Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » DNA prozradí vše - Kapitola 20.

21.03.2010 (08:45) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1281×

Kapitola 20.

„Jane,“ uslyšela jsem, jak Edward daný hlas zdraví. Rázem jsme se všichni otočili a já spatřila malou holku.

„Chci, abyste mě následovali,“ řekla a všichni poslechli, jenom já tam stála jak tvrdý y.

„Bello radši dělej, co říká,“ řekla mi rychle Alice a já se vydala na cestu zpět k hradu. Ještě před tím než jsme vstoupili na slunce, rozdala nám takové pláště. Všichni si je oblékli a my pokračovali dál městem k hradu. Nechtělo se mi znovu se vracet do toho hradu, hlavně díky jejímu pohledu, kterým se na mě dívala. Byla jsem otravný hmyz, který je nutno okamžitě zamáčknout. Procházeli jsme městem a já měla co dělat, abych se na někoho nevrhla. Pro jistotu sem zadržovala dech a Edward a Emmett mi byli po boku. Po nekonečné době jsme byli v hradě. Sundali jsme si pláště a pokračovali do velké síně, kde už nás podle Janiných slov očekával Aro.

„Jsem rád že vás ještě Jane zastihla,“ vítal nás Aro. Já si ovšem myslela úplný opak.

„Aro radši přejdi k tomu důležitému,“ pobídl ho Caius.

„Ano máš pravdu. Isabello určitě víš, co by tě právě teď mělo čekat, jelikož si vyběhla jen tak bez ochrany do města,“ zeptal se mě Aro a Edward se tvářil nechápavě.

„Ale?“ nadhodila jsem.

„Ale tvůj dar je něco co mi brání v tom tě zneškodnit,“ dořekl Aro. Ale jaký můj dar copak já nějaký mám. Nevěřila sem jeho slovům a stoprocentně tak musel vypadat i můj obličej jelikož Aro pokračoval ve své řeči.

„Ano, Isabello, ještě před tím než si utekla, jsme se shodli na tom, že máš dar, který nazýváme štít. Je to velmi zajímavý dar. Dokážeš všechny dary od sebe dostat pryč, a proto jsi pořád v bezpečí. Také si myslíme, že by šlo zaštítit i někoho jiného, než jenom sama sebe,“ dokončil Aro svůj projev a já se mezitím dozvěděla i něco nového o sobě.

„Řekla bych, že všechny ne, jelikož Alice vidí moji budoucnost a Jasper mi může ovládat emoce,“ trochu jsem mu odporovala.

„Ale i tak je to velmi zajímavý dar. No, ale teď k otázce co s vámi. Co kdybych vám navrhl, ať se stanete součástí mého království?“ zeptal se nás, i když si myslím, že odpověď musí znát.

„Nevím, jak bych to řekla, abych vás neurazila, ale tenhle hrad na mě nepůsobí zrovna optimisticky a v podstatě si za to můžete sami. Takže vaši nabídku nepřijímám a myslím si, že mluvím i za ostatní,“ řekla jsem Arovi a ostatní jen přikyvovali. Aro se nafoukl a odplul na svůj trůn. Než si ale sednul, zastavil se a popošel k Franceskovi.

„Ani ty nechceš zpět do mých služeb?“ ptal se ho.

„Ne raději bych se vrátil na svůj hrad do Francie a věnoval se věcím, na které jsem dříve neměl čas,“ řekl mu slušně a Aro si konečně mohl sednout.

„Ale pamatujte si, nedáváme druhou šanci,“ řekl nám ještě Caius a my mohli konečně odejít. Nejdřív jsme ale zase vyfasovali takové pláště a pustili nás ven z hradu. Prošli jsme městem, ale já měla pořád co dělat, abych se na někoho nevrhla. Po městě chodilo spoustu lidí, protože byl pěkný sluneční den. Za městem jsme se dali do běhu.

„A kam to vlastně běžíme?“ ptala jsem se ostatních za běhu.

„No, ke mně na hrad,“ řekl Francesko a já se akorát kochala pocitem volnosti a Edwarda vedle sebe.

Po pár hodinkách jsme se dostali k Franceskovu hradu. Vešli jsme dovnitř a pokračovali do jedné velké místnosti. Myslím, že jsem tu ještě nebyla, protože mi přišla neznámá. Byla celá obložená ebenovým a mahagonovým dřevem.

„Tak si sedněte, přece tu nebudete jenom tak stát,“ ukázal nám na velkou pohovku, která byla skoro přes celou místnost. Všichni jsme se posadili a daly se zase do řeči.

„A co hodláte dělat teď?“ zeptal se nás Francesko hned potom, co jsme se posadili.

„Já nevím, jak ostatní, ale já bych celkem ráda domů, i když teď zrovna nevím, kde to je,“ prohlásila jsem.

„To není špatný nápad, souhlasím s Bellou,“ přidal se ke mně Emmett. Ostatní přikyvovali, jenom Edward se tvářil tak nějak moc pochybně. Zajímalo by ně, na co asi myslí. Vypadá totiž, že můj návrh neschvaluje. A Francesko taky nevypadal zrovna nadšeně, abychom jeli domů.

„Edwarde, co se ti zase na mém návrhu nelíbí?“ zeptala jsem se ho, protože už jsem nevydržela to, jak se tváří.

„Bello vzpamatuj se, jsi novorozená, nemůžeme jen tak odjet, mohla by jsi někomu blížit, protože jinak než letadlem, se odtud nedostaneme,“ vysvětloval mi Edward a přišel mi nějaký jiný, ale nechtěla jsem si přidělávat starosti, a tak jsem nasadila chápavý výraz.

„Jasně, já to chápu, promiň, že jsem na to zapomněla,“ řekla jsem mu a položila si hlavu na jeho rameno.

„Francesko, nevadilo by ti tedy, kdybychom tu nějaký čas zůstali?“ zeptala se ho Alice.

„Ne, nevadilo, alespoň tu nebude tak prázdno,“ řekl.

„Tak já si tedy půjdu vybrat pokoj,“ řekla jsem ostatním a zmizela z místnosti. Popravdě jsem si pokoj vybírat nemusela, líbil jsem mi totiž ten, ve kterém jsem už byla i minule. Otevřela jsem dveře a vešla do pokoje, kde jsem uskutečnila všechna důležitá rozhodnutí. Lehla jsem si na postel, i když jsem nemusela, a nechala se zaplavit myšlenkami posledních dnů. Nevím proč, ale přišlo mi, že se Edward poslední dobou chová jinak, tak nějak odtažitě. Ležela jsem tam na posteli, koukala do prázdna a přemýšlela, proč se tak Edward chová. Napadala mě pořád jedna a ta samá věc. Než jsem si to ale stihla pořádně vyslovit v myšlenkách, přišel Edward. Tvářil se tak, jak jsem si ho pamatovala z dob, když jsem byla člověk a než se do všeho vmíchali Volturiovy. Na tvářil měl usměv a jeho oči také zářily.

„Tady jsi,“ řekl, když vešel. Pořád se tvářil tak šťastně a já s ním chtěla mluvit o ne zrovna nejveselejší věci.

„Bello, stalo se snad něco, o čem bych nevěděl?“ zeptal se mě, když jsem asi ani po minutě neodpověděla.

„Ne, nic se nestalo, jenom bych si chtěla vážně promluvit,“ řekla jsem a každé slovo pečlivě vyslovovala. Jeho obličej už najednou nezdobil ten úsměv, který i to dělal ještě těžší.

„Bello, já tomu nerozumím, nic mi nedává smysl,“ sednul si vedle mě.

„Já taky ne, vždycky mám ráda, když věci dávají smysl, a proto jsem se ho snažila najít tam, kde zjevně není. Víš, něco mi říká, že si nemůžeš zvyknout na to, že jsem jako ty. Většinou, když něco navrhnu, pošleš můj návrh do koše, nebo mu pro jistotu nevěnuješ ani slovo. Nevím pak, co si mám o tom myslet. Já vím, že jsem novorozená, krvechtivá a nepředvídatelná upírka, kterou ovládají instinkty, ale myslím si, že kdybych byla doma, tak by mi pomohlo se rychleji učit a tobě možná pomoct zvyknout si na tu myšlenku, že jsem jako ty,“ dopověděla jsem svůj monolog, který jsem měla na srdci. Edward chvíli koukal a vstřebával to, co jsem řekla. Pak se na mě podíval a usmál se.

„Víš, Bello, já bych pro tebe udělal cokoliv na světě, ale tohle nejde, alespoň ne zatím,“ jo, já věděla, že tohle řekne, ale já mám připraveno několik argumentů.

„Dobře, ale co škola, nemůžeme do ní prostě jenom tak nechodit, mohli by nás vyhodit,“ nadhodila jsem jeden z těch argumentů.

„Na školu budeme mít celou věčnost, tak nevadí, když tam chvíli nebudeš chodit,“ řekl mi.

„Máš snad odpověď na všechno? No to snad ne, ale teď fakt důvod pro návrat, co Jimmy?“ zeptala jsem se znovu.

„Bello, Bello, kdy už ti to konečně dojde, že nemůžeme odjet, dokud se nenaučíš ovládat,“ řekl jen a já si stoupla. Zrovna mě totiž něco napadlo. Vzala jsem Edwarda za ruku a táhla jsem ho hradem.

„Bello, co to děláš?“ ptal se zděšeně, když jsem ho táhla.

„Chci domů a ty mě domů nepustíš, dokud se nebudu umět ovládat. Tak mě nauč se ovládat,“ řekla jsem mu a vyšla před hrad.

„Ovládat se se za noc nenaučíš, to chce hodně tréninku, píle a sebeovládání a to některým trvá roky,“ řekl a já, když uslyšela slovo roky, myslela jsem, že mě vomejou. Edward se začal smát pravděpodobně kůli mému výrazu.

„Neboj se, se mnou to půjde rychle. Tak přejdeme rovnou k číslu jedna, ne?“ řekl, když se přestal smát. Jen jsem mu na to kývla.

,,Takže, krok jedna, novorozený by měl mít větší přísun krve, tak půjdeme na lov, když už jsme venku,“ řekl a dal se do běhu a já nebyla pozadu.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek DNA prozradí vše - Kapitola 20.: