Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 11. kapitola

13.04.2010 (10:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6290×

11. kapitola

 Uběhlo dalších pár týdnů a já si při lovu počínala stále lépe. Dokázala jsem nyní již lépe zvládat své pudy, které mě při pronásledování kořisti ovládaly. Teď jsem je dokázala ovládat já a ne ony mne. Dokázala jsem stále vnímat s čistou hlavou to, co se dělo okolo. Snad bych se dokázala od kořisti i odtrhnout.

Osud si se mnou mnohokrát již pohrál, ale ten zbytek jsem chtěla mít ve vlastních rukou.

Většinu času jsem trávila na tréninku s Felixem, v knihovně, tancem s Dorianem či ve volterském parku. Lovila jsem kdykoliv jsem pocítila sebemenší pálení v hrdle. Felix mě už nějakou dobu nedoprovázel, jen jsem mu vždy nahlásila, že jdu opět na lov. Mohla jsem se tedy nerušeně po parku potulovat a vracet se až jsem sama chtěla.

Stráže při vchodu mě již znali a já volně prošla mezi nimi. Jen jsem na ně kývla a zamířila do svého pokoje se převléct. Moc jsem se tady nezdržovala, co také dělat sama mezi čtyřmi stěnami. Otevřela jsem skříň a přeletěla pohledem její obsah. Pro jistotu jsem se vyhoupla na špičky, ale se stejným výsledkem. Byla prázdná, stihla jsem při tréninku s Felixem zlikvidovat její obsah do posledního trika. Přešla jsme tedy k druhé. Oblékla jsem si pohodlné kalhoty a košili.

Již jsem chtěla skříň zavřít, když mi padl pohled na vnitřní stranu dveří skříně. Bylo tam zrcadlo a já zůstala nevěřícně zírat do jeho odrazu. Vše ostatní se mi vykouřilo z hlavy a já jen pomalu natáhla ruku k zrcadlu. Nevěřícně jsem hleděla na své vlastní oči. Byly zlaté. Jako by mi v nich přetékalo zlato s již jen sotva patrnými narudlými nitkami.

Aniž bych odtrhla pohled či ruku od zrcadla, jsem se svezla na kolena. Tohle nebyly moje oči. Byly jejich. Jako bych zírala do očí těch, které jsem tak milovala. Na tu teplou barvu, do níž jsem tak ráda hledívala. Znovu jsem spatřila ty oči a tvář, která na mě shlížela s takovou láskou, až mi štěstím pukalo srdce.

Fotky a ani dopisy by mi je nikdy nedokázaly připomenout lépe, než mé vlastní oči. Bylo to vlastně jediné, co mě s nimi svazovalo, co jsme měli společné - oči a naše vzpomínky, které nikdy nezmizí.

Sevřela jsem pevně víčka v bolesti, která mi sevřela srdce. Hlavu jsem si opřela o zrcadlo a ze rtů mi unikl vzlyk. Strašně se mi stýskalo. Snažila jsem se to v sobě potlačovat, ale nyní to na mne dopadlo s o to drtivější silou. Toužila jsem každičkým svým kouskem je opět vidět. Culleny, mámu a Charlieho, Jacoba a kluky s La Push.

Tělo se otřásalo vzlyky a mé oči bez slz jsem pevně držela zavřené. Věděla jsem, že jsem neměla jinou volbu, ale i přesto to příšerně bolelo. Do nitra se mi dral strach, že je možná už nikdy neuvidím. Lidé, ale i vlkodlaci umírají. Já tu budu možná věčně, ale oni ne, mají jen určitý čas a já už nebudu mít šanci být s nimi.

Čas plynul a já pomalu přestávala vzlykat. Vstát jsem však nedokázala. Cítila jsem se, jako by mi z hrudi opět někdo vyrval srdce. Nyní již tiché a studené, ale nebolelo to o nic méně. Byla jsem tak uzavřená sama do sebe, že jsem si přítomnosti někoho dalšího všimla až po hodné chvíli.

Roztřeseně jsem se nadechla a pohlédla ke dveřím, kde stál Aro. Frustrovaně mě sledoval pohledem. Upíral na mě opět ten svůj pohled, kdy by tak rád věděl co se děje uvnitř mé hlavy.

„Co se děje, Bello,” zeptal se tiše.

Zahleděla jsem se do země před sebou, pečlivě vyhýbajíc se opětovnému pohledu do zrcadla.

„Stý... stýská se mi,” zadrhla jsem se.

„Po Cullenech?” přimhouřil oči. Nemusel mi ani říkat, že to bylo naprosto nemyslitelné, abych je mohla vidět. Ublížilo by to nám všem.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Nejen po nich. Nechala jsem za sebou svou rodinu, přátelé.”

„Bello,” povzdechl si, jako by ho čekalo vysvětlování malému dítěti. „Sama moc dobře víš, že nesmí vědět co jsi. Znáš naše zákony. Víš co by se pak muselo stát.”

Přikývla jsem.

„Vím to,” přitakala jsem, ale zvedla k němu tvář s odhodláním, které jsem ani nevěděla, odkud se ve mě vzalo. „Stačilo by mi je však jen vidět. Ujistit se, že jsou v pořádku, dokud... dokud...” Nemohla jsem to říct nahlas. Aro však pochopil, co jsem chtěla říct. Oba jsme věděli, že až budu zproštěna svých závazků zde ve Volteře, nikdo z mé rodině ani přátel již nebudou naživu.

„Chápu tě, ale přesto je to velmi riskantní. Jsi příliš mladá a nezkušená. Ano, dokážeš se výborně ovládat, ale přesto by se mohlo něco zvrtnout a já o tebe nehodlám přijít. Jsi příliš cenná.”

Já se však už držela tohoto nápadu zuby nehty. Byla tu možnost a já byla rozhodnutá o ni bojovat jako lev.

„Pokud bych cestovala přes moře, nemusela bych žádného člověka potkat a kdyby se něco stalo, vždy mám přece svůj štít. Dokážu se díky němu ovládnout, i kdybych stála přímo před zraněným člověkem. Zvládnu to, prosím.”

Upírala jsem na něj oči, do jeho váhající tváře. Po chvíli vykročil ke mně. Stále ještě klečíc jsem na něj vzhlédla, když se zastavil až u mě. Jako by bezděčně mi přejel prsty po tváři, než ruku sevřel v pěst. Nevěděl, zda mi může věřit. Nemohl to zjistit, ne svým běžným způsobem. V tuto chvíli bych klidně zavrhla celý svůj dar. Stačil by mu jediný pohled do mé mysli a všechny jeho pochyby bych dokázala rozehnat.

„Dala jsem vám svůj slib a dodržím ho.”

Nevím, co viděl v mých očích, ale donutilo ho to se otočit. Rychlým krokem se vydal ke dveřím v nichž se otočil.

„Máš týden.” Téměř to zavrčel.

Zůstala jsem za ním hledět a chvíli mi trvalo, než mi došel obsah těch slov. Dlaní jsem si překryla otevřenou pusu a byla si jistá, že pokud by zde Aro zůstal ještě o chvilku déle, radostí bych jej objala.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 11. kapitola: