Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » DNA prozradí vše - Kapitola 21.

24.06.2010 (07:30) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1487×

Kapitola 21.

Na konec jsme ve Francii zůstaly měsíc a půl. S Edwardem už se nehádáme a moje názory většinou i podporuje a dokonce mám pocit, že ho miluju víc, než jsem ho milovala, pokud je něco takového možné. Jo, ale vedla k tomu celkem trnitá cesta. Jako jednou v noci. Necelý týden od našeho rozhodnutí, že tu budeme, dokud se nenaučím ovládat. Celý den i dny předtím mi připadalo, jako když nad něčím hluboce přemýšlí. Byla jsem z toho celá nesvá, protože mi můj mozek říkal, že bude chtít probírat něco důležitého. A taky že jo. Ležela jsem na posteli a koukala z okna. Pak jsem ale uslyšela otevření dveří. Odtrhla jsem oči od okna a podívala se, kdo přišel. Edward stál ve dveřích a tvářil se jako vážnost sama.

„Edwarde, děje se něco?“ zeptala jsem se ho hned, jak jsem ho spatřila.

„Jen jsem přemýšlel,“ řekl a seděl u mě na posteli.

„A na co jsi přišel?“ ptala jsem se ho nedočkavě na to, co z něj vyleze.

„Víš, jak jsi mi minule říkala, že si nemůžu zvyknout na to, že jsi stejná jako já. Víš, já mám pořád pocit, že jsem zklamal, že jsem tě nedokázal uchránit před tím vším zlým. Nikdy by mě nenapadlo, že by to takhle mohlo skončit. A proto se tě ptám, jestli bys mi mohla odpustit.“ Podíval se na mě takovým štěněčím pohledem.

„Edwarde, ale já ti nemám co odpouštět. Kdybych si sama nevymyslela to, že chci být upírkou, tak by se to nestalo. Ty na sobě neneseš žádnou vinu to maximálně Volturiovi, kvůli kterým se to teď všechno děje. Já vím, jsem asi proti nim zaujatá, ale zabili mi rodiče, ale zrovna tak bych jim mohla jít poděkovat za to, že jsem narazila na tebe, našla jsem někoho, kdo mi bude oporou, a koho bych chtěla mít po boku celou věčnost,“ dostala jsem ze sebe všechno to, co dusím v sobě už hodně dlouho.

„Takže si nemyslíš, že za to můžu já, že kvůli mně jsi krvežíznivé monstrum?“ zeptal se mě. Bože, kdy mu dojde, že se nezlobím a jsem za to i celkem ráda.

„Ne, nezlobím se, že jsi mě neuchránil před vším, protože kdyby jo, co by to pak bylo za život?“ nadhodila jsem otázku do prostoru, na kterou stejně nikdo neodpověděl, protože jsem Edwarda umlčela dřív, než stihl něco říct. Polibky mi oplácel a já se cítila neuvěřitelně šťastná.

„Kdy jsi byla naposledy na lovu?“ zeptal se mě po chvíli. Bože, musí s tím začínat zrovna teď?

„Nevím, asi před pár dny,“ odpověděla jsem mu.

„Tak pojď, znáš přece krok jedna.“ Tahal mě ven z hradu do lesa, kde byla tma jak v pytli, ale já jsem přesto viděla úplně všechno.

„Jo, krok jedna znám a co tedy krok dva. Ten jsi mi ještě nepředstavil,“ naléhala jsem na něj, aby jsem se mohla dostat zase o kousek dál.

„Dobře, půjdeme na krok dva, ale musíš nejdříve splnit krok jedna.“ Usmál se na mě a já jen obrátila oči v sloup.

Po lovu jsme zase běželi na hrad. Cestou jsem přemýšlela, co by mohl obsahovat krok dva. Edward mi řekl, že mám počkat v pokoji. A tak jsem čekala dokud nepřišel i s Emmettem za zády.

„Bello, Tima unesli Volturiové a chtějí ho zabít,“ řekl mi Emmett smutně a já se v okamžiku naštvala na toho dědka Ara, že jsem ani nevěděla, že tak naštvaná můžu být.

„No, to si snad už dělají srandu, ne?“ Vylítla jsem z pokoje a chtěla jsem se vydat do Volterry a zachránit Tima. Najednou se ale přede mnou objevil Edward s Emmettem a nikam mě nechtěli pustit.

„Nechte mě projít,“ zaprosila jsem, ale oni tam skálopevně stáli dál.

„No tak, Tim je moje rodina a já ho tam nemůžu nechat,“ vysvětlila jsem jim, ale Emmett to už nevydržel tam tak stát a začal se hrozně smát.

„Co je na tom k smíchu?“ Nemohla jsem uvěřit, že to Emmettovi přijde směšné.

„Třeba to, jak jsi nám uvěřila, že Tima Volturiové opravdu unesli,“ vysvětlil mi Edward a já do obou začala bušit jako do boxovacího pytle.

„Bello, přestaň, celkem to bolí,“ řekl Emmett, a tak jsem tedy přestala.

„A proč jste mi tedy lhali v tom, že Tima unesli?“ zeptala jsem se jich.

„Je to součástí kroku dva. Jako upír bys měla zvládnout svoje emoce a ne se hned nechat vyvést z míry,“ vysvětlil mi Edward.

„Aha, ale až vás zase přepadne chuť si ze mě vystřelit, tak ať se to netýká Tima,“ nakázala jsem jim a zase pokračovala do hradu. Fakt, ti mě tak naštvali. Zalezla jsem do svého pokoje a koukala ven na to, jak se na obzoru objevuje sluníčko.

„Já jsem jim říkala, ať to nezkoušejí.“ Vešla do pokoje Alice.

„Ty jsi o tom věděla?“ Otočila jsem se na ni.

„Jo, ale neschvalovala jsem jim to,“ řekla mi.

„Jaký to je, když už nejsi novorozená?“ zeptala jsem se Alice a tím začala dlouhou konverzaci na všechna možná témata. S Alicí jsem se nikdy nenudila a navíc jsme pořád měly témata, o kterých jsme si mohly povídat. Povídaly jsme si do té doby, než přišel Edward s Emmettem.

„Bello, my bychom se ti chtěli omluvit za to, že jsme tě tak vyděsili,“ řekl mi Emmett, já už jsem se na ně ale nezlobila, protože mi Alice tak nějak všechno vysvětlila.

„To je dobrý, už jsem to překonala,“ řekla jsem Emmettovi a ten zmizel ze dveří. Alice pak odešla také a já zůstala o samotě s Edwardem.

„Teď mi dovol, abych se ti omluvil já sám, protože jsem tohle celé zosnoval,“ řekl mi Edward a lepší omluvu, než tu kterou vybral, jsem nezažila.

Takhle nějak to chodilo ještě několik dní, než si byl Edward jistý, že může přejít ke kroku tři, a to k nejnebezpečnějšímu na téhle výuce.

„Bello, dneska půjdeme lovit, a pak se půjdeme projít kolem jedné vesničky, aby sis pomalu zvykala na lidský pach, tak tě prosím, aby ses mě pořád držela a zkoušela co nejvíc dýchat,“ řekl mi Edward a jakmile jsem si na lidský pach vzpomněla, měla jsem chuť snad vypít celý les. Na lovu jsem nějak zapomněla na to, co mě čeká, a svoji pozornost jsem upínala na Edwarda. Po lovu jsme se, jak říkal Edward, šli projít kolem jedné vesničky. Z toho, co jsem viděla v dálce, to bylo klasické horské středisko. Pořád jsme šli blíž a já pomalu zaznamenávala čím dál tím silnější lidský pach. Došli jsme až na okraj a já se pomalu nadechovala. Čím více jsem ale dýchala, tím více jsem Edwardovi drtila ruku, za kterou jsem se držela, abych neutekla a nešla lovit lidi.

Obešli jsme celé to středisko asi dvakrát, když Edward usoudil, že to na dnešek stačí. Pak jsme se rychlostí blesku vrátili do hradu. Každý den jsme pak opakovali tuhle návštěvu a asi za necelých čtrnáct dní jsme se rozhodli vstoupit do města. Měli jsme pro to vhodné podmínky, jelikož nesvítilo slunce. Než jsme tam ale vstoupili jako skupinka turistů, Alice nám koupila zimní oblečení, abychom nevypadali zvláštně, když tam přijdeme jenom v tričku a džínech. Edward s Franceskem mi nabídli rámě a já ho přijala, jelikož bych to asi jinak nevydržela. Ještě před tím, než jsme vstoupili do města, měla jsem si nandat kontaktní čočky, aby moje pořád celkem červená barva očí někoho nevyděsila. Ledový vzduch ve městě byl cekem v pohodě na rozdíl od toho, když jsme sem tam vešli do nějakého krámu, kde bylo teplo a lidský pach tam byl několikrát intenzivnější. Nakonec jsem zvládla i to, ale za cenu Edwardovy a Franceskovy mírně rozdrcené ruky. Když jsme vešli do lesů, byla jsem ráda, že můžu dýchat jen vůni lesa.

Asi týden před naším odletem zpět do států, si na mě Alice vymyslela opravdu zátěžový test. Rozhodla se jet do Lyonu nakupovat a chtěla, abych s ní a Rose jela také. Nevěděla jsem, jestli to mám přijmout, ale nakonec mě přemluvily a já jela s nima. Zaparkovaly jsme v podzemních garážích, a když jsme vstoupily do nákupního centra, praštil mě do nosu teplý vzduch s lidským pachem. Držela jsem se a zkoušela ho nevnímat, i když mi to moc nešlo. Po půl hodině urputného zapomínání na to, že je to jen voňavka ve vzduchu, jsem se opravdu začala soustředit na to, co mi říká Alice, a co to vlastně všechno zkouším za oblečení. Pak jsem se s nima začala i normálně bavit a moje mysl úplně zapomněla na lidský pach a já se jen soustředila na radost z toho, že se můžu bavit s mými kamarádkami, a nemyslet na to, co dýchám. Na hrad jsme dorazily chvíli po půlnoci a ověšené tolika taškami, že jsme je skoro nemohly pobrat. Kluci nám šli pomoct a mezitím mě Alice vychvalovala, jak už mi lidský pach nedělá problémy. Edward si to v jejích myšlenkách určitě přečetl, jelikož jí věřil a dokonce i říkal to, co Alice ne.

Po týdnu jsme se rozloučili s Franceskem a poděkovali mu, že nás tu nechal. Řekli jsme mu, aby nás také někdy přijel navštívit, a on že ať přijedeme my.

„Tak se měj a díky ti za všechno,“ řekla jsem mu a objala ho na rozloučenou.

„Nemáš za co děkovat,“ řekl mi Francesko a já nasedla do auta, které nám půjčil, abychom mohli dojet do Lyonu na letiště.

„A kam to vlastně letíme?“ zeptala jsem se v letadle ostatních.

„Chtěli jsme ti ukázat Esmé a Carlisla,“ řekl mi Edward a já si opřela hlavu na jeho rameno.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek DNA prozradí vše - Kapitola 21.: