Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dobytí ráje - 2

07.12.2010 (15:45) • BumbleBee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1773×

Ve dveřích se objevil Embry a pár kroků za ním Quil. Jacobovi nejlepší kamarádi. S Quilem byla vždycky spousta legrace a Embry… No, řekněme, že se mi líbil. Samozřejmě o tom nikdo nevěděl – hlavně Jacob o tom nesmí vědět. Takže jsem se musela chovat jakoby nic.

„Nazdárek, kámo… V čem se vrtáš tento… Ahoj, Summer,“ pozdravil mě Embry, když si mě všiml. Ani jsem nezvedla oči od knížky, jen jsem zamávala a četla dál. Embry s Jacobem se začali bavit o nějaké motoristické výstavě a Quil si sedl na dřevěnou bednu vedle mého křesla.

„Co to čteš?“ zajímal se. Poklepala jsem prsty na obálku a četla dál. Quil natočil hlavu a nahlas přečetl titul knihy: „Strašidlo cantervillské – Oscar Wilde. Co je to za ptákovinu? Au!“ To jsem ho majzla knížkou po hlavě.

„Podle tebe, drahý Quile, bude ptákovina každá knížka…“ zašklebila jsem se na něj a znovu se dala do čtení, dlouho mi to ale nevydrželo. Přes okraj knihy jsem pozorovala mračícího se Quila. Zabručel něco ve smyslu, že knížky jsou nebezpečné zbraně a kousek se odsunul. Už jsem se nemohla soustředit. Zaklapla jsem knihu a rozesmála se na celé kolo.

„Ušel nám nějaký vtip?“ zajímal se Jacob.

„Ani ne. Quil si myslí, že knihy jsou nebezpečné,“ odpověděla jsem a křenila se od ucha k uchu.

„Vždyť jsi mě s ní právě praštila! Teda… Na to, jak jsi malá, jsi celkem drzá… Nezdá se ti?“ nadzvedl obočí. Byla jsem o celé dva roky mladší než on, ale hlavu jsem si s tím nelámala. Embry zrovna protáčel v prstech nějakou součástku, když jen tak prohodil slovo o Jaredovi. A můj hlodající červík se zase probudil k životu… Nevnímala jsem rozhovor v garáži, protože myslí jsem byla jinde. Byla jsem ve škole. Na chodbě, vedle Jareda, který téměř doutnal vzteky a zároveň horečkou. Bylo to tak… divné. Kdybych mohla, šla bych za Aby, ale ta si prodloužila prázdniny.

„Kolikátého je?“ zeptala jsem se bezmyšlenkovitě.

„Třináctého září. Na co myslíš, že nevíš?“ smál se Quil a šťouchl do mě. Našpulila jsem rty, zamračila se a vstala. Třináctého? To znamená, že už je doma! Položila jsem knížku na křeslo a mířila ven.

„Kam jdeš?“ ptal se Jacob.

„K Aby,“ řekla jsem prostě.

„A proč? Summer!“ volal na mě, protože už jsem byla venku a mířila k silnici. „Summer, vezmi si bundu, bude pršet!“ Celý Jacob. Raději jsem se ale otočila na patě a s očima v sloup jsem šla zpátky k domu, abych si tu bundu vzala, protože za prvé – měl pravdu, za druhé – měl by spoustu řečí, že ho neposlouchám, což bych jako mladší sestra měla.

Abigail je Jaredova sestra a moje nejlepší kamarádka. Sice o rok starší, ale stejně. Právě dneska se měla vrátit z Francie. Šla jsem po kraji silnice k jejich domu. Nebylo to daleko, jen hodinku chůze. Před domem měli malou zahrádku s kovovou brankou, která šíleně vrzala. Sotva jsem ji za sebou se stejným vrzáním zavřela, otevřely se dveře a do deště, který se spustil asi před minutou, vyběhla Aby s nadšeným úsměvem.

„Ahoj, Summer!“ křikla a objala mě. „Pojď dovnitř, honem!“ Chytla mě kolem ramen a společně jsme utíkaly k domu. Pověsila mi bundu na věšák a vedla mě do kuchyně, kde mi nalila čaj.

„Je tu nějak ticho…“ řekla jsem a hřála si ruce o teplý hrnek.

„No jo. Brácha se toulá bůhví kde a táta je v práci. Prostě pohoda. Jsem tak ráda, žes přišla! Musím ti všechno vyprávět! Francie je tak nádherná… Jenom ty jejich žáby mi nechutnaly,“ zašklebila se a já se rozesmála. S nadšením mi popisovala každou minutu, kterou strávila ve Francii, a já jen přikyvovala a usrkávala čaj. Aby mi pak ještě ukrojila koláč a dál vyprávěla a vyprávěla. To už jsme seděly v jejím pokoji, koláč jsem snědla a ona mi pořád líčila, co všechno se jí přihodilo, co všechno viděla a kde všude byla. Neměla jsem tušení, kdy se stíhá nadechovat.

„Ještě před odletem jsem zašla do čokoládovny… Na, vem si, je vážně skvělá,“ nabídla mi čokoládu ze zlaté plastové krabičky. Jeden bonbón si vzala i ona, a tak jsem využila situace, kdy měla plnou pusu a zeptala se na Jareda.

„Jared dneska přišel dřív ze školy, že?“ S plnou pusou čokolády se zamračila a pokusila se ji spolknout, což se jí z části podařilo.

„Jak to víš?“ zajímala se.

„Potkala jsem ho, když jsem odcházela… Myslela jsem, že bude doma, protože se mi zdálo, že je nemocný. Měl horečku a celý se třásl.“ Aby položila krabičku s čokoládou na postel a vzdychla.

„No,“ začala pomalu a mračila se na podlahu, „už ho to přešlo. Chvíli mu bylo zle, ale vyležel se z toho…“ řekla. Pak se zvedla a vytáhla z batohu tlustou obálku. „Ukážu ti fotky,“ zajásala a pak jsem se zase hodinu nedostala ke slovu… O Jaredovi už jsme se vůbec nebavily. Připadalo mi, že mi Aby neříkala celou pravdu. Nechci ji obviňovat, že mi lhala, je to přece moje nejlepší kamarádka, ale něco mi na tom všem nesedělo. Stejně to není moje starost, měla bych to nechat být.

Venku už byla tma. Bylo kolem půl osmé, takže jsem se chystala k odchodu.

„Tak se zatím měj. Ve škole se za tebou stavím,“ řekla Aby a podávala mi bundu.

„Jasně, ahoj,“ odpověděla jsem, navlékla se do rukávů a otevřela dveře, za kterými stál Jared a ruku měl nataženou, jako by chtěl vzít za kliku – otevřela jsem mu před nosem, což je podle mě lepší varianta, než kdybych mu před nosem zabouchla.

„Jé, ahoj, Jarede,“ pozdravila jsem ho a pustila ho dovnitř.

„Ahoj, Summer…“ odpověděl. V předsíni jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Vlasy měl neumě ostříhané úplně na krátko, mokré tričko se mu lepilo na svalnatou hruď a na podlahu odkapávala voda z nohavic jeho ustřižených riflí. Jak mohl být v tomhle venku? V takovém počasí? Sotva se vyležel z jedné nemoci, koleduje si o druhou.

„Nechceš odvézt domů?“ Byla jsem zabraná do přemýšlení, takže jsem chvíli stála, civěla na něj jako idiot a mlčela. Když se jeho slova konečně dostala přes mé hlasité myšlenky do mozku, odpověděla jsem.

„To by bylo fajn, díky…“ Usmál se a šel nahoru, nepochybně pro suché oblečení. Otočila jsem se k Aby.

„Slyšelas přijet auto? Já teda ne… kde myslíš, že v takovém dešti byl?“ Aby se na mě ale zamračila.

„Já nevím, ale stejně nám do toho nic není,“ řekla o něco ostřeji, než bylo podle mě nutné. Raději už jsem nic neříkala. Jared po chvilce scházel ze schodů v suchém tričku, normálních riflích a přes rameno měl přehozenou tenkou bundu.

„Tak ahoj, rozloučila jsem se s Aby a vyšla za Jaredem do deště. Celou cestu jsem mlčela, přestože mě na jazyku pálila nejmíň stovka otázek, ale přesně jak říkala Aby, nebyla to moje věc. Ale byla to divná věc…

****

Líbilo se pokračování? x)

****

První kapitola

*

Třetí kapitola

Autor: BumbleBee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dobytí ráje - 2: