Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 44. kapitola

16.06.2010 (13:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7183×

44. kapitola

 Edward:

Okamžitě jsem věděl co se děje. Příšerný křik se rozléhal chodbami a odrážel v ozvěnách. Byl čas ukojení žízně obyvatel Volterry. Tak proto tak spěchala, potřebovala ukojit svouji žízeň. I její černé oči tomu nasvědčovaly.

Myslel jsem, že vyrazí tím směrem, ale Bella si namísto toho zkusila zakrýt uši. Marně. Rozléhalo se to všude okolo. Já sám jsem ten bolestný řev těžko snášel, ale Bella se doslova choulila pod jeho náporem. Nechápal jsem o co tu jde, ale musel jsem ji odtud co nejrychleji dostat. Chytil jsem ji za paži a rozběhl jsem se s ní co nejrychleji pryč. Nezastavoval jsem ani když hrůzný křik utichl v dáli za námi a hnal se dál chodbami, dokud jsme se nedostali ven. Do naprostého nočního ticha.

Bella klesla ztěžka na kolena a váhavě nechala klesnout ruku, jak si stále ještě zakrývala uši. Druhou jsem stále ještě držel ve své dlani. Sedl jsem si před ni a zahleděl se jí do tváře.

„Jsi v pořádku?” zeptal jsem se potichu.

Aniž by ke mně vzhlédla přikývla.

„Nikdy jsem si na to nezvykla. Vždycky se vypařím dřív než...” váhavě se na mě konečně podívala. Ve tváři se jí konečně objevil klid. Co mě však naprosto ohromilo byly její oči. Najednou se začaly zesvětlovat až měly zlatavě okrovou barvu.

Nevěřícně jsem se na ni koukal, že raději sklopila hlavu k rukám, které měla položené na kolenou. Já se však do nich chtěl dívat. Volnou rukou jsem ji chytil za bradu a donutil ji se na mě podívat. Utápěl jsem se v jejím pohledu.

Prsty jsem jemně přejel z její brady na tvář.

Ta tam byla její horkost. Nyní měla pokožku stejně teplou jako já. Než jsem si stačil uvědomit co dělám, začal jsem se k ní přibližovat. Vystrašeně mi pohledem zatěkala po tváři ale neucukla. Ze rtů se jí vydral jemný výdech a zalechtal mě na tváři. Dával jsem jí dostatek času aby mě zastavila. Bella však seděla bez sebemenšího pohybu.

Jemně jsem se dotkl rty těch jejích. Přejel jsem jí po nich a pak je teprve opatrně políbil. Palcem jsem jí přejel po tváři. Stále seděla nehnutě a já se začal obávat, zda jsem neudělal něco co...

Bella však nikdy nereagovala jak jsem čekal a při líbání to platilo obzvlášť.

Její ruka se mi vysmekla z dlaně a v příštím okamžiku jsem je ucítil okolo krku. Přitiskla se ke mně co to jen šlo. Její ústa mi vyšla naprosto vstříct. Přejel jsem dlaní z její tváře na temeno a polibek ještě prohloubil.

Líbal jsem ji tak, jak jsem nikdy nemohl. Všechny ty pocity, co jsem dusil v sobě se draly na povrch a odrážely se v tom jak jsem ji k sobě tiskl. Rukou jsem ji objímal okolo pasu. Potřeboval jsem cítit její ústa, tělo, ji celou. Vědět že tu opravdu je.

Nepotřebovali jsme dýchat a já se od ní odmítal vzdálit třeba jen na milimetr. Ona se ale najednou ode mě odtrhla. Překvapeně jsem pohlédl do její zamračené tváře. Projel mnou strašný strach.

„Jde sem volterská stráž,” zavrčela podrážděně, jako by snad chodili na obchůzky naschvál.

Rychle vstala a mě tak vytáhla na nohy také, protože jsem ji odmítal pustit. Rozběhli jsme se k parku za palácem. Připadalo mi to snad jako věčnost, než znovu zastavila a já ji mohl znovu sevřít v náručí.

Leželi jsme v trávě a hleděli na sebe. Nepřítomně jsem si pohrával s našimi propletenými prsty a užíval se jejich dotek.

„Byl jsem blázen,” zamumlal jsem a nechápavě zavrtěl hlavou. „Jak jsem si kdy mohl myslet, že bych mohl být bez tebe.”

Zahlédl jsem, jak se jí přes tvář mihla bolest. V okamžiku jsem její obličej svíral ustrašeně v dlaních.

„Stalo se něco?”

„Vzpomněla jsem si jak... Jak jsi mě tenkrát v tom lese...”

Přivinul jsem ji zoufale k sobě. Jen jsem si vzpomněl, jak jsem ji tenkrát musel opustit a měl jsem chuť řvát. Tolik zbytečné bolesti...

„Prosím, musíš mi věřit. Miloval jsem tě a vždycky budu,” šeptal jsem jí do vlasů. „Chtěl jsem tě jen před sebou ochránit. Dát ti všechno to co my nemůžeme mít.”

„Jenže jsi mi tak vzal to na čem mi záleželo nejvíc,” vzlykla mi do hrudi.

Přitiskl jsem ji k sobě, jako bych ji už nikdy nechtěl pustit. Modlil jsem se, aby mi znova začala věřit.

Bella:

Stála jsem uprostřed Fredericova ateliéru a jeho fanatické drmolení vůbec nevnímala. Na rtech mi pohrával nepřítomný úsměv. Stále jsem musela myslet na Edwarda. Na jeho tvář, hlas, chuť rtů...

Má lidská paměť byla tak ubohá. Teprve nyní jsem opravdu vnímala každičký jeho detail. Byl překrásný. Mohla bych se na něj dívat celé dny. Kdybych tedy neměla povinnosti i tady ve Volteře.

„Točila, točila, točila,” probral mě Fredericův panovačný hlas.

Poslušně jsem se začala otáčet, aby mohl zkontrolovat, zda je délka a všechno ostatní přesně tak jak má být. Vyrušilo nás až zaklepání na dveře. Dotyčný chvíli počkal, ale když se mu nedostalo odpovědi, tak nakoukl dovnitř. Mezi dveřmi se objevila Alicina hlava.

„Co ty tu chtít?!” vyštěkl na ni Frederico, zatím co já se zmohla jen na překvapené zírání.

„Jdu za Bellou,” pípla nezvykle pokorně.

„Tady nebýt žádná kavárna, tohle být ateliér.”

Alice nešťastně přešlápla z nohy na nohu.

„Kdo by ale mohl líp ocenit tvé umění než takový fanatik jako je Alice,” zkusila jsem už mnohokrát osvědčenou taktiku lechtání ho na jeho přemrštěném egu. Fungovalo to okamžitě. Ohrnul mučednicky horní ret a rukou jí naznačil, že může dovnitř.

Alice se v tom momentě prodrala dovnitř a už mi vysela na krku. Po prvotním šoku jsem ji také objala. Držela jsem se jí jako záchranného pilíře. Při jejím náletu jsem totiž zaslechla prasknout několik špendlíků, kterými byly mé šaty zatím seplé. Zbytek bude určitě naprosto pozohýbaný. Ztěžka jsem polkla a podívala se po Frederiocovi. Jeho barva začala vypadat nebezpečně zdravě. Tváře mu zrůžověly a celý se třásl.

„Ven!!!”

„Tys tomu teda dala,” zabručela jsem na Alici. Seděly jsme teď už v mém pokoji, kam jsme se o překot přiřítily, jak nám Frederico div neházel věci na hlavu. Ona se však na mě stále usmívala, že si pusu div nenatrhla v obou koutcích.

„Jsem tak ráda, že jsi zase s námi a že ses dala znova dohromady s Edwardem,” vyhrkla. „Bylo to s ním příšerný. Ten jeho kyselý výraz by nešel zakrýt ani papírovým pytlíkem. Všem jsi nám tak hrozně chyběla.”

Byla k nezastavení. Sypala ze sebe všechno co dělali a kde byli. Byla jako tajfun.

Hrozně se mi po ní stýskalo. Měla jsem pocit, jako by se vše vracelo mezi námi do starých kolejích a ty roky, jako by někdo smazal. Začínala jsem pořádně chápat, co to znamená zůstat taková jaká jsem. Zamrznout v čase, už nikdy se nezměnit.

Mezi námi to bylo, jako bych se jen probudila. Jako bych jen chvilku spala, zatím co uplynulo šedesát let, jako bych měla jen hroznou noční můru.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 44. kapitola: