Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 6. díl

22.11.2009 (10:00) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1038×

Všichni jsme se pak po přivítání a několika objímání, pomalu přesunuli ke stolu, abychom mohli zasednout k jídlu, protože někteří… hlavně vlčí smečka, měly už zase hlad. Jakoby před chvíli nesnědli skoro všechny zákusky.

Když jsme spolu s Esmé, Rose a Alice nosily jídlo na stůl. Tak mi Alice stihla povyprávět vše, co se odehrálo od chvíle, kdy nastoupila do svého auta a odjela za René.

Když se objevila přede dveřmi jejího domu v Jacksonnsville, byl večer. Ještě že tak, nesvítilo slunce. Těžko by Alice vysvětlovala René proč tak září. Phil nebyl doma. Měl, vlastně stále ještě má, nějaké soustředění.

První se René divila, co dělá Alice u ní, ale jakmile řekla, že jde o mě, tak se René trochu vyděsila. Vždyť ode mě od naší návštěvy neměla žádné zprávy. Bála se, že se něco stalo. Alici jí však uklidnila, že jsem naprosto v pořádku, ale že jsem jí musela lhát. Nebo lépe řečeno neříct celou pravdu. Pro její bezpečí, pro moje bezpečí, pro bezpečí nás všech. Ale jak ona řekla“ „ve snu jsem nakoukla do budoucnosti a něco mi říká, že René pravda, teda alespoň verze pravdy pro smrtelníky, neohrozí“. A já neztratím ani jednoho z rodičů, prozatím. Každý čas, který s nimi budu moci strávit nebude oproti věčnosti dost dlouhý. Řekla jí, že před nějakou dobou jsem byla nemocná. Moc nemocná. Že mi šlo o život. To René dost vyděsilo. Alice ji však opět uklidnila, že teď už se cítím mnohem líp. Že mě však blízkost smrti změnila. A nejen psychicky, ale i fyzicky. René podotkla, že toho si všimla. Vždyť už mě viděla jako nesmrtelnou. Ale snažila jsem se zamaskovat tak, aby to nebylo moc nápadné. Že tato změna mě změnila i v mnoha jiných ohledech. Dál je nechtěla rozebírat, protože prý na to bude času dost, zda-li bude René něco dál zajímat, ale zároveň jí upozornila, že zřejmě nedostane odpověď na všechny své otázky. Ještě jí však prozradila, že svět není takový, jak se zdá. Že tady na zemi žijí i ti, kteří jsou ode všech lidí odlišní a přeci jim jsou podobní. Že se dějí věci, které lidský rozum jen tak nepochopí. Jsou neuvěřitelné. Fantastické. Člověk by je přirovnal k pohádkám. Mamka vždy věřila na nadpřirozeno, tak jí toto sdělení ani tolik nevadilo. Říkala, jestli se ze mě stala čarodějka, prý? Ha, tak kouzlit opravdu neumím.

Existují vůbec čarodějky? Kouzelníci? Že by Harry Potter byl skutečný? Ničemu bych se už asi neměla divit. Vždyť upíři a vlkodlaci jsou taky jen v pohádkách. No teda, alespoň byli.

Také jí řekla, že jsem se stala matkou. René se zlobila, že jsem jí nedala vědět, že z ní bude babička. Jasně, myslela jsi, že jsem těhotná. Stále těhotná, protože když jsme jí byli navštívit nic na mě vidět nebylo. Tím se Alice přesunula k těm nepochopitelným, pro obyčejného člověka, skutečnostem. René se zarazila, když Alice řekla, že je z ní babička už rok. To René opravdu nechápala, ale dál prý pozorně poslouchala. Alice jí řekla, že děti jako je má dcera, protože je součástí tohoto pohádkového světa rostou rychle a tedy i mé těhotenství trvalo krátce. Tedy upřesnila, že jsem byla těhotná dva měsíce. Že za dva měsíce a kus, no možná skoro tři, po svatbě jsem již byla matkou. Že jsem se jí stala v době mé změny. René došlo, že mé těhotenství ohrozilo můj život a ani trochu se jí to nelíbilo. Alice ji však řekla, že moje změna by se odehrála i bez mého těhotenství. Že máme s Edwardem dceru. Že má vnučku. Ale že už to není malé miminko. Že stejně jako mé těhotenství i její dětství bude zrychlené. Po tom všem se René zeptala, zda jsem šťastná? Když Alice odpověděla, že ano, tak už René nic jiného nezajímalo jen to, zda mě, tedy nás, může vidět. A tak si sbalila ty nejnutnější věci, zavolala Philovi a vyrazily za námi.

Byla jsem ráda, že tu mám René. Proto jsme trošku proházeli stolním pořadím. Jacob byl naštvaný, protože nemohl sedět vedle Renesmé, protože z jedné strany jsem seděla já a z druhé René. Takže se Jacob musel spokojit s místem naproti, vedle Charlieho.

René se ani moc nepozastavovala nad tím, že všichni Cullenovi, včetně mě, měli na talíři jen drobek jídla jako rekvizitu, ale spíš jsme do něj jen tak hrábli a sledovali dění kolem. Bylo vidět, že přestože jsem už rok upírkou, neztratila jsem své kuchařské dovednosti. Ale musela jsem se ujistit.

Špitla jsem Edwardovi, aby mi prozradil co si o jídle myslí ostatní. Chviličku vyčkával s odpovědí. Musela jsem mu sevřít ruku trošičku pevněji na známku mé nedočkavosti. Trpělivost nebyla moje silná stránka, když šlo o Edwarda. Tady vlastně nešlo o Edwarda, ale potřebovala jsem se nějak uklidnit. Musela jsem vědět, ne potřebovala jsem vědět vše. Nebo alespoň co nejvíc. Teď bych svůj dar vyměnila za Edwardův.

A Edward stále nic. Už jsem zvažovala, že mu dupnu na nohu. Už, už jsem zvedala nohu, když se Edward naklonil a políbil mě za ucho,

„Neboj, nikoho jsi neotrávila.“ pronesl úsměšně.

On si zas dělá legraci. Zrovna, když potřebuju jeho vážnost víc než kdy jindy.

Dloubla jsem ho na oplátku do žeber. Kdybych se o to pokusila před rokem, udělala bych si tak akorát modřinu. Ale stejně ho to nebolelo. Asi to bylo jen trochu nepříjemné.

„Ne, opravdu. Sue dokonce vážně uvažuje o tom, že si řekne o recept.“ To mě potěšilo. Od Charlieho jsem věděla, že Sue je výborná kuchařka.

Zvedla jsem svůj štít, abych mu opět dovolila číst ve mně. Co mamka?

„Taky jí chutná.“

Zamračila jsem se. Na to jsem se neptala.

„Vyrovnává se s tím lépe než bych čekal. Je ohromná.“

Edward byl vždy fascinován Renéiným nazíráním na věci. V určitých ohledech byla jako dítě. Její mysl se Edwardovi velice líbila. Její nahlížení na věci bylo tak přímé. Ne tak složité jako u ostatních dospělých.

Po jídle jsme se opět odebraly do haly, nastal čas na dárky. Dárky? Renesmé na ně byla nedočkavá. Netušila totiž, co jsme pro ní s Edwardem vybrali a moc se na náš dárek těšila. Věděla, že její otec jí vždy něčím překvapí. Samozřejmě to bylo i díky tomu, že přesně věděl, co by si přála. Ale co jí dát? Vždyť má prakticky všechno.

Já už svůj dárek dostala, už nepotřebuju další. Oslavy a hlavně když jsem na nich měla být hlavním účastníkem, jsem stále moc nemusela. Musí se tolik nadělat se dnem Vašeho narození? Ale tyhle narozeniny byly něčím výjimečné. Neoslavovala jsem narození života v pravém slova smyslu. Vlastně jsem oslavovala svoji smrt, tedy smrt mého lidského těla a zároveň zrod mé nesmrtelné osobnosti. Dalo by se říct, že jsem se vlastně podruhé narodila. První život mi dali René s Charliem. Nikdy jím nepřestanu být vděčná za ty roky štěstí, které mi dali. I když byli rozvedení, nikdy jsem neměla pocit, že by mi chyběl otec. Tedy nijak zvlášť. S tátou jsme si celkem rozuměli. A nejvíc proto, že jsme si byli tak podobní. Charlie je samotář, zrovna jako já. A s René? René, moje trošku bláznivá maminka. Přestože naše domácnost občas spočívala v tom, že já jsem byla spíše rodič její než ona můj, nikdy bych ji nevyměnila. Užili jsme si spoustu legrace. Vždy, když jsem jí potřebovala, byla tady. A jsem neskonale šťastná, že tu může být i nadále. Ale jako největší důvod pro dnešní oslavu jsem považovala narození jedné bytůstky. Když si vzpomenu kolik sil mě stálo vybojovat si proti všem její existenci. Edward se mi nejmíň tisíckrát omluvil a minimálně ještě tisíckrát se omluví. Ne, nikdy se nepřestane omlouvat za to, že naši dceru nechtěl. Na jeho obranu musím říci, že nyní trochu chápu jeho pocity. Bál se. Strašně se bál o to, že by o měl přišel. Už jednou to zažil a vím k jakému rozhodnutí ho to vedlo. Ale já jsem věděla, že to zvládnu. Že to zvládneme. Sice jsem si nebyla moc jistá, ale část mě věděla, že tahle je ta správná cesta. Když bylo nejhůř, donutila jsem svoje srdce být na tak nezbytnou dobu, jakou bylo třeba.

Ale před dárky jsme zatemnili okna. Alice zastávala názor, že pro Renésmin dort musela být naprostá tma, aby krásně vynikl svit jedné, jediné svíčky. A musela jsem s ní souhlasit. Mám ráda světlo svící. Vždyť polovina z nás o moc hůř vidět nebude. No vlastně dvě třetiny, protože i vlci vidí ve tmě dobře. Takže jen naše nejlidštější část bude ošizena o svůj zrak. Zatemnit všechny okna v Cullenovic světlém domě? Ha to bude zábava. Alice mě však vyvedla z omylu. Přestože moc nechápu nač, ale v oknech byli nainstalované žaluzie. Vždyť nám, upírům bylo jedno zda je den či noc, a hlavně tohle bylo jedno z mála míst, kde jsme se před zářícím sluncem nemuseli schovávat.

Když jsem zahlédla ty svítící očka mé dcery, když jsme jí nesly dort a spolu s ostatními zpívali hodně štěstí, zdraví, věděla jsem, že tahle oslova pro mne, po mé svatební, bude ta nejhezčí jaká kdy byla, Alespoň zatím. Musela jsem se opět zazubit. Slyšet Charlieho zpívat? Vždy jsem věděla, že můj otec není hudebně nijak nadaný, ale teď, když slyším i ty nejjemnější odchylky… při tom jak se tvářil jsem pochopila, že si přeje, aby už to skončilo. A možná, přestože mám teď nádherně melodický hlas, tak i ve svém dokonalém hlase jsem zaslechla kapánek falešného tónu. Tedy jestli je to vůbec možné. Edward zněl přesně jako když hraje na klavír. Jako ten nejlepší zpěvák. Můj slavík. Pátrala jsem ve své paměti a našla jsem přirovnání, které použil Aro. La tua cantante. On byl můj pěvec. Jestliže jemu nádherně zpívala moje krev, tak mě jako ta nejkrásnější hudba zněl jeho hlas. A to si ani nemusel hrát na Pavarottiho.

Jen co jsme rozsvítili utíkala Nessíe dát pusu Emily za svůj dort. A dobrovolně si i vzala. Večeři sice moc nechtěla. Na jejím obličeji jsem zahlédla, že těch pár soust snědla jen kvůli René a samozřejmě Jacobovi, protože ten se tím přímo cpal. Ale dort? Dort bylo něco jiného. Tedy abych to upřesnila, čokoládový dort byl něco jiného. Už máme za sebou ty chvíle, kdy jsme se já, Carlisle a Edward snažili ji přesvědčit, že i lidské jídlo její organismus taky potřebuje. Tedy ne tak vlastně docela, ale někdy mě děsilo, že přestože je poloviční upír, tak jí krev chutná nejvíc. Jasně, teď bych taky dobrovolně nekousla ani do kousku chleba, ale… Pro ní to nemůže být tak hrozné jako pro mě. Edward měl pravdu, lidské jídlo, ať bych věděla, že jako člověku by mi chutnalo sebevíc, tak jako upírovi mi všechno chutná jako bláto. Fuj.

Po tom co Nessie dojedla druhý kus dortu rozhodla, že je čas na dárky. A nejdřív já. Své si chtěla nechat na potom. A já zas chtěla můj a Edwardův pro ni nechat nakonec. Takže první začali ostatní. Nejdříve se hnal Emmet, že musí on s Rosalie být první. René se cítila provinile, že žádné dárky pro nás nemá, ale já ji ujistila, že pro nás dárek přivezla. Že pro nás je ona tím největším dárkem.

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 6. díl: