Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 13. díl

08.01.2010 (14:00) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 954×

S každou setinou sekundy jsem se přibližovala stále blíže. Přestože ten zvuk už prakticky odezníval, tak jsem jej stále ostře slyšela. Vzdaloval se, ale já mu byla stále blíž.

Zavřela jsem oči a snažila se přesvědčit sama sebe, že to bylo dost rychle na to, abych neviděla ten obraz přede mnou. Ale stačila jen tisícina vteřiny, aby se mi do zlatavé duhovky vypálil obraz tří upírek.

Tří upírek, jež stály nad dvěma těly, ze kterých vyprchal před chviličkou život. Stále se mi do mého zorného pole vracel výraz, jež se zračil v jejich děsem zkroucených obličejích. Byl to mladý muž. Mohlo mu být tak kolem sedmadvaceti. A dívka. O něco málo starší než jsem byla já. Možná i stejně stará. Její krátké černé vlasy dokonale lemovaly její dozlatova opálený obličej. Zrovna oni měli smůlu, že si pro svůj výlet zvolili tuto nehostinnou, ale překrásnou krajinu jihoamerické džungle, když se zde v tu samou chvíli potulovali upíři.

Cítila jsem, jak moje tělo bojuje s mojí myslí. Jak každý kousíček mého těla si přeje zúčastnit se. Ale moje mysl, dobře ví, co by to znamenalo. Stala bych se tím, čím nechci. V hlavě jsem si promítala všechna možná řešení, jak ospravedlnit své možné nežádoucí chování. Přinutila jsem se nedýchat, ale kyslík, který jsem stejně nepotřebovala mi v plicích docházel. O minutu později jsem otevřela ústa a … nadechla se.

V tom okamžiku mým krkem projel neuhasitelný žár. Žár, který na mne křičel. Už jsem se připravovala ke skoku… Tak, hezky odrazit a …

Vše kolem mne bylo azurově modré. Taková krása. Ta uklidňující modrá barva se rozprostírala všude kolem mě. Nikde ani stopa po červené… Bylo mi trochu nepříjemně, tak jsem musela z toho baldachýnu nebe vystoupit…

Až teď jsem si uvědomovala, že je mé tělo uvězněno v pevném sevření. Ošila jsem se, ale stisk mého věznitele nepovoloval. Přestože byl pevný jako skála, nebyl bolestivý, spíš nepříjemný. Znovu jsem sebou zaškubala, tentokrát mnohem silněji. Ale stisk se ještě zpevnil. Pak jsem uslyšela, jak k mým citlivým uším doléhá tiché ššš.

Znovu jsem nabrala vzduch do plic a k mému překvapení již vzduch nebyl prosycen tou lákavou vůní. Nádech a výdech toho čerstvého vzduchu jsem několikrát rychle zopakovala. Vracela se mi kontrola nad mým tělem. Konečně jsem i rozpoznávala ten hlas, který mne uklidňuje. Edward. Stál naproti mne, ve svých dlaních držel můj obličej a do pravého ucha mi šeptal uklidňující slova.

Takže když Edwardovy paže spočívají na mém obličeji, které ruce drží ty mé v těsném sevření?

„Dobrý Emmete, myslím, že už jí můžeš pustit.“ promluvil Edward k mému vězniteli. A Emmet pomalu povolil sevření a ještě pomaleji své ruce vzdaloval z mých paží.

„CCo?“ to bylo jediné, na co jsem se ve svém šokovaném výrazu zmohla. Nevěděla jsem totiž, co jsem svým jednáním učinila. A vlastně jsem to ani vědět nechtěla. Jistě jsem věděla jen to, že před chvílí, a já nedovedou říct před jak dlouhou, jsem stála naproti dvěma lidským bytostem, ze kterých pomalu odcházel život, jako z jejich ran padaly na zem kapičky krve. S neuvěřitelnou přesností se mi vybavila vzpomínka na mé osmnácté narozeniny. Na Jasperův pohled a jeho odhodlání, když jsem se svojí nešikovností řízla. Tehdy to byla jen malá ranka. Trošička krve a bohatě stačila k tomu, aby nad sebou Jasper ztratil kontrolu. A jen díky šťastným hvězdám, které při nás stály, to nedopadlo katastrofou. I když ty měsíce, které po tomto následovaly, bych jako katastrofu mohla nazvat.

Pohlédla jsem Edwardovi do očí. Zračil se v nich strach. Panebože, co jsem to provedla? Pak jsem přelétla pohledem jeho. Košili měl na jedné ruce natrženou. To asi já. Pevně jsem stiskla jeho ruku v dlani. Konečky prstů jsem po ní přejela a ucítila odchylku od dokonalosti Edwardovy kůže. To mi nesedělo. Musela jsem se o svém zjištění přesvědčit. Vzala jsem jeho ruku a zvedla jí k úrovni očí a zkoumala otisk, který se rýsoval na okraji. Kdybych do něj přiložila své zuby, dozajista by do sebe zapadaly.

„To nic, miláčku.“ konejšil mne. Neušel mu zděšený výraz mých očí.

„Ale…“ víc už jsem ze sebe nedokázala vypravit. Došly mi slova a hanbou jsem musela svítit. Odvrátila jsem tvář od těch vroucných očí, úst, které mě líbezně konejšily, a vymanila ruku ze sevření, které mě pálilo.

„Bello?“

Opět ten samý tón, který značí nedůvěru a obavy. Přes jasné uvažování jsem se cítila zmatená.

„Mami?“

Tenhle malinkatý hlásek, znějící jako zvoneček, mne rozrušil ještě více, protože i v tomto hlásku se zračila obava. Moje dcera se mě bála. Stále jsem stála jako přirostlá k zemi. Připadala jsem si jako socha z toho nejtvrdšího kamene, jako staletý strom, který tu zapustil své kořeny hluboko do země.

Jen co dozněl tento hlásek před mýma očima se rozvinula tak krásná představa. Představa mě a mé dcery v mém náručí, jak se objímáme. Jak jsme šťastné. Tohle její sdělení bylo tak jasné. Chtěla mě uklidnit. Nebála se mě, ale bála se o mě. Moje zlatíčko.

Rychle jsem otevřela oči a skryla Renesmé v mém náručí.

„Taky tě mám ráda.“

Ještě jsem jí dala jednu velkou pusu a opět jí postavila na zem. Pak, aniž jsem se otočila na Edwarda, jsem jej požádala, zda bychom si mohli spolu promluvit o samotě. Věděla jsem, že bude souhlasit.

Ostatní se vydali napřed bez nás a mi dva jsme spolu sami. Ještě jsem zahlédla Esméinu ustaranou tvář, Carlisleův soucitný pohled, povzbuzující pokývnutí Emmeta s Rose a Jakobův úsměv a Nessiiny vroucná očka. Celá má rodina mě v tichosti dodávala odvahu. Chytl mě za ruku a donutil mě popoběhnout směrem na jih. Zastavili jsme se o pár kilometrů od našeho výchozího bodu, kde jsme se usadili na spadlou palmu.

„Tak…“ nejistě jsem začala. Vlastně jsem ani nevěděla co mu chci říct. Tedy představu jsem měla, dokonce jsem si to i během cesty několikrát v duchu předříkala, ale nějak bylo těžké to vyslovit. Proto jsem se rozhodla využít tichou rozmluvu, aby Edward měl co nejjasnější představu, co se uvnitř mě odehrává.

Viděla jsem jak se napřímil. Oči stále nepřítomné, jak se soustředil na každou částečku mého monologu. Občas pozvedl obočí, aby jej pak opět svraštil do té krásné čárky, která se mu vždy udělala, když se takhle zatvářil. Byl to výraz úplného soustředění. Tento výraz pomalu přešel do utrápeného výrazu.

„Bello, nepřerušuj mě prosím.“ řekl to tak procítěně a pohladil mě po tváři, aby tak ukončil můj proslov.

„Vím, že jsi zmatená. Že se bojíš. To je naprosto normální. Vždyť to, jak se ovládáš je pro mě stále obdivuhodné. Věděl jsem, že tahle situace jednou přijde…“

V tom sem ho musela zastavit… On to věděl, on to očekával…

„Ale?“

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 13. díl: