Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 5. díl

17.11.2009 (12:15) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1018×

„Co má tohle znamenat, Alice?“ zeptala jsem se. Hlava mi rotovala na plné obrátky, jak jsem se snažila domyslet si koho by Alice přivedla na dnešní den? Někoho z Volturiových? Ne. Co takhle z Denali? Ne, to by buď prostřela více míst a nebo žádné. Nebo Nahuela?

„Víš Bello, tohle jsou tvoje PRVNÍ narozeniny a já jsem Ti chtěla dát něco speciálního…“ spustila. Začalo mi docházet, že ta osoba bude mít něco společného se mnou. Že by někdo z mých přátel? Ale kdo? Angela?

„… něco, co by pro tebe mělo velkou cenu. Bez tohoto totiž nemůžeš být doopravdy šťastná. Když jsem viděla, že ty sama nad tím uvažuješ a chceš si své přání splnit i navzdory Edwardovým námitkám….“

Už ani nemusela pokračovat. Mamka. Ona přivedla René. Určitě. Tohle jediné přání jsem před Edwardem snažila utajit. Nedovolil by to.

Edward vstal ze židle a zavrčel. I jemu zjevně docházelo, pro jaký dárek Alice byla. „Tos neudělala.“ řekl velmi naštvaně.

„Ale Edwarde.“ víc už neřekla. Zbytek jejího proslovu se zřejmě odehrával jen v její hlavě a jen pro Edwardovi uši. Viděla jsem Edwarda jak pozorně sleduje. Sem tam se mu oči rozšířily, občas otevřel pusu, aby ji pak zas v rychlosti zavřel. To mě děsilo. Věděla jsem, že prozradit cokoli René bylo velmi riskantní. Hlavně pro ni. Nikdy jsem se pořádně nezamyslela nad následky svého rozhodnutí. Co strašného Alice viděla, že jsem svojí volbou učinila?

Ale čím déle Edward v duchu poslouchal Alicinu zpověď, tím více se jeho tvář vracela do uklidněného výrazu. „To samozřejmě je Alice důležité. Chápu tě, ale stejně si měla přijít napřed za mnou.“

„A ty bys to nedovolil. Chápej Edwarde, tohle byla jediná možnost, jediné řešení. Takhle ochráníme všechny. Nebo alespoň v to doufám. Pořád je to lepší než aby to dopadlo tak jak hrozilo.“ dokončila diskuzi Alice.

Je zřejmé, že tímto Edwarda téměř plně získala na svoji stranu. Ať mé rozhodnutí mělo způsobit jakékoliv následky, tak Alicina volba byla lepším řešením.

„Chci ji vidět, Alice. Kde je?“ ptala jsem se s kapkou zoufalství v hlase.

Edward mě objal kolem ramen a řekl : „Není daleko. Je u Charlieho doma. Čeká tam na Alice, až jí dovede za námi.“ Och. Alespoň že tak. Charlieho dům. To je pro ni bezpečné a známé místo.

Všichni na nás koukali tak trochu zmateně, stále netušili koho to Alice mohla přivést. Než se však někdo z ostatních snažil zeptat co se vlastně děje, skočila jsem Alice kolem krku, div jsem jí neporazila.

„Děkuju, děkuju, děkuju. To je ten nejlepší dárek k narozeninám. Přiveď ji, prosím, rychle. Slibuju, že budu opatrná, prosím. Já to zvládnu neboj se Alice, nikdy bych neudělala něco čím bych …“

„Tak co se tu k sakru děje? zahřměl Jacob, který už byl očividně nejnervóznější. Ta jeho nedočkavost.

„Alice dá Bells ten nejlepší dárek na světě.“ promluvil Edward.

„Edwarde, Jaspere, můžete jí prosím se mnou? Vaše pomoc se bude hodit.“ pronesla Alici, už otočená ke dveřím. „A vy ostatní si tu hezky počkejte. Když ne pro Vás, tak ať je to překvapení alespoň pro Rensemé.“

Políbila jsem Edwarda a přikývla, a pak jsem je nechala, aby šli pro mou matku, pro Nessiinu babičku...

Asi nikoho by nenapadlo, že to bude Alice, tedy, že vůbec někdo přivede René. Takovouhle nerozvážnost bychom totiž čekali spíš od Jacoba, ale ne od Alice. Přestože jsem byla nesmírně šťastná, tak v mé mysli zbylo místo pro pochybnosti. Pro strach. Jediné, co mě uklidňovalo bylo to, že na mé straně byly tři důležité osoby, které by případný neúspěch tohohle všeho mohly změnit. Kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, Alice by jej viděla. Edward zas mohl slyšet vše, co si maminka myslí o tomhle všem, jak blízko je pravdě, která by ji mohla ohrozit. A pak Jasper. Ten mohl René uklidnit, kdyby bylo třeba. Já jeho pomoc budu určitě potřebovat. I když se dokážu ovládat proti lidské krvi, přesto se bojím. Nechci nikomu ublížit.

S dívkami jsme mezitím sklidili jídlo ze stolu a schovali jej. Bude lepší nechat to na večeři. Zatím musí stačit zákusky. Tohle vadilo samozřejmě nejvíc naším nenasytům.

Za hodinu jsme mohly slyšet Edwardovo volvo, jak se pomalejší jízdou než obvykle, blíží k domu. Ta hodina byla velmi dlouhá. Přitáhla jsem si Renesmé do náruče a posadila se na gauč. Z jedné strany jsem nechala místo volné pro nového návštěvníka a z druhé strany jsem si na podporu vzala Charlieho. Pro klid jsem chtěla, aby Carlisle s Esmé stály u mě. Ostatní byli tak nějak roztroušení po celé místnosti. Jen Jacob se držel blíž Renesmé a mě. Za každou cenu ji chtěl chránit.

Když se otevřeli všechny čtyři dveře Edwardova automobilu zaslechli všichni, tedy ti, co měli dobrý sluch, že před domem tluče srdce. Ano. Jedno srdce. A podle jeho tlukotu bylo poznat, že ta osoba je nervózní. Zaposlouchala jsem se do toho rytmu jako bych jej slyšela poprvé v životě. Renesmé mi položila tichou otázku. Já jí však odpověděla jen úsměvem. Kroky se pomalu přibližovaly po příjezdové cestě. Jeden schod. Druhý. Třetí. Každý krok, o který osoba postoupila, a tím zkracovala tu velikou vzdálenost mezi námi. jsem zadržela na chvíli dech. Ještě že už moje tělo vydrželo bez dechu. Protože když se pohnula klika na dveřích, jistě bych přestala dýchat a co nevidět omdlela.

Do dveří pomalu vstoupila Alice. Za ní, zavěšená do svého zetě vstoupila René, a celý průvod uzavíral Jasper. Bylo vidět, že očividně využívá svůj talent pro klid teď už nejen mé matky, ale nás všech.

Slyšela jsem jak se maminka zhluboka nadechla a zvedla oči, aby se podívala po místnosti. Srdce jí začínalo bít trošičku klidněji, když si všimla Charlieho, a potom mě. Pak její oči spočinuly na mé náruči. Na Renesmé. Ta se na ni zadívala také. Svoji babičku znala z fotografií a mého vyprávění. Věděla, kdo to je. Proto na tváři vykouzlila svůj nejroztomilejší úsměv.

To ticho se mi zdálo nekonečné.

„Ahoj mami.“ pronesla jsem tiše a trochu váhavě. Záviděla jsem Edwardovi, že ví, co se jí odehrává v hlavě.

„A… Ahoj.“ vydechla René. Na tváři se jí zaleskla slza. Než stačil někdo z nás cokoli říci, posadila jsem svou dceru na mé místo a pomalu jsem vstala z gauče. Ano pomalu, tedy pomalu pro mne, normální rychlostí pro René. Ta zatím bez hnutí stála. Došla jsem se až k ní a objala ji. Kdybych mohla plakat, plakala bych s ní.

„Holčičko.“

Edward se mezitím přesunul k Renesmé a vzal jí do náruče. Ostatní zatím netrpělivě čekali na Renéinu reakci.

Musela jsem si dávat pozor, abych René neobjala větší silou než bylo třeba, nechtěla jsem jí rozmačkat. Edward mezitím došel k nám s Renesmé na rukou.

Vymanila jsem se z mamčina objetí a pokynula Edwardovi.

„Dovol mami, abych ti představila Renesmé.“ V momentě, kdy maminka uslyšela Nessiino jméno, očividně jí to dojalo.

„Ahoj.“ pípla Nessie.

„Ta je nádherná, Bello. Je… je ti strašně podobná…“ rozplývala se René nad svojí vnučkou. Očividně jí Alice prozradila, že tato malá kráska je moje dcera. Ale co jí proboha řekla, aby ospravedlnila to, že vypadá na sedm? Teď rozpřáhla své ruce, aby ji mohla obejmout.

Ještě předtím než Edward postavil Renesmé na zem se mě lehounce dotknula. Ptala se, zda jí může něco ukázat. Já jsem neznatelně, tak aby to postřehla jen ona, zakroutila hlavou. Ne. Bude lepší, když René bude vědět, co nejméně, tedy jestli to jde.

Pak se dotkla svými střevíčky země a pomalinku udělala krůček k René. Vlastně dva. Nebyla od René daleko. René si mezitím klekla, aby se snížila na Nessiinu úroveň. Já poodstoupila k Edwardovi a chytla jej kolem pasu a společně jsme si vychutnávali ten pohled.

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 5. díl: