Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 8. díl

29.11.2009 (21:00) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1057×

Ještě jsme v rychlosti poklidili. Jaká výhoda rychlosti. Potom Edward vzal Renesmé do náruče, já jsem  posbírala své dárky. Nessiiny jsem tu nechali. Stejně tu s největší pravděpodobností strávíme celý zítřejší den, stejně jako každý jiný. Naše chaloupka nám spíše sloužila pro přespání, jestli to tak můžu nazvat.

Chaloupku jsme dostali kvůli většímu soukromí, ale já ráda trávila čas s ostatními. Měla jsem rodinu jakou jsem si vždy přála. Vlastně to tak pravda není. Nikdy mě nenapadlo, že mou rodinou bude parta vegetariánských upírů, kteří pocházejí z minulého století. Že mým tchánem bude tak mladý muž, nebo spíš bůh, tedy minimálně svým vzezřením, ale také tím, co ve svém životě dokázal. On je příkladem toho, že geny nám neurčují cestu po které se vydáme. Že budu mít druhou matku, která mne bude milovat stejně jako ta pravá. Že budu mít dva bratry, kteří se někdy chovají jako velké děti, hlavně Emmet. Přestože mě svými poznámkami dokáže naštvat, tak bych ho nevyměnila. A mé dvě sestřičky? No, tak trochu jsem počítala jen s jednou, ale dvě? To je další bonus. Jedna je jakoby mým dvojčetem, které mi vždy rozumí, teda až na to, co se týče mého šatníku. A druhá je moje starší, zodpovědná sestra. Sestra, která vždy poradí. Která mne bude bránit v mém rozhodnutí proti všemu a všem jako to před rokem udělala Rosalie. A že budu mít za nejlepšího přítele vlkodlaka? No vlastně jen vlka? Přeci jen se nemění jen za úplňku. A že najdu lásku. No, s tím jsem tak trochu počítala. Ale že tak silnou? Tak intenzivní? Že najdu ten jediný a přesný dokonalý prototyp pana dokonalého, pana pravého. Žádný knižní či filmový hrdina se mu nemůže rovnat. No, možná trochu Romeo, kvůli kterému jsem toužila být na Juliině místě (i když ne s tak tragickým koncem), ale můj hrdina má výhodu, že mi neumře. Tedy, pokud ho nenapadne šílený nápad vyrazit si do Itálie se opalovat. A že tento anděl bude milovat mne? Kdo by si pomyslel. Já jsem taková… obyčejná. No vlastně už ne. Už jsem trvanlivá, už nejsem motovidlo a hlavně už jsem hezká. Už jsem se trochu přiblížila Edwardovi. Teď už nás nedělí ta veliká propast. A jako ten největší dárek jsem dostala naši dceru. Nikdy jsem nijak zvlášť netoužila být matkou. Chápala jsem to jen jako možnou budoucnost, protože to k životu ženy většinou patří. Ale s prvním kopnutím Renesmé, i přese všechny moje obavy, jsem věděla, že kromě toho, že jsem celý život čekala na Edwarda, tak jsem i celý život čekala na ni. Ona a Edward. Takže teď mám tak trochu pocit, že žiju na dluh, stále čekám, kdy mi za to osud vystaví účtenku. Ale nač se tím zabývat právě teď? Teď mám být šťastná. Protože jedna a jednou, nejsou jen dvě. Jsou to tři a mnohem víc.

Cestou do našeho malého domova jsem svoji hlavu pročistila od těch černočerných myšlenek, nebo je alespoň zatlačila do nejhlubšího kouta mého vědomí.

Seděla jsem v křesle a koukala na naše svatební fotografie, které se hrdě tyčily nad krbem, když jsem uslyšela Edwardův tichý hlas.

„Jsi v pořádku?“

Co mu mám říct? Kdybych řekla pravdu a vysypala na něj všechny své pocity, tak by byl skleslý. Moje bolest a obavy pro něj byly dvakrát tak velké jako pro mě. A já zas nedokázala snášet to, že trpí on. Díky mé odchylce jsem mohla být pro Edwarda lhářkou. Tedy já to za lhaní přímo nepovažuju. Jen za řeknutí části pravdy. Pravdy, která jej bolet nebude, pokud to nebude nezbytně nutné. Já mám taky ochranitelský instinkt. A Edward ho potřebuje. Mnohem více než já, protože on je tak dobrý.

„Ne, nic. Jen… Jen přemýšlím. O dnešku. Co se za tak krátkou dobu všechno změnilo. Prosím, řekni mi, co na to říkala René? Jaké jsou její pocity? Co Alice viděla? A omlouvám se ti za to, že jsem chtěla naši rodinu uvrhnout do nebezpečí. Jak jsem nás ohrozila? Koho? Tebe? Renesmé? Mamku? Musím Alice poděkovat nejen za to, že mi René přivedla, ale taky za to, že nedopustila, aby se nám všem něco stalo. Je výhoda mýt doma osobní horoskop...“ musela jsem při tom pomyšlení usmát. I Delfská věštírna je proti Alice jen nepovedený pokus o nahlédnutí do budoucnosti. Sice Alice není vždy přesná, ostatně jako počasí, i když to jí jde předpovídat nejlíp.

„… chtěla jsem tě taky poprosit,zda by jsme hned ráno, co se rozední nemohli zajít na menší výlet. Jen ty a já. Ještě než se Renesmé vzbudí. Řekla bych Esmé, aby na ni dala pozor. Víš, potřebuju se na zítřek připravit. Nechci, aby byla byť malá možnost, že moje tělo bude postrádat svoji potravu. Pro všechny případy chci být ten nejpřecpanější upír na světě. Takže si zaskočíme na nějaké pumy, nebo grizzlyho. Jen ne vysokou, ta by mi asi nestačila…“ chtěla jsem pokračovat dál, protože slova ze mě padala jako z obrácené solničky, když mne Edward objal.

V tom objetí jsem ucítila, že se dokážu postavit všemu. Že v jeho náručí zdolám jakoukoli překážku, která tu bude. I tu největší horu země. Ne vesmíru.

„Pozvání na romantickou večeři, tedy spíš brzkou snídani, od své manželky nemohu odmítnout.“ řekl a políbil mne na čelo. „A co se týče ostatního… neboj se, lásko. Já ti věřím. Znám Tě. Jsi ta nejsilnější upírka, co znám a miluju…“ další políbení.

Ach to je tak příjemné poslouchat Edwardova vyznání lásky.

„O René se bát nemusíš, snad jen toho, že si pořídí koště a zkusí létat jako čarodějky v pohádkách…“

Tak to jsem si dokázala živě představit. Maminku, v nějakém pochybném esoterickém krámku, jak kupuje například spiritistickou tabulku a zkouší se spojit kdo ví s kým.

„Ne, opravdu. René je moc šťastná. Ale taky Ti chce vynadat!“

„Proč?“

„Protože jsi ji chtěla z toho všeho vynechat…“

„Ale já ji nechtěla vynechat. Já, já, musela jsem. Ale… Ale chtěla jsem jí dát vědět. Už jsem i pomýšlela na to. Když to ví Charlie, tak jsem chtěla, aby to věděla i mamka. Jen jsem nevěděla jak, nechtěla jsem nikoho ohrozit…“ ospravedlňovala jsem se.

„Ale Alice přece něco viděla? Co to bylo?“ dál jsem prosila Edward o sdělení.

„No, ty, vlastně nic, ale tvůj nápad se zkomplikoval. Jela jsi za ní, sama, bez nás, beze mě. Cestu jsi zvládala celkem dobře, ale… Když si přišla k René, která očekávala tvůj příjezd, tak… tak se něco stalo. René tě chtěla překvapit oslavou, ale vše se změnilo ve chvíli, kdy jsi vešla do dveří a osvítilo tě slunce. Hosté trochu zpanikařili a tebe to vyvedlo natolik z míry, že jsi na chvíli ztratila nad sebou kontrolu.“

Ne. Nechtěla jsem, aby pokračoval, ale zároveň jsem prostě musela vědět, koho jsem zabila. Mamku?

„Kkdo?“ to bylo jediné, co jsem dokázala vypustit z úst.

„Ne, nikoho. Naštěstí. René vykřikla a to tě vrátilo zpět do reality, a prostě si utekla, daleko. Když jsme s Jasperem dorazili, dalo nám i přes Alicinu pomoc tě najít. Jasper zůstal s tvou matkou a snažil se jí uklidnit, což se mu nakonec podařilo. Já, Alice a Emmet jsme Tě šli hledat. Utíkala jsi až skoro do Kanady. A musím podotknout, že bez pasu. Na hranicích si se schovala do nějaké jeskyně. Nebo aspoň myslím, protože v Alicině vizi jsi byla obklopená tmou. Moc nehrozilo a mohlo to dopadnout velmi špatně, protože si narazila na strážce parku a byla jsi…“ odmlčel se na chvíli.

„Hladová.“ dodala jsem místo něj. Vymanila se z jeho sevření a vyběhla jsem ven. Do noci. Na naši louku. Tam jsem se cítila bezpečně. A to i přesto, že nejbezpečněji pro mě bylo v Edwardově náručí.

Slyšela jsem šustění za sebou, jak Edward svým rychlým krokem letěl lesem za mnou. Doběhl mě však až na mýtině. Chtěl se ke mně přiblížit, ale zavrčela jsem na něj. Další věc, za kterou se budu muset omluvit.

„Bello?“ opatrně promluvil a zároveň ustoupil o dva kroky vzad.

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 8. díl: