Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » DNA prozradí vše - Kapitola 17.

22.01.2010 (17:45) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1227×

Kapitola 17. – Kate/Bella

„Kate?“ uslyšela jsem ten nekrásnější hlas na světě, ale nebyla jsem si jistá, jestli je Edwardovo, protože zněl trochu jinak. Otevřela jsem oči a viděla toho, kdo mě oslovil.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho a hned mu skočila kolem krku. Zajímalo by mě, jak jsem to tak rychle dokázala. Objímala jsem ho a všímala si na něm všeho nového, co jsem neznala.

„Ehm, Ehm,“ ozvalo se za námi a já se zase nějak moc rychle otočila. Uviděla jsem Emmetta a i na něm jsem mohla pozorovat všechno nové. Pak zpoza něho vykoukla Alice a ta mě také hned objala jako já Edwarda. Pak jsem se přivítala se všemi ostatními.

„Kate, necítíš něco pálivého v krku?“ zeptal se mě Francesko. No, do teď mi to nepřišlo tak strašné.

„Co to je?“ ptala jsem se.

„Žízeň, měla bys jít na lov,“ odpověděl mi Jasper.

„Já a na lov? Dyť to ani neumím,“ obávala jsem se ale Edward se jen smál.

„Tak půjdeme spolu a já ti to ukážu,“ řekl mi Edward a já měla co dělat, aby mi nevypadly oči z důlku.

„Já půjdu s váma a myslím si, že ostatní by měli taky,“ slyšela jsem Franceska.

„To není špatný nápad,“ zkonstatovala to Alice a už vycházela ze dveří. Za ní šli ostatní. Edward mě vzal za ruku a vyšli jsme jako poslední. Po chvilce bloudění jsme vyšli ven zadním východem. Najednou se před námi objevil hustý les a mě přinášel spoustu nových pachů a poznatků. Ostatní se rozeběhli šílenou rychlostí, ale já na nich viděla i nejmenší detail. Rozeběhla jsem se i já, ale jen proto, že mě Edward držel za ruku, jinak bych tam stála a kochala se přírodou. Běželi jsme do velkého strmého kopce a nedělalo mi to žádný problém. Moje nové dokonalé oči mi dovolovaly kochat se přírodou i v té rychlosti, kterou jsem byla schopna vyvinout. Edwardova ruka mi už nepřišla tak studená jako jindy, ale příjemně teplá stejně tak teplá jako moje. Vyběhli jsme tak polovinu kopce a tam jsme se také zastavili. Nechápala jsem proč zastavili, ale neptala jsem se. Chvíli jsem tam jen tak stála a koukala na Edwarda, který už po třetí kývnul hlavou. Pak se ostatní rozprchli každý svým směrem.

„Kam odešli?“ ptala jsem se, protože mě to už začínalo být divné.

„Šli lovit,“ odpověděl mi rychle Edward

„A my?“ ptala jsem se dál. Jen mi jemně škubl rukou a táhl mě pryč směrem dál do lesa. Po chvíli chůze jsme se zastavili.

„Teď jen dýchej a řekni mi co cítíš?“ nakázal mi Edward a já jeho pokyn splnila. Do nosu mi vlezla lákavá vůně jen se rozeběhnout.

„Cítím jen nějakou lákavou vůni a to, že tě miluju,“ řekla jsem mu všechno co jsem cítila. Věnoval mi jeden velký úsměv a dál se věnoval roli učitele a já roli žáka. Znovu jsem se nadechla a měla se nechat tou vůní a to jsem splnila. Další bod mé výuky byl ten, že jsem se měla dostat ke kořisti. Nechala jsem se tedy tou vůní vést a šla po té neviditelné stopě. Edwarda jsem měla stála po boku tak, abych si nespletla s nepřítelem. Byl prostě můj spolulovící. Při každém kroku byla ta vůně intenzivnější, až jsem narazila na stádo jelenů. Byla jsem schovaná za větví a vítr mi hrál do karet, takže jsem pro ně byla neviditelná. Podívala jsem se na Edwarda s otázkou v očích. Jen mi na ni kývnul a já pokračovala dál, jak mi napovídali instinkty. Neslyšně jsem se připlížila ke kořisti a skočila jí po krku. Zakousla jsem se do její krční tepny a jen sála. Jakmile jsem byla hotová, odhodila jsem její suchou mrtvolu a uslyšela za sebou potlesk.

„Máš ode mě jedničku,“ slyšela jsem Edwarda, který byl opřený o strom.

„No, jedna mínus to za to oblečení,“ rychle se opravil a já se na sebe rychle podívala a zděsila se. Moje oblečení bylo tak trochu celé červené od krve z toho jelena. Jen jsem se zeširoka usmála a mávla nad tím rukou.

„Tak co máš ještě chuť,“ zeptal se mě Edward a já jen kývla a rozeběhla se za jeleny, které jsem mezitím poplašila. Edward běžel zas těsně vedle mě. Jakmile nás jeleni zbystřili, dali se do rychlého úprku, ale bylo jim to houby platné. Dostali jsme jejich malé stádo a mohli se najíst. Tentokrát lovil i Edward a já mohla pozorovat jeho styl lovu.

„Jak to děláš?“ ptala jsem se ho, když byl i po druhém jelenovi čistý, jako by se právě obléknul.

„Co dělám,“ nechápal.

„Si čistý jak z čistírny,“ řekla jsem mu a on ke mně přistoupil.

„Léta praxe,“ řekl jen a usmál se.

„A ostatní taky jsou jen léta praxe,“ ptala jsem se protože mi všechno připadalo tak nové.

„Co tím myslíš?“ ptal se.

„Všechno kolem tebe, do mozku se mi dostává tolik informací, že si myslím, že mám hlavu jak pátrací balón,“ nastínila jsem stručně to, co jsem myslela.

„Aha, asi vím, co tím myslíš,“ pokýval hlavou a sedl si do trávy.

„A můžeš mi to nějak vysvětlit?“ sedla jsem si taky.

„Dobře, zkusím to. Nevidím ti do hlavy, takže nevím přesně, co tím myslíš…“

„Opravdu mi nevidíš do hlavy? Jak je to možné, když už jsem teď taky upír,“ skočila se mu do řeči.

„Nevím jak je to možné ale pojďme k věci, na kterou si se ptala…“ začal mi vyprávět věci, které jsem chtěla slyšet. Bylo jich tolik, že bych si mohla dělat zápisky, ale já si pamatovala každé jeho slovo. Pak se mě zeptal, co si pamatuji ze své přeměny a jaké pro mě bylo probuzení do nového života. Vznikla z toho divoká konverzace a dokonce jsme se dostali i do časů, kdy jsme se prvně poznali. Vyprávěl mi, jak mu došlo to, že mě miluje a proč se na mě nezlobil, když jsem mu řekla to o jeho DNA. Já jsem mu na oplátku řekla, jak jsem to zase cítila já. Seděla jsem tam nehnutě několik hodin a pořád žasla nad tím jaký je. Zrovna teď bych si přála, aby tato chvíle nikdy neskončila. Cítila jsem se tak šťastně a zamilovaně jako nikdy. Zaregistrovala jsem i to, že se stmívá, ale moje oči viděly jako za bílého dne. Takže jsem si všimla i Emmetta, jak se k nám přibližuje.

„Tak co vy dvě hrdličky, půjdete s námi nebo tu budete tvrdnout ještě sto let,“ přišel k nám Emmett.

„Půjdeme?“ vstal Edward a pomohl mi ze země i když nemusel. Stoupla jsem si a šla těsně vedle něho. Emmett nás vedl lesem, až jsme narazili na ostatní. Tentokrát jsme šli, nikdo z nás nikam nespěchal. Pomalým krokem jsme došli k zadnímu vchodu do hradu. Nevím proč, ale cítila jsem, že je něco špatně. Vešli jsme do hradu a Alice začala lítat po hradě a shánět mi něco k oblečení. Já jsem se šla mezitím trochu opláchnout a zděsila se při pohledu do zrcadla. Koukala jsem na svoje karmínově rudé oči, ale to nebylo to hlavní, co mě zděsilo. Těsně vedle mé hlavy byla hlava někoho, koho bych tu nikdy nečekala.

„Felixi,“ vydechla jsem skoro neslyšně.

„Rád tě znovu vidím,“ poznamenal.

„Co tu děláš?“ ptala jsem se ho, když jsem se dostala z mírného šoku.

„Přišel jsem pro tebe a tvoje přátele. Příkaz Ara,“ řekl jen a naznačil mi, ať jdu za ním. Vyšla jsem s Felixem ven do předsíně. V předsíni byli ostatní a každého někdo hlídal.

„Jedeme zpět do Volterry,“ prohlásil Felix a my vycházeli z hradu, který jsem si celkem oblíbila.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek DNA prozradí vše - Kapitola 17.: