Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 9. díl

08.12.2009 (13:30) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1035×

Neotočila jsem se, nebyla jsem si totiž jistá. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Čerstvý závan vzduchu jsem nasála do plic. Působilo to jako kdyby mě někdo hodil do ledové vody. Dokonale to pročistilo moje smysly. Už jsem zase byla příčetná. Ještě chviličku jsem držela oči zavřené a v hlavě si srovnávala své priority, které byly před chvílí otřeseny v základech. Nejsem tak rozumná, jak jsem spoléhala. Jsem stále lidsky hloupá. Nedomýšlím následky svých činů. Chtěla jsem si dát pohlavek, abych nezapomněla, že už nikdy nemám jednat na vlastní pěst, pokud nedostanu svolení. Ale ten pohlavek by mne nebolel. Ach jo, zrovna teď nepotřebuju tělo jako kámen.

Edward stále vyčkával.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stály. Mohlo to být pár minut, nebo taky klidně hodina. V tu chvíli se pro mne čas jakoby zastavil. Ale vzhledem k rychlosti mých myšlenek si myslím, že moc dlouho netrvalo a otevřela jsem oči a zahleděla se na oblohu.

„Dneska je tak krásně.“ pronesla jsem zasněně. Jako bych na obloze hledala nějakou určitou hvězdu.

„Ano, ale co je krása všech hvězd v porovnání s mojí paní.“ pronesl to tak procítěně, ale stále v bezpečném odstupu. Rozhodnutí nechával na mě. Vzpomněla jsem si na naši svatební noc.

Já se na něj pomalu otočila. Opravdu pomalu, i na člověka. Jakoby mé tělo bylo ztuhlé. A pak, ani nevím jak jsem roztáhla ústa do úsměvu a směrem k Edwardovi zvedla ruku.

On se ke mně také pomalu přibližoval. Nechtěl mě poplašit rychlým pohybem. Ale já jsem chtěla být u něj co nejrychleji, tak jsem v okamžiku jedním skokem překonala tu vzdálenost mezi námi. Ale nějak jsem to nevypočítala a spadla jsem přímo na něj, jemu do náruče. A jako už jednou jsem jej sklátila k zemi.

A jak jsme tam tak leželi v té trávě, na naší louce, vybouchla jsem smíchy. A Edward se ke mně přidal.

„Pojď, jdeme domů.“ a při těchto slovech jsem Edwarda tahala na nohy.

Nazpátek jsme chvíli běželi ruku v ruce, ale pak mě Edward v rychlosti na jedné pěšince nabral do náručí a zbytek cesty jsem dokončila uvelebená na jeho hrudi, v jeho příjemném objetí.

Položil mne až doma v naší ložnici na postel. Lehl si vedle mne a opět mě stáhnul do svého náručí.

„Promiň.“ pípla jsem.

„Za co?“ otázal se. Jako by nevěděl, že k omluvám mám víc než sto důvodů.

„Za všechno… Můj patent přitahovat maléry už zase nastoupil do práce. Ještě že mám svého rytíře v lesklém brnění stále při sobě. Slibuju, že už nikdy nebudu dělat nic za jeho zády. Teda, nic nepatřičného.“

„No čekal jsem to, reklamovat to asi nepůjde, stejně bych Tě nevyměnil za toho nejdokonalejšího člověka… ale ani upíra samozřejmě.“

„A za vlka?“ neodpustila jsem si.

„Na to by jsi mě mohla už znát dost dobře. Taky ne, mám totiž rád jiný parfém než který používají. A něco mi říká, že se sériově nevyrábí a jediný patent na něj máš ty.“

„Promiň mi tamto.“ s tímhle jeho vyznáním jsem měla ještě větší chuť tohle zopakovat milionkrát.

„Co?“

„No to zavrčení.“

„No jo, už jsem myslel, že na mě jde hotový grizzly, ty můj krotký medvídku.“

„Ha ha.“

Zbytek dnešní noci jsem strávila vyptáváním se Edwarda. On mě vždy dokáže uklidnit. Párkrát jsem zašla zkontrolovat Renesmé. Měla jsem špatný pocit, že jsem odešla a nechala ji tu.

Když už mě potřetí ujistil, že je vše v pořádku, tak jsem mu dala pokoj. Pěknou chvilku jsme si jen tak v tichosti leželi ve vzájemném objetí. Já pevně přitisknutá na něj. Edward mi rukou přejížděl po zádech. Kreslil všemožné obrazy jako by byl Picasso.

Ani jsme se nenadáli a za chvíli mělo začít svítat. Edward odskočil do hlavního domu pro Esmé, protože za chvíli jsme si měli zajít na snídani.

Než se vrátil přehrabala jsem svoji šatnu, abych našla něco opravdu pohodlného pro dnešní lov. Dnes nechci žádné nemilé překvapení. Jednou mě Alice na lov poslala v podpatcích a já nějak neodhadla jejich výdrž a jeden podpatek jsem zlomila.

Než jsme odešli, s Esmé jsme se objaly. S první ranním paprskem jsme vyrazili.

Lov byl vydařený. Stačil mi jeden velký hnědý grizzly. Když jsme dorazili, Nessie už nás čekala ve dveří. V růžových, chlupatých bačkůrkách poskakovala ve dveřích. Slyšela jsem Esmé jak na ní volala, aby se šla převléci.

Vzala jsem si jí do náruče a šla, s Edwardem v zádech, do dětského pokoje, kde se Esmé přehrabovala ve Nessieně skříně a snažila se najít nějaké oblečení pro dnešní den. Bylo deštivo, typické počasí pro malé městečko Forks, ve státě Washington na Olympijském poloostrově Spojených států amerických.

Edward se odešel převléci a já zatím s Esmé oblékla Renesmé. Když jsme dopletla druhý cop z jejích vlásků, tak jsem se taky rozhodla jít převléci. Přece nepřivítám René takhle zřízená.

Oblékla jsem se neformálně. Jen něco pohodlného, ale také hezkého, aby Alice nemohla říkat, že chci před mamkou vypadat jak strašák. Snažila jsem se vybrat něco barevně sladěného k Edwardovi, který pro dnešní den zvolil hnědou a bílou barvu.

Když jsem doupravila poslední svůj neposlušný vlas, ozvalo se zaklepání od hlavních dveří. Soudě podle kroků, které jsem slyšela, to nemohl být nikdo jiný než Carlisle.

Ještě za dveřmi pronesl : „Volal Charlie, právě vyrážejí. René se nemohla dočkat, až Vás opět uvidí.“

Ve velikém bílém domě, ležícím na samotě v lese, se vše zdálo být jako každý den. Zas puštěná televize na sportovním kanále. Emmet s Jasperem dohadující se o tom, kdo vyhraje.

„No konečně.“ vykřikla Alice ještě nahoře u paty schodiště. V mžiku stála před námi a smála se na nás tím nevinným andělským úsměvem.

Prohlédla si mne od hlavy až k patě. Chviličku hodnotila můj výběr oblečení s lehce pozvednutým pravým obočím.

„No, není to zrovna to, co bych vybrala já, ale taky to ujde.“

„Díky Alice za kompliment.“ Víc uznání od Alice asi nedostanu.

„NE!“ vyhrkla náhle Alice. „Co si myslí, že zase dělá?“

Aha, takže zas ztratila spojení s svou vnitřní předpovědí, takže to znamenalo, že vlci, nebo spíš minimálně jeden, k nám brzy dorazí. Jacob. O nějakou dálku od našeho domova jsem zaslechla dopadnutí čtyřech nohou, teda tlapek, na zem. A za chvilku jsem už slyšela jen pravidelný rytmus. Levá, pravá, Levá, pravá. Teď na chvíli ticho. A zas. Tentokrát ale pravá, levá.

Ze stejné strany jsem také zaslechla zvuk přijíždějícího auta. Ten zvuk motoru bych poznala snad mezi všemi. Motor starého policejního vozu zavřískal, jako vždy, když se šláplo prudce na brzdu. Edward se už několikrát Charlieho snažil přesvědčit, aby ten křáp, jak ho nazval Edward, prodal a dovolil nám koupit mu nové. No podle mého názoru, tahle policejní dodávka, sice už něco málo pamatuje, ale zdaleka není stará jako můj náklaďáček, který teď někde odpočívá na hřbitově veteránů. Ale Charlie o tom nechtěl ani slyšet. Samozřejmě by se mu nějaké sportovní autíčko zamlouvalo. Ale nechtěl nic brát na dluh. Edward mi stále tvrdil, že už ví po kom jsem zdědila tu vlastnost, nikomu nechtít nic dlužit. No ale už jsme se s Edwardem domluvili, že na Vánoce Charliemu přichystáme překvapení. Sice není přesně podle Edwardových představ, ale myslím si, že splňuje otcovy představy o policejním autě a taky to není auto, s kterým by nás vyhodil hned ode dveří. Takže snad spokojeni budeme všichni.

Takže proto se Jake proměnil tak daleko od domu. Jak milé. Nechtěl vylekat mamku. A Charliemu ušetřil srdeční kolaps. Charlie nechápal, že Billy o tom, co se děje s jeho synem ví a ani mu to nevadí.

Auto na chvíli zastavilo. Odhadovala bych, že tak na půli lesní cesty k našemu příbytku. Ozvalo se bouchnutí dveří. Aha, takže Jake využil osobní taxi. Za chvíli už bylo slyšet troubení před předními dveřmi. Charlie oznamoval svůj příjezd. Jako bychom už nevěděli, že přijel.

Jake už se zubil ode dveří. „Ahoj rodino.“

Edward při oslovení rodino, trochu změnil svůj výraz. Jako každý otec, se děsil chvíle, kdy jeho malá holčička vyroste. A že pak, kdysi jeho úhlavní sok, bude jeho zeť. Vždy mi říkal, že pokud Jacob Nessie nějak ublíží, alespoň bude mít důvod k tomu, zpřerážet mu kosti. A to i za mě. Tedy ne, že bych chtěla, aby moje holčička trpěla, ale někdy jsem se nedokázala ubránit myšlenkám, že mi vyroste a bude s Jakem dělat… NEEEE! Křičela jsem na sebe. Nejraději bych teď někam zmizela, někam, kde bych mohla uhodit do skály a udělat z ní fašírku. Uklidni se Bello. Klid. Teď musíš být naprosto vyrovnaná. Jsou tu tví rodiče. Máš věčnost Jakovi ukroutit… Zase. DOST!

Takhle jsem sebou rozmlouvala, zatímco ostatní vešli do místnosti.

Edward mě musel lehce stisknout ruku, aby mě probral z mého vlastního světa.

Den utíkal jako voda, zas nám dopoledne uteklo ani nevím jak. Po obědě jsme se šli s mamkou projít. Prosila jsem Edwarda, aby mi i přesto byl s Jasperem někde na blízku. Pro všechny případy. Ale ne že budete poslouchat. Varovala jsem ho.

Na to však namítal, že pokud chci, aby mi pomohl bude muset být tichým posluchačem. No, vlastně má pravdu. Už po několikáté jsem ho varovala, že možná uslyší něco, co se mu nebude líbit.

Chvíli jsme se jen tak v tichosti procházeli. Vedla jsem jí kousek od domu. Na jeden menší palouček, který jsme upravili tak, aby Nessie měla dětské hřiště. Byl u něj i altán s lavičkami, takže to místo je perfektní pro náš rozhovor.

„Jsi šťastná, Bello?“

To byla mámina první otázka, jen co jsme byli v dostatečné vzdálenosti od našeho publika.

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 9. díl: