Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 18. kapitola

27.04.2010 (13:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6023×

18. kapitola

Bella:

Má role člena gardy nebyla špatná, avšak jedna věc mě děsila. Garda měla na starosti i ničit novorozené, jež se odmítali podvolit zákonům našeho světa a potlačovat případná povstání proti královské rodině. Z pravidla se jednalo jen o drastické vyhlazení. V paměti jsem stále měla tu hrůzu z boje s vlkodlaky. Dokázala bych ochránit sebe i ostatní, ale přihlížet tomu mnohdy zbytečnému vraždění?

Právě proto jsem jen velmi váhavě vstoupila do hlavního sálu, kde se již shromáždili všichni ostatní z gardy. Volturiovi nám ven velmi zběžně sdělili kam jedeme a důvod. Jednalo se skupinu novorozených, kteří decimovali okolí Bernu. Naštěstí neútočili přímo v hlavním městě, ale pomalu se k němu již blížili a jejich řádění si povšimlo několik místních médií. Noviny i kabelové televize varovaly před šíleným maniakem a stále se zvětšujícím počtem zmizelých osob.

Zanedlouho se již naše malá skupinka začala rozdělovat do jednotlivých aut v podzemní garáži. Nemohli jsme si dovolit čekat další den a cestovat pěšky. Pohledem jsem přelétla po přítomných. Demetri měl díky svým zkušenostem hlavní slovo, dále zde byl i Felix, Santiago, Natalie a Jane. Ta postávala kousek opodál a podmračeně sledovala nás ostatní. Mimo Volterru nebývalo zvykem zahlédnout oba sourozence pohromadě. Volturiovi si vždy alespoň jednoho z nich ponechali ke své osobní ochraně.

Připadala jsem si jako pouhý přívěšek. Snažíc se co nejlépe splynout se zdí za mnou jsem sledovala, s kým pojedu. Většina aut nebyla právě rodinného stylu. Demetri zamířil k černému Ferrari a Jane bez zaváhání přicupitala na místo jeho spolujezdce. Natálie se Santiagem už nasedali do stříbrného Porche a mě tím pádem spadl obrovský kámen ze srdce. Děsila jsem se tak dlouhé jízdy třeba s Janě či Demetrim. To bych snad raději vzala za vděk kufrem. Takto jsem nadšeně přiběhla k Felixovi, který jako jediný minul bez povšimnutí sporťáky a zamířil k černé Toyotě. Vyjeli jsme jako třetí a uzavírali jsme tím naši malou kavalerii. Připoutaná pásy v prostorném autě jsem si připadala jako v tanku, alespoň oproti těm dvěma „prckům„ před námi.

Cesta nám ubíhala v tichosti a klidu. Zvědavě jsem vyhlížela z okna. Řítili jsme se po klikatých vedlejších silnicích. Ručička tachometru se vetšinou kolíbala okolo 210 km/hod. Kdysi by mi to připadalo jako vražedná rychlost. Nyní jsem si ji užívala. Ačkoliv musím přiznat, že svou první cestu po Evropě jsem si představovala jinak, než jako vražednou výpravu.

Po pár hodinách jsme zastavili při lese za menší vesnicí, odkud jsme o nich měli poslední zprávy. Teď nastala jedna z nejobtížnějších fází. Najít skupinku novorozených. V noci by to nebyl problém. Nyní byl však den a my nemohli riskovat, že nás uvidí lidé. I Demetriho schopnost nám byla pro tuto chvíli k ničemu. Dokázal najít jen ty, které už znal. Pak se mohli bez šance skrývat třeba na druhé straně světa, ale takto...

Vystoupili jsme z aut a začali se dělit na skupinky, abychom mohli prohledat rychleji větší část okolí. Mě přiřadil okamžitě k Santiagovi. Bral mě jako nejslabší článek, který potřebuje nějaký rozumný a trpělivý dozor, což většina ze zde přítomných zdaleka nesplňovala.

Nechali mě stát a nad mapou rozloženou na kapotě Ferrari si určovali trasy kudy kdo půjde. Přela jsem se o jeden ze stromů a přivřela oči. Jen pro uklidnění jsem si pohrávala se štítem. Vždy mě uklidňovalo cítit okolo tu energii, která mě dokázala chránit před každým a vším.

„Natalie, ty s Jane půjdete severozápadně, jste nejméně nápadné. Já se vydám severně, Felix tudy lesem a Santiago s Isabellou lesem tímto směrem. Nevíme kolik jich je, ale pokud narazíme alespoň na jednoho z nich, okamžitě se vydáme tím smě...”

„Demetri...” přerušila jsem jej váhavě, za což mě zpražil pohledem. „Bude jich asi pětadvacet.”

To už se na mě zahleděli překvapeně i ostatní.

„Jak jsi na to přišla?”

„Protože je cítím,” zamumlala jsem. „Od tama.”

Rukou jsem naznačila směr, kde jsem díky štítu ucítila několik velmi známých zdrojů životních energií. Byly velmi chladné a silné, byli to bezpochyby upíři.

Demetri mě neměl rád. Dával mi to najevo při každé příležitosti, ale o mém daru nikdy nepochyboval. Přesto chvíli ještě váhal, než jsme se vydali určeným směrem.

Prodírali jsme se tiše porostem. Do mých zad se co chvíli opřel něčí zkoumavý pohled. Mnozí nevěděli co si o tom mají myslet. Já si však byla jistá Z každým krokem jsem je cítila víc a víc.

Vítr mi vháněl pramínky vlasů do tváře. Tohle nebylo dobré. Ucítí nás ještě hodnou chvíli před tím, než se k nim vůbec přiblížíme.

Felix zaujatě přimhouřil oči, když mé zlatavé duhovky zčernaly. Zaštítit pach sebe i pěti dalších osob mě stálo chvíli soustředění. Kolem každého z nás jsem držela jeden štít, takže jsme se mohli i rozdělit. Bylo mnohem snazší štíty udržet než je stále měnit.

Ostatní se po sobě zmateně začali otáčet, jako by se lekli, že ostatní náhle zmizeli. Demetri jim rukou naznačil, že je vše v pořádku a vrhl na mě zádumčivý pohled. Sotva znatelně na mě kývl, pak už se opět soustředil na oblast před námi.

Po tváři se mi rozlil úsměv. Tohle byl snad ten nejuznalejší projev z jeho strany, kterého se mi dosud dostalo.

Vedl nás přímo k hustému porostu. Jejich pach už byl znatelně cítit a nálada mezi námi se změnila. Všichni se začali zcela soustředit. Dokonce i jejich pohyby jako by se staly pružnější a plynulejší.

Skryli jsme se za hradbu křoví a pozorovali jejich skupinu vzdálenou od nás asi dvě stě metrů.

Většina z nich neměla ani měsíc a nejmladší mel sotva pár dnů. Vzhledem se sice příliš nelišili, ale jejich chování bylo jiné. Byli roztěkaní a jejich pohyby byly neklidné a v porovnání se staršími postrádali značnou část plynulosti. Vše pro ně bylo nové nezvyklé...

Co však z nich čišelo nejvíce, byla jejich nezvladatelnost. Pohledem přezíravě pozorovali vše okolo, připravení kdokoliv na kohokoliv zaútočit.

Demetri začal všem ostatním naznačovat jejich úlohu. K mému pramalému překvapení mě hodil na krk Felixovi, který z toho nebyl právě nadšený. Na první pohled mi bylo jasné, že se na boj těší, ačkoliv to bylo z nezkušenými novorozenými. Nechtěl se zdržovat mým neustálým kontrolováním.

Felix zamířil doprava, aby zaujal pozici. Beze slova jsem jej následovala. Co možná nenápadněji, pokud o tom takto ve Felixově případě lze vůbec hovořit jsme čekali na signál.

Tělo mi zalévaly přívaly napětí a na povrch se začaly drát i pudy, které jsem se snažila většinou zatlačovat do pozadí. Celé mé tělo i mysl se připravovali. Trochu mi to připomínalo lov. Jednotlivé zvuky jako by se od sebe oddělili a já se tak mohla ještě více zaměřit na skupinku upírů před námi.

Když si nás konečně všimli, bylo pro ně již pozdě. Na Demetriho tichý signál jsme zaútočili. Zůstali obklíčeni mezi námi a ačkoliv jich bylo více, neměli nejmenší šanci. Felix postupoval stále vpřed. Chňapal a trhal vše ve svém dosahu. Oči měl naplněné zuřivostí, ale na rtech mu pohrával krutý úsměv. Docela ochotně jsem jej nechala se ztratit v hloučku novorozených před námi. Jen ty příšerné zvuky trhání a řev mi dávali vědět kde momentálně je.

Mou pozornost však upoutalo něco jiného. Dva z nich se právě proplížili za Janinými zády. Byla tak zabraná do mučení těch před sebou, že jejich útěk ani nezaznamenala.

Byli to jedni z těch starších, proto už měli dostatek rozumu na to, aby poznali své šance. Chtěli si zachránit alespoň svůj holý život. Zřejmě také tušili, že je nebudeme moct až do setmění hledat kvůli lidem v okolí. To jim dívalo docela slušné šance.

Po kratičkém zaváhání jsem okolo nás všech vytvořila další štít. Objímal celou loučku a nedovoloval nikomu odejít. Oba do něj tvrdě narazili. Silou nárazu udělali dva kroky vzad. Nechápavě přejížděli rukama po hladké neviditelné stěně, po něčem co jim nedovolovalo projít. Zmateně se začali rozhlížet a jejich pohled padl na mě. Na rozdíl od ostatních jsem stála zcela nehybně a sledovala je. V momentě zaútočili.

Vše jako by bylo věcí pouze instinktů. Neuvažovala jsem nad tím co dělat. Prostě jsem to dělala. Jako by jeden pohyb vyplýval z druhého. Měsíce tvrdého tréninku a vrozené instinkty způsobily, že než jsem si dokázala vůbec uvědomit co se děje, válely se okolo mě zbytky jejich těl. Úlomky se třpytily ve slunečních paprscích. Nevěřícně jsem sledovala je i své ruce, které to způsobily. Nedivila bych se, kdyby se mi třásly, ale ony byly pevné.

Zabila jsem dvě bytosti a při tom byla naprosto klidná. To mě právě vyděsilo. Ne to co dokážu, ale že mi to připadá normální.

Do nosu mě uhodila štiplavá vůně dýmu. V jazycích plamenů postupně mizely kusy mramorových těl.

„Dobrá práce,“ kývla na mě Natalie.

Pohlédla jsem jí do tváře. Usmívala se. Spokojeně stála uprostřed místa, kdy jsme před chvílí pobili skoro tři desítky z nás.

Příliš jsem ani nevnímala cestu zpět. Stále jsem se sama v sobě snažila vyznat. Copak se za mě stala bezcitná zrůda? Budu zabíjet aniž by to se mnou uvnitř vůbec hnulo? Domysli se mi začalo vkrádat zoufalství a panika.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 18. kapitola: