Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » DNA prozradí vše - Kapitola 15.

07.01.2010 (17:30) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1224×

Kapitola 15. – Kate / Bella

„Detektive?“ nevěřila jsem vlastním očím protože jsem hleděla do tváře člověku který řešil případ mých rodičů.

„Neříkej mi detektive moje jméno je Francesko Moulien“ jo přímení znám ale křestní jsem neznala. Chvíli jsem vstřebávala to že už nejsem v tom hrozném hradu plný lidožroutských upírů než jsem si všimla že jsme v lese a běžíme nadlidskou rychlostí.

„Patříš k nim,“ vykřikla jsem když mi to došlo.

„Ke kterým?“ smál se. Ale já jsem si myslela svou.

A ještě si srovnávala proč jsem na něj nepřišla dřív. V podstatě jsem ho viděla jen třikrát poprvé v Kanadě na začátku semestru pak v kavárně a nakonec když z nás dělali mrtvé. Je pravda že vždycky byla tma nebo alespoň nesvítilo slunce. Ale jeho oči byli vždycky tmavě hnědé. Prostě tak aby se to hodilo k jeho francouzskému vzhledu. Ale teď byli takové vínové.

„Patří k nim, k Volturiovým?“ ptala jsem se celkem v klidu.

„Před šesti lety ještě jo,“ řekl mi a po chvilce se zastavil před malým hradem. Asi začnu hrady nenávidět.

„Mám ještě jednu otázku kde to jsme?“ zeptala jsem protože kolem mě byli akorát hory a lesy.

„Jsme těsně za italskou hranicí, ve Francii v Alpách.“ Řekl mi a odvedl mě do hradu. Prohlížela jsem si ho ze vnitř. Byl o moc útulnější než ten předešlý. Byl vymalovaný na světle béžovou a na stěnách visely obrazy. Prošli jsme velkým sálem do chodby odkud vedlo mnoho dveří.

„Tvůj pokoj,“ otevřel nějaké dveře a já vešla do toho pokoje. Dominovala mu velká postel která ladila se světle zelenou barvou na stěnách. Dále tu byla velká šatní skříň a dva stoly. Jeden toaletní druhý normální. Byla tu taky pohovka a televize.

„Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ vypálila jsem otázku když byl na odchodu.

„A co bys chtěla vědět?“ tvářil se docela záhadně.

„Všechno,“ skoro jsem vykřikla. Byla jsem najednou nějaká natěšená na to abych se dozvěděla kdo nás to celou tu dobu přesouval z místa na místo.

„Dobře takže se nejdřív posaď protože si myslím že to bude dlouhý příběh,“řekl mi a já si sedla do té pohovky která byla opravdu pohodlná.

„Takže začnu rokem 1768. Toho roku jsem se narodil v Paříži baronce Michaele de Franco. Byl jsem nemanželské dítě a tak se se mnou moje matka přestěhovala jsem. Na panství de Franců. Teď tento hrad patří mému hodně pra synovci. Ví o mě a tak mě tu nechává a bude to vědět i jeho syn. No ale budeme pokračovat. Takže jsem vyrůstal tady. Měl jsem celkem idylické dětství na tu dobu. Ale pak přišel osudný rok 1789 a s ním i začátek Francouzské revoluce. Vstoupil jsem do vojska a bojoval se mnou nastoupil i můj o tři roky mladší bratr. Bojovali jsme na stejné straně a já matce slíbil že ho ochráním. A to jsem taky splnil. Vrhl jsem se do střely která mířila na bratra a místo jeho zasáhla mě. Nakonec brácha pro jistotu utekl a mě našel jiný upír který ucítil krev a neovládl se ale pořád kolem nás byli lidé a to ho donutilo přestat a ze mě se tak stalo to co jsem. Naneštěstí ten upír byl jeden z Volturiů a tak mě dovedl do Voltery. Ve Volteře jsem okamžitě dostával lekce boje a také se přišlo na můj dar. Víš nikdo mě nikdy nenašel dokázal jsem lovce nebo hledače nasměrovat na úplně jiné místo než jsem a to i kdyby někdo se mnou byl takže jsme tady před nimi v bezpečí. Samozřejmě že se Arovi líbil můj dar jako všechny zajímavé dary a tak mě využíval hlavně jako svojí ochranku. Také jsem plnil různé mise a chránil náš zákon. Jenže dělat tohle několik století mě nebavilo a chtěl jsem od nich odejít. Prostě začít dělat něco jiného. Než jsem ale stihnul od nich odejít přišla do toho zpráva že se nějaký lidský pár dozvěděl o naší existenci. Stoprocentně víš jak bylo rozhodnuto a já společně s Demetrim byl vyslán na další misi. Ale mě se už nechtělo dál zabíjet lidi jen proto že ví nebo jen tuší že nějací upíři žijí. Nakonec jsem jel ale stihnul si ještě udělat falešný pas a občanku s tím že jsem detektiv a přidal se tak k policii. Demetri tvoje rodiče zabil sám a přišel s tím že ti lidé mají dceru a že ho někdo asi viděl. V tu chvíli jsem věděl že vás nějak musím ochránit a tak jsem si vyžádal ten případ a Demetrimu nakecal že vás tady v Americe budu sledovat a popřípadě zasáhnu. Ale chtěl jsem vás dva proměnit aby se vám nic nestalo. Zastavilo mě jen to že vám bylo pouze čtrnáct. Dostal jsem vás tedy do mírného programu na ochranu svědků a jezdil po světě. V té době jsem vás chránil svojí schopností aby vás nenašli a Volturiovým jsem říkal kde jste. Hrál jsem na ně to že jsem s nima. Jenže se to po šesti letech nějak prozradilo a já z vás radši nechal udělat mrtvé. A dál to znáš. Furt jsem ale názoru toho že nejlepší by bylo tebe proměnit.“ Zakončil svou řeč a já na něj koukala jako když jsem spadla z višně. Pořád mi to nějak nedocházelo.

„Proč bys chtěl ale proměnit jen mě?“ zeptala jsem se ho protože mi to nějak nedocházelo.

„Tim pro ně není důležitý. Důležitá si ty protože si jejich dcera a taky z náš Cullenovi,“ usmál se na mě a já nevěděla co si myslet.

„Víš co jdi spát je už po půlnoci,“ vstal a sám mě položil do postele. Za sekundu byl pryč a já postupně usínala.

Tentokrát se mi zdál sen byla jsem v něm já. Byla jsem v hradu který zrovna dvakrát nemusím byla jsem totiž v hradu Volturiů. Nebyla jsem tam jako jeden z nich ale pouze jako jeden z odsouzených k okamžité záhubě.

„Milá Isabello je mi líto ale tvoje chování je nepřípustné.“ Promluvil ke mně Aro který už se ke mně přibližoval aby mě mohl odstranit. Netrvalo to ani minutu a moje duše se vznášela nad mým tělem. Z ničeho nic se tam objevil Edward.

„Ne,“ křičel Edward.

„Jestli chceš můžeš jít za ní.“ Usmál se na něho Aro. Najednou se tam objevili všichni Cullenovi a dokonce i Francesko. Pustili se do boje s gardou a já jen postávala uprostřed toho chaosu a jen se na ně dívala. Do té doby než Edwarda někdo chtěl napadnout.

„Ne. Dost to stačí.“ Křikla jsem a rázem se probudila. Věděla jsem co ten sen měl znamenat. Byla jsem pořád člověk a vedla si svoje vlastní názory o jejich utajené existenci. Nevěděla jsem co si o tom mám myslet. Já přece nechci aby lidé věděli že upíři existují nebo ano?

„Kate stalo se něco?“ vběhl do pokoje Francesko.

„Ne jen zlý sen.“ Řekla jsem mu a on zase odešel. Zkusila jsem zase usnout ale nějak mi to nešlo a tak jsem měla alespoň hodně času na přemýšlení. Chyběl mi tu Edward už jsem ho neviděla několik dní. Co asi dělá? Řekla bych že mě hledá a celá jeho rodina spolu s ním. Chtěla bych ho znovu vidět a ostatní taky. Chtěla bych se konečně poznat s jeho rodiči ale ne jako Kate protože Kate mi už leze na nervy ale jako Bella. Jenže jako Bella je asi nepoznám. No možná že by tady jedno východisko bylo. Nevím jestli to ale chci. Dlouho jsem přemýšlela jestli je to jediné řešení ale prostě mě jiné nenapadalo.

„Ahoj můžu dál?“ nakoukl do dveří Francesko.

„Jo pojď,“ řekla jsem mu a posadila se na posteli.

„Tady máš snídani a tady je nějaké teplejší oblečení od synovcovi manželky,“ položil přede mě tác s jídlem a přes pohovku položil hromádku oblečení.

„Díky,“ řekla jsem a vrhla se na snídani protože jsem už hodně dlouho nejedla. Musela jsem vypadat hodně zvláštně neboť ze mě Francesko nespustil oči.

„Co je to vypadám tak hrozně?“ zeptala jsem se a najednou jakoby ožil.

„Ne jen jsem dlouho nikoho neviděl jíst,“ řekl mi a pomalu odešel. Dojedla jsem pár posledních soust a šla se podívat co mi to přinesl za oblečení. Zvedla jsem se tedy z vyhřáté postele a došla k pohovce. Prohrábla jsem hromádku a zjistila že obsahuje džíny triko a dva svetry. Oblékla jsem si to a šla trochu prozkoumat hrad. Vylezla jsem ze dveří a otevírala další. Našla jsem další pokoje podobné tomu mému několik tématicky zaměřených salónků a pak jsem po schodech dolů došla do kuchyně. Vyšla jsem ven z kuchyně a pokračovala dál. Uviděla jsem točité chody nahoru. Vyšla jsem je a ocitla se před osamocenými dveřmi. Nevěděla jsem jestli tam někdo je a tak jsem radši zaklepala.

„Dále,“ ozvalo se. Vstoupila jsem do místnosti a uviděla místnost obloženou dřevem a velkými mapami na stěnách.

„Kate co ty tady děláš?“ koukal na mě udiveně Francesko.

„Ale jen jsem tak prozkoumávala hrad, doufám že to nevadí?“ řekla jsem a dál si prohlížela tuto místnost. Nevím proč ale zrovna teď mi přišlo jako vhodná doba řešit to k čemu jsem došla po tom mém snu.

„Francesko můžu se zeptat na to jestli jsi pořád rozhodnutý mě přeměnit?“ zeptala jsem se a koukala na jednu mapu. Francesko vypadal zaskočeně ale za chvilku už mi pohotově odpovídal.

„Víš to co jsem řekl platí ale proč si se tak náhle rozhodla?“ neodpustil si otázku.

„Měla jsem sen a nechci aby ne někomu ubližovalo jen proto že já vím že upíři existují a navíc jsem ještě mladá a umřít se mi nechce,“ vysvětlila jsem mu a posadila se do jednoho křesla. Chvíli si mě měřil pohledem.

„A kdybys to chtěla provést?“ zeptal se.

„Neví ale co nejdřív,“

„Dobře ale co Edward?“ jak kurňa ví o něm.

„Dyť je taky upír a alespoň mezi náma už nebudou rozdíly,“ řekla jsem a v hlavě si představovala jak spolu budeme navěky

„OK tak co kdybychom to provedli večer?“ zeptal se ale mě se do večera nechtělo čekat. Zatvářila jsem se nesouhlasně.

„Tak teď ale pamatuj není to nic příjemného,“ varoval mě a pomalu se přiblížil ke mně. Byla jsem připravená a jen čekala. Najednou na mě dolehl jeho studený dech a jeho zuby prokously můj krk.

„Ne! Vypadni od ní.“ Slyšela jsem Edwardův hlas.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek DNA prozradí vše - Kapitola 15.: