Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 14. díl

27.01.2010 (09:45) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 889×

„Řekl jsem, nepřerušuj mě.“ Teď to vyznělo spíše jako příkaz než prosba. Pod tímto tónem jsem spolkla slova, která jsem měla na jazyku.

„Nevykládej si to prosím špatně. Sám si pamatuji na své začátky. Já být na tvém místě, vystaven všem těm pokušením… tak už bych uklouzl.“

Takže předpokládal, že jednou uklouznu. Vlastně se to dalo čekat. Přece jsem nemohla být až tolik odlišná od ostatních novorozených. Stále jsem jí byla. Jen rok starou, vlastně mladou, upírkou. Být vegetariánem nebylo upíří přirozeností. Upíří přirozeností byla lidská krev, lov. To stejné násilí, jaké ztvárňovalo těch nespočet autorů knih, počínaje Bramem Stokrem, pokračujíc přes různá hororová ztvárnění tohoto druhu, mého druhu.

„Ale ty jsi to překonala. Nikdy jsi nezaútočila na Charlieho...“ na chvilku se odmlčel. Slyšela jsem jeho rychlý nádech.

„Pamatuješ si na naše rozhovory předtím? Oba jsme věděli, že to nebude jednoduché. A já jsem Ti přísahal, že Ti se vším pomohu, stejně jako ostatní. Vždyť nikdo z nás…“

Věděla jsem, co chce říci. Proto jsem svými myšlenkami zastavila.

„NE! Poslouchej!“ skoro ta slova na mě křičel. „Ty nejsi zrůda. Nejsi monstrum, jaké si myslíš. To čeho se obáváš je prostá upíří přirozenost. Ty s ní bojuješ. Bojuješ tak, že to udivovalo i Eleazara. A ten už je na světě spoustu století a viděl víc než si mi všichni dokážeme představit, takže Ti musím oponovat...“ Ticho.

„Není to ironie?“ dodal po té strašně dlouhé chvíli, kdy jsme na sebe oba upřeně zírali.

„Před tvou proměnou jsi to byla právě ty, kdo mě přesvědčoval, že nejsem zrůda. Že mám duši, že nejsem zatracen. A já musím uznat, že máš… že jsi měla pravdu. Nikdy jsem Ti nechtěl věřit, ale čas, který jsme spolu strávili dal tvým slovům za pravdu. Pamatuješ tvé těhotenství? Když jsem se musel den za dnem dívat na to, jak mi unikáš před očima, tisíckrát jsem se proklínal za to, čím jsem. Ale pak, když jsem uviděl Renesmé, naši dceru? Která je mou součástí, stejně jako tvou. Prostě jsem věděl, že když dokážeme dát život někomu tak sladkému jako je ona, tak nejsme zatracení. Když jsem bojoval s každou vteřinou posledních úderů tvého srdce, tak jsem si dokola opakoval, že ty musíš žít. Nechtěl jsem o tebe přijít. A pak, když jsi procitla do tohohle našeho nového života a… A já v tvých očích stále viděl Bellu. Tu samou smrtelnou Bellu, jakou jsem byl přesvědčen, že už nikdy v celé podobě neuvidím. Když jsem zjistil, že tvá láska přežila navzdory všem mým očekáváním… Tohle všechno zbořilo mou pečlivě vystavěnou představu o mě, o nás. To čím jsme, to z nás dělá naše mysl, naše vůle. Každý si může vybrat. Ty jsi si vybrala. A to, že jsi si vybrala tuhle cestu již naznačuje, že se ani v nejmenším nepodobáš hraběti Drákulovi...“

Usmála jsem se tomu přirovnání.

„To, co se dnes stalo nebylo nic.“

Neušlo mi, že to jsou podobná slova, která jsem použila při…

„Lidská krev je pro nás jako droga, pamatuješ? I když si ji neokusila, tak tě vábí. Jako siréna. Láká tě do svých osidel záhuby. Ale pamatuj, že na to nejsi sama. Já ti pomůžu. Vždycky budu stát vedle tebe a držet tě na správné cestě, kdykoli by se zdálo, že se vyskytne něco, co by Tě z ní chtělo svést. Společně se nedáme. Spolu jsme nejsilnější. Jako ty držíš nad propastí mě, já budu tebe. A uvidíš, že časem se ta propast bude od nás vzdalovat. Až jednou… nebudeš mít chuť skočit. Podívej se na Carlisla. Ten je toho živým důkazem.“

Vše, co mi tu Edward řekl, dávalo smysl. Opravdu ironie, že teď se snaží rozbít mou představu o mé zrůdnosti, jako jsem já tolikrát rozbíjela tu jeho. Jenže Edward na rozdíl ode mě byl přesvědčivější. Začala jsem si vybavovat tyhle naše rozhovory. Také to, jak jsem se vždy cítila v jeho objetí. Na každý náš polibek, každé objetí. Na naši svatbu. Na naši první společnou noc. A naše další noci. Na dobu, kdy jsem čekala Renesmé. Na ten letmý okamžik, kdy jsem ji poprvé uviděla. Na tu nezměrnou lásku, kterou jsem pociťovala. Musela jsem připustit, že tyto pouta s mojí proměnou nezmizela. Naopak. Ještě více se posílila. LÁSKA. To magické slovo nebo spíše ten magický cit. Edward má pravdu. Já jsem měla pravdu. Není rozhodující zda jste člověk, vlkodlak nebo upír. Důležité je, co si vyberete. Čím se rozhodnete být přese všechny nepravděpodobnosti a předsudky světa, to záleží jen a jen na Vás. Takže jsem upír! Ale to neznamená, že jsem zrůda. Vždyť kolik lidí je odpovědno za takové hrůzy, které bych si ani ve své upíří mysli nedokázala představit. Takže ten plamínek nejistoty nad mou duší pomalu uhasínal. Už prakticky jen doutnal.

„Miluju Tě. Miluju. Ale mám strach.“ A skryla se v Edwardově náručí.

„A já Tebe. To bude dobré. Uvidíš. My to zvládneme. Jsme tým.“

„Věřím Ti.“

Když jsme se vrátili, nikdo se na nic nevyptával. Byli tak ohleduplní. Nikdo se neptal, co jsme téměř celý den dělali. S Edwardem jsme se vrátili až se západem slunce.

Stála jsem ve dveřích a pozorovala Renesmé jak spokojeně oddychuje. Sice hlas jejího tichounkého dechu občas přehlušilo Jakevo chrápání. Dívala jsem se na moji malou, když ke mně přistoupil Carlisle. Jeho tiché našlapování jsem slyšela dřív než se objevil za mými zády.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se.

„Ano, ráda.“ Toužila jsem po otcovském rozhovoru. Charlie byl daleko a stejně jsem s ním o některých věcech nemohla mluvit. Carlisle, přestože byl tak mladý, byl pro mne jako druhý otec, stejně jako Esmé byla mou druhou matkou

Zavěsila jsem se do jeho rámě a šli jsme se projít.

„Dnes jsou krásně vidět hvězdy, že?“

„Ano, viděl jsem již spoustu nocí a dnešní noc hvězdy opravdu září. Jakoby nám chtěly něco říct?“

„A co?“

„Nevím. Třeba o naději. Víru v nás.“

„Mám takový pocit, že už jednou jsme podobný rozhovor vedli.“

„To ano.“

Zastavili jsme se.

„Není to lehké, Carlisle.“

„To nikdy nebylo.“

Carlisleovi jsem mohla říct vše. Bylo to v jistém smyslu o něco jednoduší než podobný rozhovor s Edwardem. Všichni tvrdili, že jsme s Edwardem jako jeden ale přesto stále existovala témata, pro které jsem potřebovala rodičovský nadhled. Pro mé obavy byl Carlisle dobrou vrbou. Tou správnou osobou, které jsem se mohla svěřit se svými obavami a věděla jsem, že dostanu pravdivé odpovědi. Edward měl tu nevýhodu, že mě tak moc miloval a nechtěl mi ublížit. Své pochybnosti by mi nepřiznal a ani já mu všechen svůj strach nedokázala sdělit. Tolik bych tu potřebovala mít Alice, která by třeba tím svým vnitřní okem nahlédla do mé budoucnosti.

Cítila jsem jakoby ze mě spadla obrovská tíha, když jsem Carlisleovi líčila své obavy z toho, že můj rejstřík nebude tak čistý jako jeho. Bála jsem se, že bych mohla někomu ublížit. Nevím, jak bych pak sama se sebou dokázala žít.

Carlisle byl chápavý. Vyprávěl mi příběh, který mi už jednou vyprávěl Edward. O svých začátcích v novém životě. Z Edwardových úst to byl krásný příběh ale v Carlislově podání to znělo přímo majestátně. Poslouchala jsem jeho hlas a živě si dokázala představit ty pocity strachu, které měl. I já jsem podobné pocity zažívala. Jeho vyprávění mi dodalo novou naději.

„Myslím si, že to, že právě uvažuješ nad důsledky svého přirozeného chování je právě tím, co tě liší od našeho obvyklého smýšlení. Přestože lidská krev je pro tebe tak vábivá, dokonale si uvědomuješ, co by ji případným propadnutím této vůni mohla napáchat. Mít strach je naprosto normální. Kdybys ses nebála, to bych měl strach. Tvůj dar Ti pomáhá toto vše zvládnout už na začátku. A i když se stane, že náhodou nad tebou vyhraje ten instinkt,se kterým všichni bojujeme, nejsi špatná. My, přestože sis to o nás asi vždycky myslela, nejsme dokonalí. Každému z nás se alespoň jednou stalo, že uklouzl. Ale vzchopit se a jít dál, to je to hlavní, nepoddat se tomu. A já vím, že ty to dokážeš, a když budeš mít pocit, že se utápíš, my všichni Ti pomůžeme…“

Tato slova mne uklidnila. Jen malá drobnost mě zarážela. Carlisle se zmínil, že každý z nich alespoň jednou uklouzl. Vztahovalo se toto i na něj?

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 14. díl: