Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » DNA prozradí vše - Kapitola 19.

03.02.2010 (07:15) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1217×

Kapitola 19. - Bella

Byla jsem v tom samém hradě, v té samé místnosti i s těmi třemi upíry, ale já se cítila úplně jinak. Nejen proto, že jsem tu nebyla sama za sebe, ale také proto, že už nejsem člověk a mám tu kolem sebe lidi (upíry), které mám ráda. Aro říkal něco o tom, že nás všechny rád vidí, a že je rád, že mě nemusí zabít a takové ty řeči, které jsem jedním uchem pouštěla dovnitř a druhým ven, teda pokud je to u mého dokonalého mozku možné.

„… máte nějaké otázky?“ ukončil Aro svůj nudný monolog.

„Aro, chtěl bych se tě zeptat, jak jste nás našli, nijak si to nedokážu vysvětlit,“ ptal se Francesko.

„Nevím, jestli tvůj dar selhal, ale řekl bych že ne, protože Demetri necítil tebe nebo ostatní, ale jen tady Isabellu a to jen na pár vteřin jak říkal,“ řekl mu Aro a odplul si na svůj trůn.

„Ne, to není možné, moje schopnost neselhává,“ protestoval mu Francesko.

„Co takhle malý testík?“ zeptal se ho Aro i když to bylo mířené i na mě.

„Co tím myslíš?“ ptal se ho nedůvěřivě Edward, i když musel vědět, co plánuje.

„Myslel jsem to tak, milý Edwarde, že…“ vysvětloval Aro Edwardovi svůj plán, jak na mě něco vyzkoušet. Neposlouchala jsem ho přímo, protože jsem byla zaměřená na to, jak to tady na mě všechno působí.

„… no a pak by Demetri..“ slyšel můj mozek nějaké jméno, které jsem si s ničím nemohla spojit. Ha, už vím, to byl ten, co mi o něm vyprávěl Francesko, ten, co mi zabil rodiče. Nechtěla jsem na to myslet, protože jakmile jsem si uvědomila jeho jméno, dostával se napovrch hněv, hněv, který bych proměnila na boj proti němu, abych mu dala co proto.

„Kate, zklidni se,“ šeptnul ke mně Jasper.

„Já jsem pořád v klidu a budu pokud se tady neobjeví,“ řekla jsem mu rychle. Jenže pak se otevřely dveře a dovnitř místnosti přicházely dvě osoby. Jednu jsem poznala hned, byl to můj průvodce tady, když jsem byla ještě člověk. Byl to Felix. Jenže za ním se objevila menší postava, drobnější než je Felix, ale také muž.

„Felixi, Demetri, jsem rád, že vás vidím,“ vítal je Aro, ale já už začínala vidět červeně. Věděla jsem, že bych neměla, ale mojí mysl pohltila pomsta. Pomsta si to s vrahem mých rodičů vlastnoručně vyříkat. Nechtěla jsem, ale udělat scénu a tak jsem se to snažila rozdýchat. Naštěstí se mi to povedlo a já byla klidnější, ale nevím jestli za to můžu já, nebo Jasper. Ale v tuhle chvíli mi to bylo šuma fuk. Začala jsem dávat pozor, co po mě Aro bude chtít.

„Francesko, máš právě teď Isabellu pod svojí ochranou?“ zeptal se Aro se zájmem v hlase.

„Ne, řekl bych, že to něco blokuje. To je divný, že jsem si toho nevšiml dřív,“ odpověděl mu Francesko.

„Isabello, mohla by ses jít projít po hradě?“ optal se mě Aro.

„Jistě,“ nadhodila jsem nějaký usměv a zmizela z té místnosti. Šla jsem někam nahoru po schodech, ale pořád jsem je perfektně slyšela, jako bych je odposlouchávala se skleničkou za dveřmi.

„Demetri, můžeš ji najít?“ ptal se ho Aro. Chvíli se nic nedělo, jenom jsem slyšela, jak tam všichni dýchají.

„Ne, něco její signál blokuje,“ prohlásil Demetri. Jo, ale co to znamená? No, mě to nezajímá tak jako Ara, a proto jsem se šla dál procházet po hradě. Dostala jsem nahoru do věže, pak jsem se prošla sklepením a tak různě. Nakonec jsem se dostala na nějakou terasu, která evidentně vedla na zahradu. Bylo něco k dopoledni a venku svítilo slunce. Nevěděla jsem, jestli můžu ven, ale nikdo tu nebyl, a tak jsem udělala dva kroky a slunce mi políbilo obličej. Viděla jsem, jak moje pokožka září, a tak jsem radši znovu zalezla dovnitř. Koukala jsem se ven ze stínu a vdechovala vůně přírody.

„Isabello, můžete jít zpátky dovnitř,“ ozval se za mnou Demetriho hlas. Tohle neměl dělat, byla jsem tak krásně uklidněná, že jsem se na něj už skoro nezlobila a on si teď přijde a všechno zkazí, tak jako to udělal i před lety.

„Ty jsi mi zabil rodiče,“ šeptala jsem zatím úplně v klidu.

„Věděli to, co vědět neměli,“ řekl mi bez emocí.

„Jenže měli malou dceru, která svoje rodiče měla hrozně ráda,“ řekla jsem mu už trochu vykolejená.

„Ano, a kdyby nebylo Franceska, bylo by po tobě,“ řekl mi s ledovým klidem.

„Tak proč nedokončíš misi?“ podjebovala jsem ho.

„A dát tak záminku k tomu, aby mě Aro nechal zničit? To by mi ještě scházelo,“ pokračoval ve svých jízlivých řečech. Poprvé jsem se na něj otočila, protože můj mozek zatemnila pomsta.

„Když nezabiješ ty mě, zabiju já tebe,“ řekla se mu a skočila po něm. Svým skokem jsem ho povalila na zem a byla na něm. Měla jsem ideální pozici, a tak jsem se nechala vést instinkty a ne rozumem.

„Bello, Bello, nech toho, tímhle nic nezískáš,“ slyšela jsem Edwarda a už mě držel tak, abych nikomu nic nemohla udělat. Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale moje pokusy byly marné. Viděla jsem, jak se Demetri směje. Naštvala jsem se snad jako nikdy v životě a škubla sebou ještě jednou. Cítila jsem, jak Edward povolil a já se dostala z jeho sevření. Znovu jsem se na něj vrhla. Nečekal to, a proto jsem nad ním měla chvíli přesilu, dokud mě znovu někdo nesevřel v ocelovém sevření. Věděla jsem moc dobře, kdo mě drží a věděla jsem, že proti němu, asi nic nesvedu, ale naděje umírá poslední, ne?

„Emmette, pusť mě, já už nic neudělám,“ prosila jsem ho, ale to už tu byl celý hrad. Musí to pro ně být pěkné divadlo, asi moc nevídají, že by je upíři neposlouchali.

„Alice, nic neprovede?“ zeptal se jí pro jistotu Emmett.

„Ne, nic,“ řekla mu, protože jsem taky zatím nic neplánovala. Všechno tohle kolem mě se nedá naplánovat, prostě mě jen něco napadne a je to. Najednou jsem cítila jak se Emmettovo sevření kolem mě rozplývá pryč. V okamžiku jsem stála u Edwarda.

„Myslím, že bychom si měli promluvit,“ řekl v klidu Aro.

„Bello, co to do tebe vjelo?“ ptal jsem mě Edward, když jsme šli směrem do té velké místnosti se třemi trůny. Vešly jsme dovnitř a mě v tu chvíli něco napadlo.

„Takže, můžete začít, ale beze mě,“ řekla jsem a vběhla do otevřených dveří směrem ven z hradu.

„Bello,“ slyšela jsem Edwardův hlas plný zoufalství.

Běžela jsem zahradou a bylo mi jedno, jestli se moje kůže třpytí, nebo jestli místo mě vidí pouhý flek. Jediné, co mi nebylo jedno, je to, že vrah mých rodičů je pořád naživu a mně nikdo nechce pomoct ho zabít. Jo, a vlastně ještě jedna věc mi není jedno, a to ta, že Edward kvůli mně může už teď být mrtvý. Nechtěla jsem se ale vracet, dokud se nevyrovnám s tím, že vrah mých rodičů bude i nadále žít a zabíjet lidi. Byla už jsem nějaký ten kilometr za Volterrou, a tak jsem zpomalila. Neuvědomila jsem si ovšem, kde jsem, a tak až když jsem ucítila nejlahodnější vůni na světě, uvědomila jsem si, že stojím na poli s révou a přede mnou stojí dva lupiči, co se snaží ukrást odrůdu. Nemohla jsem nic dělat, moje instinkty vedly můj malý mozek. Na útěk bylo pozdě, protože jsem se jim koukala přímo do očí. Něco říkali, ale já jsem jejich jazyk neznala. Koukali na mě a byli evidentně vyděšení. Moje hrdlo bylo jako v plamenech a můj mozek dal rozkaz mému tělu. Vrhla jsem se po jednom z nich a zlomila mu vaz. V setině sekundy byl mrtvý a za necelou sekundu se stalo to samé tomu druhému. Shýbla jsem se nad ta těla a teplo a vůně z nich ještě nevyprchala, neodolala jsem a začala sát. Nejdřív první, pak i ten druhý. Věděla jsem, že je tu nemůžu nechat, a tak jsem vyhloubila díru a hodila je do ní, zakryla půdou a znovu běžela napříč krajinou. Jakmile jsem v plicích měla čerstvý vzduch bez příměsi jakékoli krve, uvědomila jsem si, co jsem vlastně udělala. Nechtělo se mi tomu věřit. Sedla jsem si pod strom a zhroutila se. Nemohla jsem to ale takhle nechat. Musela jsem vědět, jestli jsou všichni v pořádku. Věděla jsem také ale to, že mě Volturiové jen tak nenechají jít. Musela jsem to nějak vymyslet, nějak, jak bych se jim mohla omluvit za to, že jsem je tam nechala pykat za moje chyby. Stoprocentně mě teď Alice sleduje, a proto jsem se rozhodla k řešení, jak se jim omluvit, aniž by Volturiovi o něčem věděli.  Rozeběhla jsem se směrem k Volterře, ale nedoběhla jsem tam úplně. Byla jsem od ní vzdálená několik kilometrů. Sedla jsem si do stínu pod strom a čekala až Alice přijde.

„Bello,“ slyšela jsem Alici hned za sebou.

„Alice, mě je to všechno tak líto,“ visela jsem jí kolem krku.

„Stalo se to, co jsem viděla,“ ukazovala na moje oči.

„Hm, to je mi taky líto, ale víc je mi líto to, co jsem udělala,“ řekla jsem.

„Bello, měla jsi na to plné právo. Myslela jsem si, že se na něj vrhneš už při prvním setkání, ale ty jsi odolala,“ chválila mě Alice.

„Jo, ale z velké části poděkuj Jasperovi, kdyby tam nebyl, nevím, nevím,“ usmála jsem se na ni a byla ráda, že je se mnou.

„A vůbec, jak jsi se dostala ven?“ ptala jsem se jí.

„Řekla jsem, že jdu na lov a ostatní šli se mnou, jenom čekají, až jim dám znamení a oni budou moct přijít,“ řekla mi Alice a sedla si vedle mě do stínu stromu. Ani ne za minutu tu byli i ostatní.

„Jsem moc ráda, že se vám nic nestalo a moc se vám všem omlouvám“ řekla jsem všem a i ostatní si sedli kolem. Já jsem však vstala a ukázala Edwardovi, aby se mnou šel kousek vedle.

„Tobě se omlouvám ze všech nejvíc,“ řekla jsem mu a zasypávala ho polibky. Po dostatečném omlouvání jsme šli za ostatníma.

„Tak co, vy dvě hrdličky vše je OK?“ ptal se nás Emmett. Neměla jsem náladu s ním diskutovat o tom, aby si z nás furt utahoval, a tak jsem mu na jeho otázku jen kývla.

„A co budeme dělat teď?“ ptal se Jasper.

„Pojedeme domů,“ řekla jsem a všichni horlivě kývali hlavami.

„Nikam se nepojede,“ ozval se za námi jemný dívčí hlas.

„Jane.“

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek DNA prozradí vše - Kapitola 19.: