Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 11. díl

24.12.2009 (16:30) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 893×

Naše početná skupinka se loudala letištní halou k odbavovacím přepážkám.

Edward táhl naše dvě zavazadla a já vedla Renesmé za ruku, která měla na zádech plyšový batůžek. Byl to její první let letadlem a moc se těšila. Jacob táhl cestovní tašku jako pro nějakého vojáka do boje. Prý je praktická. Část jejího místa totiž zabíraly masové konzervy, pro všechny případy. A podle čichu jsem poznala, že přibalil i čokoládu pro Nessie. Emmet měl jen malé příruční zavazadlo pro sebe a v druhé ruce mu dřímala rukojeť od Rosaliina, trošku objemnějšího kufru, jehož kolečka tichounce klouzala po bílé podlaze letištní haly.

Carlisle s Esmé to vyřešili jednoduše. Oběma jim stačil jeden, malinko větší kufr. Přes rameno měl Carlisle přehozenou aktovku, která dozajista skrývala nějaké lékařské pomůcky, protože Carlisle se skoro nikam nehnul bez svého lékařského kufříku. Esmé v jedné ruce dřímala malý červený kufřík, zřejmě maličkosti, které už nepojmul kufr. Druhou ruku měla lehce propletenou s Carlisleovou.

Vypadali jsme jako normální cestující, kteří se chystají na dovolenou. Nikoho by nenapadlo, že přímým krokem k odbavovací přepážce pro cestující vyšších tříd kráčí parta vegetariánských upírů a jeden vlkodlak jako bonus.

„Přeji příjemný let, pane a paní Cullenovi,“ popřála mi slečna, která mi kontrolovala letenku a vracela mi cestovní doklady. Velmi mi vadilo, že tohle byla chvíle, kdy jsem musela pustit Renesméinu ruku ze své a držet se jen Edwarda. Jeho jemný stisk a pohled zlatavých očí mi bránil vykřičet na tu cizí paní, že ta malá dívenka, která právě prošla se „svými“ rodiči je moje. Ale asi by mi nevěřila. Mohla jsem být maximálně její starší sestrou. Ano, Renesmé jsme kvůli utajení museli vydávat za dceru mých nových rodičů, protože ani Carisleovi s Esmé by nevěřili, že jsou její prarodiče.

Pohodlně jsem se usadili do měkkých, v bílé kůži potažených sedadel a připoutali se. O malý okamžik později už se naše letadlo rozjíždělo po odletové dráze, aby za další chvíli mohlo vzlétnou do nebeských výšin a dopravit nás do Ria. Z Ria jsme museli autem a pak nám ještě zbýval kus po svých. Alice s velikou pozorností přehrála Edwardovi ve svých myšlenkách cestu k Zafrininému domovu. Absolutně jsem se mohla spolehnout na jeho orientační smysl.

Nessie byla strašně unešená z letu. Letuška, která se o nás po celou dobu letu starala nás po kradmu pozorovala. Neušlo jí, že kromě jediného člena z naší skupiny si nikdo neobjednal žádné občerstvení. Spokojili jsme se jen každý s jednou sklenkou šampaňského, ve kterém jako ledová kra v oceánu plula zářivě červená jahoda. Zadívala jsem se na ni, její barva mi připomínala krev. Naši potravu. Je to přece all inclusive, tak kdybych letušku poprosila, třeba o nulu negativní, tak by mi ji mohla snad přinést, ne?

Alice nám pro všechny případy přibalila tři lahve Chardonné. Prý kdyby nám moc vyhládlo, tak aby to neodnesla chudák letuška a nedej bože piloti. Sice Edward umí řídit letadlo, ale… nebo to tedy alespoň tvrdí a já neměla nejmenší chuť si tuhle jeho další dovednost ověřovat.

Mlhavě se mi vybavovali vzpomínky na naši poslední cestu do Ria. Tedy vlastně také první a jedinou. Tenkrát jsme s Edwardem letěli na naše líbánky.

Přílet do Ria jsme měli naplánovaný na večerní hodiny, aby nikdo neodhalil naši zářící pokožku. Renesmé byla utahaná. Za celý let nezamhouřila očka, aby jí něco neuteklo. Ale když jsme procházeli letištním východem směrem k našim pronajatým dopravním prostředkům, tak už dřímala v Esméině náručí.

Edward spolu s Emmetem a Jacobem naložili naše zavazadla do kufrů dvou velkých modrých džípů. Už cestou k nim jsem vyslechla hádku o to, kdo bude řídit. Byli tu tři řidiči a auta jen dvě. Jedno každopádně musí řídit Edward, protože zná cestu. A Jacob s Emmetem si to už chtěli pomalu vyříkat ručně, kdyby se na malý okamžik neprobudila Renesmé a nedožadovala se Jacobovy přítomnosti v našem džípu. I když jsem plně důvěřovala Jacobovým i Emmetovým řidičským schopnostem, nejbezpečněji jsem se cítila, když nás vezl Edward. Nenechala bych mou dceru jet jiným vozidlem než bych jela já. Takže Jacob musel chtě nechtě na zadní sedadlo.

Naše dvě skupinky po čtyřech nastoupily do pronajmutých povozů a Edward se skřípěním kol vyrazil. A v těsném závěsu za námi se držel druhý džíp. Naše kolona vyrazila směr… no někam do vnitrozemí, to jediné vím jistě.

S prvními paprsky slunce, které do vozu pronikly skrz kouřová skla, se Renesmé probudila. Dnes toho moc nenaspala.

„Ještě máme tak čtvrtinu cesty před sebou,“ odpověděl Edward na něčí, asi Jacobovu nevyřčenou otázku.

Moje prostorná mysl věděla, že už jsme byli šest hodin na cestě a to jsme nedodržovali dopravní předpisy a řítili se nocí jako o závod. Teď za dne, budeme muset jet pomaleji. Takže odhaduju, že o další čtyři hodiny bychom mohli být na místě.

Zastavili jsme na neudržované cestě, která vedla skrz prales. Na jejím konci se tyčila cedule „Nevstupovat, jen na vlastní nebezpečí“. Příhodná cedule. Edward zaparkoval tak, aby z cesty nebylo naše autíčka vidět a ještě je spolu s ostatními zamaskovali. Někomu by mohlo být divné proč uprostřed divočiny stojí osaměle dvě drahá auta.

Pak Edward vytáhl dva velké batohy, které si spravedlivě rozdělili Emmet s Edwardem. Do těchto batohů jsme byli nuceni dát jen to nejnutnější, co budeme potřebovat pro pobyt u Zafrinina klanu. Takže jsem jásala, žádné šminky a boty na podpatku. Sice mě Alice donutila jeden pár přibalit, ale teď jej mohu s klidným srdcem nechat zde.

Jakmile byli všichni připraveni, zavelel Edward ke startu. Chytil mne za ruku a vyrazili jsme. Jacob se mezitím proměnil a Renesmé mu vyšplhala, tedy spíš ladně jako laňka vyskočila, na hřbet.

A tak jsme se vznášeli deštným pralesem, stále blíže k našemu cíli. Už bylo ve vzduchu cítit mimo obvyklých zvířecích pachů, která pro mne byla cizí, také sem a tam trocha upíří vůně. Takže nejsme daleko.

Cesta na určené místo nám nezabrala víc než hodinu a stanuli jsme uprostřed mýtiny v tomhle zeleném světě.

Bylo tu krásně.

Před námi se tyčil krásný, ze dřeva vyrobený domek. Už na první pohled vypadal velmi útulně. To jsem si nepředstavovala. Zafrinu a její rodinu jsem spíše považovala za nespoutané amazonky. Mýlila jsem se. Dům byl prostý, vyrobený z palmového dřeva, ale přesto mě tak nějak učaroval. Pohlédla jsem na Esmé. V jejich očích se zračil obdiv. Zřejmě našla další inspiraci pro své dekorativní umění.

Před domem už na nás čekaly. Celá rodina. V čele stála Zafrina a usmívala se nám na pozdrav.

„Vítáme Vás. Doufám, že jste to našli bez problémů.“

Stáli tam všechny tři, vysoké, divoké, s očima karmínově rudými. Jejich těla zakrývala kůže, na bocích úhledně svázaná tkanicemi.

Teď už mě jejich zjev tak neznepokojoval. Jasně, stále mě svým způsobem děsila ta zářící rudá barva duhovek jejich očí. Ale ve skrytu mé duše stále byl přítomen hlásek, který mi říkal, že tito naši přátelé nemají stejné stravovací návyky jako my a v mých uších zněl stále zrychlený tep srdíčka mé dcery. Stále byla napůl člověkem. Edward mě stále musel uklidňovat, že by jí nikdo neublížil. Ale já byla matka, matka, která se bojí o své dítě.

„Děkujeme za milé přijetí. Jsme rádi, že Vás opět vidíme, a tentokrát za okolností, které nás neženou do ohrožení,“ pravil Carlisle svým sametovým diplomatickým hlasem. Jacob sundal Nessie ze svého huňatého hřbetu a odběhl, aby se mohl proměnit v člověka. Jen co zmizel z Nessiena zorného pole, tak se Ness rozběhla k Zafrině. Edward mi říkal, že celou cestu neustále myslela na to, až jí Zafrina ukáže ty své krásné obrázky, které si pamatovala z její návštěvy. Ani jsem nestačila ji zastavit a už ji Zafrina držela v náručí a Renesmé se dotýkala její tváře. Zřejmě jí svým způsobem sdělovala, jak moc se na ni těšila.

Edward se vedle mě pousmál.

Potom promluvila Kachiri. „Jak se Vám líbí Vaše ubytování?“ zeptala se a rukou pokynula k směrem k tomu malému dřevěnému příbytku.

„Překrásné,“ řekla se zaujetím Esmé.

„Ano,“ doplnil Carlisle.

Zafrina dodala, že toto ubytování je jen a jen pro nás. Kdybych byla člověk, zahřálo by mne u mého ledového srdce, že si pamatují, že Renesmé spí, na rozdíl od nás ostatních.

„Chceš se podívat?“ zeptala se Zafrina svojí malé kamarádky a spustila jí dolů na nožičky.

„Ano, ano.“

A my ostatní jsme se vydali za naším malým velitelem.

Domek byl malý. Byly tu zavěšena houpací síť, která měla sloužit jako postýlka pro naši malou spáčku.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Jacob. „A já budu spát, kde?“

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 11. díl: