Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 20. kapitola

03.05.2010 (21:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6483×

20. kapitola

Bella:

Stála jsem napjatá přílivem bojovného napětí kolujícího uvnitř mě, ale téměř jsem se nepohla. Jen jsem ruku napřáhla před sebe. Pro ně se nic nestalo, ale já cítila, jak se hradba mého štítu rozprostřela metr okolo mě. Byla jsem v bezpečí, přesto pohled na tři obrovské vlky, kteří rozdrážděně míří přímo na mě, ve mě vzbuzoval bojovné instinkty.

Zahradou se roznesly hlasité rány a bolestné zakňučení. Narazili v plné rychlosti do mého štítu a dopadli omráčeně na všechny čtyři tlapy. Sledovala jsem tenký pramínek krve, který Paulovi stékal po čumáku. Nebylo mi to líto.

Trvalo jim to snad dvě vteřiny, než se trochu vzpamatovali. Začali mě obcházet a tlapama s drápy přejížděli po hladkém štítu, kterým neměli sebemenší šanci proniknout. Sam stál koprně stále na místě. Měl nejvíce zkušeností, ale s tímto nevěděl jak si naložit. Ten zmatek se odrážel i v jeho hnědých očích.

Stejně jako v těch Jacobových. Při jejich útoku se ke mě vrhnul, ale po tom, co narazili na neviditelnou stěnu se zarazil. Váhavě se ke mně opět vydal. Podívala jsem se do jeho očí a musela se usmát. Byla to naprosto šílená situace.

Jacob stále kráčel ke mně a čekal, kdy narazí také na můj štít. Nic takového se však nestalo. Naprosto beze strachu jsem jej nechala dojít až k sobě. Jak bych se ho taky mohla bát? Věděla jsem jak vypadá po přeměně a ačkoliv jeho vzhled ve mě vyvolával obrané instinkty, jeho oči dokázaly tohle všechno odsunou někam úplně do pozadí.

Jeho odporný dech mi zavanul do tváře a já zvedla ruku, abych mu přejela po husté srsti. Dotýkala jsem se jí vlastně poprvé po tom, co jsem se stala upírkou. Teprve nyní jsem opravdu cítila každý z dlouhých hrubších chlupů a i ty kratší jemnější. Neodolala jsem a zabořila tvář do té huňaté záplavy na jeho krku.

„Strašně ti smrdí z tlamy, Jacku,” zašeptala jsem s ústy obrácenými k jeho uchu.

Jemně zavrčel a šťouchl mě bokem.

Ostatní na nás nevěřícně zírali. Cítila jsem jemné dloubání do štítu ze Samova směru. Zvedla jsem tvář a podívala se na něj. Upřeně sledoval Jacoba, který jej vůbec nevnímal. Zmatek brzy přešel i na ostatní ze smečky.

Ten štít okolo mě a Jacoba byl ten nejsilnější, jaký jsem dokázala, nepronikly jím ani Samovy myšlenky a příkazy. Byli od Jacoba úplně odřízlí a on o tom snad ještě ani nevěděl, nebo nechtěl vědět. Nechal se prostě drbat ode mě a zbytek zatím neřešil. Chápala jsem to. Nejraději bych tu s ním zůstala bůhví jak dlouho.

To ale nebylo možné. Nemohli jsme se vyhnout střetu s ostatními. Svěsila jsem ruku. Jacob ke mně obrátil svou hlavu, až mi opět zafuněl do obličeje. Tlamu měl spokojeně otevřenou a jazyk svěšený na straně.

Usmála jsem se a přejela mu rukou po tváři.

„Asi by jsi na sebe měl něco hodit,” zašeptala jsem.

Váhavě se podíval na ostatní, nechtěl mě tu nechat samotnou se smečkou.

„Neboj, dokážu se o sebe postarat.”

Kus od nás Paul podrážděně zavrčel. Jacob se však otočil a vyběhl k domu kde se přeměnil. Ve dveřích už jsem zahlédla mizet jeho opálenou zadnici. Okamžitě jsem se otočila jinam. Střetla jsem se se Samovým pohledem. Byl už klidnější, ale moc sympatií z něj nečišelo.

„Nepřišla jsem nikomu ublížit,” zašeptala jsem k němu úpěnlivě.

Naposledy se na mě podíval a pak vyběhl za Jacobem k domu. O chvilku později se z domu už vynořil i s Jacobem a dopínal si kalhoty, již ve své lidské podobě. Zarazil se kus ode mě, zatím co Jacob přešel až ke mně a jednou rukou mě objal. Jako by všem chtěl dát najevo, že bude držet při mě, i kdyby se měl postavit proti nim.

„Tak proč jsi přišla,” vyštěkl na mě nevrle Sam.

„Domů,” šeptla jsem a ucítila Jacobovu paži, jak mě sevřela silněji.

„Tohle není tvůj domov!”

„Můj domov je Forks a tam, kde je Jacob.”

Kluci ze smečky se bleskově stočili v domě, aby zabavili nějaké svršky a opět se přidali k naší rozmluvě.

„No a nevšimla sis drobného rozdílu mezi tebou a Jacobem?” ušklíbl se Jared.

„Je větší, snědší a chlupatější,” odsekla jsem mu.

„Do háje, Bello!” zavrčel zoufale Sam. „Nedělej, že to nechápeš.”

Podívala jsem se mu do očí.

„Právě že to chápu, Jacob je můj nejlepší přítel,” odpověděla jsem mu zpříma a pak se odvrátila. „Jediný, který mi zbyl.”

Byla to bolestná pravda a ještě více to bolelo říct nahlas. Neměla jsem už vlastně nikoho, nikoho ke komu se vrátit. Jen Jacoba. Proto jsem byla ochotná bojovat za tohle přátelství seč jsem mohla.

„Hej Jacku, a neva, jak hrozně smrdí?” rýpl si Jared.

„No dovol! Přičuchni si laskavě k sobě,” vrátila jsem mu.

„Tak přiznávám, že si na to chvíli vždycky musím zvykat, ale pak se to celkem dá,” ošil se Jacob.

„Ti teda pěkně děkuju,” dloubla jsem ho do žeber, až sebou cukl.

Zrušila jsem silný štít okolo nás a vytvořila jsem tenčí jen kolem sebe, který zadržel můj pach. Všichni okamžitě zaznamenali změnu. Moje sladká vůně začala okolo slábnout a vytrácet se.

„Jak...”

„Dokážu vytvářet štít a zaštítit cokoliv chci, svůj pach nebo třeba tlupu protivných čoklů,” zašklebila jsem se na Paula.

„Jacobe, sám dobře víš, že tohle nejde,” zamumlal unaveně Sam.

„Nevím proč by to nešlo,” odpověděl. Jen co zahlédl jak Embry otvírá pusu, pokračoval. „Našim úkolem je chránit naše lidi, ale Bella by nikomu neublížila. Vždyť ona patřila k těm, co jsme chránili...”

Jeho hlas zanikl uprostřed věty, když ucítil jak jsem se začala ošívat. Nedokázala jsem jen tak stát a poslouchat, jaká jsem nevinnost sama. Vždyť já zabila!

„Bello?” ozval se opět Jacobův hlas vedle mě.

Jeho ruce mi objaly tvář a donutily se mu podívat do očí. V jeho očích jsem viděla prosbu. Prosebně hleděl do těch mých provinilých.

„Nevěřím, že bys...”

Přikývla jsem.

„Zabila jsem dva z nás.”

„Upíry?” zeptal se nadšeně Jared. „Tak to je přece dobrý ne?”

Nevnímal jsem ho a jen dál vzhlížela do hnědých očí před sebou.

„Oni byli naprosto nekontrolovatelní a pak zaútočili...” vzlykla jsem. S Jacobem jsem se cítila v bezpečí a všechno to na mě znovu dolehlo s drtivou silou.

„Jinak to přece nešlo,” zkoušel mi pomoct Jacob. Já se však začala otřásat vzlyky bez slz. Objal mě a stiskl v náručí.

„Ale byly to živé bytosti, cítili emoce bolest...” vzlykala jsem mu do holé hrudi.

Jeho ruka mě konejšivě hladila po vlasech a zádech. Dokud jsem to ze sebe všechno nedostala. Nakonec jsem mu zůstala jen uvolněně v náručí. Okolo bylo ticho.

„Dobrý?” zašeptal mi do vlasů.

Opřená čelem o jeho hruď jsem mírně kývla. Vzhlédla jsem k němu. Do jeho tváře z níž čišela starost. Pousmála jsem se na něj.

„Kde jsou?” rozhlédla jsem se po prázdné zahradě.

„Evidentně se částečně smířili s tvou přítomností. Alespoň dokud budeš likvidovat pijavice,” zmlkl a podíval se na mě.

Zavrtěním hlavy jsem mu dala vědět, že už je to dobrý. Podíval se před sebe.

„Když jsme tenkrát šli po Laurentovi a trhali ho na kusy, vůbec mi to nepřišlo špatné. Stačilo mi pomyšlení, že by ti třeba jen ublížil a věděl jsem, že je to ta nejsprávnější věc.”

Překvapeně jsem na něj pohlédla. O tomhle přede mnou nikdy nemluvil. S malým zaváháním se otočil zpět ke mně. Možná litoval svých slov, hned jak je vyslovil. Já si však představila sebe na jeho místě.

Sama bych jej rozcupovala, kdyby měl Jacobovi nebo někomu dalšímu z mé rodiny ublížit.

Každý z nás měl vlastní rodinu, lidi, které miloval. My co jsme ctili základní pravidla a zákony jsme zabíjeli jen pro přežití, ze žízně, ale ti u Bernu ne. Sami začali tvořit neovladatelnou tlupu novorozených, které neměli šanci ovládnout. Nechali je bezuzdně zabíjet a to jen pro moc. Tvořili si vlastní armádu k vydobytí vlastních zvrácených cílů.

Zbytečně ničily životy ostatních, na to neměli právo!

Jacob jen zmateně zamrkal nad škálou pocitů, které se mi odrážely v tváři, až se tam nakonec usadil úsměv. Ať to bylo sebezvrácenější, nyní jsem cítila, že jejich smrt byla správná. Buď oni, nebo stovky jiných ve zbytečných bojích o moc.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 20. kapitola: