Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 12. díl

01.01.2010 (21:00) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 901×

„To ať Tě ani nenapadne!“ zahřměl Edward a očima probodával Jacoba, který se na něj zubil tím největším úsměvem. Znala jsem ten úsměv. Zas si udělal z mého manžela legraci. Opět zneužil Edwardův dar proti němu samému. Ještěže se Jacob hojí tak rychle, protože už párkrát narazil do stromu a málem jej zlomil vejpůl, jak po něm Edward prudce vyjel. Vždy stihl odskočit a Edward jako vždy svůj útok zastavil, protože Jacob se ještě za letu začal smát.

„Zas si mi naletěl… Takže Jacob kolik??? Nevím, ale vím, že Edward nula,“ a smál se na celé kolo a k němu se přidal i Emmet, protože mu došel pravý smysl slov o pár setin sekundy dřív než nám ostatním, skrytý význam slov, kterými si Jacob vystřelil s Edwarda.

I já se musela ovládat. Jacoba jsem dobře znala a věděla jsem, že tohle je jeho způsob krácení dlouhých chvil.

„Ty pitomej, pse!“ vyštěkla po něm Rosalie.

„Pes který štěká, nekouše… no ale to asi pro tebe neplatí,“ nenechal si ujít Jacob příležitost naštvat Rose. Jejich obvyklá zábava. Teď bych možná brala vhod Jasperovu přítomnost tu. Ale byl tisíce mil daleko za oceánem.

Než se však hádka stačila přeměnit v bitku, tak se vrátila Kachiri a o pár sekund později byla v druhém koutu pokoje zavěšena další síť. Sice trochu omšelá, ale Jacobovi prostě musí stačit. A v pohledech ostatních jsem poznala, že Zafrina pro zmírnění napětí použila nějakou pěknou ukázku. Jen já jí neviděla, tedy ne hned. Musela jsem odšoupnout svoji bezpečností slupku, aby se mi naskytl pohled na překrásný vodopád, který hrál všemi barvami duhy.

Pak, co jsme složili naše zavazadla do jedno rohu v domečku a skončil spor mezi létem a zimou, tak nás naše tři brazilské přítelkyně vzaly na menší obchůzku po tomhle, člověkem nedotčeném ráji.

Samozřejmě naše vyhlídková jízda zahrnovala i přestávku na jídlo. Emmet si ulovil svého aligátora, ale byl znechucen. Nebyl tak chutný jak si představoval. Snažila jsem se dávat co největší pozor, abych se tentokrát moc neumazala.

Na druhý den jsme měli namířeno navštívit Nahuela s jeho tetou. Často jsem na vzpomínala, jak mi Edward líčil ten obdiv, který ke mě Nahuel chová. Já jsem na rozdíl od jeho matky své těhotenství přežila. Mě to však nepřipadalo nic výjimečného. Tenhle život jsem si zvolila už dávno před tím. Edward sice stále doufal, že své rozhodnutí změním. To těžko. Dobře jsem si pamatovala svůj sen z přede dvou let, kdy jsem se po Edwardově boku viděla jako svá babička. Takže moje těhotenství svým způsobem nedávalo Edwardovi šanci na výběr. Možná to bylo i pro něj lehčí, když věděl, že jsem se svého života vzdala pro něco většího. Nejen pro naši lásku, ale taky pro lásku, která je větší než naše. Pro tu malou osůbku, ve které moje smrtelnost zůstala zachovaná, v jisté míře. ¨

Když jsem spatřila Nahuela, nemohla jsem se nedivit. Ne, že by jako upír nebyl krásný, ale teď z něj vyzařovalo cosi… Asi z něj spadla ta vina, která ho po celou jeho existenci provázela. Vina za to, čím je a co pro něj musela obětovat jeho matka. Také měl další důvod k radosti. Dvě z jeho sester se k němu přidaly.

Také jsme se dozvěděli, že Volturiovi stále pátrají po jeho otci, ale ten se stále úspěšně před nimi ukrývá. Jak Aro slíbil, jeho sestry byly ušetřeny trestu, který jako Damoklův meč visel nad jejich otcem. Také to bylo tím, že pro Ara byly tyto dívky, stejně jako Nahuel, a stejně jako naše Nessie, fascinující. Bylo to pro něho něco nového.

Přestože jeho sestry jsou starší a také s Nahuelem strávily málo času, tak přesto k němu vzhlížejí jako ke staršímu bratrovi. Byla jsem ráda, že jsou naši přátele šťastní.

Se setměním jsme se vydali nazpět do Zafrinina domova. Edward nesl v náručí spící Nessie a já se v běhu držela lehce za ním, abych si mohla vychutnávat ten pohled. Už se na obloze začínaly lesknout sem a tam první paprsky slunce. Černá tma postupně dostávala odstín šedé. Tak nějak jsem byla zamyšlená, protože jsem si ani nevšimla, směrem od jihu vane lahodná vůně. To, že ve vzduchu a zřejmě několik desítek kilometrů od nás jsou lidé, nebo alespoň jeden, jsem si uvědomila ve chvíli, kdy Edward přede mnou zastavil, zkameněl a otočil se na mne. Nessie se zavrtěla, zřejmě i jejímu nosíku neušla ta lahodná vůně, ale spala dál.

Dobře jsem věděla, jak se zachová zbytek naší rodiny, ale obávala jsem se reakce našich hostitelů. To, že většina upíru zabíjí lidi, na to jsem si stále moc nezvykla, ale byl to nepopiratelný fakt, jako že slunce vychází na východě. Pro mě byl upíří život jen prodloužená záruka lidského se spoustou výhod. Na zvířecí krev jsem si zvykla. Lidská vůně mě sice přitahovala, náhodně mě někdy praštila do nosu jako rána boxerskou rukavicí nebo mi v krku propalovala díru, ale vždy jsem to nějak dokázala vydržet. Také proto, že jsem si nedokázala představit, že bych někomu dokázala vzít život. Kývla jsem na Edwarda na znamení toho, že jsem v pořádku, a pak jsme se oba rozhlédli po ostatních členech naší skupinky.

Jak jsem předpokládala. Jediný, kdo tu s námi zůstal byli ostatní Cullenovi a Jacob. Zavřela jsem oči a zaposlouchala svým bystrým sluchem a uslyšela jsem troje svištění pralesem, která se od nás stále vzdalovala, ale za to se přibližovalo k té lahodné vůni.

Popošla jsem k Edwardovi a stiskla jej za ruku. Hlavně ji nepouštěj. O pár minut později jsem zaslechla výkřik. A pak ještě jeden. Ten mnou projel jako elektrizující rána. Věděla jsem, co to znamená.

V rychlosti jsem pustila Edwardovu ruku a vydala se za tím zvukem.

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 12. díl: