní to věděli taky. Sledovala jsem to v jejich tvářích jak čas plynul a lhůta, na které jsem se s Voltruriovými domluvila, se blížila.

„Bello, proč musíš pryč?” zaskuhrala Jane, když ji už přestalo bavit chodit okolo horké kaše s taktností slona v porcelánu.

Lítostivě jsem se na ni podívala. I přes všechnu tu její šílenost a chladnokrevnost jsem si ji za tu dobu zamilovala. Byla jako moje malá sestřička, sice docela morbidní sestřička, ale to se v tomhle prostředí docela ztrácelo.

„Nepatřím sem, nikdy bych sem pořádně nezapadla.”

„Třeba by sis časem zvykla,” zkoušela mě přesvědčit s 'téměř' nevinným dětským pohledem.

„Ne,” rozesmála jsem se, „byla jsem tu sto let a nepovedlo se. Pochybuju, že by se na tom něco změnilo.”

„Sto let je ale hrozně krátká doba,” zabručela. „Měli se s tebou domluvit alespoň na třech stovkách.” Její pohled jasně naznačoval co si téhle jejich neprozřetelnosti myslí a moc uctivé to tedy nebylo.

Podobné rozhovory jsme spolu vedly stále častěji a posledního čtvrt roku to snad bylo denně. Nic to však nedokázalo změnit. Lhůta až nečekaně rychle utekla a já skončila stát s několika kufry ve vstupní hale.

Tereza za recepčním pultem měla co dělat, aby zůstala klidná, když se jí tam nahrnula taková sešlost. S královskou rodinou jsem se rozloučila už před dvěma dny, kdy se lhůta navršila. Nevypadali vůbec nadšeně, že chci opravdu odejít. Sice mi nabídli zůstat, ale u toho také skončili. Nesnažili se mě nutit. Možná doufali, že se vrátím sama.

Nyní mi zbývalo se rozloučit se všemi ostatními.

„Konečně se nám ji podaří pořádně vycvičit a ona si zdrhne,” zabručel Felix.

Stál se založenýma rukama a tvářil se jako dítě, kterému berou oblíbenou hračku. Dost dobře jsem si dovedla představit, že s ostatními si tolik zábavy neužije. S ostatními upíry, kteří nespí, nevrací se od večeře s listím mezi vlasy a nedokáží se k Demetrimu připlížit tak nenápadně, že pak nadskočí kus nad podlahu.

„Vždyť já neumírám, jen se stěhuju,” protočila jsem oči. „A klidně se můžu zase stavit, abych ti ten tvůj ztěžklej zadek nakopala.”

„Slibuješ?”

„Jooouch,” vyšlo ze mě, jak jsem mu chtěla odpovědět, ale okolo těla se mi omotaly jeho silné paže. Drtil mě v objetí až mi vytláčel z plic veškerý vzduch. Ten se mi ale jen tak už nabrat nepodařilo, protože pak jsem putovala z jedné náruče do druhé.

Předtím jsem si ani neuvědomila, jak mi přirostli k srdci a já jim. Jen Jane se držela stranou a trucovitě se na mě mračila. Přistoupila jsem k ní.

„Jane, slibuji, že za tebou budu jezdit, jsi přece moje malá sestřička,” věděla jsem, co na ni platí. Její drobné ruce se mi omotaly okolo pasu a zarazila mi tvář do břicha, až jsem trochu hekla tím nárazem. Také jsem ji objala. Svůj stisk jsem ještě zesílila, když se ozval jeden krátký vzlyk. Ještě chvíli jsem ji držela, než jsem se vyprostila z jejího sevření a dřepla si, abych jí viděla do tváře.

„Slib mi, že nebudeš dělat vylomeniny, když tu nebudu?” poprosila jsem ji.

Okamžitě přikývla. Až příliš rychle na to, aby to hodlala opravdu dodržet. Ale co jsem taky mohla čekat.

Její ruce se mi ovinuly okolo krku a já byla ráda, že mě nemůže zardousit. Do ucha se mi ale ozval její šepot.

„Jestli ti ještě někdo ublíží tak ho rozsekám na malinký kousíčky.”

Teprve pak se odtáhla a já podle pohledu jejích očí poznala, že tenhle slib už hodlá dodržet. Donutila jsem se přesto kývnout.

Teprve pak jsem konečně popadla své kufry a odnesla je do auta. Nechávala jsem za sebou svou minulost a svých prvních sto let nového života.

Většina mých věcí zůstala v mém pokoji ve Volteře. Sebou jsem měla jen to nejpotřebnější. Nechala jsem to tam proto, že nebylo v mých silách to všechno vézt sebou a také abych Jane a ostatním naznačila, že od nich opravdu neprchám a mám v plánu se zase ukázat.

Mezi nejpotřebnějšími věcmi se taky nacházelo něco s čím jsem původně vůbec nepočítala. Zlatá kreditka. Chtěla jsem ji vrátit, ale Demetri jen mávl bez zájmu rukou. Prý je takový střízlík jako já k bankrotu nepošle.

Za ta století měli peníze nashromážděny na nejrůznějších místech a stovkách kont, která nám jako gardě byla vždycky k dispozici. Netušila jsem ani jak hluboko jejich moc sahá co se nynější ekonomiky týče, ale o penězích se tam opravdu nikdy diskutovat nemuselo.

Otevíral se mi tak celý svět bez omezení a já toho chtěla opravdu využít.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 53. kapitola: